V předvečer státního svátku 28. Září, který se nazývá Den české státnosti, můžeme zvolat: svatý Václave nedej zahynout nám i budoucím! Ptáte se, proč máme zvolat toto sousloví? Protože v rámci svobody a strachu se o nás všechny pokouší nemoc nazývaná COVID. Ne jinak tomu bylo i v neděli 27. 9. 2020, kdy se v Praze sešla demonstrace, která byla namířena proti povinnému nošení roušek. Pochopil bych, kdyby se na demonstraci mluvilo věcně, ale bohužel to opět sklouzlo do ideologické roviny, boji proti současné vládě a ohánění se svobodou a varováním před novou totalitou, která je dle některých demonstrujících ztělesněna v současných opatřeních, které mají zamezit dramatickému nárůstu oné nemoci, která je nakažlivější, než chřipka. Demonstrace měla tedy za cíl varovat před nástupem nějaké totality a vzývat svobodu, která je povinností nosit roušky omezována. Jak to tedy ale celé je? Opravdu nám roušky omezují svobodu?
To, že se demonstrace, která měla úplně jiný účel, nakonec stočila někam úplně jinam, svědčí o tom, že už mnozí neví, jak protestovat proti Andreji Babišovi. Když už mlčí spolek Milion chvilek, tak se objeví jiné hnutí. Tentokrát si do vínku demonstrující vzali protest proti povinnosti nosit roušku ve vnitřních prostorách budov, MHD a jinde. Prý je to totalita, a že chtějí mít možnost volby. Musím se ptát, jakou možnost volby? Pravděpodobně tu, že nechtějí nosit roušku (ponechme nyní stranou to, že někoho nošení roušky může obtěžovat, že se více potí, má vyrážku nebo, že se mu přes ni špatně dýchá atd. Ostatně i mě se to moc nelíbí, ale je to to nejmenší, co mohu pro snížení šíření nemoci udělat). Nejsem sice odborník na COVID, ale sociologicky vzato existují jen dvě možnosti, jak se vypořádat s virem.
1) Buď zavést restrikce a různá omezení, aby se virus skokově nešířil v populaci a zdravotní systém to "zvládnul". Samozřejmě s určitými dopady na ekonomiku, ale zde se musím ptát, proč je současná postindustriální společnost primárně postavena na cestování, turismu a zážitcích? Pokud by totiž nebyla až tolik postavena na turistickém konzumu, tak by restrikce, které omezují volný pohyb osob, zvládla určitě lépe.
 2) Nechat všechno ležet a běžet, nechat působit neviditelnou ruku viru (paralela s neviditelnou rukou trhu), která vyřeší vše v rámci promoření obyvatelstva (podobně jako trh vyřeší všechna selhání a negativní dopady). Pravděpodobně nás to bude stát mnoho mrtvých, ale je to jedna z variant. I v druhém případě ale dojde k dopadům do ekonomiky, kdy se bude muset více peněz vynaložit na zdravotní systém a v černých scénářích dojde i k poklesu obyvatelstva a tedy k poklesu pracovní síly. Samozřejmě, že i v prvním případě dojde k promoření, ale jak říkají odborníci, řízenému. Kam vede možnost volby, tedy ponechání volné ruky, vidíme v USA, kde kolabuje zdravotní systém. Tato země má nejvíce mrtvých na COVID. Zde si dovolím souhlasit s prezidentem Milošem Zemanem, který jasně řekl, abychom důvěřovali v této věci odborníkům, a já jim plně důvěřuji.
