Stále více jsme konfrontováni s výkladem doby minulé, stejně tak i té současné. O budoucnosti se raději moc nemluví, protože jen málo vizionářů dokáže odhadnout, co přinese. Právě proto se nejen politické elity raději „babrají“ v minulosti a říkají, co by se stalo, kdyby. Jenže historie nezná žádné kdyby. Dějiny proběhly prostě, jak proběhly a změnit to nikdo nedokáže. Ani stroj času, po kterém lidstvo tolik touží. Dějiny vždy píší vítězové. V tu chvíli nastává časový paradox, kdy vítězové ve snaze co nejvíce očerňovat minulost, která dle jejich výkladu byla většinově negativní, zachází i do takových absurdit, že se tomu diví i sama společnost. Ano, narážím zde na výklad doby 1948 – 1990. V dnešní společnosti se má za to, že výše uvedená doby byla jen dobou zla, politických procesů, mlácení demonstrantů, společnost chudoby, bez vývoje. Tento obraz minulosti pomohla utvořit skupina vítězů po roce 1989, včetně disidentů, médií, stejně i vyučujících ve škole. Obraz doby minulé je souběžně utvářen i obrazy doby současné. Máme příliš krátkou paměť a hodně rychle zapomínáme. Navíc mladí lidé, kteří se narodili po roce 1989, stále více věří jen oněm mýtům a často se nesnaží najít určitou rovnováhu. Osnovy ve školách se o tématu reálného socialismu raději nezmiňují. Co kdyby v tom totiž někdo našel zalíbení a snažil se stát disidentem dnešní doby. Nemalou úlohu v tomto procesu sehrává i Ústav pro studium totalitních režimů, kde jsou zabydleni buď bývalí disidenti, nebo lidé, kteří nechtějí připustit, že i systém před rokem 1989 měl svůj vývoj, dynamiku. Minulost není černobílá, ale je barevná.
Stále častěji se setkávám s názorem, že dnešním třicátníkům bylo před rokem 1989 ublíženo a nemohli studovat. Ano, to je částečně pravda. Studovat nemohli, protože se narodili na konci existence reálného socialismu. Z toho plyne, že jim nemohlo být ublíženo. Komu mohlo být ublíženo, byla jejich rodina, nebo přátelé. Jenže takhle to nelze paušalizovat. Vždy vás názor mladých lidí pobaví, jak jsou mytizováni a zároveň je to celé k pláči. Nechci zde obhajovat dobu před rokem 1989. Ani já ji nezažil v její plné síle, kráse i negativu, ale vadí mi, že je pořád neustále očerňována jako nejhorší období našich dějin. To přeci není pravda. Osobně jako nejhorší období vnímám rok 1939 a druhou světovou válku, kdy se rozhodovalo o našem bytí nebo nebytí jako národa. Jenže to je minulost už hodně daleká a vítězům po roce 1989 se ji nechce moc připomínat, abychom si například neznepřátelili Německo. To raději budeme rozdmýchávat protiruskou hysterii ve vztahu k událostem po roce 1968, případně současnosti, kdy nám prý ze strany Ruska hrozí velké nebezpečí. Jako národ jsme vždy byli lokajové, služky, služební. Podívejme se hlouběji do minulosti a zjistíme, že jsme většinou byli v područí nějakého jiného národa. Co je však horší, tak jsme se z toho nikdy nepoučili. A nepoučili jsme se ani po roce 1989, kdy z nabyté svobody přišla spíš diktatura, ale ne proletariátu, ale kapitálu a strach z minulosti určil další směřování našeho státu. Ne směrem na východ, který nás podle vítězů, kteří zvítězili v roce 1989, zničil, ani k neutralitě, ale na západ, který nás v roce 1938 zradil.

Leden před 30 lety. Mrazivé počasí, že by psa nevyhnal. Společnost je v kvasu. Nakupilo se tolik neřešených problémů a to nemluvím o mezinárodních vztazích. V polovině měsíce začnou demonstrace u příležitosti výročí sebeupálení studenta Jana Palacha v roce 1969. Jedni si chtějí připomenout tuto lidskou pochodeň, která vzplála jako protest proti intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Druzí to ale vnímají jako pokus odstranit reálný socialismus sovětského typu a do centra Prahy jsou povolány bezpečnostní složky, aby zajistily pořádek a klid. Ať už se Jan Palach upálil na protest nebo z mladické nerozvážnosti, tak jeho oběť byla využita pro věci příští. Celý týden se v Praze protestuje s voláním svobodu, svobodu. Demonstrace ale nejsou povoleny a tak zasahují pořádkové jednotky. Na tom není nic neobvyklého. Stejný postup totiž volí i západní země, když se konají nepovolené demonstrace. Stačí si připomenout Velkou Británii a demonstrace odborů, Francii nebo tehdejší Západní Německo, kde lidé protestují proti očesávání sociálních práv. V tehdejším socialistickém Československu je ale situace obrácená. Všichni volají po svobodě a demokracii, ale v zákrytu se připravuje likvidování sociálních práv, jakož i státního majetku. Když se podíváme na televizní záběry z oné doby, tak zjistíme, že ve své podstatě do sebe lidé strkali a nechtěli se hýbat, když jim to pořádkové síly nařídily. Nechci a nebudu se zastávat tehdejšího systému, který měl plno chyb a vážných deformací, ale je potřeba se na celou věc dívat objektivně.
