Dovolte, abych se k tomuto problému vyjádřil jako sociolog. V zásadě nemám problém s tím, aby byla legálně držená zbraň použita při ochraně majetku nebo života, ale vše je nutné posuzovat s mírou a s možnými negativními dopady. Nicméně si myslím, že to nemusí být nutně zakotveno v Ústavě. Na tuto věc stačí speciální zákon. Ostatně i dnes může občan vlastnit zbraň za splnění daných podmínek. Podívejme se ale na daný problém trochu jinak. Co nastane, když dojde de facto k deregulaci nošení zbraní?
1) Se tím přizná, že selhávají kolektivní (státní) bezpečnostní složky, kdy kompetenci ozbrojování přeneseme na jednotlivce. Nastane privatizace bezpečí, kdy si každý bude chránit svoje. 2) Mám obavu, že se zvýšenou dostupností zbraní dojde i k nárůstu počtu různých incidentů a to včetně možné střelby na školách nebo veřejnosti. Podobně jako je tomu v zemích se silnější deregulací dostupnosti zbraní - USA. Ostatně nikdy nevíte, co se komu zrodí v hlavě. To ale platí už pro současný stav, kdy je například značná absence opakovaných psychotestů pro držitele zbraní. 3) S tím souvisí další negativní jev v podobě nárůstu ilegálního obchodu, protože s uvolněním nepochybně dojde ke zvýšené poptávce po zbraních. Tím může nakonec dojít k opačnému efektu, než zákonodárce zamýšlel. Místo nárůstu bezpečnosti poroste nebezpečí, protože zbraň bude mít téměř každý. Bude tak nastolen falešný pocit bezpečí, kdy se bezpečně budete cítit jen ozbrojen, protože nebezpečí bude číhat všude venku, kde budou další legálně ozbrojení lidé. 4) Ze státu typu USA víme, že snadný přístup ke zbraním umožňuje páchání zločinu ve větším měřítku. 5) Evropská unie svoji směrnicím směrem ke zbraním, která je definována jako odzbrojovací, negativně zasahuje do legislativy národních států. Jedná se o typ špatné regulace, která nakonec postihne i ty, kteří legálně drží zbraně dle platné národní legislativy. Z toho plyne, že by tuto věc měla EU nechat na jednotlivých členských zemích, ať si ji upraví dle svých zvyklostí speciálním zákonem.
Chápu, že si někdo chce chránit svůj majetek, ale nemusí při incidentu hned někoho usmrtit. Kdo by v tomto případě posuzoval přiměřené použití zbraně? Majitel v roli ochránce svého bezpečí, policie, soudy, zákon? Je zde mnoho neznámých. Dle mého názoru nepotřebujeme ústavní zakotvení práva nosit zbraň, protože přeci máme ozbrojené složky, které mají za úkol chránit naše bezpečí. Pokud bychom totiž roli těchto aktérů omezili, tak by došlo k nárůstu soukromé policie, která si za to, že bude chránit vaše bezpečí, nechá zaplatit nemalé částky. Podobný příklad můžeme spatřovat v evropské agentuře Frontex, která má primárně chránit vnější hranice Evropské unie a nechává si za tuto věc náležitě zaplatit a to i ve chvíli, kdy reálně tato ostraha selhává. Z toho plyne, že i když dojde k privatizaci bezpečí, tak automaticky nedojde k jejímu navýšení. Neexistuje zde přímá úměra mezi vloženým kapitálem a nárůstu bezpečí. Samozřejmě se najdou mnozí jednotlivci, kteří si za nemalé finanční prostředky najmou bezpečnostní agenturu, případně si své obydlí nechají sledovat kamerovým systémem, ale to neřeší problém absence pocitu bezpečí.
