U našich východních sousedů vládne zděšení. Sociologický výzkum, který byl uveřejněn koncem listopadu 2019, totiž zjistil, že mladí lidé do 30 let by ve volbách volili nacionalistickou stranu Krajně pravicová Ľudová strana Naše Slovensko (ĽSNS) Mariana Kotleby. Jedná se o zajímavé zjištění a to ve vztahu 30 let svobody a demokracie. V tuto chvíli je nutné poznamenat, že Slovensko čekají za pár měsíců volby do tamního Parlamentu. Zjištění, že nacionalisté začínají posilovat, nevěští nic dobrého. Abychom pochopili ale příčiny nárůstu nacionalismu jako takového, tak se musíme podívat na celý vývoj od roku 1989, stejně i na vývoj z poslední doby.
Popravdě se jako sociolog vůbec nedivím tomu, že v různých státech narůstá počet lidí, kteří hledají útěchu v nacionalismu. Mladí lidé jsou frustrováni současným stavem vývoje v Evropě. Evropská unie není schopna vyřešit migrační krizi, natož svoji krizi stárnutí populace a zajetí nadnárodními korporacemi. Případně jsou bezradní ze svojí práce, kterou mnozí nazývají "prací na h*vno", abych použil výraz, který je v dnešní době často skloňován. S tímto termínem přišel americký antropolog David Graeber v podobě Bullshit Jobs. Pohár netrpělivosti bohužel začíná přetékat a liberalismus, který všem byl od roku 1989 vštěpován jako nejlepší systém v historii lidstva, očividně selhává. Ten totiž začal myslet hlavně na své mocipány, vlastníky kapitálu a "obyčejný člověk" mu začal být ukradený. Proto je volání po radikálních krocích. Na druhou stranu je to také velice alarmující, protože to ukazuje na krizi současných politických elit a to nemusí dopadnout dobře. K tomu je potřeba poznamenat, že Slovensko vždycky tíhlo k určitému nacionalismu.
Abychom ale pochopili myšlení mladých lidí do 30 let, tak musíme říci, že tito lidé se narodili v době pádu sovětského socialismu. Nepoznali jiný systém, než ten, který jim byl servírován od narození – tedy liberální kapitalismus ve všech možných modifikacích. Ten ale začíná narážet na své limity, kdy se místo k lidem začíná hroutit sám do sebe a není schopen vyřešit žádnou krizi. Jeho nástup byl oslavován s velkou pompou, protože byl vnímán jako protipól tehdy byrokratickému socialismu. Jenže po třech desítkách let je liberální systém v určitých ohledech horší, než byl sovětský socialismus. Jako příklad si můžeme uvést třeba další nárůst byrokracie, práce na částečné úvazky, smlouvy na „nulu“ hodin. Rovněž vidíme nárůst sledování lidí na každém kroku, byť nástup liberalismu byl lemován právě kritikou nesoukromí za socialismu.
Mladí lidé, kteří jsou nejvíce frustrováni ze svojí práce, která je často nespravedlivě odměňována, hledají spásu u krajně pravicových stran. Opět to není nic nového. Stačí si vzpomenout na vývoj v Německu od konce 20. let minulého století. Tenkrát také byli mnozí lidé bez práce nebo nespravedlivě odměňováni a k čemu to dospělo. Dnes se sice honosíme přezaměstnaností, ale za cenu toho, že mladé lidi necháme na pokraji, kdy musí vykonávat práci na h*ovno. Pokud tento stav nezměníme, tak se můžeme dočkat radikálního nástupu nacionalismu i v našich podmínkách. Reálně to chce zavést jistotu práce, ale spravedlivě odměňované, ze které člověk bude mít potěšení a nebude nutností, ale potřebou.

Z celé plejády prohlášení z listopadu 1989 mě nejvíce zaujal ten, který jako kdyby byl vystřižen z dnešní doby, tedy o více, než 30 let poté.
Provolání vysokoškolských studentů k dělníkům a rolníkům před generální stávkou 27. listopadu 1989: „Obracíme se na vás, protože myslíme nejen na vaše problémy, ale i na mnohé, před čím oficiálně přivíráme nebo docela zavíráme oči, a co nelze ani vyjmenovat.
