Privatizace a individualizace veřejného prostoru dosahuje dalších výšin. Když se podíváte kolem sebe, tak už máte mnoho věcí v soukromých rukou. Dokonce jsou snahy privatizovat i ty oblasti, kde má být zachován stejný přístup všem občanům bez ohledu na výši jejich příjmu. Tlak kapitálu je nicméně enormní a náš stát se zatím bohužel nijak nesnaží bojovat. Regulace jsou prý socialistický přežitek. Pokud bych citoval argumenty neoliberálních teoretiků, tak zjistíme, že se opírají o následující logiku volného trhu: pokud něco zreguluji nebo zdaním, tak korporace (firma, podnik) odejde pryč. To už dnes ale neplatí. Toto tvrzení platilo v začátcích globalizace a jedná se o argument šitý na míru pravicovým politikům. Veřejný prostor, kde se všichni pohybujeme však dosahuje další privatizace v podobě služby Uber nebo sdíleného bydlení známé pod názvem Airbnb. Jedná se o služby, kde se opět dává důraz na individualismus  a kapitál plyne do kapes jednotlivcům nebo jedné velké korporaci, která službu zajišťuje. Byť se obě dvě služby zdají být budoucností ekonomik, tak ale mají negativní dopad do společnosti jako celku.

Kupříkladu Uber, který se týká provozování taxislužeb (na taxikáře si může zahrát každý, kdo vlastní vůz a je momentálně volný) například devalvuje skutečné taxi jako řemeslo v následujících ohledech. Zejména nastává problém s místopisem. Všichni mají navigaci v chytrých telefonech a lidé, kteří jezdili po paměti najednou nejsou potřeba. Co je ale horší, tak společnost Uber ve své podstatě může tlačit státy k tomu, aby posléze byly prodány například dálnice nebo rychlostní komunikace do jejich vlastnictví. Zdá se vám nemožné? Ale kdepak. Kapitál má snahu se rozpínat a neustále expandovat. Proto se bude snažit, aby státy privatizovaly svoji veřejnou komunikační dopravní síť. Co nastane poté? Pokud nebudete mít známku Uberu, tak nikam nepojedete a stát bude jen smutným přihlížejícím v pasti kapitalismu.

Když se podíváme na opěvované sdílené bydlení, tak se jedná sice o hezkou věc, kdy třeba někomu poskytnete svůj byt na hotelovém principu. Jenže i zde nenápadně ničíte klasické pojetí hotelů nebo pronajímání bytů a to do pozice neodvádění příslušných daní. Veškerý zisk poté jde pouze osobě a společnosti, která sdílení sjednala. Všimněte si nápadné podobnosti se společností Uber, které jde rovněž o zisk a co nejméně peněz odvádět státu jako hlavní instanci. Co je však ještě horší, je to, že pro Airbnb jsou často skupovány byty a ty posléze chybí občanům – nastává jev nemít byt, ale pronajímat jej. Sdílená ekonomika by byla výhodná, kdyby byla regulována státem ve veřejném zájmu. To znamená, aby byly odváděny státu patřičné daně nebo určité příspěvky. Někdo může namítnout, že je to moje individuální věc, když chci něco pronajmout atd. To sice ano, ale pokud se zapojíte do zprostředkování přes korporaci, což Uber i platforma Airbnb jsou, tak byste měli odvádět patřičný obnos do společné kasičky. Obě dvě platformy totiž značně využívají internet k tomu, aby existovaly. Bez něj by se nikdy nezrodily. Sdílení je určitým typem zombie, která obživla na oslabených státech a jejich regulacích ve snaze ještě více privatizovat veřejné služby.

Jak tedy předejít tomu, aby internetové platformy a korporace ničily veřejný prostor a nedošlo k jeho privatizaci? Je to jednoduché. Stát musí těmto tlakům odolat, byť to nebude snadné. Nesmí se bát regulací a pokud to bude možné, aby ze sdílené ekonomiky měli prospěch všichni. V tomto případě stát, který zastřešuje nás všechny a umožňuje nám všem žít si své životy.