S tím vším souvisí otázka, kdy došlo k nárůstu pocitu nebezpečí? Nepochybně se tato věc dostala do popředí jednak po roce 1990, kdy došlo k masové amnestii a propouštění i různých delikventů. To byl v našich podmínkách prvotní impulz k tomu, aby se začalo diskutovat o právu nosit zbraň a mít danou věc zakotvenu v Ústavě. Ruku v ruce šlo i omezování práv policie, jakožto nástupkyně Veřejné bezpečnosti. Mnohdy byli policisté bezmocní proti různým problémům, protože by byli spojováni s ozbrojenými složkami existujícími před rokem 1989. Nicméně druhým a mnohem podstatnějším impulzem nárůstu pocitu nebezpečí byla migrační krize roku 2015, kdy se opět otevřela otázka práva na zbraň. Strach z nově příchozích byl na vysoké úrovni, protože se lidé báli o svůj domov, životy a celkově bezpečí. Právě tento druhý faktor zůstal zakořeněn do současné doby a mnoho lidí se i na tento problém dívá optikou migrační krize, byť byl prvopočátek již zaset krátce po roce 1989.
Privatizace nebezpečí je velký problém, který de facto předává násilí do soukromých rukou a z této logiky by bylo špatně takovou věc mít zakotvenu v Ústavě. Mnohem výhodnější je posílení bezpečnosti ze strany státu, který má mít pod sebou represivní složky. Ty nesmí být převedeny do soukromých rukou, protože by poté byly primárně postaveny pro zisk a ne pro ochranu obyvatel.

Již od vstupu do Evropské unie jsem se řadil mezi její konstruktivní kritiky. Na začátku vstupu totiž bylo jasné, že na tom nebudeme jako země tolik získávat, ale spíše budeme tratit. Za tři roky tomu bude 20 let, co jsme do EU vstoupili. Je to dost dlouhá doba, abychom mohli začít bilancovat. K tomu nám může pomoci současné chování EU v rámci šíření koronaviru. Jak záhy zjistíme, tak se toto společenství, které je postaveno na silné kapitalistické provázanosti, se začíná hroutit do sebe. Jedná se totiž o silně ambivalentní projekt, který je východiskem dohody dvou skupin, které mají v EU největší zastoupení – tedy neoliberálů a sociálních demokratů. Jedná se tedy o určitý politický kompromis dvou na oko znepřátelených skupin a ze všeho nám vzniká paskvil, kdy je EU ovládána nadnárodním kapitálem, jakož i samotnými bruselskými byrokraty, kteří jsou v jeho zajetí. Samozřejmě, že nalezneme i určitá pozitiva v EU. Mezi ty největší můžeme řadit například koncept předběžné opatrnosti při zavádění léků, výrobků atd. na trh, kdy se musí daná věc několik let testovat, než dostane pověstnou zelenou. Jinak je tomu v USA, kde se pracuje s konceptem následné odpovědnosti. Tedy co nejrychleji daný produkt vypustit na trh a pokud někomu ublíží nebo zničí zdraví, tak se jako fyzická osoba můžete s daným výrobcem (korporací) soudit. V současné době se tedy Evropská unie dostává do pasti, kdy ji chybí jjasná koordinace při řešení krizových situací. Za poslední dvě dekády nového tisíciletí totiž nezvládlo ani jednu z krizí, které ono společenství muselo čelit. V Bruselu se totiž myslí do budoucnosti jen v omezeném horizontu let a to dle životnosti tamních byrokratů. Tedy 5 – 10 let. Nemůžeme se poté divit, že EU nefunguje, jak by měla fungovat. Například v Rusku a Číně (a můžeme si o těchto zemích myslet, co chceme) se myslí v mnohem delších horizontech – ve své podstatě 30 a více let. Podobné strategické plánování nalezneme i v USA nebo ve velkých kapitalistických korporacích. Velké společnosti musí mít dlouhodobé strategické plánování, aby mohly nějak fungovat. Tohle Evropské unii primárně chybí.
Současnou krizi kolem šíření nového typu koronaviru podle mého názoru EU naprosto nezvládla, vyhořela jako papír a nepůsobila ani amatérsky, jako spíš chaoticky. Nejprve její elity bujaře prohlašovaly, že zde žádná pandemie není, aby poté začaly říkat, že začíná být problém s nekontrolovatelným šířením viru. Na tomto příkladu „váhavého střelce“ můžeme vidět, že EU nezvládla ani jednu z krizí, které se od roku 2000 objevily. Můžeme identifikovat celkem 4 krizové situace.
