Mělo to být na věčné časy
V létě roku 1989 nic nenasvědčovalo tomu, že by měla přijít změna. KSČ byla v dobré kondici, když čítala víc jak milion členů. Otázkou zůstává, zda všichni věřili v novou společnost. Poslední rok státní socialismus sovětského typu byl protkán různými demonstracemi, rostoucím vlivem disentu i ekologických hnutí. Jenže to samo o sobě pád onoho systému, který byl pro 15 milionů lidí všední realitou, nemohlo přinést. Neustále dokola se opakovala různá ideologická klišé jako například „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ nebo „cestou přestavby a demokratizace“. Zatímco první klišé bylo již v té době více méně poznamenáno změnami v SSSR pod vlivem tehdejšího generálního tajemníka Michaila Gorbačova, tak druhé ideologické klišé bylo snad denně opakováno v tehdejších sdělovacích prostředcích. Pořád se říkalo, jaké má socialismus úspěchy, ale ty byly konfrontovány s problémy centrálně plánované ekonomiky. Můžeme tvrdit, že v éře pozdního socialismu se čím dál více ukazovaly limity tehdejší ekonomiky, když bylo upozaděno alespoň částečné soukromé vlastnictví. Všichni vyhlíželi nové zítřky, které měly být lepší, než ty současné. Alespoň po těchto zítřcích volala tehdejší vládnoucí garnitura, ale reálný život jim byl na hony vzdálen a vysněný zítřek byl skryt kdesi v mlze.
Jak lidé prožívali poslední rok státního socialismu, tak se ukazovala i negativní tvář systému, který s občany uzavřel „společenskou smlouvu“. Tato smlouva byla uzavřena v roce 1969, kdy se do popředí dostává Gustáv Husák a ve své podstatě znamenala „normalizování“ veřejného života. Všichni si žili své denní životy, které byly utvářeny denními starostmi. Systém totiž nabízel vysokou škálu sociálních jistot výměnou za upozaďování hodnot individuálních, případně demokratických svobod. Na konci 80. let se tato společenská smlouva ale zažíná bortit, když nastávají demonstrace „nespokojených“ lidí v centru Prahy. Jestliže do té doby bylo „násilí“ skryté, když společnost byla sledována například tajnou policií a „několik“ disidentů bylo zavřeno ve vězení, tak změna se rýsovala při potlačování těchto demonstrací. Pokud nahlédneme do dobových fotografií, tak neuvidíme, že tehdejší svět byl omšelý, ale měl i svoji pestrost. Dokonce „tajní agenti“ Státní bezpečnosti z fotografií nevyhlížejí jako nějací darebáčci, ale spíše působí jako přísní otcové, kteří mají také své denní problémy. Lze tvrdit, že potlačování demonstrací v roce 1989 nahlodalo samotný systém natolik, že se blížilo jeho zhroucení. Léto tehdejšího roku ale nic nenasvědčovalo. 15 milionů lidí rozhodně nebylo disidenty, ale všichni se snažili nějak vypořádat s denními starostmi. Museli se postarat o svoji rodinu, dostat děti do škol, dopravit se do zaměstnání atd. Nějaké demonstrace a prohlášení disidentů je až tolik nezajímala. Sociologické výzkumy té doby ukazovaly na názorové posuny obyvatelstva. Ať už se jednalo o systém zásobování nebo fungování KSČ, která se čím dál více odcizovala společnosti. Přechodové rituály, které v tehdejší době existovaly v pojetí manifestací oslav Svátku práce nebo Vítězného února, utvrzovaly samotnou vládnoucí elitu, že je vše v pořádku a všichni jsou spokojeni. Jenže nebyli.
Jestliže v tehdejší době bylo posvátnou mantrou „kolektivní“ hospodaření i vnímání reality, tak na západě té doby bylo (a dodnes je) posvátnou mantrou „soukromé“ a „individuální“ vnímání. Jednalo se o dva různé světy, ale oba dva měly společné to, že se koncem 80. let dostavila krize. Sice v každém systému byla jiná, ale v zásadě měla společné rysy v tom, že si společnost přála změny. Jednak ve směru konzumerismu a volného cestování. Na západě tomu zase bylo v oblasti sociálních práv. Zhroucení státního socialismu, kterému uškodila přílišná vazba na Sovětský svaz, dalo vzniknout silám, které se později utrhly ze řetězu a znemožnění československé cesty k socialismu posléze vedlo i k rozpadu společného státu. Politické elity té doby nám říkaly: „bude to na věčné časy“. Ono to tak ještě v létě roku 1989 skutečně vypadalo. Jenže pak všechno skončilo.