V nedávné době uveřejnily sociologické agentury v USA výzkum, ve kterém se tvrdí, že lidé narození kolem roku 2000 mají raději socialismus, než kapitalismus. Jedná se o velice zajímavé zjištění a je vidět, že i mladí lidé začínají toužit po lepším světě, který bude jiný, než je ten současný. Zahleděli se do myšlenek socialismu a komunismu. Tohle samozřejmě vyděsilo mnoho pravicových politiků, kteří často přitvrzují ve své antikomunistické rétorice. Je pravdou, že na některé lidi slovo socialismus a komunismus působí jako rudý hadr na býka, protože v minulosti byla tato slova často zneužívána.  Nebo se za ně schovávaly režimy a systémy, které se diametrálně od teorie lišily a myšlenku sociálně spravedlivé společnosti deformovaly. To je bohužel minulost, kterou nelze vrátit. Více se bohužel pamatují špatné věci z doby státního socialismu. V našich podmínkách se takto nejvíce pamatují 50. léta minulého století nebo rok 1968. Jenže lze vzpomínat a pamatovat i na pozitiva, které minulý systém měl. Nebyl jen negativní, byť měl mnoho chyb.

Z chyb a deformací je komunistické a socialistické hnutí poučeno. Kapitalismus se ale ze svých chyb nepoučil a rovněž mu nelze přičítat velké úspěchy v podobě snížení nerovnosti. Dluhová společnost a společnost bez práce děsí mladé lidi. Svoji budoucnost nevidí moc optimisticky, a proto začínají snít o socialismu, který by byl bez dluhů i podřadné práce. Dost často začínají porovnávat systémy minulého státního socialismu a kapitalismu. Při tomto srovnání začínají zjišťovat klasickou pointu dnešní doby, kdy kapitalismus neustále tvrdí, že k němu neexistuje jiná alternativa. Antikomunisté se děsí jen pomyšlení na to, že by nějaká alternativa mohla existovat.

Mnoho lidí má z komunistů strach a uzpůsobují tomu i svoji rétoriku, která se nese v duchu urážek a napadání. Pokud je protikomunistická rétorika tolik rozšířená, tak to znamená, že se (nejen) pravice komunistů stále bojí. Nebojí se však ve vztahu k minulosti a návratů, ale bojí se, že by jejich kapitalistický systém přestal existovat. To je jablko sváru dnešní doby. Mladí lidé pochopili, že lze mít i jiný systém, než je dnes. Vezměte si, že dnešní kapitalismus je postaven na nekonečném růstu, ničení přírody, nezaměstnanosti a dluhu. Jedná se o smrtící koktejl, který nám namíchali korporátní kapitalisté. Pravicová politická scéna působí jako jejich hlásná trouba. Nicméně i sám kapitalismus plodí své hrobaře. O tom už psal Karel Marx v 19. století.

Ještě nikdy v historii lidstva nebyla výroba a distribuce výrobků natolik efektivní, tak jako dnes. Vysokou míru efektivity zapříčinila digitální revoluce, která se datuje od 60. let 20. století a také projekt přepravní kontejnerizace. Je to jistý paradox, protože v dnešní době populační exploze ještě nikdy neměli „téměř“ všichni lidé stejnou možnost dostupnost výrobků. Nástup tohoto fenoménu má krom pozitiva, že si můžete dnes koupit téměř vše (zejména na dluh), také svá negativa. Mezi ně musíme zahrnout nástup třídní polarizace (bohatí bohatnou a chutí chudnou v globálním měřítku) a také ekologická neudržitelnost, kdy se z touhy za vyráběním vytvářejí negativní externality v podobě skleníkových plynů. To vše vede k nárůstu globální změny v podobě globálního oteplování. Kapitalistický systém tedy mezi sebou vede fatální rozpor, kdy sám sebe žene do záhuby a spolu táhne celou planetu, jakož i celé lidstvo. Na druhou stranu se snaží rozvíjet nekonečný růst.

