Soupeření dvou světů
Před 30 lety se hroutil svět. Značné trhliny obsahoval druhý svět (svět socialistické soustavy), ale i první svět (svět kapitalistické soustavy). Přežít toto soupeření mohl jen jeden z nich. Snad i právě proto oba dva světy vedly zástupné války ve třetím světě (rozvojových zemích). Souhrou mnoha faktorů došlo před 30 lety k velkým svárům a problémům, které se projevovaly v tehdejší Přestavbě. Vše nasvědčovalo tomu, že se blíží změna. Nikdo však nepředpokládal rychlý konec starého systému, který měl téměř vše pod dohledem. Jestliže se do roku 1989 vedla studená válka mezi prvním a druhým světem, tak bylo jasné, že jakýkoliv válečný konflikt musí skončit vítězství jedné nebo druhé strany. I když v té době stále existovala možnost vzájemně zaručeného zničení. Jednalo se o šílenství, které by přivodilo odpálení všech jaderných zbraní na planetě a zničení veškerého života na zemi. K zažehnutí tohoto šílenství několikrát mnoho nechybělo a pád jednoho ze dvou soupeřících světů ukazoval nový směr. Měl to být jednolitý svět, svět kapitalismu, ničení a upozaďování své vlastní minulosti, stejně i minulého systému. Někteří autoři (zejména Francis Fukuyama) dokonce prorokovali postupný konec dějin, protože zvítězila liberální demokracie a socialismus byl poražen. Jenže v následujícím vývoji se ukázalo, že tomu tak není. Dějiny se vyvíjely pořád dál a čas začal nabírat na obrátkách. Jestliže na konci 80. let minulého století nastávala postupná krize socialistické modernity – onu dobu můžeme nazvat pozdně „přestavbovou“, tak krize následující dekády spočívala v nálepkování toho, kdo byl nebo nebyl komunista. Nastalo dělení na „my“, kteří jsme zvítězili a postavili jsme se na stranu prvního světa. A na „oni“, kteří prohráli a nemají co pohledávat ve veřejných funkcích. Oni byli právě ti vládci minulého světa, který skončil. Všichni byli postupně upozaďováni a nastoupila nová elita a s ní i nový životní styl.
Když se zhroutil druhý svět, tak se zdálo, že nastane období relativního klidu. Všude měla zavládnout svoboda, mír, ale o spravedlnosti se moc nemluvilo. Socialismus byl označen za špatnou věc a doba mezi lety 1948 – 1989 byla zákonem označena jako protiprávní. Zajímavým způsobem se tehdejší zákonodárci vypořádali s minulostí. Stejně sem můžeme zahrnout i platnost lustračních zákonů, které jsou v dnešní době irelevantní a byly ryze diskriminující, protože mnoho bývalých kariérních komunistů nastartovalo své nové kariéry v nových kabátech. Schovávání se za výroky, že já byl někde z donucení nebo já tam byl ze své hlouposti, jsou stejně směšné jako autoři oněch výroků. Dobu minulou nelze jen tak „šmahem“ označit za protiprávní, byť se v době její existence vedlo mnoho procesů, bezpráví, což poté silně devalvovalo myšlenku socialismu. Nemůžeme ji nazvat ani dobou nesvobody, byť tomu tak podle pravicových politiků bylo, protože každé individuum bylo svobodné. Nicméně individuální svoboda, která je hnacím motorem dnešní doby, byla upozaďována nad kolektivními zájmy a to posléze zapříčinilo pád druhého světa. Přílišné bazírování na společném vlastnictví i tam, kde by bylo mnohem výhodnější individuální vedlo k velkým trhlinám ve společnosti. Přestavba tohle nemohla změnit, ani zachránit, byť se o to částečně snažila.
Když se díváme do zpětného zrcátka, tak si musíme připustit, že každou prožitou minulost si často idealizujeme více, než je zdrávo. Je ale faktem, že naše společnost, která se měnila před třemi dekádami, byla naprosto odlišnou společností, než v jaké žijeme v dnešní době. V době konzumerismu, liberální demokracie, ničení sociálních práv, omezování práv zaměstnanců. Lidé čím dál více chtějí jen své individuální hodnoty a svobody. Na tom je postavena idea liberální demokracie. Dnes ale víme, že i liberální demokracie je na pokraji svého zhroucení. Toho brilantně využívají různí extrémisté, což hrozí přerůst v nový střet. Je na čase hledat nové možnosti řízení společnosti i bez toho, že by opět měl začít souboj mezi dvěma nebo více světy.
