V našem kalendáři nalezneme celkem 14 významných dní. Nejedná se o státní svátky nebo ostatní svátky, ale o dny, kdy se onen den událo něco významného. Každý systém si takové významné dny vytváří. Naše republika není výjimkou. Možná naopak. Nějak jsme našli zálibu ve vytváření významných dní. Na počet státních svátků jsme pomalu nejchudší v Evropě, ale za to významných dní máme docela hodně. Do výčtu má přibýt nový významný den: 21. 8. 1968 jako „památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“. Jako důvod předložení tohoto návrhu se uvádí, že současná ruská propaganda říká, že Rusko chce, aby se z vojáků, kteří intervenovali do tehdejšího Československa, stali váleční veteráni. Z toho vyplývá, že se jedná o ideologický spor, než že by se jednalo o určité vyrovnání se s minulostí. Logiku by to mělo v době kulatého výročí srpnových událostí roku 1968, ale nechávat se zatahovat do ideologických sporů je pouze odvádění pozornosti jinam. Na tomto místě si musíme jasně říci, že okupace roku 1968 nebyla klasickou okupací. Spíše se jednalo o intervenci v rámci udržení sféry vlivu Sovětského svazu, byť může být v některých intencích vnímána jako okupace. Je nesporným faktem, že intervence vojsk měla za následek deformaci socialismu jako společenského systému a zanechala na něm stigma, že socialismus je pouze násilný a udržuje se u moci silou. Srpnová intervence vojsk Varšavské smlouvy měla dalekosáhlé důsledky na mezinárodní dělnické hnutí, stejně i na poměry v tehdejším Československu.
Pokud předkladatelé návrhu zákona chtějí odsuzovat „okupaci“ roku 1968, tak musí odsoudit i okupaci roku 1939. Rozdíl mezi těmito roky je ten, že okupace roku 1939 byla tragédií pro náš národ, kdy nám posléze pod tíhou nacistického Německa hrozilo vyhlazení, ale rok 1968 musíme vnímat jako rozdělení bipolárního světa a na sféru USA a SSSR. Je tedy jasné, že pokud by se významným dnem měl stát 21. srpen 1968, tak se jím musí stát i 15. březen 1939. Jinak vše ztrácí smysl. Nyní se nacházíme v zajímavé situaci, kdy naše politická reprezentace upozaďuje události března 1939 (případně i Mnichovskou dohodu) s odůvodněním, že se jedná o dávnou minulost, která už je hodně daleko a pamětníků již moc nežije. Kdežto u roku 1968 zde máme pamětníků poměrně hodně a v rámci strašení démony minulosti je pro současný systém vždy bližší tragická událost, než ta dávno minulá, byť byla tragičtější. Spíš mě ale přijde logičtější vysvětlení tohoto posunu, že se z Německa stal náš přítel (i v rámci integrace EU), kdežto Rusko jakožto nástupnický stát Sovětského svazu, je nepřítel. Toto škatulkování je velice nebezpečné, protože zamezuje se plně vyrovnat s minulostí.
Nyní se přeneseme k malému myšlenkovému experimentu: představte si, že Československo patří do sféry USA. Ne jeho území nejsou od konce druhé světové války cizí vojska. Svět je rozdělen na soupeření dvou mocenských bloků a Evropu se táhne „železná opona“. A nyní si představte, že byste nějakým způsobem vybočovali z nastavené linie ze strany USA. Zcela jistě by na vás dělali různé bu,bu,bu. Pokud byste neuposlechli, tak by zcela jistě (v rámci udržení své sféry vlivu) na vaše území poslali svá vojska. Buď pod tlakem, nebo legitimně ve vztahu boje proti ideologickému nepříteli. Pokud by k těmto virtuálním dějinám skutečně došlo, tak stojí za otázku: kdyby nás intervenovala vojska USA a poté z naší vlasti odešla, tak bychom rovněž trvali na tom, že bychom ze dne jejich intervence chtěli vytvořit památný den? Nebo: trvali bychom na tom, aby z našeho území vojska USA odešla? Jenže dějiny se vydaly jiným směrem. Z Ruska se stal nepřítel, z Německa přítel. Geopolitické uspořádání po druhé světové válce dnes vzalo za své. Upozaďujeme pro nás mnohem tragičtější výročí, ale oživujeme (v rámci ideologického boje) výročí jiná.
