Tenkrát a dnes na „Východě“

Vzpomínám si, jak před 30 lety v televizi běžel, kdysi populární zábavný pořad Možná přijde i kouzelník. V díle, na který si živě pamatuji, pánové Oldřich Kaiser a Jiří Lábus dabovali část filmu Tenkrát na západě. Byl to ironický a legrační dabing, který byl ověnčen narážkami na tehdy skomírající reálný socialismus. Z onoho dabingu mě však zaujala jedna věc, která jako by byla předzvěstí věcí příštích: „předsedo, vždyť jsme nejlepší v kukuřici, bramborách, ředkvičkách a dalších zemědělských plodinách a moje nástěnka je nejlepší na okrese“. Tenkrát se tomu všichni smáli – já osobně hlavně té nástěnce, protože v té době mi bylo necelých deset let. Nicméně první část ohledně zemědělských plodin mně nikdy směšná nepřišla, protože jsem žil a vyrůstal na venkově. Jestliže jsme před 30 lety byly soběstační v řadě zemědělských plodin, tak dnes je situace zcela odlišná a v mnohém opačná – jsme přímo závislými na dodávkách zemědělských plodin z různých částí světa.
Naše republika se za posledních více jak 30 let potýká s výrazným záborem zemědělské půdy. Nejmarkantnější je tento problém kolem hlavního města Praha a také ve Středočeském kraji, ale nejen zde. Problém se vyskytuje po celé naší vlasti. Na kdysi úrodné půdě se dnes staví překladiště, montovny a haly. Tuto věc je nutné změnit, protože pověstný "zástavbový kapitalismus" takto ničí přírodu a kdysi potravinově soběstačné země dostává do pozice kolonie. Díky zamezení záboru orné půdy dokážeme být opět soběstační v mnohých potravinách jako bramborách, cukrové řepě, mrkvi, dalším ovoci a zelenině, ale i pšenici atd. Tyto komodity poté nemusíme složitě dovážet a navíc pomůžeme rozvoji našeho tuzemského zemědělství. Právě proto jsem jednoznačně proti dalšímu záboru zemědělské půdy. Udělejme hráz proti zástavbovému kapitalismu!
Když se tedy vrátíme na začátek tohoto krátkého článku, tak zjistíme, kam jsme to za oněch několik dekád budování nového systému (rozumějme kapitalismu) vlastně dopracovali. Ve své podstatě nám téměř nic nepatří. Z kdysi společného vlastnictví výrobních prostředků zbylo jen torzo a lukrativní podniky se buď zprivatizovaly, nebo si je ponechali ziskuchtiví jedinci za hubičku, když horečně přikyvovali Občanskému fóru. Západní kapitál pohltil prosperující fabriky, kvóty Evropské unie udělaly z našich cukrovarů ruiny. Země, která byla známá svými kruhárnami zelí, okurkami, brambory, vepříny, kravíny atd. byla tvrdě „zdevastována“ mnohými vlastními lidmi, kteří se v divokých devadesátkách nebáli vůbec ničeho – ani vězení, protože krást ve velkém bylo tehdy téměř beztrestné. Ale privatizační zločiny se neodpouštějí, nezapomínají ani nepromlčují.
Ze slov jako zestátnění nebo znárodnění se stalo sprosté slovo a když se použijí, tak mnohým vstávají vlasy hrůzou na hlavě, protože prý je soukromé vlastnictví nedotknutelné. S tím souvisí otázka: státní vlastnictví bylo po roce 1990 dotknutelné? Nebylo dotknutelné, a proto se v popřevratových letech musela rychle zrušit řada zákonů, která toto vlastnictví chránila, aby se k majetku mohli dostat ziskuchtiví vykukové. Zajímalo by mě, jak by asi dnes parodovali pánové Kaiser s Lábusem onu scénku z filmu Tenkrát na západě. Možná by se ten film pro změnu jmenoval Tenkrát na východě a dabing by zněl: „předsedo, vždyť my nejsme nejlepší v ničem, v bramborách, ředkvičkách a dalších zemědělských plodinách jsme závislí na cizincích!“. Smutná realita dnešních dní, kterou lze změnit jedině tím, že budeme podporovat naše zemědělce, opět nabízet možnost zakládat družstva a zamezit ničení orné půdy třeba tím, že bude nedotknutelná.