Mgr. Jan Klán

Za několik málo měsíců to bude 30 let od pádu reálného socialismu v tehdejším Československu. Co nastalo po magickém datu 17. listopadu 1989 netřeba detailně připomínat. Téměř všichni se po onom listopadu zklamali z politiky, politiků, veřejných činitelů. Právě celkové zklamání pomohlo k nástupu hnutí ANO Andreje Babiše. Jeho nástup se datujeme do druhé dekády nového tisíciletí. Je to doba, kdy naši republikou zmítají dozvuky ekonomické krize, jakož i krize tehdy vládnoucích stran ODS a TOP09. Po pádu jejich vlády v roce 2013 Andrej Babiš zažívá svůj první úspěch a „vyluxuje“ voliče pravicových stran a posléze se stane stranou vládní koalice, kterou vede ČSSD. Lidé od roku 1990 zkoušeli všechny možné varianty vlád. Volili jak pravicovou ODS, stejně i levicovou ČSSD. Jenže vždy to sklouzne k nezájmu těchto stran o občany, neboť tyto strany se více starají o své zisky, o zisky sponzorujících (čti korumpujících) firem, o své známé, případně řeší své pletichy. Plných 20 let od vzniku samostatné České republiky zde vládly výše uvedené strany. Dokonce na přelomu tisíciletí zahodily všechny spory a vymyslily opoziční smlouvu. Právě v této době se rodil Andrej Babiš, jak jej známe dnes. Ostatně on sám v Poslanecké sněmovně prohlásil na adresu poslanců z těchto stran: vždyť vy jste mě pomohli zrodit. A měl pravdu. Stačí se podívat, kam až politika ODS a ČSSD republiku přivedla. Nehledě na to, že Andrej Babiš se stal velkým byznysmenem díky svým konexím s řadou politických špiček spjatých s těmito stranami, což však nebylo příliš zřetelně vidět. Jenže doba se změnila a lidem došla trpělivost.
Prvním zlomem krize tradičních stran byl rok 2010, kdy se jako podivná alternativa poprvé objevil podnikatelský projekt, konkrétně projekt strany Věci veřejné. Tento stav už ukazoval na fakt, že lidé jsou znechuceni klasickým politikařením, korupční politikou a neprofesionalitou. To nahrálo právě Andreji Babišovi, který začal hlásat, že není politik, ale profesionální podnikatel, který je ještě navíc úspěšný. V roce 2013 říkal: budu stát řídit jako firmu. To byl slogan, který mu málem vyhrál předčasné volby onoho roku. Babiš měl samozřejmě na mysli soukromou firmu, kde rozhoduje vlastník a nikoli pracovníci, jako je to možné například v družstvu vlastněném zaměstnanci. Jenže řídit stát jako takovouto firmu je nedemokratické, přímo diktátorské, protože se rozhoduje bez hlasu zaměstnanců, často rozhoduje pouze jeden člověk, vlastník. To posléze vede k manažerským selháním vzhledem k zaměstnancům. Nicméně toto si občané nepřipouští. Jsou rádi, že vidí někoho úspěšného (ponechme stranou, kde a jakým způsobem získal majetek), kdo ukazuje, co dokázal a říká, že to umí. Lidé tedy nehledají nejdemokratičtější systém vládnutí, ale stačí jim, když bude stát řídit profesionál, který zařídí, že stát bude prosperovat, a tím také občané.
Lidé již v roce 1989 patrně ani příliš nevolali tolik po demokracii, nevolali po velké svobodě, kdy si každý bude dělat, co chce, ale šlo jim primárně o zvýšení životní úrovně. Té v posledních letech konjunktury dosahují, byť se na tom podílí do nemalé míry samotný stav současné fáze ekonomiky. Lidé chtějí, aby nebyli zcela vyloučeni z rozhodovacího procesu (jednou za 4 roky se pokusí rozdat nové karty), ale demokracie jako taková je příliš netrápí. Ta pro ně není velkou metou, ale důležité pro ně je, aby měli výdobytky konzumu. Ty výdobytky, které jim v roce 1989 chyběly.
Proč lidé volí hnutí ANO? Lidé totiž chtěli mít na postu předsedu vlády profesionála a ne „brepty“ typu Bohuslava Sobotka nebo pravicové politiky typu Petra Nečase, který proslul skandály a nemyslí na nižší a střední třídy. Je jim jedno, zda je onen profesionál  trochu pošpiněný, ale je přeci úspěšný. Andrej Babiš totiž pro ně představil neideologizované řízení politiky. Příliš se nepolitikaří, a pokud se objeví nějaká vládní krize, tak ji jako ředitel společnosti vyřeší – například rychle odvolá ministry. Lidem se líbí, když ukazuje, že se nebojí řešit obratně situace. Oceňují rázné rozhodování, když se objeví nějaký problém. Oligarchové typu Andreje Babiše se navíc nebojí říci, že jsou proti systému, což lidé po třiceti letech problematického polistopadového vývoje chtějí slyšet. Paradoxně proti tomu samému systému, který je pomohl zrodit a vyhovuje jim.
Radikální levice selhala v tom, že přestala připomínat, že je proti systému. Ve své podstatě se stala jeho součástí. Je pochopitelné, že radikální levice byla po roce 1989 nejprve opatrná, ale být opatrný v době, kdy lidé ztratili iluze o polistopadovém vývoji a chtějí vůči systému alternativy, je chybou. Pro Andreje Babiše nebyl v takové situaci problém získat a zvednout moc ze země, zvednout hlasy i od levicových voličů, když začal slibovat vyšší důchody a přitom údajně bojoval proti systému. Andrej Babiš v tomto ohledu působí jako sociální kapitalista, který slíbí to, co se očekává od levice. Nevadí, že většinu nesplní, ale aspoň to slíbí. Navíc hovoří jednoduchou češtinou, které obyčejní lidé rozumí.
Pokud chce radikální levice v našich podmínkách znova uspět, tak musí voliče přesvědčit, že umí stát řídit profesionálně, navíc na základě demokratického socialismu, kde si mohou sami občané říct, co chtějí, a vše posunout na vyšší metu spravedlnosti. Nezavádět zpět ideologická klišé, protože těch mají lidé už plné zuby. Kam to totiž přehnaná ideologie dovedla, se jasně ukazuje na krizi tradičních politických stran, která jsou na přehnané ideologii primárně postavené. Pokud by však strany s přiměřenou ideologií řešily reálné problémy, neexistoval by ani Andrej Babiš ani hnutí ANO. Jenže v našich podmínkách se ukázalo, že politické strany a ideologie spíše fungují jen jako výtah k moci. Radikální levice si musí jasně říci, že jejím cílem je demokratický socialismus, který bude řízen profesionálně bez přehnaných ideologických hesel, vycházejíc z reálných problémů lidí a současné společnosti.