Pokud by tedy někdo chtěl odmítnout srpnovou „okupaci“ roku 1968, tak logicky vzato musí odmítnout i březnovou okupaci 1939. Návrh na významný den 15. 3. 1939 by zněl: památný den obětí okupace nacistickým Německem. Není na tom nic složitého, ale pokud se chci plně vyrovnávat s minulostí, jak se dnes tendenčně říká, tak musím odsoudit tyto dvě okupace stejně, protože na naše území přišla cizí vojska. Byť lze polemizovat o tom, že v roce 1968 se vlastně jednalo o spojence, kdyžto v roce 1939 o agresory. Snad i proto se srpnovým událostem 1968 říká „bratrská agrese“.

Od konce soupeření dvou bloků Západ – Východ uplyne již 30 let. Svět se diametrálně proměnil. Některé státy již neexistují, jiné jsou na vzestupu. Nicméně pozůstatky Studené války, jak je období let 1945 – 1991 nazýváno, se objevují dodnes. Dokonce i dozvuky geopolitiky vítězů druhé světové války neustále rezonují a to na základě rozdělení sfér vlivu. Když totiž druhá světová válka končila, tak bylo předem rozhodnuto, které státy budou patřit do té nebo oné sféry. Ať už šlo o sféru Sovětského svazu nebo USA. Po vzájemném soupeření těchto dvou velmocí zůstala funkční jen jedna – USA. A ta toho patřičně využívá při udržení sfér vlivu po světě. Jestliže největšího vrcholu doznala síla USA v roce 1945 svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, tak dnes je v úpadku a zaměřuje se na obchodní války ve vztahu k nově nastupujícím velmocím.
V dobách studené války byl svět relativně bezpečnější, než je ten dnešní. Všichni totiž žili ve světě, který byl rozdělen na přátele a nepřátele. Všichni byli jasně identifikovatelní. Ruku v ruce šla s dobou i doktrína, která se nazývala MAD (vzájemně zaručené zničení). To znamenalo, že nikdo nemohl stisknout tlačítko k odpálení jaderných střel, protože by to znamenalo odplatu a všichni by se zničili. Z tohoto důvodu byl svět bezpečnější. Po roce 1990, kdy se začíná rozpadat úhlavní nepřítel USA, SSSR, tak se svět ocitl ve fázi, kdy se nevědělo, co s vojenskými pakty, které stály proti sobě. NATO a Varšavská smlouva byly úhlavními nepřáteli, a když se jeden svět hroutil, tak dostal příslib, že když v propadlišti dějin zmizí Varšavská smlouva, zmizí i NATO. Ale nestalo se tak. Za posledních 30 let jsme byli svědky přetransformování NATO z ochranného a obranného paktu na útočný, potažmo střežící různé produktovody, případně naleziště nerostných zdrojů. Zejména ropy a zemního plynu.