Neschopnost tehdejšího vedení KSČ reálně posoudit situaci posléze vede k tomu, že společnost se od strany odklonila. Přestala jí důvěřovat, na což poukazovaly tehdejší sociologické výzkumy, které byly tajné. Nikdo si tenkrát nechtěl připustit, že nastává problém. Lidé si žádali změny, které šly příliš pomalu. I právě proto demonstrovali. Jen je zarážející, že se k demonstracím dochází hlavně v Praze. Lze tedy usuzovat na nespokojenost Pražanů. Je to ale s podivem, protože statistické údaje říkají, že počet členů KSČ v Praze byl k 1.1.1989 necelých 157 tisíc. Celkem na začátku roku 1989 měl tehdejší KSČ celkem 1 721 085 členů, což je obrovské číslo. Jednalo se o velký kolos, který ale posléze stál na hliněných nohou a nebyl schopen pružné reakce, což se posléze ukazovalo v celém průběhu posledního roku existence reálného socialismu. Z celkového počtu členů KSČ v Praze určitě několik tisíc chodilo na tehdejší demonstrace. Ať už z důvodu, že se chtěli zviditelnit a ventilovat svůj hněv, který nedokázali říci na schůzích nebo právě z důvodu snahy něco změnit. Právě v tuto chvíli se na scéně začínají objevovat kariérní komunisté, kteří do šuplíku začínají připravovat věci příští, které naši zemi uvrhnou do náruče kapitalismu.
Tisíce lidí, kteří se začnou v lednu roku 1989 srocovat na Václavském náměstí v Praze, poslouží jako užitečný komparz v cizím zájmu. Zcela jistě si to téměř nikdo neuvědomoval, ale někteří věděli. Moc se začala povalovat na ulici a stačilo ji zvednout. To, že ji posléze zvedne disent, který čítal jak intelektuály, tak pochybné existence, způsobí nárůst moci jednotlivců. Pražská strkanice z ledna se natolik nepovede, že ke konci roku dojde k další, mnohem větší. Leden zasel sémě listopadu. Změna by určitě přišla, ale označování všeho za špatné vedlo jen k tomu, že se k moci poté dostanou prospěcháři, tuneláři a další, kteří se budou snažit zemi rozkrást. Nakonec se jim to bohužel podaří a dokonce si k tomu vytvoří i zákony. V lednu roku 1989 to ale nikdo z komparzistů, kteří se pohybovali po Václavském náměstí, netušil. Cizí zájem převážil a započala nové éra budování našeho státu na rozkládající se morálce a nakonec i samotném Československu.
 

Blíží se nám výročí devítkových událostí. Budeme si připomínat roky 1929, 1939, 1949, 1969 a 1989. Některé budou ve společnosti rezonovat více, jiné méně. Troufnu si tvrdit, že nejvíce bude rezonovat výročí 30 let od převratu v roce 1989. Nyní je nutné nejen bilancovat, ale zejména přijít s novou teorií, která by odhalila příčinu změny před 30 lety.
Samotná podstata systému před rokem 1989 byla vesměs chybná směrem k určování striktních pravidel směrem ke společnosti. Tehdejší systém byl totiž postaven výhradně na státním vlastnictví, respektive společenském vlastnictví výrobních prostředků. To se mu posléze stalo osudným. Tehdejší systém neporazily události 17. listopadu, ale generální stávka, která byla vyhlášena na 27.11.1989. Žádnou takovou stávku Československo nepamatovalo od roku 1948. Vzhledem k tomu, že existoval výhradně státní sektor, tak stávku bylo jednodušší uskutečnit a hlavně její vyhlášení znamenalo výrazný zásah do hospodářství. Taková stávka způsobila velké ztráty hospodářství i ekonomice. Zde je vidět, že slabinou téměř absolutního státního vlastnictví je možnost rychle zorganizovat stávku. Naproti tomu, když stát nevlastní žádné podniky a vše je privatizováno, tak stávku je zase obtížné organizovat, protože by ohrozila jak samotné zaměstnance, stejně i podnikatelův obrat. Z tohoto důvodu se dnes ani nemůžeme setkat s generální stávkou, protože jsou různí vlastníci výrobních prostředků. Jedinou možností by bylo, kdyby se společnost nacházela v takovém stádiu nespokojenosti, že by i soukromí vlastníci výrobních prostředků skončili na straně těch, co by stávku organizovali – například jako ve Francii roku 1968. Jenže dnes je situace složitější právě díky privatizované společnosti, která je roztříštěna na menší jednotky.
