S blížícím se výročím událostí v roce 1989 se ve veřejném prostoru neustále skloňuje slovo ideologie. Na diskuzních internetových fórech tak můžeme často vidět velkou diskuzi o tom, zda byla ideologie tehdejšího sovětského socialismu špatná nebo dobrá. Zda je dnešní neoliberální teorie o nekonečném růstu a volném trhu ta jediná správná. Nebo zda existují i jiné systémové alternativy. Možnosti tzv. československé cesty k socialismu zcela jistě byly. Akorát byly uduseny některými horlivými jedinci po roce 1948 nebo v roce 1968. V neposlední řadě i mnohými politiky v době těsně po roce 1989. Je tedy jasné, že společnost si po druhé světové válce (stejně i po roce 1989) přála jistý typ socialismu, protože nás v roce 1938 zradily západní kapitalistické země. Po roce 1989 zase velkou váhu hrálo trauma z roku 1968. Měl to být socialismus, který by reflektoval naše podmínky, ale bohužel se tak nestalo. Chyby, které se odehrály v tehdejším Sovětském svazu, se bezmyšlenkovitě převzaly i do našich podmínek. Výsledky jsme pocítily v reálném životě. Ne všechno bylo dobré, ale zase nebylo všechno špatné. Stejně i po ideologickém převratu roku 1989 není úplně všechno špatné, byť na nás všechny doléhají ozvěny minulosti, stejně i budoucnosti. Řízené hospodářství nahradila ideologie volného trhu, který má vyřešit úplně všechno. Ukazuje se, že tomu tak ale není a v poslední době selhává stejně, jako selhávala centrální plánovaná ekonomika. Nekonečný růst naráží na své limity. Dokonce i samotná ideologie volného trhu začíná mít své trhliny. Dalo se to očekávat, protože honba za ziskem, kdy se nehledí na přírodu, společnost, plodí většinou negativa.
V poslední době je v kurzu tzv. zelená ideologie ochrany přírody. Za ochranu planety stávkují studenti, aby dokázali, že jim není lhostejná budoucnost. Začínáme si uvědomovat, že neregulovaný svět, jaký jsme chtěli poznat v roce 1989, není až tak hezký, jak nám byl tenkrát vykládán. Všichni jsme si v devadesátých letech mysleli, že skončil svět ideologií. Jenže jsme byli doběhnuti, když nám byla pořád předkládána dobrá a špatná ideologie. Špatná z minulosti, dobrá z budoucnosti. Výsledkem je pošramocená planeta, která dosti krvácí a brání se. Někdo může namítnout, že u nás v republice nemusíme bojovat za zelenou politiku, protože je nás málo a největší znečišťovatelé jsou jinde. To je sice na jednu stranu pravda, ale na druhou stranu je potřeba říci, že v našich podmínkách jsou největší znečišťovatelé ty výroby a podniky, které patří nejbohatším lidem, případně zahraničnímu kapitálu. Těm nejde o ochranu životního prostředí, ale jen o to, aby z nerostného bohatství dostali co nejvíce. Už dnes totiž mají skoupeny různé pevnosti nebo bunkry, kam se chtějí uchýlit ve chvíli, kdy to všechno praskne nebo až začne planeta na svých hodinách odbíjet půlnoc. Zelená politika tedy musí být součástí moderního pojetí socialismu. Ostatně Marx s Engelsem by nám jistě dali za pravdu, že je potřeba chránit své bezprostřední okolí před neblahými důsledky kapitálu, protože i dělník (stejně jako kdokoliv jiný) chce žít svůj život v klidu, bezpečí, bez války a nestrachovat se o svůj život

Česká verze internetové encyklopedie Wikipedia se ve čtvrtek dne 21. 3. 2019 na jeden den vypnula. Protestovala tím proti směrnici Evropské unie, která upravuje autorská práva. Plně se připojuji k této formě protestu. Jinak to prostě nepůjde. Musí se dát jasně najevo jak Evropské komisi, která směrnici připravuje, tak i Evropskému parlamentu, který by ji určitým způsobem měl projednávat, že takhle to prostě dál nejde.
Poslední dobou mně přijde, že se tvůrci směrnice zapomněli v analogové době (tedy v době gramofonových desek, magnetofonových pásků) a myslí si, že se v dnešní digitální (CD disků, dat, flash disků atd.) době nebude kopírovat. Jenže kopírovat se bude stále, protože pokud korporace nasazují vysoké ceny na hudbu, filmy, knihy, programy, tak vždy bude snaha co nejvíce ušetřit. Nejúsměvnější na celé věci je, když se do návrhu směrnice napíše, že na citace, které budou delší, než "velmi krátké" se bude vztahovat licence. Prostě, když někde něco budete citovat, tak budete muset požádat majitele (autora) o licenci, kterou si u něj koupíte. Větší "pitomost" jsem dlouho neslyšel. Slovní spojení delší, než velmi krátké je naprosto jasné asi každému. Připomíná mi to některé naše zákony, kde se píše například: převážná většina, množství menší, než malé atd. Chápu, že se určitým způsobem musí řešit autorská práva, ale zavádět do všeho právní nejistotu, trestat de facto každého, regulovat internet v digitální době je absolutně mimo realitu. Bruselští úředníci zjevně podlehli tlaku hudebních, filmových, vydavatelských korporací, kterým by se nejen daň z citace líbila.