Situace č. 1 - Terorismus. Nezvládla boj s terorem, který se začal objevovat v různých členských zemích a začal selhávat projekt multikulturalismu. Pamatuji si dobu, kdy byl tento koncept velice populární – bylo to totiž za mých studií na vysoké škole krátce v první dekádě nového tisíciletí. Na vysokých školách humanitního zaměření byl multikulturalismus dáván za příklad, jak ono míchání jiných kultur má jen samá pozitiva. Jenže postupem doby nastal pravý opak. S nově příchozími kulturami se do Evropy dostaly i „spící“ buňky, které posléze rozsévaly strach, zkázu a smrt. Byla to daň za určitou laxnost bruselských úředníků, kteří nechtěli převzít model alá USA, kde byly omezeny osobní svobody a zvýšeno sledování obyvatel po 11. září 2001. V době šíření koronaviru a spouštěním chytré karantény však všichni svorně pouští svá soukromá data a informace. Posunuli jsme se tedy o stupeň dále, kdy stačí veřejnosti říci, že je zde ohroženo jejich zdraví a lidé ochotně dají svá osobní data k dispozici (ochrana zdraví se totiž týká úplně všech. Terorismus sice také, ale ten vás ohrozí jen na některých místech. Virus vás může potkat úplně všude).
Situace č. 2 – Finanční krize. Nezvládla vůbec finanční krizi roku 2008, kdy nechala občany EU zaplatit „večírek“ bankéřů a finančních spekulantů, což nahlodalo důvěru v projekt EU. Jestliže lidé v době finanční krize roku 2008 odborníkům na ekonomiku nevěřili, tak dnes odborníkům na zdraví věří. Je zde jednoduché vysvětlení proč tomu tak je. Ekonomické elity totiž, v roce „velkého večírku“ bankéřů a spekulantů, vůbec nemyslely na lidi, ale na peníze. Primárně jim šlo o jejich byznys a občan byl upozaděn a povolán do zbraně jen ve chvíli, kdy měl za večírek zaplatit ze svých daní. Je zde tedy evidentní rozdíl mezi odborníkem na ekonomiku a odborníkem na zdraví. Zatímco odborníci na zdraví myslí na člověka a peníze jsou upozaděny, tak odborníci na ekonomiku za vším vidí jen peníze. Troufnu si tvrdit, že se pravděpodobně vrátíme k důvěře odborníků, která byla nahlodána nejvíce právě v roce 2008.
Situace č. 3 – Migrační krize. Nezvládla ani krizi roku 2015, kdy u vnějších hranic EU přistávalo plno uprchlíků, a nikdo nebyl schopen uzavřít hranice. Představitelé EU v té době kritizovali státy, že nechtějí přijmout uprchlíky, že jsou antihumánní a nejsou solidární. Uprchlická krize na oko zmizela, ale pořád „dříme“ v zákrytu. Strach z možných nových příchozích je poměrně silný. Tato krize vzbudila evropský nacionalismus, který hrozí přerůst do rozervání kontinentu na kusy, tak jako tomu bylo ve 30. letech 20. století. Pokud budou u bran Evropy stále přistávat „cizinci“, tak se bude pořád vracet problém vlastní identity jednotlivých národních států. Nevím, jak vy, ale já se nejprve cítím být Čechem a až poté Evropanem. Na tomto místě se nabízí jedna paralela s korona krizí. Když v roce 2015 propukla migrační krize, tak některé státy byly kritizovány za to, že odmítají uprchlické kvóty. O 5 let později byly téměř ty samé státy kritizovány, že zavírají hranice, aby zamezily šíření nového typu koronaviru a omezily volný pohyb osob. Evropská unie v tomto naprosto selhala, protože nedokázala identifikovat nebezpečí, které se blíží. Je pouze zajímavé, že v roce 2015 hranice uzavřít nešlo a v době koronavirové to šlo téměř ze dne na den. Proč se stejně nepostupovalo u migrační krize? Zřejmě proto, aby Evropa nebyla prohlášena za antihumanistickou loď, která jde ke dnu.
