V posledních letech se stále více začíná skloňovat možnost zavedení zkráceného pracovního týdne. V minulosti se tato možnost využívala zejména po krizích. Ať už po roce 1929 nebo 2008. Dnes je ale situace odlišná. Příští rok tomu bude již 10 let, kdy svět začala pustošit finanční krize, kterou zapříčinila nenasytnost bank a ve finále ji celou museli zaplatit daňoví poplatníci. Ať už byla krize před deseti lety jakkoliv ohromná, tak do dnešních dní jsme se opět stali bohatšími. Ani ne snad my jedinci, jako spíše státy, korporace nebo úzká skupina jednotlivců. Spekulativní bubliny stále ovládají chaotický finanční trh a v turbulentním prostředí stejně dříve nebo později přijde nová krize. K tomu všemu se přidává znepokojení a frustrace lidí, kteří jsou nuceni se neustále hnát za kapitálem. Ať z důvodu, aby se uživili nebo že je to jen prostě baví, případně si chtějí splnit nějaké své sny plné zážitků. Vše je ale určováno spotřebou. 

Ještě do začátku 80. let 20. století tomu ale bylo jinak. Spotřeba a volný čas spolu tolik nekooperovali. Poté však nastal zlom. Jak postupně začal planetu ovládat globální kapitalismus, tak se nám zmenšil jednak prostor a s ním i volný čas. Souběžně se zmenšením těchto dvou atributů nám narostla spotřeba. Zavádění nového digitálního průmyslu 4.0 nám naznačuje, že v budoucnu budeme mít pravděpodobně více volného času. Naproti tomu zkušenosti z minulosti říkají, že místo toho, aby inovativní prvky v průmyslu volný čas zvýšily, tak jej naopak snížily a donutily lidi, aby ještě více zůstávali v práci. Svůj dnešní volný čas lidé většinou věnují spotřebě, která je tak s časem neúprosně spojena. V budoucím socialismu bychom volný čas ale měli věnovat rodině a sami sobě, svému osobnímu rozvoji i odpočinku. Kdysi byl volný čas výsadou elit a bohatých lidí. Dnešní svět je však jiný a umožňuje volný čas každému. Jak se ale všichni lidé (nebo většina) žene za ziskem, tak se všem zdá, že volný čas vlastně nemáme a nic nestíháme. V práci a zaměstnání trávíme přesčasy a hlídáme jeden druhého, protože se bojíme konkurence a ztráty zaměstnání. Slyšel jsem názor, že pokud se zkrátí pracovní týden, tak lidé odpracují méně a proto nemají být placeni stejně jako za 40 hodin týdně. To je sice částečně pravda, ale uvažme možnost, že existují zaměstnání, kde máte některé věci hotové třeba za 5 hodin. Proč by měl být dotyčný v práci, když už ji má hotovou? To má bezútěšně koukat do monitoru, hrát hry nebo brouzdat po sociálních sítích? Vím, že u všech zaměstnáních to nelze takto nastavit. Ale proč to alespoň nezkusit u některých nebo prostě o tom začít vážně diskutovat.

Další možností, jak vyprodukovat více volného času je zavedení tzv. sdíleného zaměstnání, kdy na jednu práci se zaměstnávají na částečný úvazek dva lidé. Z výzkumů, které se prováděly nejen v USA, se zjistilo, že se tak zvýší efektivita i produktivita práce. Navíc lidé budou mít práci rychleji hotovu a budou mít více volného času. Když jsou lidé pány svého času, tak je práce i více baví. Sociologické výzkumy, které se vedly na téma práce a volný čas ukazují na trend, že lidé chtějí v dnešní době více volného času, protože je často pronásleduje stres z důvodu přepracování. Dnešní uspěchaná doba vyprodukovala stres a jednou z možností, jak se ho zbavit je zvýšit fond volného času.