A co teprve zavedení filtrování obsahu? Tomu říkám pěkná cenzura. Kam se hrabe nějaká minulost. Všichni si dnes pro obhajování dnešní doby démonizují minulost, že byla cenzura a ejhle, dnes ji zde máme také. Nebo tomu snad nevěříte? Stačí se podívat na různé webové stránky, kdy vám některé prohlížeče filtrují předem určený obsah a to dle nastaveného hlídacího programu. Někdy je to záměrně pro vaši ochranu, ale podle nové směrnice by to bylo nejen na vaši ochranu, ale proto, že si to ta nebo ona korporace přeje. Digitální cenzurovaná doba. Ano, i tak by se dnešní společnost mohla nazvat. Protože vás všechny korporace nejen sledují (globálně), ale snaží se i o to, abyste dostávali na stůl jen jednu pravdu (tu jejich), protože absolutní pravda neexistuje a každý máme tu svoji.
Navrhovaná evropská směrnice o ochraně autorských práv zavádí do procesu více nejasností a zmatků, než aby byla užitečná. Navíc by se mohlo reálně stát, že snížením dostupnosti informací by se postupně snížila i kritická rozlišovací schopnost lidí a hodnota demokratického procesu jako takového. Protože jak jinak, než kritickým pohledem, se vyznat ve společnosti, ve které všichni lžou…
 

Časopis Forbes před nedávnem zveřejnil žebříček nejbohatších lidí na planetě Zemi za rok 2018. Záměrně nepíši na světě (i vesmíru), protože není jasné, zda ještě někde jinde používají kapitál, tak jako my nebo mají jinou společnost postavenu na jiných základech. Mezi nejbohatší lidi naší planety se řadí šéfové internetových platforem a obchodů jako Jeff Bezos (Amazon), starý známý Bill Gates (Microsoft) nebo Mark Zukerberg (Facebook). Všichni tito lidé vlastní majetek v řádu tisíců miliard korun. Možná už to některým z nich přijde nemorální a tak volají po svém zdanění. Spíše ale začínají chápat, že kdyby se o svůj ohromný majetek nebyli ochotni alespoň trochu víc podělit s jinými lidmi, mohl by být nastolen jiný režim, v němž by mohli ztratit všechen majetek.
Jinak je tomu ale v našich podmínkách. U nás je nebohatším člověkem Petr Kellner, dále Andrej Babiš, Daniel Křetínský, Pavel Tykač nebo Marek Dospiva. Opět hráči, kteří získávají své bohatství buď ve finančním sektoru, dále v energetice, chemii, zemědělství nebo realitním odvětví. Ti nicméně po svém zdanění nevolají a zachovávají opatrnické mlčení. Vždy to zdůvodňují tím, že odvádí dost daní v naší republice. Ať je to pravda nebo není, tak by bylo vhodné zavést dolarovým miliardářům (tedy těm, co mají například více než 20 miliard Kč) speciální daň. Podotýkám, že nemá smysl zavádět milionářskou daň, protože po součtu majetku je milionářem kde kdo. Jak tedy zdanit dolarové miliardáře? V zásadě se nám nabízí několik možností: globální, makro - regionální a národní úroveň.
Pokud bychom chtěli danit dolarové miliardáře na celosvětové úrovni stejně, tak bychom museli do procesu zapojit OSN. To je organizace, která totiž působí na celosvětové úrovni. Byť tato organizace byla založena především proto, aby zachovávali všichni mír, zvláště nyní může převzít štafetu v zájmu zachování sociálního smíru a snížení rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými, což jsou také úkoly OSN. Speciální daň, která by byla uvalena na nejbohatší lidi, by se poté směřovala na snížení chudoby, rozvoj vzdělání, snížení nerovnosti. Vždy by se směřovala tam, kde to bylo potřeba.