Pokud se protestujícím nelíbí současná opatření, tak mohou libovolně odejít do jiných zemí (pokud vůbec někam mohou, ale i tam narazí, protože opatření jsou zaváděna všude). Třeba mohou odejít právě do USA (země v pověstných devadesátkách tolik opěvovanou, kdy se na ni zpívali i ódy), aby poznali, co je to ryzí možnost volby. Dnes už dokonce pravicoví teoretici přiznávají, že v tomto směru jsou Spojené státy nemocné, že svoboda je zde postavena výše, než zdraví lidí. Pravděpodobně v tomto vzorci uvažují i protestující. Tedy, že svoboda (v tomto případě možnost svobodně se rozhodnout pro nošení roušky nebo nikoliv) je postavena výše, než ochrana veřejného zdraví (celkově populace). Na celé věci je docela nechutné to, že protest proti rouškám se nakonec zvrhl v protibabišovskou a protiprymulovskou demonstraci a to přesně po vzoru Milionu chvilek za demokracii. Zajímalo by mě, co budou říkat demonstrující, až sami COVID prodělají? Budou opět někde demonstrovat nebo budou virus bezmezně šířit v rámci svobody volby? I to je přeci svoboda volby: být nakažen a dále nakažovat. S tím souvisí i následující myšlenkový experiment: představme si, že vláda nezavede žádná opatření a nechá vir působit dle logiky volného trhu v systému padni komu padni. Absence bariér způsobí kolaps zdravotního systému a rychlý nárůst počtu mrtvých. Co budou zastánci svobody volby dělat? Sejdou se opět na nějaké demonstraci a budou volat, že vláda selhala, když žádné omezení nepřijala? Budou volat po tvrdších opatřeních, která budou omezovat svobodu volby? Předpokládám, že by tomu tak bylo, protože strach o své vlastní zdraví a životy svých blízkých by je posléze k podpoře restrikcí nakonec dohnal.
Pokud chtějí mít demonstrující svobodu volby, tak bych jim tedy jasně řekl: nenoste si roušku, ale v tomto případě budete mít povinně nainstalovanou aplikaci eRouška v mobilním telefonu. Podobně jako to mají zavedeno v některých zemích. Nebo snad se protestovalo i proti tomuto ve jménu svobody, kterou vám tato aplikace (dle pravicového pohledu) také bere?
Na závěr si řekněme, kdo tedy šíří strach ve společnosti? Ti, kdo jsou odborníky na daný problém nebo ti, kteří projevují jen svoji „dojmologii“? Určitý typ strachu šíří samozřejmě i odborníci a to proto, aby varovali veřejnost. Jsou předkládány argumenty, proč se má ta či ona restrikce zavádět a ne bezmezně „plácat“ nějaký dojem a pojem kdesi na demonstraci. Je ale evidentní, že značný strach ve společnosti šíří i samotná média, která věci kolem onemocnění COVID buď zveličují, nebo naopak bagatelizují. To ale nic nemění na tom, že zde onen virus je a jen tak neodejde. Varováním nám budiž celosvětový ukazatel úmrtí, který právě v den demonstrace proti povinným rouškám přesáhl milion obětí.
 

Za poslední desetiletí jsme konfrontováni s tím, co je vlastně v naší společnosti normální. Co bývalo před rokem 1989 normální, je dnes nenormální a obráceně. V zásadě můžeme tvrdit, že dnes je normální téměř úplně vše, co dovolují zákony, které jsou mnohdy nedokonalé. Právě nedokonalost zákonů, které lze jednoduše obcházet vede k nárůstu patologické normálnosti, kdy vyváznou bez trestu lidé, kteří rozkrádali státní majetek, obohacovali se na úkor druhých atd. Současná podoba liberální demokracie je postavena právě na těchto normálnostech, které vidíme dnes a denně v médiích. Všichni si poté říkáme, zda je tohle opravu normální? Vzpomínám si na pořad: Možná přijde i kouzelník, kde Oldřich Kaiser a Jiří Lábus hrají scénku s Luďou. Oldřich Kaiser v jednu chvíli odpovídá Luďovi: Luďo to je ale naprosto normální. Když tuto scénu napasujeme na dnešní dobu, tak normální bude všechno – od prohlížení a stahování pornografie, šíření nenávisti na sociálních sítích, ničení pomníků a odstraňování soch, deformování výkladu minulosti apod. Ano, to vše je v dnešní ryze liberálně kapitalistické společnosti onou normou. Je možné, že ne všichni to takhle vnímají a říkají si, že je to vlastně důsledek vývoje kapitalismu. Na jednu stranu je to pravda, protože kapitalismus, který je skrytý právě za liberální demokracii, kde vládne neoliberalismus jakožto ekonomický model, se snaží zpeněžit vše a akumulovat tak své zisky. Je mu v zásadě jedno, co je normální nebo nenormální. Hlavní je, když se z dané věci vytváří určitý profit. Je tedy jasné, že v dnešní společnosti se nenosí morálka, která by určovala limity normálnosti. Jedná se o silný kontrast s dobou před rokem 1989, kdy se sice ve společnosti rovněž vyskytovalo mnoho nenormálností, ale tvrdé vymáhání zákonů způsobovalo, že mnoho patologických jevů bylo trestáno a nestávalo se normou.