Situace č. 4 – Korona krize. No, a když se podíváme na současnou krizi, tak můžeme vidět shodné scénáře, které jsou pro EU typické. Nejprve silná prohlášení, že se vlastně nic neděje a lidé se bát nemusí, aby poté bylo řečeno, že šíření viru je problém a nakonec se řeklo, že se vlastně musí po nějakou dobu uzavřít hranice. Co si z toho obyčejný člověk má vzít a pomyslet? Říká si, zda projekt EU je vůbec smysluplný, když nefunguje v základních otázkách ochrany obyvatel. Nicméně nepředpokládám, že by lidé byli většinově pro vystoupení z EU, protože určitá celoevropská koordinace je potřeba, ale mám reálnou obavu, že se EU rozloží sama zevnitř a bude to jen formální spolek, kdy budeme volit své zástupce do jeho institucí, sem tam něco onen spolek zakáže nebo pošle dotace, ale jednotlivé národní státy si budou dělat svoji místní politiku. Lisabonská smlouva, která brala členským státům suverenitu, je de facto mrtvá, protože současná krize, která je způsobená pandemií, onu suverenitu členským státům navrátila. Zastánci silného státu tak mohou být spokojeni. Je pouze otázkou, zda EU nezačne onu znovu nabytou suverenitu opět omezovat. Pokud by k tomu došlo, tak projekt EU naprosto selhal ve všech ohledech a bylo by v té chvíli nutné se zamýšlet nad novým projektem.
Jak můžeme z výše uvedených krizových situací vidět, tak projekt EU, který je postaven na dohodě neoliberálů (chcete-li předních kapitalistů) a sociálních demokratů, naprosto selhává a proto je nutné přijít s novým konceptem. Dle mého názoru je pryč proces úplné integrace národních států do struktur EU. Navíc můžeme vidět, jak je samotná EU, která je řízena bruselskými byrokraty, v područí byznysu. Vzpomeňme si na to, kdo nejvíce kritizoval omezení volného pohybu a zavření hranic národních států v době šíření koronaviru? Byly to hlavně letecké společnosti a na ně navázané cestovní kanceláře, protože primárně přicházely o své zisky, které těží od lidí, kteří chtějí cestovat za zážitky. Jenže pro šíření viru je velká migrace lidí po světě tím nejlepším prostředím. EU si tedy v tomto nechala diktovat od „kapitalistů zážitků“ a nepoužívala svůj vlastní rozum. No a kdo tlačil na co nejrychlejší otevření hranic? Opět jedni a ti samí, plus se k nim přidali ochránci základních lidských práv a svobod, kam podle nich patří i cestování a to klidně i s virem. Jak jinak. Hlavně, když se točí kola byznysu.
Pokud má projekt EU do budoucna přežít, tak musí přijít jeho silná socializace. Ta musí být postavena na spolupráci, ale bez tlaku nadnárodního kapitálu. Pokud by totiž došlo k rozpadu EU na jednotlivé národní státy, tak bychom se ocitli ve fázi, kdy by kapitál drancoval vše, co by mu přišlo do cesty bez jasných regulací. EU je právem kritizována za někdy nesmyslné regulace, ale v některých oblastech jsou regulace dobré. V době globálního kapitalismu musí existovat něco jako projekt EU. Nemusí se nutně jednat o nějakou protiváhu USA nebo jiným zemím. Když současný projekt EU „klekne“, tak si umím představit projekt konfederace, kdy bude existovat volný pohyb osob uvnitř společenství, silná ostraha vnějších hranic a spolupráce na úrovni ochrany pracovních, lidských a přírodních aspektů současné moderní civilizace.

