V těchto týdnech si řada politiků a médií připomíná 11. září 2001, výročí napadení ekonomických a vojenských symbolů globálního kapitalismu v New Yorku a Washingtonu. Útok na tyto symboly ukázal bolestnou neoblíbenost a problémy globálního kapitalismu, který postupně způsobil tragické osudy (smrt a chudobu) stovkám miliónů lidí po celém světě. Každá smrt je smutná.
Události 11. září symbolicky ukončily dekádu americké hegemonie ve světě. Od pádu Východního bloku v roce 1989 si USA činily nárok na globální vedoucí úlohu. Bublina splaskla na několikrát. Těm, co to nebylo jasné už v 90. letech, to došlo právě od nového tisíciletí: 11. září 2001, následný neodůvodněný útok USA na Afganistán, ilegální válka v Iráku od 2003, ekonomická a finanční krize 2008 atd. USA se dostaly do vážného úpadku.
Přibližně od roku 2000 však zároveň můžeme vidět závratný rozvoj jiné země. „Rozvoj Číny je zatím největší globální událostí 21. století“, píše Marek Hrubec ve své nové knize „Čína a její partneři“. Dále o Číně uvádí tato fakta: „Za posledních čtyřicet let vyzvedla z chudoby 800 miliónů lidí. To ostatní země inspiruje, hlavně rozvojové. Čína se však dokázala rozvinout v řadě dalších oblastí včetně nejrozvinutějších technologií, přestože samozřejmě stále zůstává řada dalších oblastí, které je třeba dále rozvíjet.“ Namísto toho, aby USA a další západní země nabídly chudším rozvojovým zemím větší pomoc na jejich rozvoj, mnohdy záměrně blokují čínské rozvojové aktivity ve světě. Čína se naopak vydala úplně jinou cestou a dokázala navázat intenzivní spolupráci nejen se zeměmi v Asii, Africe a Latinské Americe, ale také v Evropě, nejen v balkánských zemích, například v Srbsku, ale také v dalších zemích střední, východní a západní Evropy, například v Itálii nebo Portugalsku.
Čína za posledních 20 let urazila v mezinárodních vztazích velký kus cesty. Marek Hrubec píše, že „Po své úspěšné ekonomické transformaci v předchozích dvou desetiletích Čína v roce 2001 vstoupila do Světové obchodní organizace a ve stejný rok se domluvila s Ruskem a čtyřmi zeměmi Střední Asie na ustavení Šanghajské organizace spolupráce. Tento globální a transnacionální vývoj výrazně posílil především v posledním období od roku 2013, kdy čínský prezident Si Ťin-pching vyhlásil Iniciativu pásu a cesty, která revitalizuje a aktualizuje dlouhodobou historickou kooperaci podél Hedvábné cesty.“
Velmi ekonomický rozvoj Číny překvapil politiky USA, a proto započali politiku, která měla očerňovat nově nastupující světovou ekonomickou jedničku, která je úspěšná v sociálním rozvoji. Čínská globální iniciativa nové hedvábné stezky přitom působí na skomírající USA jako červený hadr na býka. Rusko a Čína byly za vlády prezidenta Donalda Trumpa označeny za revizionistické země, se kterými není vhodné příliš spolupracovat a je údajně lépe izolovat od možnosti se dále rozvíjet. USA a některé další západní země ze zoufalství zavedly mimořádná cla proti čínskému zboží a uvalili sankce na Rusko, čímž paradoxně Čínu a Rusko posílily, neboť je motivovaly k větší vzájemné spolupráci. Současné obchodní a technologické války, které USA vedou proti Číně, jsou zbabělým chováním mocnosti, která je v úpadku a nedokáže udržet svoji hegemonii.