S nabytou svobodou po revoluci „nápodoby“ z roku 1989 jsme se jako společnost snažili co nejvíce podobat vysněnému Západu, který byl pro všechny symbolem normálnosti. Veškeré věci, které byly vlastní západním kapitalistickým zemím, jsme rychle importovali do našich podmínek ve jménu normálnosti. Nastala kapitalistická normalizace, abych obrátil vzhůru nohama klasické pojetí normalizace po roce 1970. Tento nový typ normalizace byl utvářen novou normálností, kdy se stalo běžnou praxi rozkrádání státního majetku a nástup bývalých kariérních komunistů na pozice ve státní správě. Tyto věci byly známé ze západních zemích, kdy se do rozhodovacích pozic vkradli zástupci soukromého (namísto kariérních komunistů jako v našem případě) sektoru a začala postupná likvidace státu jako takového. Nicméně naše společnost, která byla uchlácholena nastupující demokracií si těchto nenormálností nevšimla, byť se o nich často mluvilo v době před rokem 1989. Nastal tak postupný posun naší společnosti směrem k té západní se všemi svými klady i zápory. Ocitli jsme se v éře  normálních nenormálností, které si stěží někdo před desítkami let dokázal jen představit.
Otázka na závěr zní, zda lze s tímto stavem ještě něco dělat? Jedno přísloví říká: i chcíplá koza jde. Buď zakopat, nebo stáhnout z kůže. Stejné je to i v případě vývoje společnosti. Ta je totiž primárně řízena buď vládou a Parlamentem nebo autoritativně. Jestliže selhává klasické řízení pomocí demokratického státního aparátu, tak je čím dál větší volání po autoritě, která by všechny věci vzala na sebe a zařizovala chod státu a společnosti. Je tedy jasné, že pokud nezačne demokraticky volený státní aparát jasně určovat, co je ve společnosti normální s jasnými restrikcemi, tak dříve nebo později přijde „nový vůdce“, který bude postupně omezovat demokratické prvky. Z minulosti známe mnoho takových příkladů. Hitlerem počínaje a importovanými diktátory západními demokraciemi typu Pinocheta konče. I to bylo ospravedlňováno ve jménu normálnosti, respektive nenormálnosti v dané historické době.
