Tento zlomový rok pro naše dějiny začal pondělím. Nikdo v lednu netušil, co se vlastně za tak krátkou dobu odehraje a že na jeho konci budou na našem území vojska paktu Varšavské smlouvy. Onomu 21. srpnu však přecházelo několik zásadních změn, které tehdejší systém natolik nahlodaly, že to bylo neúnosné. Z těchto změn si připomeňme například založení KAN (Klub angažovaných nestraníků), K 231 nebo snahy o zrušení Lidových milicí. K závažným změnám musíme připočíst i zrušení cenzury. To mělo značný dopad. Nicméně si musíme říci, že cenzura v podmínkách tehdejšího Československa existovala od roku 1918 až vlastně do roku 1968 (poté byla opět v určitých fázích zavedena znova). První republika rovněž zavedla cenzuru a hojně ji využívala při cenzurování kritických (nebo radikálních) názorů. Tedy i komunistických. Po roce 1948 nastal pouze pravý opak. V éře uvolnění však zrušení cenzury spíš nahlodalo tehdejší systém, který byl stavěn na sovětském vzoru na tolik, že se to nelíbilo i okolním zemím, které spadaly do sféry Sovětského svazu. Musíme si ale říci, že pokud bychom spadali do sféry vlivu USA a na našem území se zaváděly například prvky podobné sovětským, tak by nám USA s vojsky NATO pravděpodobně rovněž přišly „pomoci“, tak jako to praktikovaly a praktikují do dnešní doby.

S odstupem doby lze tvrdit, že pražské jaro 1968 bylo vlastně obdobou roku 1989. V obou dvou případech se jednalo o střet dvou křídel uvnitř tehdejší KSČ. K moci se v obou případech „drala“ nová generace, která chtěla pravděpodobně tehdejší socialismus „obrodit“. Pak byli ve straně také kariéristé a demagogové, kteří jen čekali na svoji příležitost. Byli tam i tací, kteří se kritikou k tehdejšímu režimu nijak netajili. Bohužel se tehdejší socialismus nedal obrodit. Obrodit šel jedině tím způsobem, že bychom se zřekli socialismu sovětského typu. To ale Sověti (celkem logicky, z mocenských zájmů) nemohli dopustit. Pokud by se tedy neodehrál 21. srpen 1968, tak bychom vlastně přeskočili do roku 1989 a byli bychom na stejné cestě jako jsme dnes. Možná by to bylo ještě horší, protože se v roce 1968 podle některých pamětníků  připravovaly seznamy lidí, kteří měli být popraveni nebo odstraněni z různých důvodů (osobních, politických, ekonomických atd.) Tehdy se to „obrodářům“ vymklo z ruky ať už to s tehdejším modelem socialismu mysleli jakkoliv. Alexander Dubček byl sice přesvědčený komunista, ale byl jen figurkou, protože se na něm dokázala v lednu 1968 shodnout obě křídla (reformní i protireformní). Jeho slabost byla odkryta v roce 1989, když byl odstaven od možnosti být prezidentem. Dokonce z toho všeho plakal a nedokázal bouchnout do stolu. Listopad 1989 byla obdoba pražského jara 1968, jen s tím rozdílem, že šlo o to odstavit Milouše Jakeše a nastoupit plně progorbačovskou cestu. Jenže události na Národní třídě i v celém roce 1989 se vymkly kontrole – podobně jako v roce 1968.

Nesporným faktem ale je, že se sovětský model socialismu historicky vyčerpal. Byl totiž většinově postaven na těžkém průmyslu a zbrojení. To právě pojetí socialismu deklasovalo. Sovětský model socialismu sice selhal, ale myšlenka socialismu se zdaleka nevyčerpala. Dnes je opět volání po tom, aby se společenské systémy postavily na humanismu, který je vlastní socialismu. Právě proto je nutné kriticky posuzovat také události roku 1968. Vnímat je v kontextu tehdejšího rozpoložení světa, mocenských vlivů i snahy obrodit systémy na západě i na východě.

Odkaz pro dnešní dobu je tedy následující: každý režim, chce-li existovat, se musí za a) opírat o vůli lidu a za b) lidé se nesmí nechat zmást manipulátory jakéhokoli typu.