Budoucí socialismus musí být postaven také na zkracování pracovní doby. Ať už ve vztahu k průmyslu 4.0 nebo nárůstu bohatství lidstva jako celku. Ve finále vlastně můžeme přerozdělovat bohatství. Budoucnost se bude muset popasovat také s novými typy zaměstnání – turismem, službami, pečováním, ošetřováním atd. Volného času v dnešní době ale nemáme na zbyt, proto je nutné jej navyšovat ne ve vztahu k zahálce v práci, ale ve vztahu k odpočinku v divokém světě kapitalismu.

Proběhlé volby do Poslanecké sněmovny si nesou stín pochybností. Někteří lidé pochybují o tom, že skutečně tak drtivě vyhrál Andrej Babiš, jiní pochybují o tak velkém propadu levice. Nikdo však nečekal, že se zjistí tak veliké pochybení při samotném sčítání hlasů přímo ve volebních místnostech. Narážím zde na to, že se ve Středočeském kraji pochybilo při sčítání preferenčních hlasů v případě ODS. Jednalo se o pana Martina Kupku, který kandidoval na 31. místě jejich kandidátky a jen tak tak se podle prvních výsledků do sněmovny nedostal. Místo něj se tam dostal Petr Bendl. Jelikož byly výsledky napadeny, tak muselo dojít k přepočítávání hlasů a světe div se (nebo raději nediv) výsledky v rámci preferenčních hlasů byly značně odlišné.

Při přepočítávání vzorku Nejvyšší správní soud zjistil, že panu Martinu Kupkovi nebylo přičteno přes 100 preferenčních hlasů. Co bylo ale ještě horší, tak Petru Bendlovi bylo neprávem přičteno přes 400 preferenčních hlasů! Pokud jde o pana Kupku, tak to by se dalo vysvětlit tím, že jeho jméno bylo na zadní straně volebního lístku a snáze tak šlo přehlédnout. U Petra Bendla je to ale podivné, protože ten kandidoval na 4 místě kandidátky ODS. Tato věc ukazuje na to, že se jedná o systémovou chybu a že lze jednoduše svého „kamaráda“ lehce pošoupnout v pořadí na kandidátce. Ze zjištěných věcí a zkušeností plyne jedno ponaučení: je nutné změnit systém voleb, protože jak je nastavený, tak může být snadno zneužitelný právě při fyzickém sčítání hlasů. Všichni měli velkou obavu, že dojde ke kybernetickým útokům a problém se najednou vyskytl někde úplně jinde. Je tedy nutné začít uvažovat o novelizaci volebního zákona.

Když se podíváme na systém udělování preferenčních hlasů, tak tento systém umožňuje voliči, aby preferoval své kandidáty. Tuto možnost je nutné zanechat, protože se jedná o jistý prvek přímé demokracie, kdy volič může zasáhnout do sestavené kandidátní listiny. Mnohem lepší variantou je konání jednodenních voleb. Chápu, že v našich podmínkách jsou dvoudenní volby jistou tradicí, ale doba je opět jinde. Věřím, že kdyby se konaly jednodenní volby, tak by dorazili všichni, kdo chtějí volit. Rovněž by odpadly problémy s tím, že se nejde dostat do volební místnosti druhý den atd. Nevyřeší se tím ale špatný přepočet preferenčních hlasů. Ten je potřeba řešit řádným proškolením lidí, kteří sedí u okrskových volebních komisí. Každý člověk je omylný a občas se stane chyba, ale nesmí být natolik velká jako v případě chybně udělených 400 preferenčních hlasů! Je tedy nutné dávat důraz na přesnost a nikoliv na rychlost. Ne nadarmo se říká dvakrát měř a jednou řež.