 

Od 1. 9. 2020 bude opět povinné nošení roušek. Někteří se již nechali slyšet, že danou věc budou sabotovat a že se jedná o zásah do osobních (individuálních) práv každého člověka. Dle této logiky je na mě jako osobě, zda si roušku vezmu nebo ne. V tomto případě jsem ale sobecký směrem ke kolektivu, protože mohu být potenciálním přenašečem nemoci. Stát v tomto případě v zájmu ochrany kolektivu nařizuje pravidla směrem k ochraně veřejného zdraví, která musí omezit (nebo spíš musí určit) omezení individuálních svobod, zda si roušku vezmu nebo nevezmu. Ochrana veřejného zdraví je přeci postavena výše, než individuální svoboda, která v tomto případě může ohrozit celek (kolektiv). Chápu, že roušky někoho obtěžují, ale je to jedna z mála účinných zbraní proti koronaviru. V této fázi se vyskytuje mnoho konspiračních teorií nebo jiných výkladů, že roušky nejsou potřeba. Prý není medicínsky doloženo, že roušky nějak pomáhají. Nejsem sice lékař, ale stačí, když si každý odpovíme, proč roušky nosí zdravotnický personál třeba při operacích? Na parádu to určitě není. Nejsmutnější na celé věci je, že se k tomuto tématu vyjadřuje čím dál více lékařů, kteří jsou zároveň i politiky a snaží se na této věci získat politické body. V této fázi bych důvěřoval osobám nejpovolanějším (odborníkům), kteří rozumí hygieně a také šířením nemocí. Musíme si uvědomit, že nejsme odpovědní jen sami sobě, ale především kolektivu (celé společnosti). Jestliže nám stát nařizuje určitá pravidla, tak kolektiv přebírá svobodu jednotlivců, kdy se mohou rozhodnout pro nenošení roušek, ale pod hrozbou sankce. Část individuální svobody je omezena z důvodu ochrany veřejného zdraví. Zde můžeme vidět, že stále bude na každém z nás, zda bude roušku nosit nebo ne, takže individuální svoboda je ponechána, ale pokud někdo nebude chtít pravidla respektovat, tak bude potrestán pokutou. Můžeme to nazvat trestem za neposlušnost, případně sankcí za nedodržení pravidel (zákonů). Demokracie je přeci o pravidlech, která určuje stát v zájmu většiny.
Podobný problém omezení osobních svobod nalezneme u případu karantény. Když se člověk ocitne v karanténě, tak je nucen se podřídit určitým pravidlům, která určuje opět stát. Jedná se hlavně o zamezení pohybu po určitou dobu. Je zde tedy omezen volný pohyb, tedy jeden z pilířů svobody člověka. Zde můžeme vidět různé tlaky na to, aby byla doba karantény zkrácena pokud možno na co nejkratší dobu – ze 14 dní na 10. Jedná se o tlak těch lidí a skupin, kteří jsou zastánci individuálních svobod a slabého státu, který do tohoto procesu nemá co zasahovat. Dle této logiky to vypadá, jako kdyby se na vývoji pandemie měl podílet volný trh ve smyslu, že si každý může dělat, co chce, nakazit koho chce, ale již nenést odpovědnost za své jednání, které například zapříčiní smrt několika lidí. Podoba volného trhu je v pandemii ztělesněna formou promoření, kdy se nechá virus působit na obyvatelstvo a ve své podstatě přežijí jen ti nejsilnější, než se získá kolektivní imunita. Kam tento experiment vede, můžeme vidět v USA nebo Velké Británii, která ale rychle od tohoto pokusu ustoupila. Je to otázka morálky, zda lidé cítí odpovědnost jen vůči sobě, nebo společnosti. Je to stejně i otázka státu, jak moc chce (nebo nechce) provádět regulace (omezení) občanských svobod, aby se zamezilo šíření koronaviru. Se samotnou karanténou souvisí i její chytrý model, kdy dochází k rychlému trasování možných kontaktů s nakaženou osobou. I v tomto případě je vám omezena svoboda – tentokrát osobní.