Je středa 27. 6. 2018. V onen den si připomínáme památku obětí komunistického režimu. Prý je nutné si oběti tohoto režimu připomínat. Ano, každý režim má své oběti a první pokus o socialismus nebyl výjimkou. Je potřeba si jasně říci, že období let 1948 – 1989 nebylo obdobím komunismu, ale obdobím pokusu o socialismus pod vedením KSČ. Jednalo se o verzi, která nebyla dokonalá, ale to není žádná verze – ani kapitalismu, ani socialismu. Nikdy nedosáhneme dokonalosti. Dnes se například pokoušíme o kapitalismus, byť se nerealizuje v plné míře a je také nedokonalý. Tehdejší režim sice v roce 1989 „padnul“, respektive selhal. Jeho výdobytky jsou však patrné do dnešní doby – veřejná doprava (železnice, metro), školství, sociální oblast, síť nemocnic, přehrady atd. Máme být právem na co hrdi, protože dnešní „divoký“ kapitalismus toho tolik nevytvořil za celou svoji existenci od roku 1993. Naopak mnohem více věcí zničil.  Ale ponechme stranou klasifikaci tehdejší doby, a vraťme se k onomu dni 27. červen.

Toho dne byla v roce 1950 popravena Milada Horáková. Oběť tehdejších procesů, které byly řízeny sovětskými poradci. Taková už prostě byla doba Studené války, která rozdělila svět na Východ a Západ. V tomto období dochází k různým procesům, které jsou často vykonstruovány a mnohdy míří i proti představitelům tehdejšího režimu. Tak jako v roce 1952 proti Josefu Slánskému. Tyto věci se dějí u nás v tehdejším Československu. Nicméně abychom zůstali objektivní, tak podobné procesy se dějí i jinde v Evropě. Nevyhnou se dokonce ani USA, kde senátor McCarthy pořádá hon na čarodějnice. V tomto honu uvízne mnoho lidí, kteří prý spolupracují se Sovětským svazem (nastala tzv. Rudá panika). Trest smrti neminul manžele Rosenbergovi, kteří byli popraveni za špionáž. Podobně jako Milada Horáková. Byť to bylo za jiných podmínek, ale princip byl ve všech případech naprosto stejný. Poprava lidí za politický názor nebo špionáž se zdá dnes jako neuvěřitelná věc, ale nezapomínejme, že v té době byl úplně jiný svět. Navíc bylo jen několik let po nejhorší válce lidských dějin. To vše utváří dnešní pohled na myšlenku komunistické a socialistické společnosti, která je prý ze své podstaty špatná a neuskutečnitelná. Podívejme se ale na to, kdo tyto věci tvrdí i proč to dělá?

Pokud pomineme účelové vykládání historie „odborníky“ z Ústavu pro studium totalitních režimů, tak toto tvrzení používají hlavně zastánci pravice a neoliberálních politiků, potažmo samotní kapitalisté. Dokonce jsem se dozvěděl, že je nemístné obhajovat komunismus a socialismus v době, kdy si připomínáme památku obětí onoho režimu (který ale nebyl komunistický, jak již jsem uvedl výše). Ano, přiznávám, že se v 50. letech 20. století udělalo mnoho chyb, přehmatů, násilností atd. To je nepopiratelné. V té době byly ale oběti na všech stranách – tehdejší štvanice při honu na komunisty (čarodějnice) nebo spiklence se nevyhnula snad žádnému státu. Takový byl prostě svět začínající Studené války, která utvářela politické klima následujících 40 let. Musíme ale říci, že se jednalo o klima, které bylo bezpečnější, než je dnes. Ptáte se z jakého důvodu? Všichni totiž věděli, kdo jsou přátelé a nepřátelé. Navíc panoval strach ze vzájemného zničení jadernými zbraněmi. Dějiny je nutné vykládat skutečně podle toho, jak probíhaly na obou březích tehdejšího světa.

Dnes je myslím nemístné obhajovat likvidační kapitalismus, který ničí vše, co mu stojí v cestě – člověka, přírodu, demokracii atd. Právě dnešní typ kapitalismu využívá stalinské byrokracie pro obhájení sebe sama v tvrzení „není jiná alternativa“ (There is no alternative), který ve své době pronesla „železná lady“ Margaret Thatcherová. To je pravý důvod, proč se neustále straší 50. lety a tvrdí se, že socialismus a komunismus jsou utopické představy, které nefungují. Je úniku nebo není úniku z této zapeklité situace? Zcela jistě je úniku a to objektivním vysvětlováním spojitostí a hledání alternativy k současnému systému řízení společnosti.