Dle mého názoru je nejlepším řešením smíšený model vlastnictví výrobních prostředků. Strategické podniky, které mají zabezpečovat veřejnou službu, musí vlastnit stát. Nesmí takové podniky nechat zprivatizovat, protože by přišel o možnost regulací a hlavně by vzdal garancí veřejné služby, která primárně není určena k tvorbě zisku. Ta má být dostupná všem stejně, byť za určitou úplatu, která má pokrýt náklady na udržování infrastruktury. Z našeho prostředí si můžeme uvést společnost ČEZ, Poštu, České dráhy atd. Zásadní chybou například bylo, když se zprivatizovaly například těžební společnosti a přírodní bohatství našeho státu se tak přesunulo do cizích rukou.
Dnes je situace naprosto odlišná od doby před 30 lety, kdy tehdejší opozice (disent) využila možnosti zorganizovat generální stávku. Lidé, kteří se té době srocovali na náměstích, byli zneužiti jako kompars v cizí prospěch, který nás zahnal do kouta. Zvolená varianta transformace znamenala téměř všeobecnou privatizaci. Ze státního majetku tak zbylo jen torzo a stali jsme se lokajem zahraničního kapitálu. Minulost nevrátíme, ale můžeme se z ní poučit a změnit budoucnost.

Větu v názvu článku pronesl v 19. století Karel Marx ve vztahu k dějinám. Ukazuje nám, že se dějiny opakují. Poprvé jako tragédie a podruhé jsou fraškou. Ne jinak je tomu v naší zemi. Ano, narážím na vztah 17. listopadu 1989. Tenkrát se vše odehrálo jako tragédie. Aspoň pro určitou skupinu lidí, kterým se bortil svět. Tito lidé věřili v jinou společnost a posléze byli osočováni, že jsou špatní. Bylo jim často vyhrožováno, byli ponižováni. Tohle je odvrácená tvář listopadu 1989. O té se dnes moc nemluví, protože dějiny píší vítězové. Lidé, kterým v té době bylo vyhrožováno se často ničím neprovinili, nikomu neublížili. Jen prostě věřili, že lze udělat lepší společnost, kde nebude vykořisťování člověka člověkem. Druhá skupina lidí však nevěřila, chtěla změnu. Ta nastala, ale v podobě, kterou nepředpokládali. Stali jsme se otroky ve vlastní zemi. Pokud budu parafrázovat Miroslava Štěpána, který tuto větu pronesl před stávkujícími dělníky ČKD. Sice zde dnes máme demokracii, ale ta je čím dál více spojena s kapitálem. Nebudu zde rozporovat, zda Andrej Babiš tomu napomohl nebo ne, ale semínka tohoto spojení byla zaseta již těsně po tragédii v roce 1989.
Dnešní dobu můžeme nazvat fraškou. Dějiny se totiž opakují. Opět se demonstruje na náměstích. Tentokrát, aby odstoupil demokraticky zvolený předseda vlády pod tlakem fake news (polopravd, lží, nátlaku). Lidé na náměstích si vykládají demokracii ve svém stylu. Tomu všemu přihlíží donátoři, kteří vyzývají davy, aby je podporovaly. Prý jsou jediní, kdo mohou demokracii zachránit. Řízené demonstrace pokračují a předpokládám, že neskončí. Maximálně na chvíli utichnou. Neskončí ani tehdy, kdyby Andrej Babiš odstoupil, protože pověstnému davu se nebude líbit něco jiného. Pochopil bych, kdyby na náměstích probíhaly demonstrace, tak jako v roce tragédie. V té době se totiž lidé scházeli spontánně. Spojoval je jeden problém – nespokojenost se stavem společnosti, averze demokracie, útlak. Dnes, v době frašky, jsou lidé spojováni kapitálem a jako nepřítel je označován premiér a prezident. Spojení a cíl demonstrací je jasný – pokud se nám nelíbí demokraticky zvolený ústavní činitelé, tak je „my, lidé ulice“ vyženeme. Pobavilo mě, když při snaze vyslovit nedůvěru vládě zaznívala slova jako nedemokraticky zvolený premiér, nedemokratické postupy atd. Ale všichni ústavní činitelé jsou přeci zvoleni demokraticky, v demokratických volbách, případně do svých pozic jmenováni (vláda). Nejsmutnější na celé věci je, že věci o nedemokratičnosti zaznívají z úst tzv. Demokratického bloku (Demo žumpy).