Myslíme: na dělníky a dělnice pracující v podmínkách urážejících lidskou důstojnost v textilkách, konzervárnách, slévárnách, dolech a jinde; na mladé rodiny bez bytů; na důchodce a všechny sociálně slabé a potřebné; na špínu korupce a stínovou ekonomiku, které se dnes už nedokáže nikdo a žádná oblast národního života vyhnout; na nezasloužená privilegia mocných; na hanebný stav našeho školství, zdravotní péče a životního prostředí; na nedostatečnou možnost cestování a styku se světem.
Musím se ptát, co se změnilo? Když se na ono prohlášení podíváte, tak mně přijde, že pasuje na dnešní dobu. Z toho plyne, že tenkrát lidé byli oklamáni a demonstrující zneužiti jako komparz pro cizí zájmy. Ve vztahu k současnosti ale ještě musíme na pravou míru uvést vztah tehdejších lidí k socialismu. Lidé chtěli lepší socialismus, ne jeho likvidaci. Navíc mimo Prahu mnoho lidí k němu neustále inklinovalo. To si uvědomovalo Občanské fórum ve chvíli, kdy chtělo dostat Václava Havla na post prezidenta. Vše se muselo odehrát v režii socialismu, kdy i o Havlovi bylo tvrzeno, že pochází z dělnické rodiny, aby OF na svoji stranu získalo i ty lidi, kteří chtěli socialismus. Poté všichni demonstrující provolávali: Havel na Hrad!
Nakonec byl Václav Havel zvolen v prosinci 1989, kdy slibuje věrnost socialismu. Kam jsme to ale za oněch pověstných 30 let svobody, demokracie, konzumu, dopracovali, se diametrálně odlišuje od výše uvedeného prohlášení tehdejších studentů VŠ. Takže listopad 1989 nebyl jen dnem boje studentů za svobodu a demokracii, ale byl využit k tomu, aby dnešní mediální prostor tvrdil, že socialismus je něco zlého. Jenže když se podíváme na ony události optikou tehdejších proměn a zvratů, tak lidé nevolali po kapitalizaci jejich životů, ale chtěli mít jistotu v tom, že budou mít práci, kvalitní zdravotnictví atd. Jestliže jste tenkrát museli čekat v pořadníku na automobil, tak dnes musíte čekat v pořadníku na operaci. Pořadníky zdánlivě zmizely z povrchu zemského, aby se objevily v jiné oblasti, kterou enormně potřebujete k životu. Paradoxů oné doby bychom našli i více. Zejména ve vztahu k OF.
Jak se postupně loučil rok 1989, tak začínalo být jasné, že OF v sobě skrývá velké trhliny. Hned po novém roce, když proběhly různé kooptace, tak se začalo ukazovat, že ono pověstné Občanské fórum ztrácí lesk na své kráse, kterou získalo v listopadových událostech. Čím dál více se v jeho řadách rekrutovali různí kariéristé a také ti, kteří chtěli úplnou nebo alespoň částečnou kapitalizaci života. Celé to poté vedlo k lidovému přejmenování OF na „očekávám funkci“. Volby v roce 1990 OF ještě vyhraje, ale již za další rok nastane jeho rozkol a posléze i samotný zánik. Pokud Marta Kubišová ještě dnes zpívá svoji Modlitbu pro Martu, kde se mimo jiné zpívá o tom, jak se vláda věcí vrátí k lidu, tak musíme uznat, že došlo jen k návratu vlády kapitalismu. V souvislosti s touto hymnou boje proti snad všemu (zejména socialismu a dalším alternativám), protože ji využívá i Milion chvilek současnosti, si otevřeně přiznejme, že vláda se lidu spíš odcizila, než aby se mu navrátila.