Číslice v názvu článku dávají tušit, že se jedná o dny, kdy končila nejhorší válka všech dějin – druhá světová válka. Některé země si onen den připomínají jako „Den vítězství“ nebo „Den osvobození“ ve dvou různých dnech. Řada zemí onen den slaví 8. května, ale další země zase až 9. května. Jak je to v naší zemi? Přeci jen si někteří vzpomenou, že kdysi se „Den vítězství“ slavil 9. května, ale po roce 1990 se začal slavit 8. května. V obou dvou případech se jedná o datum státního svátku. Ať už minulého nebo současného. Z jakého důvodu se ale přešlo na slavení osvobození od fašismu z 9. května na 8. května?

Pokud se podíváme na historický vývoj, tak zjistíme, že kapitulace nacistického Německa proběhla již 7. 5. v Remeši, ale Sovětský svaz požadoval opakování kapitulace den poté v srdci agresora – Berlíně. Kapitulace tedy proběhla dne 8. května 1945 krátce před půlnocí, ale vzhledem k časovému posunu byl v Moskvě již nový den – tedy 9. květen. Právě z tohoto důvodu se v Rusku každoročně konají oslavy vítězství 9. května. Tolik krátký historický exkurz.

V bývalém Československu se „Den vítězství“ (název svátku se však několikrát měnil) slavil rovněž 9. května a to právě z důvodu, že jsme se po válce více orientovali na Sovětský svaz jako na většinového osvoboditele naší vlasti. Byť nás správně osvobodila spojenecká vojska a Rudá armáda osvobodila většinu země. Dalším argumentem pro slavení onoho svátku 9. května byl příjezd Rudé armády (ta byla v roce 1946 přejmenována na Sovětskou) do Prahy. Pro nás je tedy dnem vítězství nebo chcete-li dnem osvobození 9. květen. To, že byl tento svátek v letech 1951 – 1990 profanován a podíl spojeneckých vojsk jako celku upozaďován, je věc jiná. Nicméně ve snaze přiblížit se „Západu“ slavíme od roku 1990 jen 8. květen jakožto den osvobození.

Dnešním lidem toho moc 9. květen neřekne. Spíš si uvědomí, že 8. května skončila druhá světová válka. Pro naši zemi to znamená, že pro nás jsou obě dvě data nesmírně důležitá. 8. květen je oficiální kapitulace Německa, kdy si všichni oddychnou, protože končí válka. Je to den vítězství všech, kdo bojovali za svobodu. Tedy i tehdejšího Československa, jehož zástupci bojovali jak ve Velké Británii, Moskvě i v samotném Protektorátu Čechy a Morava i na Slovensku. Nesmíme ale zapomínat ani na 9. květen, kdy byla osvobozeno naše hlavní město. Boje na našem území však v době příjezdu Rudé armády do Prahy stále pokračují. Ty končí až 11. a 12. května 1945 v bitvě na Slivici nedaleko Příbrami.

Pro budoucí generace je důležité, aby se dozvěděly, že naše země byla osvobozena spojeneckými vojsky. Západní část osvobodila americká armáda a zbytek země od východu armáda Sovětského svazu. To je realita, kterou nelze zapřít, byť se o to někteří snaží.

V poslední době mě mrzí, že se překrucují dějiny, kdy se konají například „Dny vítězství“ v Plzni a ty se posléze berou jako základ pro šíření nepravdivých informací, že naší zemi vlastně osvobodila vojska ze západu pod vedením USA. Jenomže mnohonásobně více obětí při osvobozování naší země přinesl Sovětský svaz. Samozřejmě, že oběti byly i na straně USA. Musíme si uvědomit, že to jsou právě ti mrtví, kdo nás dnes spojují. Bez ohledu na to, zda zemřeli na straně Sovětského svazu nebo USA.

Druhá polovina druhé dekády 21. století nám stále více ukazuje, že se starý proletariát tak, jak jej znali klasici, naprosto proměnil. Dělník již není tím typickým dělníkem, jak jej popisoval Marx, že pracuje někde v továrně na těžký průmysl a pomáhá kapitalistovi budovat kapitalismus. Dnes mezi dělnickou třídu, tak jak byla původně definována klasiky, můžeme zařadit i prodavačky, odborníky na informační technologie, telefonní operátorky, pracovníky služeb a mnohé další. Probíhá debata, zda je to skutečně stále proletariát s těmi samými prvky tak, jak vše definovali klasikové. Musíme si přiznat, že není. Ať se to někomu líbí, nebo ne. Použiji zde tvrzení poměrně známého francouzského myslitele Rogera Garoudyho, který byl filosofem Komunistické strany Francie. Tento filosof již v šedesátých letech 20. století prohlásil, že »dělnická třída zburžoazněla«. A již v té době měl pravdu.

