Den, kdy to skončilo
Patřím ke generaci lidí, kteří se narodili v reálném socialismu začátkem 80.let minulého století. Letmo si pamatuji ona léta svého dětství. Do první školy jsem nastoupil v roce zvratů – 1989. Politice jsem v té době vůbec nerozuměl a tak pro mě bylo nezvyklé, když jsem na začátku školního roku musel učitelkám říkat soudružko učitelko, ale už od prosince jsem směl říkat jen paní učitelko. Přišlo mi to zvláštní a vůbec jsem to nechápal. Stejně jako všichni ostatní prvňáci. Navíc pro děti, které vyrůstaly na venkově, byla změna poměrů kdesi v Praze hodně vzdálená. Nicméně i k nám do malé vesnice dorazil vír převratu a revoluce, která se odehrála v Praze. Nešlo jen o změnu a styl vyučování na základní škole, ale že se vesnice začala rozdělovat na „my“ versus „oni“. K oněm „my“ patřili bývalí kariérní komunisté, kteří rychle běželi do Občanského fóra a cinkat klíči. Naproti tomu „oni“ byli také komunisté, ale tací, kteří věřili ve spravedlivou společnost i sovětský socialismus, které v té době reálně selhával. V KSČ tito lidé nebyli z důvodu kariéry, ale z důvodu, že lze vybudovat spravedlivou společnost. Nastal tedy střet dvou skupin komunistů a vyhrát mohla jen jedna. Vzhledem k tomu, že historický vývoj byl nakloněn změnám, tak zvítězila skupina „my“ a začali si říkat vítězové nad „oni“ poraženými.
Lze říci, že patřím ke generaci, která je poslední generací, která byla letmo dotčena tehdejší reálně socialistickou dobou. Všude nám bylo předkládáno, že je to na vždy. Zářné zítřky, lepší život, všude mír a jistoty. Doba pozdního socialismu, který byl ztělesněn přestavbou a novým myšlením, byla nádhernou dobou. Systém se postupně začal měnit v novou společnost, aby byla zachována důvěra směrem k lidem. Ta byla totiž hodně dlouhou dobu nahlodávána ať už různými represemi, zákazy, vztahem k cestování nebo nemožností „mluvit do všeho“. Jako malé děti jsme neměly ponětí, co dospělí vyvádějí, proč i v rodinách probíhá vzrušená diskuze. Až s odstupem doby, kdy jsem začal chápat svět ve všech barvách – tedy už po převratu a to koncem „tunelářských“ 90. let 20. století – mi došlo, že s pádem reálného socialismu do naší země přišel ryzí kapitalismus. Na vesnici jsme toho stejně moc neměli a trvalo přes 20. let od roku 1989, než se opravdu něco změnilo. Vlastně se něco změnilo hned v převratovém roce: mezilidské vztahy. Ty byly převratem postiženy nejvíce a právě u nich nastalo opravdové přetočení. Do doby roku 1989 měli lidé k sobě blíž. Aspoň na malé vesnici. Byť byli k sobě tmeleni například různými restrikcemi (nutnost sedět na schůzích a poté o tom mluvit u piva). Na onu dobu, která se dnes vykládá jako špatná, nejen já vzpomínám s láskou. Ne snad ani proto, že jsem byl dítě, ale proto, že se jednalo o dobu změn, které člověk zažije maximálně jednou za život.
Pohár nedůvěry k tehdejšímu systému ale přetekl v pátek 17. listopadu 1989. Tento den si pamatuji živě, i když mně bylo sedm let. V následujícím týdnu ve škole došlo k prvním změnám. Už to najednou nebyla doba, kdy by mělo být něco na vždy. Všechno bylo jinak. Přišel totiž den, kdy to skončilo. Začala doba, kdy nic není na vždy. Doba nejistot a života bez alternativ. Snad i právě proto rád vzpomínám na své dětství, kdy sice nebyla alternativa, ale mělo to být na vždy.