Další možností, o které je nutné začít uvažovat, je zavedení elektronických voleb pomocí dálkového přístupu. Samozřejmě nesmíme zavádět oba dva výše uvedené atributy najednou, ale postupně. Takže nejdříve jednodenní volby a poté klidně začít testovat volby elektronické – v některých státech Evropy to tak funguje.  Tento druh voleb by mohl využívat značný počet lidí. Chápu, že mnoho lidí k nim bude mít odpor právě proto, že mohou být poměrně lehce zmanipulovány kybernetickými útoky (chcete-li informační válkou). Je ale potřeba se o těchto věcech začít reálně bavit, protože žijeme v digitální společnosti, která je protkána sítěmi různého typu. Zcela jistě lze zabezpečit síť, která bude určena pro volby, natolik, aby odolala útokům hackerů. Není to jednoduché, ale i postupné krůčky jsou řešením. Pokud totiž nedojde k nějaké změně, tak zůstane stávající stav, který je nevyhovující a do budoucna se může stát, že soud klidně zneplatní celé volby.

Naše společnost je v neustálém pohybu a proměně. Bohužel se často jedná a přeměnu, která ukazuje na stále větší mravní pokleslost společnosti jako celku. Co mě k tomuto vyjádření vede? Zejména například hanobení politiků, jejich neustálé napadaní, hanobení prezidenta. Mezi další věci, které můžeme přičíst k mravní pokleslosti společnosti je závist, která je v době kapitalistického boomu na vysoké úrovni. V tomto článku se však zaměřím na hanobení prezidenta. Tento problém byl totiž hojně diskutován, a pokud by mělo dojít k úpravě kompetencí přímo voleného prezidenta, tak se musí něco udělat i s hanobením.

Když se na daný problém podíváme očima sociologa, tak zjistíme, že pokud někdo například hanobí prezidenta, tak hanobí především: za 1) institut prezidenta bez ohledu na to, kdo je osobou, která zastává tento úřad. 2) hanobení prezidenta jako osoby je zároveň hanobením ústavního činitele (to platí i pro hanobení poslanců a senátorů). 3) ten kdo hanobí prezidenta republiky, tak hanobí symbol státu, bez ohledu na to, že mohu mít na osobu prezidenta (řada lidí jistě má) určité výhrady. V tomto případě je však nutné respektovat, že prezident byl zvolen v demokratických volbách vůlí většiny voličů na dané funkční období. Menšina, která jej nevolila, tak musí demokraticky strpět tento stav až do doby konání dalších voleb. Pokud někdo nechce tento stav strpět, tak to celé vypovídá o neúctě k demokracii jako politickému systému a institutu. Celé to poté spěje k tomu, že nastává mravní pokleslost a z tohoto důvodu často vítězí strany, které chtějí společnost řídit autokraticky nebo po vzoru firemních zásad a pravidel.

Vraťme se ale zpátky k neúctě vůči politikům. Podporuje-li někdo neúctu k prezidentovi (poslanci, senátorovi, starostovi) jako politikovi (osobě), vysílá signál k veřejnosti, že i k jiným politikům se tak vlastně může chovat a je to naprosto normální. Takové chování se poté stává normou a běžným jevem. Pokud se do neúcty jednoho politika vůči druhému zapojují i samotní politici, tak zasévají semena zla. Plodem takového zla je celková nedůvěra veřejnosti v politiky. Celé to je projev krize demokracie a úpadek hodnot. Zde bychom se měli spíše zamyslet nad tím, zda je či není krizí demokracie to, že k volbám do Senátu chodí necelých 20% voličů nebo že k volbám do Poslanecké sněmovny nepřijde 40% voličů. V případě voleb do Senátu ve své podstatě menšina „diktuje“ svoji vůli mlčící většině, kdo vlastně bude senátorem. Ve druhém případě zase menšinově „mlčících“ 40% voličů musí strpět stav, který určila 60% většina.

Výše uvedené věci ukazují na fakt, že dnes máme krizi demokracie a jejích hodnot. Lidé si neváží často politiky jako celku, politiků jako představitelů veřejné moci. Navíc k tomu můžeme připočíst jev, který se v našich podmínkách převtělil do stavu „že si mohu dělat, co chci“. Čeho si pak má „obyčejný“ občan vážit, když je vše dovoleno? Občan tomu může rozumět tak, že hanobit, ponižovat, urážet mohu de facto cokoli, kohokoliv a kdykoliv. A proč ne, když nemám takové morální vědomí, které mně v tom zabrání, a když vím, že právo na mě nedosáhne. Je to typický úpadek morálních hodnot dnešní společnosti ovládané kapitálem.