Prý je nutné si oběti „komunistického“ režimu připomínat. Ano, každý režim má své oběti a první pokus o socialismus nebyl výjimkou. Je potřeba si jasně říci, že období let 1948 – 1989 nebylo obdobím komunismu, ale obdobím pokusu o socialismus pod vedením KSČ. Jednalo se o verzi, která nebyla dokonalá, ale to není žádná verze – ani kapitalismu, ani socialismu. Nikdy nedosáhneme dokonalosti. Dnes se někteří pokouší o kapitalismus, byť se nerealizuje v plné míře a je také nedokonalý. Tehdejší režim sice v roce 1989 pod vahou vnitřních příčin a vnějších tlaků skončil, ale jeho výdobytky jsou patrné až do dnešní doby – veřejná doprava (železnice, metro), školství, sociální oblast, síť nemocnic, přehrady atd. Máme být právem na co hrdi, protože dnešní „divoký“ kapitalismus toho tolik za celou svoji existenci přibližně tří dekád nevytvořil. Naopak mnohem více věcí zničil. Ale ponechme stranou klasifikaci tehdejší doby, a vraťme se k onomu dni 27. červen.
Toho dne byla v roce 1950 popravena Milada Horáková. Oběť tehdejších procesů, které byly řízeny sovětskými poradci. Taková byla doba Studené války, která rozdělila svět na Východ a Západ. V tomto období dochází k různým procesům, které byly často vykonstruovány a mnohdy mířily i proti představitelům tehdejšího režimu. Tak jako v roce 1952 proti Rudolfu Slánskému. Podobné procesy se děly i jinde v Evropě. Nevyhnuly se ani USA, kde senátor McCarthy pořádal antilevicový "hon na čarodějnice". V tomto honu uvízlo mnoho lidí, kteří prý spolupracovali se Sovětským svazem (nastala tzv. Rudá panika). Trest smrti neminul manžele Julius a Ethel Rosenbergovi, kteří byli v USA v roce 1953 popraveni za údajnou špionáž. Podobně jako Milada Horáková. Princip byl v těchto případech stejný. Poprava lidí za politický názor nebo špionáž se zdá dnes v Evropě neuvěřitelná, i když Assangovi dnes v USA hrozí podobný trest, neboť USA stále trest smrti nezrušily. Ale nezapomínejme, že tehdy byla ještě vyhrocenější doba, jen několik let po nejhorší válce lidských dějin. Musíme rovněž uvést, že se jednalo o klima, které bylo paradoxně bezpečnější, než je dnes. Ptáte se z jakého důvodu? Všichni totiž věděli, kdo jsou přátelé a nepřátelé. Navíc panoval strach ze vzájemného zničení jadernými zbraněmi. Dějiny je nutné vykládat skutečně podle toho, jak probíhaly na obou březích tehdejšího světa.
Dnešní prokapitalistický pohled na myšlenku komunistické a socialistické společnosti je samozřejmě negativní. Tento pohled tvrdí, že je prý myšlenka sociálně spravedlivé společnosti ze své podstaty špatná. Pokud pomineme účelové vykládání historie „odborníky“ z "Ústavu" pro studium totalitních režimů, toto tvrzení používají hlavně zastánci pravice. Když pravice připomíná tuto smutnou událost smrti jednoho člověka, ptejme se proč, pravice nepřipomíná výročí daleko vyhrocenější události, konkrétně například masové vraždění v ilegální válce v Iráku, kterou rozpoutaly USA a další západní země přispěchaly na pomoc. Bylo tam zavražděno nejméně půl milionu civilistů, včetně žen, dětí a seniorů. 
Dnes je myslím nemístné obhajovat likvidační kapitalismus, který ničí vše, co mu stojí v cestě – člověka, přírodu, demokracii atd. Právě dnešní typ kapitalismu využívá stalinské byrokracie pro obhájení sebe sama tvrzením „není jiná alternativa“ (There is no alternative), který ve své době pronesla „železná lady“ Margaret Thatcherová. Tato hysterická rétorika je ale pro nás vlastně dobrým znamením, neboť ukazuje, že současný systém už postrádá legitimitu, teče mu do bot a jediné, co mu zbývá, je strašit komunismem. To neměli jeho zastánci například v 90. letech zapotřebí, protože měli velké sebevědomí. To už je ale pryč, žijeme v éře kapitalistické normalizace. Smráká se. To je ten pravý důvod, proč se neustále straší 50. lety a tvrdí se, že socialismus a komunismus jsou utopické představy, které nefungují. Je úniku nebo není úniku z této zapeklité situace? Zcela jistě je úniku a to objektivním vysvětlováním spojitostí a hledání alternativy k současnému systému řízení společnosti.