Ve středu Evropy se neustále odehrávají mocenské tahanice USA versus nástupce SSSR, Ruska. Vše je zasazeno do kontextu, že Rusko je nepřítel a USA přítel. Naše republika vždy balancovala na rozhraní velmocenských her. Ne jinak je tomu dnes. Jestliže se po našem území před rokem 1990 „proháněla“ vojska Varšavské smlouvy, tak dnes jsou to vojska NATO a USA. I když tenkrát byla vojska spíš jen na určitých místech (Milovice) a jen tak se po našem území nemohla prohánět. Dnes nicméně vojska USA podnikají pověstná tour z jednoho cvičení na druhé, aby se ukázalo: my se Ruska nebojíme. Rázem jsme se všichni ocitli v demokracii, která je určována silou nejen NATO. Nakonec si všechny státy v Evropě nechávají líbit průjezdy konvojů USA po svých územích a to jen proto, že se jedná o spojence. Jenže jací to jsou spojenci, když vedou ilegální války po světě, případně se vměšují do záležitostí jiných zemí? Pamatujme, že demokracie i svoboda, amerického typu je úzce svázána s ekonomickými, vojenskými, strategickými a mocenskými zájmy. Je to přesně ona svoboda, kterou jsme si v roce 1989 nechali vnutit, a nyní jsme v ní zakomponováni natolik, že USA jsou naším přítelem stůj, co stůj. Jedná se o svobodu, která je určována ekonomikou, byznysem a korupcí. Tento mix je nastaven pro ty, kteří z něj chtějí těžit a těží. Jestliže se lidé v roce 1989 těšili na svobodu a stín minulosti měl zmizet v propadlišti dějin, tak jsme se všichni nově ocitli na prahu nového vzájemného zničení. Jen s tím rozdílem, že nevíme, kdo nás zničí dříve. Zda příroda, válka, jaderná katastrofa nebo jiné nezamýšlené důsledky zamýšlených událostí.

V letošním roce si připomínáme 30 let od událostí, které naprostým způsobem změnily naši společnost. Je otázkou, zda k lepšímu nebo horšímu. Nový systém, který zde byl nastolen změnami po onom zlomovém roce, zde existuje již o dekádu déle, než existovala pověstná první republika. Za další dekádu bude existovat stejně dlouho, jak zde existoval reálný socialismus právě do onoho zlomového roku. Jestliže si letošní rok budeme připomínat jako „festival svobody“, tak je nutné poznamenat, že za oněch 30 let došlo k výrazné změně výkladu slova „svoboda“. Ještě v roce 1989 se neustále provolávalo: cestou přestavby a demokratizace. Aby hned na konci onoho roku bylo provoláváno: svobodu a svobodné volby. Obojího jsme se skutečně dočkali, ale za cenu omezení svých vlastních práv. Byť to nemusí být na první pohled patrné. Ocitli jsme se ve společnosti „svobody volby“, kdy si můžete se svým životem nakládat, jak se vám zlíbí. Politickou reprezentaci si můžete svobodně zvolit ve svobodných a demokratických volbách. Existuje pluralita politických stran i názorů. Tohle všechno bylo před oním pověstným rokem 1989 upozaďováno. Některým lidem to samozřejmě vyhovovalo, ale bylo stejně jasné, že reálný socialismus, respektive socialismus sovětského typu v oné době postihla eroze. Mnozí si totiž mysleli, že zde bude navždy, stejně jako Sovětský svaz. Obojí ale postihla katastrofa.

Po 30 letech záplavy svobody, jsme ocitli v nové historické fázi, kdy na svobodu musíte mít finanční prostředky. Dovolit si můžete všechno, nezaměstnanost je na nejnižší úrovni za poslední dvě dekády, cestovat můžete po celém světě, stejně se můžete svobodně rozhodnout znečišťovat životní prostředí. Vše je na vás. Samozřejmě, že existují i jistá pravidla, které říkáme zákony. Ty jsou ale pod tlakem zájmových skupin, lobbistů, korporací i kapitálu, vytvářeny tak, aby vyhovovaly těmto skupinám. Opět zde máme skupinu lidí, kterým dnešní systém vyhovuje. Je to džungle, kde se pohybuje chameleón svobody. Svobody se totiž v průběhu času mění, stejně jako onen chameleón. Zatímco v roce 1989 si lidé svobodu představovali tak, že budou naplněny jejich konzumní požitky, tak dnes si lidé svobodu představují jako svoji vlastní – individuální. Naprosto se zavrhla myšlenka kolektivní svobody i fungování společnosti, která byla vlastní době před 30 lety. Zkuste například dnes uspořádat v nějakém městě nějakou akci na zkrášlení prostranství. Samozřejmě, že se několik jedinců najde, ale většina lidí si řekne: zadarmo nic dělat nebudu nebo, že nemám čas. Systém před rokem 1989 byl postaven i na tomto principu, aby hned po něm byly věci, které byly budovány společně, zprivatizovány, prodány, rozkradeny nebo zničeny. Vše ve jménu svobody, kterou mnozí tak toužebně vyhlíželi.