Chytrá karanténa je jednou z možností, jak zamezit šíření koronaviru, protože známe možné kontakty s nakaženou osobou. Data o vašem pohybu jsou získávána od mobilních operátorů nebo poskytovatelů jiných služeb (internet). S chytrou karanténou musíte souhlasit, protože dáváte k dispozici svá osobní data (zejména o vašem pohybu). Jste pořád pod dohledem. Algoritmy vás sledují a sledují i lidi ve vašem okolí. V tomto případě, ale ztrácíte osobní svobodu v podobě soukromí. Jste pořád někomu na očích, všechno se o vás ví, jste sledováni a to na základě dobrovolnosti, protože chcete ochránit zdraví dalších lidí (kolektivu). Vzdáváte se tedy svobody soukromí, abyste pomohli dalším lidem, které by případné nakažení mohlo stát život. Zde můžeme vidět, že chytrá karanténa je nepochybně dobrá věc. Je pouze otázkou, zda má být nařizována státem nebo zda má být na základě dobrovolnosti jednotlivce. Podle mého názoru ji má nařídit stát, protože jde o ochranu veřejného zdraví (potažmo individuálního, protože se zachraňují jednotlivci). To, že ztratím část osobní svobody, není v tomto případě až tak podstatné. Jde přeci o to, aby se zamezilo šíření koronaviru, a tam musí ustoupit i svobody.
Jediné, co může někdo namítnout je, jak dlouho má omezování individuálních práv (svobod) trvat. Pandemie zde totiž může být i mnoho let a dlouhotrvající omezení by byla pro lidi silně svazující. Navíc by to mohlo vést ke zneužívání instrumentů, které omezují ony svobody – nařízení vlády a ministerstva. Ta by totiž mohla být neustále vydávána do nekonečna a případně by mohla být zneužita politickou garniturou, aby mohla zůstat u moci mnoho let, kdyby se nemohly konat volby. Všechna opatření, která určitým způsobem zasahují do práv člověka, musí platit jen po tu dobu, dokud je to nutné. Na druhou stranu si položme otázku, zda nutně musíme cestovat do zahraničí, zda musíme bezhlavě nakupovat a koncentrovat se na jednom místě v honbě za zážitky? To vše totiž určuje současnou podobu pandemie, která ovlivňuje životy nás všech.

Již několik let žiji v Kutné Hoře. Mnozí lidé řeknou, že je to krásné místo k žití a založení rodiny. Když jsem v roce 2018 kandidoval do místního zastupitelstva, tak jsem byl označen za účelového kandidáta, protože jsem se narodil a žil někde jinde. Šířily se různé polopravdy a alternativní zprávy, které poukazovaly na to, že vlastně nejsem žádný Kutnohorák. Na tuto věc jsem reagoval tak, že jsem odvětil, že rodáci se v městě narodili, ale já jsem si toto město vybral k žití a proto mi není lhostejná řada věcí. Necítím vůbec žádnou zášť nebo smutek z toho, že jsem nebyl zvolen. To prostě patří k politice. Na nic jsem nezanevřel a neustále působím ve veřejném životě. Jelikož za nějaký ten měsíc uplynou dva roky od oněch voleb do místního zastupitelstva a současný koaliční slepenec, který vládne na radnici, se ocitne v polovině svého funkčního období, tak musíme začít bilancovat. Co se povedlo nebo nepovedlo? A proč město stále vypadá z více jak poloviny stejně, tak jako vypadalo před třiceti lety? Samozřejmě, až na pár výjimek, kam se peníze sypaly ve velkém. Je naprosto jasné, že když na sklonku reálného socialismu vypadalo město omšele, tak po roce 1989 někteří místní majitelé své nemovitost zvelebovali. Nicméně většina peněz od státu šla do oprav Vlašského dvora a dalších hlavních památek, případně na statiku města (podzemní práce) a na další doma a jiné věci již nebyly peníze.
Pokud nahlédneme pod pokličku současného koaličního slepence, tak zjistíme, že se de facto za dva roky nic nezměnilo. Město vypadá pořád stejně smutně, tak jako před mnoha lety. Do všeho navíc přišla krize způsobené koronavirem, kdy poklesl cestovní ruch, který stejně Kutná Hora nedokázala řádně využít, protože její památky jsou rozděleny mezi tři vlastníky – město, církev a Středočeský kraj. A všichni si většinou jeli na své triko. Bohužel. To je prostá realita. Speciální fond, kam by přispívali všichni, kdo nějakým způsobem vytváří svůj zisk na veřejném prostoru města (turisté se přeci musí k památkám dostat a kde se budou brát peníze na chodníky, silnice, dopravu po městě…?), nebyl zřízen. Tuto věc jsem navrhoval jako jeden ze stěžejních bodů, který by pomohl město trochu více zvelebit v rámci úprav veřejného prostoru.