Problémy, které sám kapitalistický systém způsobuje, ale také dokáže brilantně pro svoji záchranu maskovat. Tento jev můžeme nazvat mimikry kapitalismu. Systém, který se začíná ničit, tak objevil maskující se formy, a ty jsou předkládány veřejnosti. Podle sociologa Leslieho Sklaira je to nástup tzv. Projektu Ikona. Kapitalismus podle něj vytváří velkolepou architekturu, aby odvedl pozornost od svých rozporů (rozumějte například stavbu mrakodrapů do nebes, obrovská nákupní centra atd.). Tento typ architektury se začíná rozprostírat téměř po celém světě. Od globálního severu, až po obrovská města globálního jihu, nehledě na ropný kapitalismus arabských zemí. Jedná se o nárůst megalomanie. Vše je postaveno na stejném principu: čím větší, tím lepší. Dnes se můžeme podívat i na naše hlavní město Prahu. I zde již najdeme tzv. „pražské mrakodrapy“, které vyčnívají z městské části Pankrác. Hned vedle mrakodrapů často vyrůstají obchodní centra, která jsou uzpůsobena pro utrácení a potěšení konzumentů. Ne jinak je tomu v Praze. Setkává se zde propojení kapitálu, úspěchu, moci a spotřeby.

Jedním z důsledků kapitalistické globalizace je sociální polarizace, kdy se do chrámů konzumu dostane každý a rovněž každý si může zakoupit, co se mu zlíbí. Vše se přetransformovalo v sociální produkci a marketing. Právě tyto zhoubné procesy pro společnost do značné míry řídí nadnárodní kapitalistická elita. Ta totiž vlastní a obhospodařuje mnoho cenných zdrojů na celém světě a díky síťovému propojení dokáže on-line povelů ovládat i své pobočky po celém světě. Vše výše uvedené má jen jediný cíl. Zvyšovat a rozšiřovat ideologii konzumerismu. Tedy takové ideologie, která prosazuje názor, že skutečný smysl života se nachází ve vlastnictví majetku. Právě tento názor je základem kapitalistického dogmatu o nekonečném růstu na konečné planetě s konečnými zdroji.

Pokud použijeme myšlenku Leslieho Sklaira o ikonách kapitalismu, tak nákupní centra, kulturní sály, ohromná letiště, lesklé budovy finančních institucí a pojišťoven, ohromné megatowery po celém světě činí kapitalistickou hegemonii viditelnou i hmatatelnou. Jsou to propagátoři nekonečného růstu, touze po úspěchu. Jak dochází k čím dál většímu nárůstu obyvatel ve městech, tak se rozšiřují i různé megalomanské projekty kapitalismu. Tyto projekty mají za cíl jen jedinou věc. Upevnit hegemonii kapitalismu. Jedná se o posílení nadnárodní kapitalistické kontroly nás všech. Toho, kde žijeme, co spotřebováváme i toho, jak a co si myslíme.

Jedná se o úplně jiný obrázek světa, než toho, který jsme znali ještě před nástupem globální kapitalistické hegemonie. Otázkou zůstává, zda kapitalistická logika dostane svět na pokraj kolapsu? Dnes tomu vše nasvědčuje, protože se stále razí heslo nekonečného růstu. Nebo, zda bude kapitalistická globalizace nahrazena novým světovým uspořádáním, který můžeme nazvat novým socialismem. V tomto novém typu socialismu budou hrát prim sdílené informace na síti. Všichni z nich musí mít prospěch, dále bude zcela jistě definován poklesem výroby zbytečných věcí, které člověk „často“ nepotřebuje. Již nebude dáván důraz na kapitál, ale na lidské hodnoty. Dojde rovněž k nárůstu cest za zážitky a lidé budou obdivovat svoji civilizační historii.