V pondělí 1. května 1989 pochodují po Václavském náměstí davy lidí. Jedná se o poslední manifestaci pracujících v tehdejší Československé socialistické republice v rámci oslav Svátku práce. Na tribuně se střídají řečníci, kteří slibují přestavbu, ale také modernizaci. Jenže za několik málo měsíců bude všechno jinak. Svátek práce sice zůstane v kalendáři zachován, ale jeho pojetí se stane torzem a v poslední době už ani nebude připomenutím jeho původního vzniku. Před 30 lety se totiž práce slavila jinak, než jen prací. Lidé chodili do průvodů. Kdo tvrdí, že do nich musel povinně, tak nemluví pravdu. Lidé měli v onen sváteční den volno (samozřejmě některé provozy volno neměly). Dnes je volno jen na oko, byť se jedná o státní svátek. Obchody jsou všude otevřené, manifestuje se často jen sporadicky a mnoho lidí vnímá oslavy Svátku práce jako něco špatného, co se vztahuje k době minulé. Ti, kdo pochodovali onoho pondělního květnového dne roku 1989 po Václavském náměstí, neměli ani potuchy, kam se celé Československu řítí. Že už příští rok bude ve znamení očerňování minulého roku a doba minulá bude prohlášena za protiprávní. V tento moment se začala odvíjet „nová doba“, která vlastně byla dobou včerejší, protože byla známa z doby před první světovou válkou. Celá naše společnost se totiž postupem času dostala do područí kapitálu, tak jako tomu bylo mnohde na světě před rokem 1914.
Před 30 lety dospívala generace lidí, kteří se narodili v době intervence vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nebo krátce po ní. Tato generace si přála změny ve zkostnatělém aparátu tehdejší KSČ. Dnes dospívá generace lidí, kteří se narodili na přelomu tisíciletí. Je to generace, která je naprosto odlišná od té minulé a také budoucí. Jestliže tenkrát mladá generace pojímala Svátek práce ještě v určitém kontextu jako skutečnou oslavu (v roce 1989 tomu bylo 100 let od vzniku tohoto svátku), tak dnešní lidé tento den pojímají jako den v kalendáři a to bez vážnějšího vzrušení. Vina tohoto stavu je jednak v době minulé, která oslavy Svátku práce pompézně slavila, ale taká doba následující, která je naopak upozaďovala, byť mnozí lidé, kteří pochodovali v roce 1989 po náměstích, práci ztratili v době divoké privatizace.
Kapitál, pojetí Svátku práce smrštil do pojetí, že práce je dnes pro člověka nutností, nikoliv potřebou. Jestliže dnes máme právo na práci, tak před 30 lety byla povinnost pracovat. Byť se mnohde vytvářely pracovní pozice uměle, ale člověk alespoň získal základní pracovní návyky. Dnes se pro změnu vytvářejí pracovní pozice s prací „na nic“, ve které se často cítíte vyhořelými. Naproti tomu se pojetí práce jako takové diametrálně změnilo. Jestliže před 30 lety bylo prim být zaměstnán v těžkém průmyslu nebo jako řemeslník, tak dnes se musíte zapojovat do společnosti konzumu a plnit například roli doplňovače zboží v supermarketech, pracovat jako dovozce jídla nebo v rychlém občerstvení nějaké nadnárodní korporace.
Musím se ptát, mají tito zaměstnanci vůbec chuť slavit Svátek práce? Vždyť jsou neustále v práci. Dokonce i onen svátek jsou nuceni slavit v práci a často prací pro korporace. Budou lidé opět v budoucnu slavit Svátek práce jako připomenutí skutečné práce? V době nových oborů, které nemají z prací moc společného (např. kouč volného času atd.), tomu asi tak nebude. Co ale teprve až přijde společnost bez práce? Kdy bude společnost bohatá natolik, že člověk bude mít jen volný čas. Možná teprve tehdy budeme opět slavit tento významný svátek, tak jak se má a to jako připomenutí, že jsme se konečně zbavili dřiny, kterou dnes musíme přivádět na oltář budování kapitalismu.