Když se po městě rozhlédnete, tak zjistíte mnoho nedokonalostí, které neregistrujete například do doby, než máte rodinu nebo v rodině někoho, kdo je třeba tělesně postižený. Všimli jste si toho, že v mnoha městských částech nejsou zrekonstruované chodníky a u přechodů pro chodce chybí bezbariérové nájezdy? Já jsem si toho všiml mnohokrát. Musím si položit otázku: jak se má postižený člověk dostat z jednoho chodníku na druhý, když nikde není bezbariérový nájezd? To samé můžeme vztáhnout i na maminky s kočárky. Jelikož město tento stav neřeší nebo před ním zavírá oči, tak vlastně diskriminuje určitou skupinu obyvatel, které znemožňují, aby se bezpečně dostala do různých částí města. Tímto stavem trpí hlavně okraje města, ale problém se vyskytuje i v samotném centru. Je to smutný pohled, když jdete po chodníku, na kterém si málem zlomíte nohu. Proč se tento stav věcí neřeší? Že by město mělo jiné priority?
Zajímavým počinem města byl tah ohledně zvětšení návštěvnosti centrálního náměstí, kam nyní můžete vjet autem, jak se vám zlíbí. Takže nejprve jsme onu dopravu vyhnali a nyní ji opět vesele pustíme do centra města. Jedná se jen dočasné opatření, aby se „zmírnily následky“ koronaviru – tedy, aby se ukázala vstřícnost podnikatelům a turistům. Nemyslím si, že by to nějak výrazně přispělo k oživení centra, ale spíš k jeho zahlcení automobily. Mnohem prospěšnější by bylo, kdyby město začalo dělat kroky k vybudování parkovišť P + R u obou vlakových nádražích a centrum pro automobily uzavřelo (s určitou výjimkou). Lidé se přece dostanou na náměstí většinou pěšky, ale to musí být uděláno řádné turistické značení, například šipkami na chodnících, kde ještě dnes naleznete chabé kontury tohoto značení, které zde kdysi bývalo. Zde se střetávají dva názory. Jeden, který říká náměstí uzavřít a druhý, který podporuje myšlenku většího přístupu na náměstí kvůli trhům. Místní totiž často kritizují, že na rozdíl od Čáslavi jim nemožnost vjezdu do centra neumožňuje využít nákup na tržišti, což přináší další problémy – nevyužívání tržiště a z toho plynoucí jeho krátká provozní doba, malá obsazenost trhovci…. Ti by vjezd jen podpořili. Už z chystaného dopravního generelu je patrné, že jinou přístupnost centra si představují turisté, jinou podnikatelé a jinou místní, kteří zde bydlí. O místních, kteří se občas dostanou do centra, ani nemluvím. S tím souvisí i různé prapodivné jízdy místní MHD, kdy mnohé autobusy nejsou vytíženy ale, když se třeba u hlavního nádraží podíváte na jízdní řády, tak jsou téměř prázdné a to byla autobusová doprava prezentována s takovou pompou.