Obloukem se tak vracíme na úplný začátek revolučních a převratových událostí roku 1989. Jestliže se tenkrát na náměstích srocovaly davy naprosto spontánně, tak dnes toto srocování i s Modlitbou pro Martu zneužívají ti, kteří chtějí uchvátit moc a už ani nejde o to, aby se vláda věcí vrátila lidu. Pokud tenkrát lidé nadšeně cinkali klíči, tak dnes je často ani nemají, protože nemají kde bydlet. Stejné je to ve vztahu k svobodě. Svobodní jste jen do výše svého kapitálu. Jediné, co se opravdu změnilo, je ona možnost cestovat. To bychom tedy mohli uznat jako kladný bod tehdejší revoluční nálady. Nicméně i zde je pověstné „ale“, kdy musíte na cestování mít peníze nebo se výrazně zadlužit. V tu chvíli ale ztrácíte svoji vlastní svobodu. Přesně tu svobodu, pro kterou se srocovaly davy před 30 lety.

Konečně jsme se dočkali onoho slavného data – 17.11. Bujaré veselí, které se mísí se skepsí. Miliony chvilek opět demonstrují na Letné, aby odstoupil demokraticky zvolený předseda vlády, stejně i prezident. Paradox české demokracie, která se začala utvářet před 30 lety. Do toho všeho nám vstupují různí aktéři doby minulé, kteří se snaží co nejvíce zveličit události před 30 lety. Mohli jsme se tak například dozvědět, že dle bývalého studentského vůdce (předního svazáka na škole) Martina Mejstříka, byl zásah na Národní třídě proti protestujícímu davu neskutečným krveprolitím. V tomto případě se jedná o typický projev fake news (nepravdivé zprávy), která hýbe veřejným prostorem. Musíte se poté sami sebe ptát, jak to vlastně tenkrát bylo? Skutečně to byla taková řežba? Zcela jistě došlo k zákroku, protože demonstrace v oněch místech nebyla povolená, ale že by to byl nějaký masakr, se nedá říci. Jiná otázka je, zda byl tenkrát zákrok přiměřený nebo nikoliv. Měřítek můžeme použít několik.
Martin Mejstřík v pořadu Interview ČT 24 prohlásil, že se v roce 1989 bezpečnostní složky, stejně i čelní představitelé minulého systému chovali jako nacisti. Pan Mejstřík zjevně neví, co byla nacistická okupace a kolik stála životů našich občanů. Vraťme se ale k roku 1989. Jasně si musíme říci, že jakýkoliv stát má nastavena určitá pravidla hry (říkáme tomu zákony) a pokud není demonstrace povolená, tak je většinou rozpuštěna. Když se podíváme například na státy na západ od nás - Francie, Německo nebo UK, tak v té době se v oněch zemích konaly demonstrace proti omezování sociálních práv. Tyto demonstrace byly rovněž rozehnány a často použito donucovacích prostředků (obušků, vodních děl atd.). Tohle je také potřeba zmínit, abychom netvrdili, že se bezpečnostní složky v roce 1989 chovali jako nacisté, protože z logiky věci se jako nacisté v tomto případě musely chovat i bezpečnostní složky v kapitalistických zemích. Nebo tomu tak není?
Argument, že v roce 1989 zde probíhala ekonomická, ekologická, morální devastace je pravda jen z části. Problémem byla ekologie, ale když se podíváme na uplynulých 30 let, kam jsme dospěli, tak se nacházíme v době plné jedů, globálního oteplování a chátrající morálky, kdy vítězí chamtivost. I na tom má podíl pan Mejstřík. Netvrdím, že nebyla nutná změna tehdejšího systému. Byla. O tom není spor. Až se začneme dívat do budoucnosti, tak teprve poté budeme objektivně hodnotit minulost bez ideologických floskulí, polopravd a různých variant výkladů toho, proč to tenkrát prasklo. Příště se možná od něj dočkáme tvrzení, že se tam střílelo a byl i mrtvý fiktivní student Šmíd alias agent StB Zifčák.