V poslední době se v naší republice rozmáhají demonstrace snad proti všemu. Jednou vadí přímo zvolený prezident, podruhé zase předseda vlády, který je trestně stíhaný a nakonec vadí i vyjádření přímo zvoleného prezidenta směrem k veřejnoprávní televizi. Vše souvisí se vším a když budeme celou věc pozorně klíčovat, tak zjistíme, že v zákrytu se pohybují lidé, kteří jsou napojeni na Demokratický blok. Jsou to právě zástupci tohoto pseudo demokratického uskupení, kteří reálně svolávají demonstrace proti něčemu nebo někomu. Možná budu nařknut, že tomu tak není. Nicméně se stačí podívat co se provolává na oněch demonstracích. Při pohledu na demonstrující je mi někdy smutno, protože často ani nevědí, proč na náměstích vlastně jsou (dost často tam můžeme vidět nezletilé). Právě proto říkám, že kapitalistický systém zneužívá děti pro svoji obhajobu (se všemi negativy). Na prvním místě je prý ochrana demokratických práv (zřejmě je chce někdo omezit) ve smyslu výkladu Demokratickým blokem (tedy demokracie jen pro někoho). Demonstrující si bohužel pletou dojmy a pojmy a vůbec netuší, že demokratická práva chce omezit právě Demokratický blok a jeho stoupenci. Jak je to možné? Jednoduše. Stačí se podívat na jistou provázanost s následujícími lidmi: Corbyn, Babiš, Kováč a Sarkocy. Že Vám některá jména nic neříkají? Nevadí. Avšak mají jedno společné: Ján Sarkocy (krycí jméno Dymič). Poslední jmenovaný je totiž bývalým agentem Státní bezpečnosti ve Velké Británii a měl „verbovat“ nynějšího šéfa Labour Party Jeremyho Corbyna (tedy šéfa tamní levice a možného premiéra a aféra s Dymičem jej má poškodit). Navíc je korunním svědkem v případu Andreje Babiše na Slovensku, zda byl nebo nebyl veden jako agent StB. Jedná se o náhodu nebo někým řízený účel, aby vláda ANO nedostala důvěru? Je to naprostá souhra událostí? Mě se nezdá. To ale není zdaleka všechno.

Ján Sarkocy dokonce v 90. letech minulého století aktivně vystupoval proti tehdejšímu slovenskému prezidentovi Michalu Kováčovi. Prezidentovi, který byl poznamenán problémy s tehdejším předsedou tamní vlády Vladimírem Mečiarem. Vzpomeňme že v té době unesli prezidentovi jeho syna. No a v zákrytu vystupoval opět výše uvedený agent Dymič. Všechno je jen náhoda? Celé je to propletené a je zde evidentní snaha někoho nebo něčeho, aby se v našich podmínkách destabilizovala společnost (respektive byla levice ostrakizována). Možná se chystá ten nejhorší scénář ze všech: pravicový převrat pod vedením „neziskovek“, které horlivě dotuje miliardářský filantrop George Soros. Stejný člověk, který se záhadně začal angažovat na Slovensku a byl vyhnán z Maďarska. Je evidentní, že v zákrytu s Demokratickým blokem jsou někde zakomponovány neziskové organizace ani ne tak placené z našeho rozpočtu, jako spíš soukromým a zahraničním kapitálem. Povšimněme si, že protestní akce vždy svolává nějaká iniciativa, která je „naočkována“ buď mediálním humbukem, případně popostrčena lidmi z oněch neziskových organizací, nadací atd.

Z výše uvedených věcí můžeme jasně usuzovat, že v dnešní době se nedemonstruje za zachování demokratických práv, i když si to řada demonstrujících myslí. Demonstruje se za zachování demokracie jen pro někoho (ve smyslu výkladu Demokratickým blokem). Bohužel tohle si mnozí lidé nechtějí připustit, protože je jim pořád předkládáno, že se prý ohrožuje demokracie. Demonstrovat je naprosto legitimní, ale myslet si, že se tím změní výsledky voleb, je naprosto naivní a není to v pořádku. Demonstrovat mám pro něco (za něco), co by mohlo být reálně ohroženo (například sociální práva, životní prostředí atd.). Demonstrovat v jednom šiku s Demokratickým blokem v pozadí je cesta do zkázy a hrožení samotné demokracie.