Tak jsem si vysloužil označení xenofob. Ptáte se, kdo a proč mě takhle označil? Pokud odpovím na první část otázky zcela otevřeně, tak mě tímto slovem označili moji bývalí spolužáci ze základní školy (vesměs voliči pravice). Zajímavější však je, proč mě tak označují. Je to prý za můj následující výrok, který se týká nárůstu terorismu v Evropě. Můj výrok zní následovně: ne každý islamista je terorista, ale je divné, že teroristické útoky většinou spáchal islamista. Mám zde na mysli teroristické útoky v Evropě. Od Nice, přes Berlín, až po Londýn. Všude stále stejný scénář. Najíždějící auto do lidí nebo nastražené výbušniny. Když se poté pátrá po vinících, tak se zjistí, že téměř vždy nějakým způsobem inklinovali k islámskému fundamentalismu nebo se paktují s organizací Islámský stát. Takže můj výrok popisuje jen základní stav současné doby.

Sám osobně (a určitě nejen já) mám strach o budoucnost a částečně i z budoucnosti, protože neustálý přiliv migrantů ze zemí, kde je odlišná kultura, náboženství a zvyky, bude plodit jen další konflikty. Musíme si uvědomit, že tím, kdy do Evropy přijdou miliony naprosto odlišných lidí, tak zaséváme sémě příštího konfliktu. Buď to bude konflikt, kdy se Evropané budou bránit nově příchozím, nebo se nově příchozí budou snažit ještě více ovládnout procesy v Evropě. Jistě mi dáte za pravdu, že pokud někdo někam migruje, tak když přijde do nové země, tak se musí přizpůsobit místním zákonům a pravidlům. Tomu se říká proces asimilace (včleňování). Jenže v současné době je již nově příchozích tolik, že proces včleňování nefunguje a nastává vážný problém v tom, že „noví lidé“ se snaží více prosazovat své zvyky, názory a náboženství. Evropa se tedy dostává do procesu „islamizace“ společnosti namísto toho, aby bránila své hodnoty, na kterých byla postavena. Ani se nedivím, že například v Rakousku posilují strany, které nechtějí na svém území migranty, protože se začíná ukazovat jejich negativní stránka.

Německo si svoji vítací migrační politikou částečně řeší své problémy s nízkou porodností, ale jejich kancléřka Angela Merkelová se přepočítala s celkovým počtem uprchlíků. To se jí vrací jako bumerang v podobě nárůstu teroristických útoků, protože v takovém proudu lidí nerozeznáte spící buňku nebo osamělého vlka. Poté se ani nedivím návrhům, které přicházejí z Rakouska, kde pravděpodobně nový kancléř (premiér) této země Sebastian Kurz už v roce 2016 navrhl řešení migrační krize. Jeho řešení vychází z modelu, který aplikuje Austrálie a to jasně říká, aby se čluny s uprchlíky zachycovaly již na moři a ty byly ihned vraceny do místa původu. Případně migranty internovat na nějakých ostrovech. Ano, tak to skutečně činí Austrálie. Namísto toho, aby na hranicích Evropy vždy koukali zástupci Amnesty International a jiných organizací, zda připlouvá nějaký ten člun. Austrálie přijala jasné a efektivní řešení. Bohužel politické elity Evropské unie opět spí a čekají, co se bude dít. Místo jasného řešení jen představují migrační kvóty a chtějí nesmyslně něco nařizovat. Namísto toho, aby problém migrace řešili na začátku, tak jej ještě podporují a řeší už pouze následky, ale je nutné přeci řešit příčiny. Australský model je vyzkoušený a fungující, tak proč jej nepoužít? Pravděpodobně se někomu nechce, protože současná podoba migrace tomu či onomu vyhovuje. Je potřeba s tím něco začít dělat, než bude pět minut po dvanácté.