Nejhorší na celé věci je, že vítězové z roku 1989 se vůbec neštítí tvrdit různé polopravdy, aby si obhájili své pojetí současnosti. Dokonce i někteří profesoři začali tvrdit, že za posledních 30 let vlastně mohou komunisté. Do jisté míry je to pravda, protože vývoj po roce 1989 primárně ovlivňovali ti pomýlení, kariérní komunisté, kteří v KSČ byli jen z prospěchu. Vůbec myšlence o rovnosti a sociálně spravedlivé společnosti nevěřili. To se projevilo právě v letech následujících, kdy si nejen oni poradili s privatizací státního majetku, jeho likvidací. Tatověc dala vzniknout majetné třídě v naší zemi, které v podobě zákulisních hrátek a lobbingu ovlivňuje chod naší země do současné doby. Proto jsme tam, kde jsme.

Téměř každý den se střetávám s otázkou, zda systém před rokem 1989 byl zločinný, nelidský, omezující lidská práva. Nutno poznamenat, že tyto otázky často kladou současní třicátníci. Tedy lidé, kteří se narodili v době změn roku 1989. Jaký je tedy dnešní pohled na události, které jsou staré tři dekády?
Současný pohled na ony události je udáván několika faktory. Prvním je pohled, který nám předkládá klasický mediální prostor, který je prosáklý kritikou tehdejšího systému. Druhým je obraz minulosti, který je mladým lidem předkládán ve škole. Třetím je zkušenost jejich rodičů, protože oni minulý systém zažili alespoň na konci jeho selhání a konečně čtvrtým faktorem je hledání vlastního obrazu minulosti pomocí různých zdrojů, srovnávání a kritického myšlení.
Do popředí zájmu se dostává srovnávání současného a minulého systému. Jestliže minulý systém byl postaven na plné zaměstnanosti (někdy i uměle), tak ten dnešní je zase postaven na dobrovolnosti mít práci. Svobodně se můžeme rozhodnout, zda půjdeme do práce nebo zůstaneme doma a budeme pobírat podporu. Pokud ale v minulém systému absentovala svoboda ve formě se rozhodnout, zda půjdu nebo nepůjdu do práce, tak na druhou stranu jsme zde měli svobodu jistoty. Práce totiž dávala jistotu příjmu. Zajímavě také působí srovnání výstavby bytového fondu, respektive jeho vlastnické formy. Pokud před rokem 1989 existovalo různé družstevní vlastnictví, veřejné nebo obecní, tak dnes je situace opačná. Privatizace veřejného požrala své děti. Když Václav Havel mluvil o pověstných „králíkárnách“ ve kterých nikdo nechce bydlet, tak dnes jsou často placeny zlatem a to se jedná o kritizovanou výstavbu z doby před rokem 1989. Takže zcela jistě nebylo všechno tak špatné.
Rovněž může porovnat i výstavbu dálnic, silnic, metra nebo vltavské kaskády, jaderných elektráren. V době před rokem 1989 se vybudovalo mnoho věcí, které dnes využívá současný systém pro udržení svého stavu a akumulaci kapitálu. A to i tehdy, že výše uvedené věci byly stavěny zejména pro široké užití. Jinou otázkou je, že se často ničilo životní prostředí. K tomu ale docházelo i na západ od našich hranic. Byl zde jen jeden rozdíl. Zatímco v „reálném“ socialismu byl za ničitele přírody označen sám stát, tak v kapitalistických státech to byl zejména soukromý sektor. Dnes, v době, kdy absentuje stát jako regulátor a pověstný hlídač jsou to hlavně nadnárodní koncerny, kdo ničí nejen naši přírodu, ale celou planetu. Liberální kapitalismus v roce 1989 zvítězil, ale dnes je jasné, že to bylo jen díky tomu, že minulý systém byl postavený na absenci demokratických prvků. Navíc současný systém je sám o sobě neudržitelný, protože logika volného trhu byla přehodnocena a vržena do všech sfér lidského bytí.
Rodiče dnešních třicátníků, kteří se určitým způsobem podíleli na změnách a událostech v roce 1989, byli vlastně oklamáni duchem svobody, který se najednou zjevil, když moc ležela doslova na ulici. Bohužel onu svobodu využili ve svůj prospěch ti, kteří tyjí z majetku minulosti, tak i zbytků svobody volby současnosti. Každý systém si předchozí minulost určitým způsobem buď idealizuje, upravuje nebo přehodnocuje. Záleží na tom, jak kdo se vyrovnal s minulostí. Ten, kdo se s ní vyrovnal, tak nehledá na minulosti jen samá negativa, ale v rámci smíření se s minulou dobou předkládá i pozitiva, která ona minulost měla. Tak by tomu mělo být jak na školách, stejně i v médiích, abychom dnešní generaci podnítili ke kritickému uvažování. A ne jen zkratkovitě tvrdit, že doba minulá byla špatná, protože nebyla svobodná.