Pokud jde o makro-regionální úroveň, zde se do procesu může vložit například Evropská unie jako jeden z velkých regionů. Ta již mnoho let připravuje zákon, který by stanovil, že společnost (i virtuální), která působí na území daného státu, také určitý obnos odvede do příslušného státního rozpočtu. Podobně by to mohlo být odváděno do celkového rozpočtu EU a poté distribuováno těm nejchudším okresům EU. Jenže EU je v tomto dost pomalá a naráží se na nechuť mnohých politiků a byrokratů, respektive těch, kteří jsou nějakým způsobem zakomponováni v nadnárodním kapitalismu. Měl by se zavést zákon, který by například stanovil, že pokud na nějakém území fúzují dvě společnosti, tak se opět část fúze musí převést do příslušného rozpočtu. Například se k zodpovědnosti mohou „hnát“ bankéři a korporace, které v Evropě způsobili krizi roku 2008.
Když se podíváme na úroveň národního státu, zde se také může zavést speciální daň, i když na této rovině by to bylo nejtěžší, protože by kapitál mohl z naší malé země snadno odtéct do jiných, vedlejších zemí. Tato daň se může kombinovat s progresívním zdaněním, které by bylo nejvhodnější. Je to naprosto jednoduché. Ten, kde by vydělával nad určitou částku za rok, tak by zaplatil více. Tímto způsobem by se snížila nerovnost mezi lidmi, zachoval by se sociální smír a existoval by funkční sociální stát. Někteří lidé ale daně vnímají jako daň za svůj úspěch. Tak tomu ale není. Tento typ daně je uvalen proto, aby se ve společnosti rovnoměrně přerozdělovaly zisky, které jsou získány i prací mnoha lidí na nejnižších špatně placených pozicích, a z úspěchu měli prospěch všichni. Ne všichni mají totiž v globálním stejné příležitosti, jak je nám často tvrzeno. Značná část pracovních pozic je mnohým zapovězena, protože už dopředu jsou obsazeny majiteli či manažery velkého kapitálu. Proč tedy nezavést zdanění dolarových miliardářů? Vždyť to bude vyhovovat všem, včetně jich samotných. V tomto případě se spíš naráží na strach politiků, případně na nechuť, protože je zde těsná provázanost s finančním kapitálem. Osobně ale doufám, že se nakonec speciální daň zavede a to na jakékoliv úrovni. Jako stát totiž máme své zástupce na všech výše uvedených úrovních, takže stačí jen předkládat návrhy, diskutovat a hledat spojence.

Českou politickou scénou začala hýbat uměle vytvořená kauza kolem předsedy sněmovny Radka Vondráčka. Po dvou letech se objevila fotografie z nějakého večírku, který se měl odehrávat v jednacím sále sněmovny. Radek Vondráček na ni s kolegou hraje na kytaru a přitom stojí na předsednickém stole. Reakce z opozičních stran na sebe nenechala dlouho čekat. Ozvala se stará známá Miroslava Němcová, Vít Rakušan nebo Jan Bartošek. Jejich reakce byla stejná – odstup! Jedná se prý o velký prohřešek proti státnosti a vážnosti budovy. Takhle se chovali různí dobyvatelé! Poslanec Jan Bartošek dokonce ve svém vyjádření zašel tak daleko, když napsal, že se takhle chovali bolševici, když dobyli Zimní palác. Tím si nejsem tolik jistý, protože na to nejsou důkazy, ale to nevadí. Nicméně zde je jasný důkaz, že současný předseda sněmovny hraje na kytaru. Nutno podotknout, že to jistě umí a všichni, kdo to umí, jsou dobří, protože je těžké se takovou věc naučit. Podívejme se ale na celou věc z jiné strany a to, proč všichni svorně z pravicové opozice volají po jeho odstoupení a provádějí výklad morálky, respektive moralizují.
Úpadek politiky jako takové nenastal Radkem Vondráčkem, Andrejem Babišem, Milošem Zemanem nebo Miroslavem Kalouskem. Nastal už v době, kdy se společnost rozdělovala po roce 1989 na „my“ versus „oni“. Dobří versus hodní, demokraté versus komunisté, komunisté a polepšení komunisté. Vytvořily se různé skupiny, které byly lepší, než všichni ostatní. Klasická rivalita revoluce volného trhu v politice. Dnes sklízíme různé plody hořkosti. Od vztyčeného prostředníčka Mirka Topolánka, alkoholového odéru Mirka Kalouska, přes zničení prezidentské standarty iniciativou Ztohoven (ta byla později přejmenována na trochu něco jiného, když se písmeno Z změnilo na S), až po hraní na kytaru v jednacím sále sněmovny, který v té době procházel rekonstrukcí.