Tragédie i fraška jsou spojité nádoby, kdy první nádoba po určité době začne ovlivňovat druhou. V našich podmínkách je to naprosto ukázkové. Jsme světu opět pro smích. Demokratický blok si myslí, že zachraňuje demokracii, sociální demokracie zase střílí od boku s předčasnými volbami a hnutí ANO mezi tím ve volebních průzkumech vesele posiluje, tak hodně, jak zastánci demokracie „Demokratického bloku“ chodí večer bouřit po náměstích.

Patřím ke generaci lidí, kteří se narodili v reálném socialismu začátkem 80.let minulého století. Letmo si pamatuji ona léta svého dětství. Do první školy jsem nastoupil v roce zvratů – 1989. Politice jsem v té době vůbec nerozuměl a tak pro mě bylo nezvyklé, když jsem na začátku školního roku musel učitelkám říkat soudružko učitelko, ale už od prosince jsem směl říkat jen paní učitelko. Přišlo mi to zvláštní a vůbec jsem to nechápal. Stejně jako všichni ostatní prvňáci. Navíc pro děti, které vyrůstaly na venkově, byla změna poměrů kdesi v Praze hodně vzdálená. Nicméně i k nám do malé vesnice dorazil vír převratu a revoluce, která se odehrála v Praze. Nešlo jen o změnu a styl vyučování na základní škole, ale že se vesnice začala rozdělovat na „my“ versus „oni“. K oněm „my“ patřili bývalí kariérní komunisté, kteří rychle běželi do Občanského fóra a cinkat klíči. Naproti tomu „oni“ byli také komunisté, ale tací, kteří věřili ve spravedlivou společnost i sovětský socialismus, které v té době reálně selhával. V KSČ tito lidé nebyli z důvodu kariéry, ale z důvodu, že lze vybudovat spravedlivou společnost. Nastal tedy střet dvou skupin komunistů a vyhrát mohla jen jedna. Vzhledem k tomu, že historický vývoj byl nakloněn změnám, tak zvítězila skupina „my“ a začali si říkat vítězové nad „oni“ poraženými.
Lze říci, že patřím ke generaci, která je poslední generací, která byla letmo dotčena tehdejší reálně socialistickou dobou. Všude nám bylo předkládáno, že je to na vždy. Zářné zítřky, lepší život, všude mír a jistoty. Doba pozdního socialismu, který byl ztělesněn přestavbou a novým myšlením, byla nádhernou dobou. Systém se postupně začal měnit v novou společnost, aby byla zachována důvěra směrem k lidem. Ta byla totiž hodně dlouhou dobu nahlodávána ať už různými represemi, zákazy, vztahem k cestování nebo nemožností „mluvit do všeho“. Jako malé děti jsme neměly ponětí, co dospělí vyvádějí, proč i v rodinách probíhá vzrušená diskuze. Až s odstupem doby, kdy jsem začal chápat svět ve všech barvách – tedy už po převratu a to koncem „tunelářských“ 90. let 20. století – mi došlo, že s pádem reálného socialismu do naší země přišel ryzí kapitalismus. Na vesnici jsme toho stejně moc neměli a trvalo přes 20. let od roku 1989, než se opravdu něco změnilo. Vlastně se něco změnilo hned v převratovém roce: mezilidské vztahy. Ty byly převratem postiženy nejvíce a právě u nich nastalo opravdové přetočení. Do doby roku 1989 měli lidé k sobě blíž. Aspoň na malé vesnici. Byť byli k sobě tmeleni například různými restrikcemi (nutnost sedět na schůzích a poté o tom mluvit u piva). Na onu dobu, která se dnes vykládá jako špatná, nejen já vzpomínám s láskou. Ne snad ani proto, že jsem byl dítě, ale proto, že se jednalo o dobu změn, které člověk zažije maximálně jednou za život.
Pohár nedůvěry k tehdejšímu systému ale přetekl v pátek 17. listopadu 1989. Tento den si pamatuji živě, i když mně bylo sedm let. V následujícím týdnu ve škole došlo k prvním změnám. Už to najednou nebyla doba, kdy by mělo být něco na vždy. Všechno bylo jinak. Přišel totiž den, kdy to skončilo. Začala doba, kdy nic není na vždy. Doba nejistot a života bez alternativ. Snad i právě proto rád vzpomínám na své dětství, kdy sice nebyla alternativa, ale mělo to být na vždy.