Dnes se čím dál více ukazuje, že neoliberální model, který byl prosazována západními zeměmi (primárně USA a Velkou Británií) od 80. let 20. století, byl omylem, kdy by téměř všechen majetek vlastněný státem zprivatizován a rozkraden. Tento asociální model bohužel převzaly země tzv. východního bloku po roce 1989, ale stále více lidí si dnes uvědomuje, že to byla slepá ulička. Čína je naopak v posledních desetiletích novým globálním aktérem se svým specifickým ekonomickým systémem, který je odlišný od neoliberální transformace. Čína prosazuje svůj vlastní unikátní model socialismu, který se nazývá socialismem s čínskými rysy. Ve své podstatě se jedná o model tržního socialismu, který uplatňuje veřejné i soukromé vlastnictví a je mu vlastní jak plánování i trh. Právě tento mix umožňuje se zaměřit na budování infrastruktury a řešení potřeb běžných lidí. Je tedy jasné, že trh sám o sobě všechno nevyřeší a jsou nutné státní zásahy v podobě plánování. Praxe ukazuje, že tento model je v současné době patrně nejefektivnějším modelem uspořádání, neboť umožňuje největší ekonomický a sociální rozvoj. Čína ho nikomu nevnucuje, každá země se ale může Čínou inspirovat a zvolit si model podle svých vlastních podmínek.
Po ekonomické krizi roku 2008 došlo na globálním ekonomickém poli k přesunům směrem k Číně, která se stala významným hráčem vedle USA. Mnohá naše mainstreamová média sice tvrdí, že tomu tak není a vzývají nadřazenost a nesmrtelnost skomírající asociální velmoci USA. Tím však otevírá Pandořina skříňka, kde číhají různá rizika: bezpečností, politická, ekonomická, sociální, zdravotní, ale i ta, která se týkají životního prostředí. Je nutné si uvědomit, že dnes je to Čína, která stále více ovlivňuje globální chod a kterou následují další země, jež se také chtějí rozvíjet a zlepšovat životní úroveň běžných občanů. Dnešní doba není unipolární s USA jako obdivovaným středobodem světa, byť se o to někteří politici a novináři snaží v pojetí Studené války 2.0, ale je multipolární s více póly v dalších zemích. Proto je důležité kooperovat s mnoha zeměmi světa.
 

Je tomu již 20 let, co celý svět obletěly záběry bortících se dominant kapitalismu – dvou věží Světového obchodního centra (WTC) v New Yorku a také záběry hořící budovy vojenské globální kapitalistické moci Pentagonu, do kterých narazila letadla unesená islamisty. Svět byl v šoku, stejně i mnoho lidí. Na onen den si vzpomínám docela dobře. Chodil jsem na střední školu a právě 11. září jsme měli „dílny“. Byl to poklidný den, který byl pro středoškoláka jako každý jiný. Ovšem pro mnoho lidí na celém světě to byl úplně jiný den. Když jsem z odborného výcviku přišel domů, tak jsem ihned sledoval televizní zpravodajství. Bylo to pro lidi překvapení, ale celé to navazovalo na protesty proti zasedání Světové banky a MMF, které proběhly v Seattlu roku 1999, Praze roku 2000 a Janově roku 2001. Útoky na centra globální kapitalistické moci ukázaly na problém, který probublával již delší dobu. Byla jím nadvláda USA po celém světě, jejich nezranitelnost a arogance. Říkal jsem si, že tohle snad není pravda a ve vzduchu byla cítit válka. Všichni se báli. Svět se skutečně změnil. Lidé hleděli do budoucnosti s obavami. Nevěděli, co se bude dít. Brzy však přišlo kruté vystřízlivění, které bylo lemováno Bushovým bojem proti terorismu a ilegálními válkami vedených USA po celém světě.
Když opadl prvotní šok z útoků na centra globální kapitalistické moci, tak se začaly vytvářet konspirační teorie, které říkaly, že si vlastně pověstné budovy WTC nechala sestřelit CIA a mnohé další varianty. Pravdou ale bylo, že islamisté tvrdě zasáhli srdce západního kapitalismu. Tyto útoky ukázaly na slabiny, které západní civilizace měla a stále má. Výdobytky globalizace – neomezené cestování, letadla, otevřené hranice vedly ke zničující ráně, která nakonec způsobila ilegální války po světě a další tisíce nevinných obětí, které s útoky neměly nic společného. Tehdejší jestřábi, kteří sedí ve Washingtonu v čele s válečníkem, tehdejším prezidentem USA G. W. Bushem, brzy vydávají povel k útoku na Afghánistán, kde se svými spojenci z NATO (bohužel i s našimi vojáky) zabřednou do nekonečného konfliktu, který skončí po 20 letech roku 2021 obrovským fiaskem. Následuje útok na Irák, který neměl vůbec nic společného s útoky v USA – ilegální válka, která způsobí chaos a zmar. To ale nebylo zdaleka všechno. Teroristické útoky přišly na pozadí prvního velkého kapitalistického krachu – splasknutí internetové bubliny dot.com. Zaselo se sémě, které o několik let vyroste v obrovskou finanční krizi.
Jak šel čas, tak i já jsem se přesunul ze střední školy na tu vysokou, kde jsem prožíval své radosti i starosti. Svět se oklepal z útoků 11. 9. 2001 a v médiích byly denně zprávy o tom, jak se USA a jejich spojenci snaží polapit padoucha Usámu bin Ládina. Ty byly přehlušeny další děsivou ranou kapitalistickému světovému systému – Velkou finanční krizí roku 2008. Následné krachy, které se přehnaly celým světem, jasně ukázaly na viníka – byl jim nenasytný Wall Street se svoji chamtivostí a hamižností. I v té době si člověk říkal, že tohle snad ani není možné, ale přeci jen to byla pravda. Svět se měl opět změnit, ale bohužel se nezměnil. Krachy zaplatil obyčejný občan a bankéři, kteří děsivou ruskou ruletu roztočili, zůstali vesměs nepotrestáni.
Po deseti letech přišla další rána kapitalistickému systému, která má rovněž globální charakter. Ano, je to současná pandemie koronaviru, která opět ukazuje na limity západní civilizace a problémy globalizace. Podobně jako v případě útoků z 11. 9. 2001 je jako nosič „zmaru“ použito letadlo, cestování a imigrace lidí. Tentokrát nikam letadla nenarážejí, ale lidé jsou použiti jako prostředníci (přenašeči) zmaru – neviditelného nepřítele, kterého nikdo nevidí – viru.
Můžeme vysledovat, že západní kapitalistický systém je zužován různými krizemi, které jsou mnohem více globální, než lokální a zdá se, že se cyklicky opakují přibližně po 10 letech. Všechny měly potenciál změnit svět k lepšímu, ale zatím se tak neděje. Poslední krize, která si již celosvětově vyžádala téměř 5 milionů nevinných obětí, probíhá na pozadí vzpomínek na ono 11. září roku 2001. Změní se svět i po současné pandemické krizi nebo zůstane stejný? Na tuto otázku není lehké odpovědět, protože vše máme ve svých rukou my lidé. Pokud ani tato současná krize nenabídne řešení k přechodu směrem k jiné společnosti, tak ta následující, která již probíhá na pozadí všech předchozích – klimatická – to zcela jistě udělá. Otázkou ale bude, kolik to bude stát život nevinných lidí.
 

V globální éře propojení celého světa pomocí internetu se do popředí pozornosti stále více dostává pojem bezpečnosti na síti. Pojmy jako kyberhrozba, kyberzločin nebo kybernetické špehování se staly součástí běžné mluvy. Na internetu kolují různé hrozby a rizika, která jsou buď v režii státních i nestátních aktérů. Do těchto aktivit jsou zapojeni nejen jednotlivé státy a jednotlivci a skupin hackerů, ale také a především technologické a internetové firmy, které využívají a zneužívají internet, počítače a mobilní telefony ke sledování konzumentů a následné tvorbě zisku.
Odborníci tento jev nazývají sledovacím kapitalismem, kdy surovinou k tvorbě zisku jsou data a soukromé informace občanů. Nejcennější je v tomto případě sledování spotřebitelského chování, kdy vám na základě vámi navštívených stránek posléze naskakují reklamy, které by vás mohly oslovit. Prvopočátky tohoto typu špehování můžeme nalézt v USA, kde s tím přišlo hned několik technologických firem a internetových platforem, zejména gigant Google. Společnosti jako Apple a další sbírají data (informace) o vašem chování, které posléze využívají k tvorbě zisku, když vás účelově zahlcují reklamou a různými nabídkami. Díky souborům, které vás sledují, dokáží internetoví giganti v komerční oblasti téměř nemožné a mnohdy o vás a vašem spotřebitelském uvažování vědí více, než vy sami o sobě.
USA se svoji dominancí na poli digitalizace a internetových firem zneužívá tohoto postavení ke špehování každého z nás na počítačích a mobilních telefonech. Zpravodajské služby USA špehují kohokoliv a to dokonce i své vlastní spojence (například německou kancléřku i další politiky).
Všem těmto praktikám je potřeba učinit přítrž a vytvořit bezpečnější a svobodnější internet, kde nebudeme v područí amerických špionů a technologických firem, které nás arogantně připravují o svobodu a finance. V dnešním globálně propojeném světě je nutné se mít na sítích na pozoru a zároveň je nutné bojovat proti jeho cenzuře – samozřejmě bez rasových, xenofobních a jiných extrémních projevů nenávisti. Rovněž je potřeba udržet stahování z internetu zdarma, protože produkty vytvořené lidmi patří celé civilizaci a ne jednotlivým podnikatelům nebo korporacím.
Americká i česká média hlavního proudu ale neustále tvrdí, že nás ohrožuje kyberhrozba ze strany Ruska a Číny. Již se ale nikde neříká, že USA jsou v této oblasti mnohem horší. Můžeme zmínit jejich Národní bezpečnostní agenturu NSA a její nekalé aktivity spojené s ilegálními válkami a dalšími agresivními praktikami, včetně špehování, o čemž jsme se dozvěděli hlavně díky WikiLeaks. Julian Assange, Chelsea Manning, Edward Snowden a další američtí političtí disidenti, kteří veřejně odhalili zločinné aktivity USA a dalších zemí, jsou hrdiny naší kybernetické doby. V budoucnu se pravděpodobně dočkáme dalších odhalení, která nás budou šokovat, ať už se bude jednat o vojenské, politické, diplomatické nebo obchodní aktivity. Proto je nutné, aby byl každý občan na internetu co nejobezřetnější a dával pozor, kam své osobní údaje umisťuje a zda je soukromým korporacím dává naprosto dobrovolně všanc.
 

V poslední době se nejen v českém prostředí objevil určitý nešvar. Jedná se o problém, kdy se politika přímo nebo nepřímo přenáší do významných sportovních událostí. Z historie víme, že se mnohé olympiády „zneužívaly“ v rámci ideologického boje, případně byly použity jako reprezentace nebo představení určité nadvlády. Prvním takovým zneužití sportovní akce byly olympijské hry v roce 1936, které pořádalo nacistické Německo. Z dřívější doby známe osudy olympiády v Moskvě 1980 a posléze 1984 v Los Angeles, do kterých se přímo navezla politika tehdy rozděleného světa. V dnešním multipolárním světě je situace poněkud odlišná, ale základ zůstává stejný. Významná sportovní akce je zneužita k politickému nátlaku na určitou zemi, která je některým jiným zemím (rozuměj hlavně USA) trnem v oku. Posledním takovým případem je nátlak na Bělorusko skrze jeho sportovce, kteří se v určitých případech nechají kupříkladu „zlomit“ těmi, kdo chtějí provést určitou destabilizaci země. Zneužity jsou v tomto případě probíhající olympijské hry v Tokiu, kde se běloruská atletka Cimanouská ostře pustila do Běloruska a jeho představitele Alexandera Lukašenka. Očekávaným způsobem se této situace zhostila naše vládní politická reprezentace (a nejen ona), když výše uvedené atletce nabídla politický azyl. Tato skutečnost poukazuje na to, že se zřejmě někomu chceme zavděčit, případně sami sebe v rámci politického směřování utvrzovat, zda patříme na východ nebo na západ. Každému jistě naskočí, že nepatříme ani na jednu světovou stranu, protože se nacházíme ve středu Evropy. O to více je zarážející, že se pořád musíme jako stát neustále snažit k někomu patřit – v minulosti k Sovětskému svazu a nyní ke spojencům v NATO a USA.
Pořád jsme někým nuceni se do něčeho zahraničně politického motat. Nejprve předseda Senátu Miloš Vystrčil vychvaluje běloruskou prezidentku, která není prezidentkou. Poté se zase motáme do nuceného nebo nenuceného přistání letadla a vyvedení "nepohodlné" osoby "novináře" - rovněž v Bělorusku. Abychom poté byli svědky toho, když se na mistrovství světa v ledním hokeji v Lotyšsku vymění oficiální vlajka Běloruska za nějakou disidentskou vlajku. No a na závěr nabídneme vízum sportovkyni, která kritizuje režim v Bělorusku. Proč vízum neposkytnou třeba USA, Japonsko, Velká Británie a musíme to dělat my? Dělají to naše politické špičky z hlouposti, nevědomosti nebo se někomu chtějí zavděčit? Nebo snad přišel rozkaz od "kamarádů" z NATO či CIA?
Na celou věc je potřeba nahlížet i z druhé strany. Proč se politika tahá na olympiádu, mistrovství světa v ledním hokeji a jinam? V tomto případě jsou veškeré sportovní hry často použity (zneužity) jako nátlak na "nepohodlné" režimy, státy, případně osoby. Kdyby však sportovci sportovali a nemíchali se do politických věcí, tak k ničemu takovému nikdy nedojde. Nebo snad sportovkyně byla někým pověřena nebo přemluvena? Uvedeme si na závěr jeden myšlenkový experiment: představte si, že nějací sportovci USA začnou na olympiádě říkat, že USA a jejich armáda podnikla ilegální války po světě, které stály miliony mrtvých a že je nutné potrestat válečné zločince (zejména bývalé prezidenty) Bushe, Clintona a případně další? Co se asi odehraje? Začnou se USA bránit? Znemožní sportovcům se vrátit kvůli jejich výrokům? Distancují se od nich a posléze jim znemožní další kariéru? Nebo to přehlédnou mávnutím ruky? Z minulosti víme, že se takové výroky neodpouští v jakémkoliv státě.
 

Americký politolog, který je nejvíce známý svoji teorií o konci dějin (ta tvrdila, že zvítězila liberální demokracie s volným trhem a bude následně vládnout po celém světě) z doby krátce po pádu východního bloku – Francis Fukuyama – přišel s novou teorií. Jedná se o teorii, která tvrdí, že se v USA nedaří prosazovat veřejný zájem a prospěšné projekty, protože se každý předpis dá několikrát vetovat, až se jednoduše někde zasekne. V USA tato věc nastává poměrně často a vede k selhání, které se nejvíce projevilo v současné pandemické situaci – jedná se o vztah centrální (federální) vlády a vlád místních – jednotlivých států. V našem prostředí můžeme pozorovat něco podobného, byť zde neexistuje možnost právní předpis vetovat, tak jako je tomu v USA, ale lze jej úspěšně podávat k soudu, který ve své podstatě rovněž vynese určitý typ veta (v našem právním systému vynese rozsudek). Tuto situaci můžeme definovat jako českou vetokracii, případně soudcokracii, protože namísto vlády, která má z logiky věci vládnout, rozhodují v důležitých věcech soudy. V následujících řádcích si uvedeme dva příklady naší vetokracie, kdy jeden bude reflektovat současný problém v boji proti koronaviru a druhý bude poukazovat na možnost blokovat veřejně prospěšné projekty zájmovými skupinami.
Před rokem byla naše republika „best in covid“, aby se po několika měsících rázného boje s koronavirem stala pro změnu nejhorší zemí na světě, která nedokázala nástup pandemie zvládat. Jak je to možné? Na vině je náš systém, který se začal potácet v byrokratickém soukolí, kdy jeden předpis vylučoval druhý. Navíc se často zjišťovalo, že některé předpisy vůbec nefungují. To by až tak velký problém nebyl – vždy se dal totiž napravit nebo opravit. Problém se vynořil ve chvíli, kdy na opatření vydaná vládou, potažmo ministerstvem, začali útočit právníci, kteří byli často napojeni na pravicové politické strany, které jsou v dnešní končící sněmovně v opozici. K tomu všemu se přidala i zájmová skupina podnikatelů, kterým rázná opatření vlády proti šíření koronaviru „lezla krkem“. Výsledek byl ten, že soudy rozhodly ve prospěch stěžovatelů během několika málo týdnů a přinutily ministerstva, aby svá vydaná opatření opravila. Vždy se jednalo o stěžování na politické rozhodnutí a soudy rozhodly většinou podivně rychle. Byl to výsměch těm případům, které soudy řeší léta a ukázalo na fakt, že v naší zemi, která je zahlcena právními přepisy, vládnou více soudy, než vláda nebo Parlament. V kontextu vetokracie můžeme tvrdit, že u soudu lze napadnou cokoliv, co vydá ministerstvo, aby byl přepis následně zrušen, poté vydán nový proti kterému si může opět někdo stěžovat a napadnout jej u soudu. Tento vztah můžeme definovat jako trojici veto – veto – veto.
Druhým příkladem naší vetokracie je možnost účelového blokování projednávání určité věci zájmovými skupinami, kdy tyto skupiny mohou záměrně blokovat třeba územní povolení, stavební řízení atd. Tato blokace se posléze projevuje v několikaletých průtazích výstavby dálnic, silnic nebo obchvatů měst. Nejznámějším příkladem tohoto typu je, že se k problematice mohou vyjadřovat ekologická hnutí (nic proti nim), která jsou mnohdy účelově založena. Zde můžeme pozorovat, že někteří záměrně blokují veřejný zájem a dokáží danou věc nikoliv vetovat, ale natahovat do ztracena. Tento příklad ukazuje na to, jak se díky účelovému blokování veřejně prospěšných projektů mrhají veřejné peníze.
Naše právní džungle je natolik zarostlá, že je nutné ji pořádně pročistit. Zákony, které se hemží jen samými novelizacemi a jsou nefunkční je potřeba zrušit a připravit zákony nové, které budou reagovat na dnešní dobu, která je odlišná od doby třeba z 90. let 20. století. Nejvíce nefunkčních zákonů bylo vytvořeno právě v divokých devadesátkách, kde se vytvářelo tolik zákonů, které umožnily nejen divokou privatizaci, ale celkovou destabilizaci našeho státu. Právě v této době můžeme identifikovat nástup české vetokracie, kdy se vytvořil systém, který nemohl od začátku fungovat jako klasická demokracie, protože ta nebyla po chuti těm, kdo lačnili po státním majetku. Dnes je doba jinde, ale základ zůstává stejný a jak by řekl klasik – za vším hledej peníze - takže i za českou vetokracií je nutné hledat zájem někoho jiného - často lobbistů, skupin, kterým nejde o fungování státu, případně zde můžeme najít mnoho různých „vykuků“, kteří se snaží přisát na státní peníze.