S blížícím se výročím událostí v roce 1989 se ve veřejném prostoru neustále skloňuje slovo ideologie. Na diskuzních internetových fórech tak můžeme často vidět velkou diskuzi o tom, zda byla ideologie tehdejšího sovětského socialismu špatná nebo dobrá. Zda je dnešní neoliberální teorie o nekonečném růstu a volném trhu ta jediná správná. Nebo zda existují i jiné systémové alternativy. Možnosti tzv. československé cesty k socialismu zcela jistě byly. Akorát byly uduseny některými horlivými jedinci po roce 1948 nebo v roce 1968. V neposlední řadě i mnohými politiky v době těsně po roce 1989. Je tedy jasné, že společnost si po druhé světové válce (stejně i po roce 1989) přála jistý typ socialismu, protože nás v roce 1938 zradily západní kapitalistické země. Po roce 1989 zase velkou váhu hrálo trauma z roku 1968. Měl to být socialismus, který by reflektoval naše podmínky, ale bohužel se tak nestalo. Chyby, které se odehrály v tehdejším Sovětském svazu, se bezmyšlenkovitě převzaly i do našich podmínek. Výsledky jsme pocítily v reálném životě. Ne všechno bylo dobré, ale zase nebylo všechno špatné. Stejně i po ideologickém převratu roku 1989 není úplně všechno špatné, byť na nás všechny doléhají ozvěny minulosti, stejně i budoucnosti. Řízené hospodářství nahradila ideologie volného trhu, který má vyřešit úplně všechno. Ukazuje se, že tomu tak ale není a v poslední době selhává stejně, jako selhávala centrální plánovaná ekonomika. Nekonečný růst naráží na své limity. Dokonce i samotná ideologie volného trhu začíná mít své trhliny. Dalo se to očekávat, protože honba za ziskem, kdy se nehledí na přírodu, společnost, plodí většinou negativa.
V poslední době je v kurzu tzv. zelená ideologie ochrany přírody. Za ochranu planety stávkují studenti, aby dokázali, že jim není lhostejná budoucnost. Začínáme si uvědomovat, že neregulovaný svět, jaký jsme chtěli poznat v roce 1989, není až tak hezký, jak nám byl tenkrát vykládán. Všichni jsme si v devadesátých letech mysleli, že skončil svět ideologií. Jenže jsme byli doběhnuti, když nám byla pořád předkládána dobrá a špatná ideologie. Špatná z minulosti, dobrá z budoucnosti. Výsledkem je pošramocená planeta, která dosti krvácí a brání se. Někdo může namítnout, že u nás v republice nemusíme bojovat za zelenou politiku, protože je nás málo a největší znečišťovatelé jsou jinde. To je sice na jednu stranu pravda, ale na druhou stranu je potřeba říci, že v našich podmínkách jsou největší znečišťovatelé ty výroby a podniky, které patří nejbohatším lidem, případně zahraničnímu kapitálu. Těm nejde o ochranu životního prostředí, ale jen o to, aby z nerostného bohatství dostali co nejvíce. Už dnes totiž mají skoupeny různé pevnosti nebo bunkry, kam se chtějí uchýlit ve chvíli, kdy to všechno praskne nebo až začne planeta na svých hodinách odbíjet půlnoc. Zelená politika tedy musí být součástí moderního pojetí socialismu. Ostatně Marx s Engelsem by nám jistě dali za pravdu, že je potřeba chránit své bezprostřední okolí před neblahými důsledky kapitálu, protože i dělník (stejně jako kdokoliv jiný) chce žít svůj život v klidu, bezpečí, bez války a nestrachovat se o svůj život