Někdo může namítnout, že na výše uvedené věci nejsou peníze. Na to se nabízí odpověď, že pokud jsou peníze na sportovní halu nebo park pod Vlašským dvorem, tak se zcela jistě naleznou i na úpravu místní infrastruktury. V této souvislosti jsem položil panu starostovi dotaz, zda není lepší nejprve dát do pořádku technickou stránku města a až poté stavět různé haly, i když dostavbu haly „zdědil“. Rovněž jsem poukázal na to, proč se tyto věci neúvěrují, když si město dokáže vzít úvěr na politický projekt typu sportovní haly. Zatím nedorazila žádná odpověď. Nicméně se vyjádřil jeden člověk z městského úřadu v tom smyslu, že dle jeho názoru je lepší stavět chodníky, opravovat komunikace, veřejné osvětlení z dotace, než bez dotace. Já jsem opačného názoru. Nejprve se musí dát dohromady technická infrastruktura, která nedoznala výrazných změn notná desetiletí. Ve své době to byla infrastruktura na dobré úrovni, ale zanedbávání její údržby a obměna za novou, přivedla naše město na pokraj smutku, kdy i mnozí lidé, kteří se považují za rodáky, ani řádně nehájí zájmy města. Jak jinak si totiž vyložit, že město vypadá, jak vypadá a snaha něco radikálně změnit naráží na to, že ono to není tak jednoduché nebo že to nejde. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Mimochodem paní místostarostka a její uskupení se tím také zaštiťovali a nakonec zjistili, že třeba slibované pořízení vodních prvků a jejich instalace je vlastně hodně drahá a tak ze všeho slibovaného jsou zatím jen dvě „mlžítka“ na náměstí. Zvelebování města má být prioritou každé radnice a to bez ohledu, kdo tam sedí. Jen se musí seřadit priority.

 
Žijeme v době, kdy by každý podle dnešních technologických možností očekával, že zmizí chudoba, nebudou exekuce, budou existovat spokojená manželství. Zmizí rasismus, sexismus nebo jiná diskriminace. Nespravedlností se ale dnešní doba jen hemží. Je jí naprosto prostoupena. Samotná nespravedlnost je dokonce privatizována, kdy je vám například nabízena v nekonečném počtu půjček. Kapitalistický systém produkuje řadu negativních jevů, které se posléze prolínají do celé společnosti. Nejvíce jsou v tomto procesu nespravedlnosti ohroženy menšiny jako takové, matky samoživitelky, otcové samoživitelé, dále lidé se zkrácenými pracovními úvazky nebo pracujících na různé formy dohody. Jiné to bylo před více než 30 lety, kdy postupně odcházel socialistický systém a nastupoval naprosto odlišný, ryze kapitalistický.
Pokud budeme na dobu socialismu před rokem 1989 nahlížet s rozumem, tak zjistíme, že tehdejší systém pro ženy dělal mnohem více, než systém následující. Ženy chodily do zaměstnání. Pro děti byly zřízeny jesle a školky a rodiče mohli pracovat. Ženy se mohli do značné míry osamostatnit a nebýt na muži existenčně závislé. To se ale mění po roce 1990. Po tři dekády bylo postupně budováno to, čemu dnes říkáme neoliberalismus, který měl v našich podmínkách jeden úkol: masivní privatizaci všeho, co jen šlo a co nejméně státních zásahů. K tomu také došlo, kdy ženy jsou opět lapeny v síti nejistoty. Když je muž opustí a stanou se z nich samoživitelky, jsou závislé na sociálním systému a do práce chodit často nemohou, protože v tak masovém měřítku jako před rokem 1989 jesle a školky neexistují. Vše bylo zprivatizováno v duchu, že se jedná o socialistický přežitek. Z mnoha školek se tak staly luxusní erotické kluby, hospody nebo prostě zejí prázdnotou a chátrají.
