Walderode a čas minulý

Naše soudnictví asi není evidentně v dobré kondici. Odvolací soud totiž svým rozsudkem umožnil šlechtickému rodu Walderode, aby se jim do vlastnictví vrátila řada nemovitostí v celkovém objemu přes 3 miliardy korun (mimo jiné zámek Hrubý Rohozec). Jedná se o vleklý spor, který se točí kolem toho, zda jejich rod kolaboroval nebo nekolaboroval s nacisty. Ať už tomu tak bylo nebo ne, tak rozsudek, který umožňuje návrat majetku tomuto šlechtickému rodu, ukazuje na fakt, že se u nás může člověk neustále odvolávat a odvolávat do doby, než to nakonec vyjde. Jenže minulost už nezměníme, a pokud byl výše uvedenému rodu zabaven majetek na základě Benešových dekretů, tak na tom nelze nic měnit. Jenže ve společnosti, kde se neustále hledají nepřátelé, vytahují problémy minulosti ve snaze se s ní vyrovnat, se jedná o nebezpečí ve vztahu přepisování minulosti, v tomto případě výsledků druhé světové války.
Pamatujme, že za vším hledej peníze. Tak zní naše české přísloví. K tomu si ještě musíme říci, že šlechtické tituly byly u nás zakázány již za první republiky a po roce 1945 byl majetek kolaborujícím lidem zabaven na základě Benešových dekretů. Ty by někteří nejraději chtěli zrušit a získat tím přístup k majetkům. Jenže pokud by k tomu došlo, tak by začalo vyslovené „rabování“ státu jako celku. Z tohoto důvodu musí být Benešovy dekrety neměnné a mají zůstat v minulosti. Pokud tedy byl někomu na jejich základě zabaven majetek, tak to prostě v této fázi zůstane. Nikdo by se nesměl ohánět tím, že dekrety byly nebo nebyly neoprávněné. Jednou pro vždy za tím udělat tečku, ale bohužel žijeme v Čechách, kde je možné naprosto všechno. Mnoho věcí se stává normou, i když jdou často normálnímu uvažování.
Rozsudky našeho soudnictví jsou někdy tristní. Někdy vám z toho zůstává rozum stát. Stejně jako v případě rodu Walderode. Tímto případem je totiž ohrožena minulost a geopolitika doby po roce 1945. V zásadě lze říci, že výše uvedeným rozsudkem nastává postupné nahlodávání a eroze 1) Benešových dekretů, podle kterých byl majetek kolaborujícím zabavován, 2) výsledků druhé světové války, která jasně určila vítěze a poražené. Dnes ale dochází k alternativním výkladům historie a je zde i snaha udělat z vítězů poražené a z poražených, vítěze, 3) posuzování toho, kdo byl nebo nebyl za války kolaborant. Tohle stejně už nezjistíme, protože jsme se od inkriminovaného roku natolik vzdálili, že už tolik pamětníků nežije. Navíc archívní materiály říkají jedno i druhé. Pamatujme na to, že se po roce 1945 všichni snažili vyrovnat s nejhorší válkou v dějinách lidstva. Samozřejmě, že docházelo k různým excesům, ale tomu se pohledem zpět nelze divit.
Pro naši budoucnost je nutné, aby nedocházelo k přehodnocování minulosti. Ta byla taková, jaká byla. Zrušení zákonů, které utvářely naši historii i další osud by bylo nejen nezodpovědné, ale v rozporu s právem. Umožnilo by to totiž nový výklad dějin. Takový výklad dějin, který předkládají vítězové jiné války – té studené. Těmto vítězům, kteří si mysleli, že nastal konec dějin, však nejde o blaho našeho státu, ale o blaho těch, kteří třímají v rukou peníze a případně moc.