Mgr. Jan Klán

Mnoho lidí má dnes slovo disident spojeno s odporem proti systému, který zde byl do konce roku 1989. V současnosti je upozaděna možnost ono slovo vykládat i jako odpor proti jakémukoliv systému. Například proti současnému systému, na který mnozí nadávají. Často slýchám názor, že kdysi bylo lépe, dnes je hůře. Nemůžeme se tomuto tvrzení divit, protože mnoho lidí, kteří se dnes blíží k důchodovému věku, začíná pozorovat, že jejich dětem se tak radostně nedaří. Pryč jsou zašlé slávy reálného socialismu nebo sociálních států západního typu. Kapitalismus vše předčil a ovládl celý svět. Dnes jsou všichni zapojeni do procesu akumulace zisku na astronomickou úroveň. Virtuální ekonomika, která je postavena na různých počítačových algoritmech, je stále vrtkavější. Nastává odklon od klasického pojetí práce a stále více kapitálových zisků odchází ze zemí, které bývaly kdysi úspěšné, pryč. Doslova se přelévají po planetě s to, že můžou každou chvíli způsobit nový krach, který by byl jen slabým odvarem krachu v roce 2008.
Je na čase, aby si lidé uvědomili, že musí vzít budoucnost do svých rukou. Musí reálně bojovat proti současnému systému, na který nadávají. Bohužel však pouhé negativní nadávky na systém nakonec vedou k tomu, že se systém sám obhájí před lidmi samotnými. Většina lidí říká, že jim současná podoba společnosti nevyhovuje a chtějí její změnu. Jenže jakým způsobem oné změny docílit, když vlastně ani nemáte kolem sebe žádné disidenty současnosti? Možná kolem sebe někoho najdete, ale v reálu je takových lidí malé množství. Před rokem 1989 disidenti bojovali proti tehdejšímu systému a jeho kritiku postavili na porušování lidských práv. S odstupem času však můžeme říci, že i když tehdejší systém lidská práva jako taková porušoval, tak dnešní systém je na tom podobně, akorát s porušováním sociálních, ale i základních lidských práv lidé tiše souhlasí. Ať už vědomě nebo nevědomě. Mnohým lidem nevadí, že musí pracovat v prekérních zaměstnáních, musí mít několik úvazků, aby uživili své rodiny. Možná jim to vadí, protože si uvědomují, že současný systém jim bere základní podstatu jejich životů. Také jim to vadit nemusí. Nicméně porušování lidských práv v kapitalismu je vlastně podobné jako v reálném socialismu sovětského typu. Před 30 lety vám samotný systém zakazoval nebo spíše omezoval jisté věci. Dnes vám nikdo nic neomezuje direktivou shora, ale zase na věci musíte mít značný finanční obnos. Začala diktatura peněz.
Kdysi jsme řádně nechápali, o čem vlastně reálný socialismus byl. Všude kolem vás byla jen negativa, která vám předkládali disidenti tehdejší doby. Mnoho lidí ale chtělo jeho změnu. Ještě začátkem roku 1990 chtěla naprostá většina lidí určitý sociální stát, řekněme skandinávského typu. Nikdo nechtěl klasický kapitalismus se všemi jeho nedostatky. Jenže jak se začal postupně hroutit socialistický tábor, tak se o to více začal proměňovat ten kapitalistický směrem k dalšímu rozmachu po světě. Žádný systém nebude ideální. Vždy se najde někdo, komu bude to či ono vadit. To je na jednu stranu. Na druhou stranu budou vždy existovat lidé, kteří se nespokojí se stavem věcí veřejných a budou neustále podrývat podstatu systému, který je dle jejich názoru špatný. Z naší vlastní historie víme, že se k rozbourání tehdejšího reálného socialismu přihlásilo mnoho lidí. Bylo to ale až ve chvíli, kdy bylo jasné, že nastává samotná přeměna. Náhlá a rychlá revoluce. Do té doby všichni spokojeně žili své životy i s disidenty tehdejšího systému. Jenže pak to přišlo. Za disidenty se označili všichni. Dokonce i ti, kteří jen prý nadávali kdesi u piva nebo bývalí členové tehdejší KSČ, kteří prý stranu rozkládali ze vnitř. Všichni se chtěli nějakým způsobem přiživit na přicházející změně. A k tomu také došlo. Z disidentů se postupně stali privatizátoři, lichváři a z veksláků často podnikatelé. To už je ale minulost, kterou nikdo nevrátí. Nyní se všichni musíme podívat do budoucnosti a být disidenty současného systému, který nás zbavuje lidství, samotné podstaty života a žene nás k naprosto vyhořelé společnosti.