Podle časopisu Forbes je nejbohatším člověkem v naší republice Petr Kellner, který má jmění více jak 300 miliard korun. Ano, čtete správně. Astronomická to částka. Ze žebříčku, který časopis zveřejnil je evidentní, že čeští miliardáři oproti loňsku ještě více zbohatli. Je evidentní, že se stále více rozevírají nůžky neoliberalismu.  Respektive našeho typicky českého kapitalismu, kdy se jasně ukazuje, že když bohatí bohatnou, tak chudí chudnou. Nejedná se o ryzí jev naší republiky, ale s globální nespravedlností se tento jev projevuje i v dalších kapitalistických zemích. Mnohem spravedlivější by bylo, kdyby nastal jev, kdy budou bohatnout všichni. Tedy nárůst bohatství bude rovnoměrný ve všech společenských třídách. To by ale v našich podmínkách nesměla existovat „systémová korupce“. Tu ale produkuje sám kapitalismus, který je na ní více nebo méně postaven. Ponechme stranou nějaké iniciativy typu Rekonstrukce státu, která pod rouškovou boje proti korupci prosazuje své zájmy. Podívejme se na tento problém komplexněji. Když nahlédneme do jádra problému, tak zjistíme, že naše společnost jako celek produkuje dva typy korupce.

Prvním typem korupce je tzv. legální korupce. Ptáte se, co si pod tím představit? Proces zdanění. Jak je možné, že existují nízké daně pro bohaté? Tohle se musí přeci změnit. Když se podaří změnit daňový systém v této oblasti, tak zanikne legální korupce, která je ještě navíc vytvářena státem. V této oblasti lze tedy aplikovat progresivní zdanění.

Druhou formou korupce je klasická nelegální korupce, kam můžeme řadit úplatky, podplácení atd. Tato forma se musí potírat různými nástroji, které vedou k ozdravení systému jako celku. Oba dva typy korupce jsou velice nebezpečné a jsou hlavně propojené. Pokud tedy eliminujeme první typ korupce, tak snížíme i druhý typ korupce, protože se bude snižovat příjmová nerovnost.

Jenže systémová korupce je v kapitalismu naprosto běžným jevem. S narůstající privatizací společného vlastnictví totiž vzniká hrstka lidí, kteří mají pohádkové bohatství, tak jako naši miliardáři. Co je nejsmutnější, tak vlády jim k těmto ziskům a bohatství ještě pomáhají. Často ochotně, někdy nevědomky, ale často pod tlakem zájmových skupin. Ano, narážím zde na problém lobbistů a jiných skrytých oligarchů, kteří ze zákulisí ovládají některé politické strany. Pokud bychom tedy chtěli změnit toto uspořádání, tak musím změnit celý systém. V tomto případě kapitalismus tedy nahradit jiným systémem.

 Je zajímavé, že o našem systému se mluví jako o demokracii. Nikde se moc nezmiňuje, že se jedná o ryze kapitalistický systém a demokracie je pouze navlečena, aby zastírala další tažení kapitalismu k prosazení likvidačních tendencí vůči státu jako celku. Oligarchům, které uveřejnil časopis Forbes (kam se řadí i Andrej Babiš, Pavel Tykač, Zdeněk Bakala atd.) nejde o blaho našeho státu, ale jde jim o privatizaci státu. To znamená, že je zde evidentní snaha dostat do soukromých rukou ty oblasti státu, které jsou univerzálně určeny všem lidem stejně. Jako příklad si uveďme zdravotnictví, školství, bezpečnost nebo třeba hromadnou dopravu. Všechny tyto věci jsou dostupné všem stejně (neberme zde nyní v potaz tolik finanční hledisko), ale bohužel i v těchto oblastech se vyskytuje jistá korupce. Chcete mít větší bezpečí, zaplaťte, chcete mít kvalitní školu, zaplaťte a tak můžeme pokračovat dál. Je tedy evidentní, že pokud dojde k další privatizaci oblastí, které jsou určeny pro všechny stejně, tak poroste systémová korupce. Tomu je nutné zabránit.