Podobně je to s ochranou práv menšin. Tento koncept převzala současná levice od nové levice 60. let 20. století, kdy se postupně tato agenda začala dostávat do popředí zájmu. Menšiny je jistě třeba chránit. Nicméně dnes se z této agendy stala pro některé mantra ve spojení s neoliberalismem, který si ji přivlastnil. Dokonce to došlo tak daleko, že někteří začali chránit jen menšiny a úplně zapomněli na ochranu pracujících a chudých, kteří jsou ohroženi rostoucí nejistotou, která nemusí nutně souviset jen se současnou krizí způsobenou koronavirem. Vzestup levice zpátky na výsluní není dle mého názoru možný do chvíle, než se opět vrátí ke svému klasickému pojetí ochrany práv zaměstnanců, chudých a také lidství. Ideály socialismu jsou přeci na daleko vyšší morální úrovni než egoistické ideály kapitalismu. Někteří mohou namítnout, že první pokus o socialismus plodil také nespravedlnosti. Ano, i to je potřeba přiznat. Každý systém, který se teprve etabluje, nefunguje úplně bez chyb. Kapitalismus potřeboval mnoho pokusů, aby se prosadil proti feudalismu. Mnohokrát přitom selhal. Využíval přitom vykořisťování nejen mužů a žen, ale také dětské práce. Prosazoval se nedemokratickými způsoby pomocí kolonialismu a brutálního rasistického útlaku na mnoha kontinentech, až do pádu koloniálního systému po druhé světové válce, především v 60. letech.
Nicméně na systému, který zde existoval do roku 1989, najdeme nejen negativa, ale také řadu pozitiv. Obě stránky najdeme jak v kapitalismu, tak v socialismu. Jestliže se ale socialismus primárně pokoušel o co nejmenší rozevírání nůžek, neoliberální kapitalismus je chce vyhnat do druhého extrému – největšího rozevření. To posléze vede k nárůstu počtu lidí, kteří žijí buď v chudobě, nebo na hranici chudoby. Zde se pohybují mnozí senioři, nízko příjmové rodiny s dětmi a další skupiny. Je tedy jasné, že pro všechny je nejvýhodnější určitá rovnováha, kdy se rovnoměrně přerozdělují zisky a bohatství. Nemusí se ale nutně jednat jen o vztah člověk – stát, člověk – člověk, ale také například město – obec. Nerovnosti vedou také k tomu, že venkov je odstrkován od větších měst a často vnímán jako přítěž celému systému. Kdyby se rovnoměrněji přerozdělovaly vybrané daně, řada obcí by mohla hospodařit podobně jako větší sídla.
Jedním z řešení nerovností by bylo zdanění nejbohatších lidí. Zavedení „miliardářské daně“ nebo zdanění „hvězd“ a „superhvězd“ by přineslo mnoho peněz do státního a obecního rozpočtu. Koncentrace nezměrného bohatství v rukou jednotlivců nebo úzké skupiny lidí vede k tomu, že nás všechny ovládá plutokracie. Levice by měla být v tomto nekompromisní a trvat na zavedení takovéto speciální daně.
Existují rovněž další úniky financí. Česká republika například pomáhá vychovávat a vzdělávat mnoho lidí (například lékaře), kteří patří ke světové špičce. Nicméně po vystudování mnozí naši zemi opouští, protože prý jim nejsme schopni adekvátně zaplatit platy. Praxe je následující. Medik vystuduje na naší prestižní vysoké škole. Po několika měsících praxe v nějaké nemocnici opustí naši republiku s argumentem, že se mu zde platí málo a že za jeho odbornost budou v zahraničí platit mnohem více. Nastává zde paradox, kdy stát na své útraty pomohl vychovat medika, který později zmizí pryč a s ním i investovaný kapitál. Musíme si položit důležitou otázku. Opravdu je nutné platit velké platy, když do vzdělání lékařů investoval stát nemalé peníze? Naše školství je přece na veřejných vysokých školách bezplatné. Zde by se záležitost dala narovnat zavedením nutnosti po absolvování studia pracovat v naší zemi například po stejnou dobu, jakou trvalo studium, aby stát něco získal zpět za to, že umožnil odborníka vzdělat.
K tomu, aby tyto záležitosti lidé pochopili, je nejdříve nutné identifikovat výše uvedené nespravedlnosti v naší společnosti systematickým způsobem a poté přicházet s návrhy na jejich řešení v komplexním rámci spravedlivé společnosti.