V médiích jsem zaznamenal zprávu, že mladým lidem moc nevoní Evropská unie. Dle zveřejněných výsledků sociologického šetření by pro setrvání v EU hlasovalo „jen“ 44% mladých lidí do 34 let. Ostatní dotázaní neví, jak by hlasovali. Osobně se tomuto stavu moc nedivím. Když se totiž podíváme zpětně na to, co jsme vlastně vstupem do EU získali a co ztratili, tak objektivně převažují negativa (jako výhoda se často uvádí čerpání dotací, ale to brzo skončí a my budeme naopak do EU jen přispívat). Když v roce 2003 probíhalo referendum o vstupu do Evropské unie, tak jsem hlasoval proti vstupu. Už tehdy bylo totiž jasné, že většinou to půjde s EU z kopce a nastane problém ve vztahu dvou rychlostní Evropy Německa a Francie vůči zbytku členských států.

Samotná Evropská unie nevoní kde komu. Nemusí to být právě jen mladí lidé, kteří teprve poznávají sociální realitu. Jsou to vesměs všichni lidé v České republice (a nejen zde), kteří na setrvání v Evropské unii pohlížejí velice negativně. Vždy se k tomu používá nějaký typ příměru. Například: zakázali nám používat názvy jako Rum, pomazánkové máslo, zavádí různé nesmysly jako omezování výroby klasických žárovek atd. To vše snižuje vážnost Evropské unie, která je posléze vnímána jako direktor z Bruselu. Nad tímhle se ovšem musí zamyslet Evropská komise, která fakticky vládne a je nikým nevolena (myslím voliči, protože komisaře delegují vlády členských zemí). 

Další problém v nevoňavosti spatřuji ve vztahu k patriotismu. Přeci jen se ponejvíce nejprve cítíme být Čechy (já jsem na tom stejně) a až dlouho poté se cítíme být Evropany. Je zde evidentní, že Evropská unie měla ze všech lidí v Evropě udělat ony pověstné Evropany, kteří budou hrdí na Evropu a k tomu ustavené společenství. Stal se ale pravý opak. Stále více zemí je naštváno na politiku Evropská unie, protože se čím dál více plete do tuzemské politiky a národní parlamenty jsou de facto bez jasné rozhodovací moci. Z tohoto důvodu narostlo mnoho stran a hnutí, které požadují vystoupení z Evropské unie. Jenže si musíme položit zásadní otázku: pokud bychom vystupovali z EU, tak je nutné říci ono pověstné „b“, co vlastně budeme dělat dál. Pokud si tohle neřekneme, tak na vše budeme koukat jako Britové na Brexit. Navíc mám oprávněno obavu, že pokud vystoupíme z EU, tak nastane náš ekonomický kolaps. Jsme totiž až úzce navázáni na ekonomiku Německa.

Mladí lidé mají nedůvěru k Evropské unii pravděpodobně ještě z jednoho důvodu. Je jím samotné euro jakožto společná měna. Někteří pravicově orientovaní lidé říkají, že by bylo dobré euro přijmout. To by ale v tuto chvíli byla pro nás katastrofa, protože nemáme dorovnané příjmy na úroveň Německa. Jak je možné, že v Německu mají pracující i třikrát vyšší platy, než v České republice? Vzpomínám si, jak bylo v době vstupu do EU říkáno, že doženeme pověstný „Západ“, ale nestalo se vůbec nic. Je to naopak ještě horší, protože trhy, kde jsme měli odbyt obsadil právě pravicovými politiky vychvalovaný „Západ“. Nám nezbylo nic jiného, než jen tiše protestovat a posléze se zařadit po bok celé Evropské unie.

Řešení nicméně existují. Osobně je vidím v možnosti reformovat Evropskou unii. Musíme vybojovat socialistickou Evropu. Nemůžeme být přeci poraženeckým státem. Aktivně musíme ovlivňovat své okolní státy. Naši republiku těžko někam přesuneme. Ta bude pořád ve střední Evropě a s tím musíme pořád operovat. Je nutné navázat rovněž obchodní vztahy s Čínou a Ruskem a nesmíme být jen izolovaným ostrůvkem v srdci Evropy, který jen poslušně poslouchá příkazy z Bruselu.