Možná se ptáte, co to přesně znamená. Toto tvrzení znamená posun dělnictva směrem ke konzumní společnosti a do jisté míry převzetí hodnot střední třídy. Lze tedy tvrdit, že dnes dělník, který pracuje v určité profesi, chce vlastnit byt či dům, mít své vlastní auto, manželku, rodinu a klid. K tomu připočtěme, že chce mít slušné vybavení svého zázemí a uvidíme jasné propojení s konzumem. Netvrdím, že je to něco špatného, ale pouze poukazuji na fakt, že dělník již není dělníkem v klasickém pojetí.

S tím vším souvisí společnost založená na dluhu. Jistě mi dáte za pravdu, že hodnoty dělníků se změnily zejména díky tomu, že si mohou na vše půjčit (kapitalismus je postaven na neustálém růstu dluhů). Z toho všeho se ovšem vymyká třída, která se dnes nazývá prekariátem, a je to vlastně nový proletariát. Jsou to lidé, kteří jsou nespravedlivě odměňováni, hodně vytěžováni, málo chráněni a vykořisťovaní nadnárodním kapitálem. Jsou to tedy například pracovníci supermarketů, prodejen typu Vesna atd. Příkladů je více než dost. Jsou i poměrně organizovaní – na sociálních sítích, ulicích, na pracovištích a nejsou jim například lhostejné ekologické problémy. Jablkem sváru je tedy to, že dnes je klasických dělníků velice poskrovnu, a proto se levice musí přetransformovat (zaměřit) na tu skupinu lidí, která bohužel »zburžoazněla«, změnila své životní hodnoty a je vykořisťována nadnárodním kapitálem a oligarchy.

K tomu všemu ještě můžeme přičíst, že v dnešní době globalizovaného kapitalismu, který je založen na nerostném bohatství, vládnou (mezi)národní oligarchové (Trump, Kiska aj.). Tito oligarchové nahrazují národní politické elity. Z tohoto důvodu je nutné co nejdříve rozložit neoliberalismus a kapitalismus, který je založen na neustálém drancování nerostných zdrojů. Sílu k této přeměně bude mít jedině onen nový proletariát, který je dnes nazýván prekariátem. Pokud tedy platí, že příslušníci prekariátu jsou skutečně budoucími hybateli dějin, tak dnes jsou levicové strany zastaralé a je nutné je modernizovat. Společnost se diametrálně odlišuje od doby v roce 2000, natož v roce 1980. S těmito proměnami je nutné pracovat a chápat je v širokém kontextu.

V letošním roce si připomínáme různá kulatá výročí. Ne jinak je tomu v případě 70 let od „vítězství pracujícího lidu“ v roce 1948. Ano mám na mysli únorové události onoho roku. V médiích hlavního proudu se ukazuje, že tyto události ještě stále nejsou objektivně podávány. Bohužel antikomunistické pohledy na onu dobu jsou vyprávěny stále lépe z pohledu negativních tendencí. Je nutné poznamenat, že dějiny nelze nikdy objektivně podávat, protože je vykládají „vítězové“ a „poražení“ jsou v menšině. Tu a tam se říká, že to byl puč, převrat nebo revoluce. Musím poznamenat, že to nebyla ani jedna z možností. Lze diskutovat o tom, zda to nebyl „převrat“ ve vztahu přeměny (převrácení) systému. To samé ale můžeme diskutovat o roku 1989, kdy rovněž došlo k převrácení.