Když místo prezidentské standarty vlály na hradě trenýrky, tak ti, co dnes kritizují Radka Vondráčka, mlčeli. Zneuctění a zničení státního symbolu je právě znevážení státnosti. Proč tenkrát mnozí mlčeli, ba co více, ještě takový akt schvalovali? To jim nepřišlo jako znevážení státního symbolu? Česká politika je plná paradoxů. Když se útočilo na prezidenta Miloše Zemana, tak pravicová opozice tleskala, že si to zaslouží. Dnes se opět Mirka Němcová bije v prsa za politickou kulturu, kterou pomohla se svoji stranou ODS dotáhnout do současné podoby. Výsledkem je opět moralizování, že tohle se prý v normálních demokratických zemích nenosí. Zřejmě tedy nejsme normální demokratická země (ve výkladu pravicové opozice). Nicméně můj názor je takový, že je lepší si zahrát ve sněmovně na kytaru, než se tam mlátit hlava nehlava, boxovat, házet po sobě židle a lavice, ničit majetek. Tyto příklady známe z jiných parlamentů. Takže ještě nejsme na tom tak špatně.
A co bylo ještě větší zneuctění státnosti? Tak to byla diskotéka na Vítkově v roce 2006, které se zúčastnili Mirek Topolánek, Petr Bendl nebo Miroslav Macek. Dokonce tam byly i hvězdy showbyznysu jako Iva Kubelková nebo Jan Rosák. Všem to přišlo normální, když tančili na památníku s ostatky válečných hrdinů. Tohle není úpadek morálky? Co na tohle říká Miroslava Němcová, Vít Rakušan a další moralizátoři? Asi svorně odpoví: to už je dávno a promlčené, ostatně stejně jako fotografie z roku 2017.
 

Před dvěma desítkami let byl svět odlišný, než je ten dnešní. Teroristické útoky byly ještě budoucností a Evropa byla deset let v euforii z roku 1989. Studená válka skončila, Sovětský svaz se rozpadl, Varšavská smlouva zanikla, ale NATO zůstalo. V bývalé Jugoslávii se válčilo a v České republice se horečně připravovala ratifikace vstupu do zářného paktu, který nás měl všechny ochránit – NATO. Lidé si pokládali otázku, proč NATO existuje, když bylo vytvořeno jako uskupení, které se mělo bránit jakési agresi ze strany SSSR, která stejně nikdy nepřišla. Nač mít obranný spolek, když nebezpečí pominulo? Prý se musíme bránit nějakému nepříteli, který pokud neexistuje, tak bude vymyšlen. Existuje jedna teorie, která říká, že válka mezi dvěma demokratickými zeměmi je nemožná. Jenže proti komu se tedy máme bránit, když většina světa je demokratická, mírumilovná, lidská? Už dávno je jasné, že NATO se spíše podílí na preventivních válkách, válce proti terorismu, který často pomohlo vytvořit, případně humanitárním bombardování, tak jako v roce 1999.
Před dvaceti lety se naše země nacházela na pokraji krize. Kuponová privatizace dovedla na pokraj propasti veškerý státní sektor, který byl rozprodán do zahraničních rukou, a na politické scéně už rok existovala opoziční smlouva. Právě tato smlouva do budoucna dá zasít deformacím našeho politického systému, korupci v nejvyšších patrech, kdy si strany ODS a ČSSD rozdělí pravidla moci. Tato pravidla později dají vzniknout Petru Nečasovi nebo i Andreji Babišovi. Současné věci hledejme v minulosti. Ve světě, který měl brzy skončit teroristickými útoky 11. 9. 2001, bylo mnoho velkých neznámých. Euforie z nabyté svobody před jednou dekádou ukázala, že lidé chtějí cestovat a to bez ohledu na to, co je takový zážitek bude stát. Vytvořily se cestovní kanceláře, podvodníci, společnosti šité na půjčování peněz. Všem se to začalo líbit do chvíle, než za další dekádu přijde zvrat v podobě velké finanční krize roku 2008. Hýření, legrace, půjčováni, bylo pryč. Nenávratně ztraceno ve víru globální ekonomiky. Dopady byly značné – znehodnocení peněz, nárůst nezaměstnanosti. K zodpovědnosti byli voláni daňoví poplatnici, ale vinu nesly banky. Vše odnesl obyčejný občan – riskování bankéřů, stejně i politiků.
Po třiceti letech jsme pochopili, že je všechno špatně. Jak svět, který skončil včera, stejně i ten, který začal zítra. Na koni jsou hlavně finančníci, kteří určují koloběh dějin. Evropská unie, která si myslí, že je rozhodčím i soudcem pro jednotlivé národní státy, finančníkům jen hezky přikyvuje a do svého čela si často vybírá člověka, který není moc známý. Prý, aby poslušně poslouchal, co má přesně dělat. Nesmíme propadat skepsi, protože na tu hrají právě ti, kteří v zákrytu vše ovládají. Řešení existují v podobě silnějšího státu a návraty suverenity od Bruselu zpět do center národní moci jednotlivých států.