 

 
Zdá se, že bývalé historické osobnosti, které byly vnímány jako hrdinové a bez poskvrny, dohání jejich kontroverzní minulost. Jde o drancování kolonií, útlak tamních původních obyvatel a černošského obyvatelstva, rasismus a další podobné represe. V posledních desetiletích se o těchto tématech moc nemluvilo a byly upozaďovány. Lze říci, že ve veřejném prostoru byly v hlavních médiích téměř tabu. Zatajovaly nebo mlžily se kontroverzní kroky silných vůdců. Až brutální rasistické zákroky policie v USA v posledních týdnech rozpoutaly nepokoje proti útlaku černošského obyvatelstva a dalším skupinám obyvatel a otevřely po nějaké době opět diskusi na toto téma. Oprávněné požadavky utlačovaných se však setkaly s nepochopením na straně moci. Prezident Trump vyhrožoval, že na demonstranty pošle armádu. Demonstrace proti rasismu se však přelily do dalších zemí a vyvolaly globální vlnu odporu vůči rasismu a sociálním a politickým represím.
Když se na téma podíváme optikou historie, sochy systému, který zvítězil v roce 1989 v soupeření ideologií, jsou dnes v mnoha zemích terčem kritiky a akcí za jejich odstranění. Ukazuje se totiž represivní minulost těchto osob, například Churchilla, známého rasisty a obhájce kolonialismu, který má na svědomí životy milionů lidí při hladomoru v Bengálsku a v dalších částech britských kolonií. Dosud se u nás smělo na veřejnosti říkat jen, že nám pomohl za války.
Těsně po roce 1989 se také odstraňovaly sochy, které byly spjaty s končícím systémem. Když se nyní odstraňují po světě různé sochy, symboly kolonialismu, který současný kapitalismus nechtěl v posledních desetiletích kritizovat, možná je to znakem toho, že současný kapitalistický systém sám končí. Může to ale být i jinak. Možná se obhájci systému jen zalekli a alespoň v některých zemích raději sochy uklidí, aby posléze řekli, že dotyčný člověk měl kontroverzní minulost, ale my takoví nejsme. Stále se potom budou dít nespravedlnosti, rasismus, útlak, nerovnost. Jen do očí bijící symboly těchto represí zmizí z veřejných míst. Cílem bude upevnit současnou podobu kapitalismu, který v odstraňování soch vlastních velikánů hledá způsob, aby mohl dále fungovat a přežít.
V zemích, kde je systém stále silný, ale ani nemusí dojít k odstranění soch. V Praze byla socha Churchilla počmárána, ale zatím se radnice nemá k jejímu odstranění. Proč ale musela být odstraněna socha Koněva? Neměla by radnice postupovat stejně jako v případě Koněva? Neříkám, že s postupem radnice souhlasím, jen se ptám, proč je uplatňován dvojí metr. Socha Koněva byla prý oficiálně odstraněna proto, že byla trvale ničena vandaly. Stejnou logiku by tedy měli použít i na sochu Churchilla. Už nyní je celkem jasné, že se socha stane opět terčem kritiky a poškození. Aby ji tedy ochránili, měli by ji uložit do depozitáře. K tomu ale asi nedojde, protože politika do tohoto procesu zasahuje více, než je zdrávo.
Pamatuji si doby, že tam, kde stojí Churchill, stál Antonín Zápotocký. Ten byl ale po roce 1990 odstraněn a nahrazen právě jinou kontroverzní osobností – Churchillem. Vše bylo uskutečněno v rámci toho, aby došlo k silnému odlišení od doby minulé. Stálo by nyní za to, aby na sochu Churchilla byla umístěna vysvětlující tabulka, že i on nebyl bez poskvrny a že má na svědomí životy lidí. Ale ještě lépe, pokud bychom nechali sochu Churchilla vložit do depozitáře, ukončili bychom tím dobu minulou, plnou represí, kdy i jinde ve světě jsou strhávány sochy utlačovatelů a rasistů. Aby se tím ale jen nezapomnělo na neblahou historii kapitalismu a kolonialismu, je třeba udělat daleko víc. Je třeba trvale připomínat tento útlak, aby o něm věděly také další generace a aby se už neopakoval.

Současná situace, která je způsobena epidemií koronaviru, omezuje některá práva, která jsou dána naší Ústavou. Mezi takové právo, které je omezeno mimořádným opatřením ministerstva zdravotnictví je právo se shromažďovat – od demonstrací, až po koncerty. Tato situace narušila plány pseudospolku Milion chvilek, kdy na demonstraci proti současné vládě může být dle mimořádného opatření maximálně 500 lidí. To se zejména panu Minářovi, který je hlavním „guru“ onoho spolku, nelíbí a prý se jedná o protiústavní kroky vlády, kdy vláda chce nenápadně vzít toto právo všem lidem a již jej nechce obnovit. Na vyjádření ministerstva vnitra, co by gestora výkladu zákonů, jsme nemuseli čekat dlouho. Dle jejich výkladu je základní právo dané v Ústavě výše, než omezení v mimořádném opatření vlády. Vypadá to ale spíš na to, že se někdo onoho spolku spíš zalekl a řekl si, že raději nebudeme dráždit a vymáhat mimořádné opatření. Legislativní džungle vítězí nad klasickým selským rozumem. Když jde o protesty proti Babišovi, Zemanovi a jiným, tak policie nebude vymáhat zákonná opatření vlády, která jasně říkají, kolik osob se může shromáždit. Mám tomuto vyjádření rozumět tak, že budu moci uspořádat koncert, festival, party s počtem osob třeba 1000? Logicky to z toho plyne. Nebo snad mají Chvilkaři nějakou výjimku? K čemu tedy máme zákonná opatření vlády? Bude policie postupovat u všech naprosto stejně? Tedy, že bude situaci jen monitorovat, běhat s metrem, aby se dodržely rozestupy a počítat účastníky? Ať žijí výjimky z výjimek. I to je v poslední době pravidlo nejen v naší legislativě, ale i celé společnosti.
Rozumím tomu, že naším nejvyšším zákonem je Ústava, ale práva garantovaná Ústavou může vláda omezit, když je nějaká mimořádná situace – válečný stav, epidemie, živelné katastrofy atd. Tady se všichni už přes 30 let ohánějí demokracií a různými právy, ale co povinnosti a vymahatelnost práva? Vždyť jsme už všem pro smích. Něco nejdříve zakážeme, omezíme, abychom pak řekli, že je to vlastně stejně jedno a to ve chvíli, když chce někdo protestovat proti současné vládě. Pokud díky tomuto kroku dojde k šíření viru (třeba mezi chvilkaři), tak nechť nese zodpovědnost jednak pan Minář, co by svolavatel dané akce a poté i ministerstvo vnitra, které vlastně popřelo platnost mimořádného opatření vydaném ministerstvem zdravotnictví, aniž by je zrušil soud. Nejsme již sice v nouzovém stavu, ale zákonná opatření se nevážou a priori na něj a mohou být vydávána v i v běžném režimu - například mimořádné opatření v metanolové aféře. Na závěr je nutné se zamyslet nad tím, co je postaveno výše? Zda ochrana veřejného zdraví nebo právo demonstrovat? Dle mého názoru to musí být ochrana veřejného zdraví. Podle zástupců spolku Milionů chvilek, jakož i ministerstva vnitra to je ale právo se shromažďovat a demonstrovat. Vypadá to, že se tak udemonstrujeme k smrti demokracie, kdy pozbývá platnosti vše, co má ochránit veřejné zdraví a obyvatelstvo samotné.