 Pokud se podíváme do oněch let zpět, tak zjistíme, že události v únoru 1948 jsou vyústěním vládní krize oněch let. Tehdejší předseda vlády Klement Gottwald pouze nahradil odstoupivší ministry jinými lidmi. To mu ostatně nařizovala i tehdejší platná Ústava. Zde je ale potřeba říci b), že existoval tajný rozkaz zatknout odstoupivší ministry policií – o tom se nikde moc nechce mluvit.  Nehledě na to, že volby v roce 1946 vyhrála s převahou KSČ a tak úvahy o tom, že by se KSČ bála dalších voleb, kde by mohla být poražena, jsou naprosto zcestné. V té době si mnoho lidí přeje větší socializaci a příklon k SSSR. Ať už se jedná o voliče KSČ nebo i jiných „levicových“ stran. Existují ale i lidé, kteří chtějí zachovat stávající politiku KSČ nebo ji dokonce více posunout do středu. Musíme si uvědomit, že je několik let od nejhorší války v dějinách lidstva a společnost si přeje změny. Ty jsou udávány vztahem „zrazeni západem“ v roce 1938 a také osvobozením Československa z velké části Sovětskou armádou. Z toho je logické, že nastává těsnější příklon k Sovětskému svazu. Události v únoru 1948 jsou tedy klasickým projevem snahy o změnu společnosti. Téměř ¾ tehdejší společnosti si přejí směřování k socialismu po vzoru Košického vládního programu a zahraničně politické směřování na SSSR, ale chtějí rovněž zachovat i vazby na západní země. Otázkou zůstává na kolik se v našich podmínkách odrážel vliv sovětských poradců na politiku uvnitř tehdejšího Československa. Je nepopíratelné, že určitý vliv poradci měli a bylo to i patrné na událostech, které se odehrávaly poté.

Společnost si tehdy přála změny a také byly nastartovány. Přeměna průmyslu a zemědělství, jakož i cíl vybudovat „socialistickou zemi“. Je zde potřebná obnova po válce a také po katastrofálním suchu v roce 1947. Ze začátku to vše vypadá, že k ničemu dramatickému nebude docházet, ale bohužel se čím dál více začaly projevovat přehmaty a také snahy řady lidí využít změněnou situaci k vyřizování si účtů s jinými lidmi. Krátce po událostech z února 1948 byla v emigraci nebo ve vazbě téměř pětina poslanců Národního shromáždění. Tento stav předjímal věci příští. Už na konci 40. let se objevují první procesy po vzoru sovětských procesů ze 30. let z doby období Ježova nebo posléze probíhající proces s židovskými lékaři v Sovětském svazu na konci 40. let 20. století. Vše hraje významnou roli při obrazu únorové politiky KSČ, která je v dnešní době antikomunisty démonizována. Do celkového obrazu musíme připomenout, že zde existuje bipolární svět a začíná „studená válka“. Procesy v rámci „honu na čarodějnice Josepha McCarthyo“ probíhají v USA, kde jsou popraveni manželé Rosenbergovi. Tehdejší svět není černobílý, jak je nám dnes často předkládán. Je barevný. V našich podmínkách je ovšem situace trochu jiná a je hledán i vnitřní nepřítel a tak dochází k procesu s Miladou Horákovou v roce 1950, poté v roce 1952 s Rudolfem Slánským a velké procesy končí v roce 1954 procesem s buržoazními nacionalisty, kde figuruje i Gustáv Husák. Tyto procesy bohužel deformují nové pojetí socialismu, který byl nastartován únorovými událostmi roku 1948. Následné rehabilitace nespravedlivě odsouzených na začátku 60. let minulého století nejsou často dotažené do konce. Opět zde hrála roli lidská zášť a snaha některých, aby k rehabilitacím vůbec nedocházelo. Z tohoto důvodu je ve společnosti stále zanechán stín pochybností o 50. letech.

Celkový obraz Února 1948 je potřeba vnímat v rámci rozdělení světa a příklonu tehdejšího Československa směrem k Sovětskému svazu. Vždy jsme se totiž nacházeli na geopoliticky významném místě a možná i proto o nás vždy velmoci usilovaly. My jsme se ale jen stali pěšákem na šachovnici v rámci válečných konfliktů a snaze supervelmocí ovládnout svět. Ať už se jednalo o USA nebo SSSR. Je nutné si uvědomit, že USA nutily nekomunisty, aby z vlád vytlačovaly komunisty. To se odehrálo například ve Francii nebo v Itálii (zde významnou roli hrála CIA, která účelově ovlivnila volby). To samé ale prováděl SSSR akorát v opačném gardu. Z toho lze usuzovat, že kdyby v roce 1946 nebo 1948 vyhrál někdo jiný, tak by byla stejně potlačena práva toho druhého. Systém, který se po roce 1945 v naší zemi etabloval byl nevyhnutelný v kontextu studené války, kde byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků.