Mgr. Jan Klán

V těchto týdnech si řada politiků a médií připomíná 11. září 2001, výročí napadení ekonomických a vojenských symbolů globálního kapitalismu v New Yorku a Washingtonu. Útok na tyto symboly ukázal bolestnou neoblíbenost a problémy globálního kapitalismu, který postupně způsobil tragické osudy (smrt a chudobu) stovkám miliónů lidí po celém světě. Každá smrt je smutná.
Události 11. září symbolicky ukončily dekádu americké hegemonie ve světě. Od pádu Východního bloku v roce 1989 si USA činily nárok na globální vedoucí úlohu. Bublina splaskla na několikrát. Těm, co to nebylo jasné už v 90. letech, to došlo právě od nového tisíciletí: 11. září 2001, následný neodůvodněný útok USA na Afganistán, ilegální válka v Iráku od 2003, ekonomická a finanční krize 2008 atd. USA se dostaly do vážného úpadku.
Přibližně od roku 2000 však zároveň můžeme vidět závratný rozvoj jiné země. „Rozvoj Číny je zatím největší globální událostí 21. století“, píše Marek Hrubec ve své nové knize „Čína a její partneři“. Dále o Číně uvádí tato fakta: „Za posledních čtyřicet let vyzvedla z chudoby 800 miliónů lidí. To ostatní země inspiruje, hlavně rozvojové. Čína se však dokázala rozvinout v řadě dalších oblastí včetně nejrozvinutějších technologií, přestože samozřejmě stále zůstává řada dalších oblastí, které je třeba dále rozvíjet.“ Namísto toho, aby USA a další západní země nabídly chudším rozvojovým zemím větší pomoc na jejich rozvoj, mnohdy záměrně blokují čínské rozvojové aktivity ve světě. Čína se naopak vydala úplně jinou cestou a dokázala navázat intenzivní spolupráci nejen se zeměmi v Asii, Africe a Latinské Americe, ale také v Evropě, nejen v balkánských zemích, například v Srbsku, ale také v dalších zemích střední, východní a západní Evropy, například v Itálii nebo Portugalsku.
Čína za posledních 20 let urazila v mezinárodních vztazích velký kus cesty. Marek Hrubec píše, že „Po své úspěšné ekonomické transformaci v předchozích dvou desetiletích Čína v roce 2001 vstoupila do Světové obchodní organizace a ve stejný rok se domluvila s Ruskem a čtyřmi zeměmi Střední Asie na ustavení Šanghajské organizace spolupráce. Tento globální a transnacionální vývoj výrazně posílil především v posledním období od roku 2013, kdy čínský prezident Si Ťin-pching vyhlásil Iniciativu pásu a cesty, která revitalizuje a aktualizuje dlouhodobou historickou kooperaci podél Hedvábné cesty.“
Velmi ekonomický rozvoj Číny překvapil politiky USA, a proto započali politiku, která měla očerňovat nově nastupující světovou ekonomickou jedničku, která je úspěšná v sociálním rozvoji. Čínská globální iniciativa nové hedvábné stezky přitom působí na skomírající USA jako červený hadr na býka. Rusko a Čína byly za vlády prezidenta Donalda Trumpa označeny za revizionistické země, se kterými není vhodné příliš spolupracovat a je údajně lépe izolovat od možnosti se dále rozvíjet. USA a některé další západní země ze zoufalství zavedly mimořádná cla proti čínskému zboží a uvalili sankce na Rusko, čímž paradoxně Čínu a Rusko posílily, neboť je motivovaly k větší vzájemné spolupráci. Současné obchodní a technologické války, které USA vedou proti Číně, jsou zbabělým chováním mocnosti, která je v úpadku a nedokáže udržet svoji hegemonii.
Dnes se čím dál více ukazuje, že neoliberální model, který byl prosazována západními zeměmi (primárně USA a Velkou Británií) od 80. let 20. století, byl omylem, kdy by téměř všechen majetek vlastněný státem zprivatizován a rozkraden. Tento asociální model bohužel převzaly země tzv. východního bloku po roce 1989, ale stále více lidí si dnes uvědomuje, že to byla slepá ulička. Čína je naopak v posledních desetiletích novým globálním aktérem se svým specifickým ekonomickým systémem, který je odlišný od neoliberální transformace. Čína prosazuje svůj vlastní unikátní model socialismu, který se nazývá socialismem s čínskými rysy. Ve své podstatě se jedná o model tržního socialismu, který uplatňuje veřejné i soukromé vlastnictví a je mu vlastní jak plánování i trh. Právě tento mix umožňuje se zaměřit na budování infrastruktury a řešení potřeb běžných lidí. Je tedy jasné, že trh sám o sobě všechno nevyřeší a jsou nutné státní zásahy v podobě plánování. Praxe ukazuje, že tento model je v současné době patrně nejefektivnějším modelem uspořádání, neboť umožňuje největší ekonomický a sociální rozvoj. Čína ho nikomu nevnucuje, každá země se ale může Čínou inspirovat a zvolit si model podle svých vlastních podmínek.
Po ekonomické krizi roku 2008 došlo na globálním ekonomickém poli k přesunům směrem k Číně, která se stala významným hráčem vedle USA. Mnohá naše mainstreamová média sice tvrdí, že tomu tak není a vzývají nadřazenost a nesmrtelnost skomírající asociální velmoci USA. Tím však otevírá Pandořina skříňka, kde číhají různá rizika: bezpečností, politická, ekonomická, sociální, zdravotní, ale i ta, která se týkají životního prostředí. Je nutné si uvědomit, že dnes je to Čína, která stále více ovlivňuje globální chod a kterou následují další země, jež se také chtějí rozvíjet a zlepšovat životní úroveň běžných občanů. Dnešní doba není unipolární s USA jako obdivovaným středobodem světa, byť se o to někteří politici a novináři snaží v pojetí Studené války 2.0, ale je multipolární s více póly v dalších zemích. Proto je důležité kooperovat s mnoha zeměmi světa.