Centrum pro výzkum veřejného mínění na konci října 2019 zveřejnilo výzkum, který se týkal přelomových událostí naší minulosti. Mimo jiné z výzkumu vyplynulo, že pro dvě třetiny dotázaných byly události tzv. sametové revoluce pozitivní událostí. Tento postoj zastávají zejména majetnější a vzdělanější občané.
Ani se nedivím, že systém po roce 1989 obhajují majetnější. Přeci jen se změnily vlastnické struktury, kdy dnes máme téměř vše soukromé. Jedná se o ostrý kontrast s dobou před 30 lety, kdy téměř vše (často nesmyslně, protože některé oblasti měly být dle mého názoru privátní) bylo státní (chcete-li veřejné) se všemi svými negativy i pozitivy. Nicméně s měnící se strukturou obyvatelstva (věk, vzdělání atd.), se budou postupem času měnit i odpovědi dotazovaných, protože bude dospívat generace lidí, která dobu před rokem 1989 nemohla zažít. Jako zlomový okamžik odhadují demografové rok 2035, kdy podíl lidí, kteří určitým způsobem zažili, nebo nezažili dobu před rokem 1989, bude 50% na 50%.
 Co je však nutné v souvislosti s tímto výzkumem poznamenat je to, že před rokem 1989 byly preferovány oblasti republiky, kde byl těžký nebo chemický průmysl (Moravskoslezský kraj, Ústecký kraj), aby sám posléze zmizel ve víru transformace na plně tržní ekonomiku v průběhu následující dekády. Dobu před rokem 1989 vnímají pozitivněji lidé z menších sídelních míst, což je zapříčiněno tím, že v té době měla téměř každá vesnice či město nějaký místní podnik - ať už zemědělského (převáženě) nebo i technického rázu.
Přechod ke konzumní společnosti a nástup supermarketů zapříčinil ale zánik těchto malých podniků. Stála revoluce roku 1989 tedy za to? Ptali se výzkumníci. Z dat jim vyšlo, že změny v roce 1989 stály za to pro 73% dotázaných (ano a částečně ano). Jedná se ale o pravdivé číslo? Není realita někde jinde? Výsledky průzkumu totiž značně zkreslují bohatší kraje – zejména Praha, kde valná část respondentů odpověděla, že změny stály za to. Stály ale změny v roce 1989 opravdu za to? Asi jak v čem. Dnes, když máme, co jsme chtěli, jsme sice bohatší, máme vyšší příjem, ale také vyšší ceny. Jiná otázka je, že před rokem 1989 docházelo k problémům, ve vztahu nabídka – poptávka. Takže pokud někdo tvrdí, že jsme si v roce 1989 za svoji mzdu koupili méně, než dnes, tak neříká pravdu, protože vysoký nárůst dnešních cen tahá z kapes lidí čím dál více peněz a na mnohé si poté musí půjčovat u finančních ústavů. Ty je posléze drží v šachu, pokud nejsou schopni splácet své závazky. Stačí se podívat na astronomické nájmy, ceny energií atd.
Na závěr si položím řečnickou otázku: kdy dojde k přehodnocení negativ současnosti? Dojde k nějaké nové revoluci nebo další transformaci? Jinak pro mě se nejedná ani o pozitivní ani negativní událost. Ne snad proto, že bych ji nezažil. V inkriminovaném roce mně bylo sedm let, takže si pamatuji nástup do první třídy, ale když jsem v době dospívání viděl, jak je ničen náš průmysl a zemědělství, tak jsem začal přehodnocovat. Začal jsem vidět nejen pozitiva, která jsou nám pořád zdůrazňována ve směru, že máme svobodu a demokracii, ale i negativa nové doby ve směru nárůstu nerovnosti.