V únoru tohoto roku (2021) tomu bylo 30 let od doby, kdy byla politicky rozpuštěna Varšavská smlouva. Vojenský a obranný pakt, který byl založen v roce 1955 jako reakce na založení vojenského paktu NATO v roce 1949. V době existence obou dvou paktů byl svět relativně bezpečnější, protože byl formován „divnoláskou“ a strachem ze vzájemného zničení obou dvou stran. Právě proto nikdy nedošlo ke třetí světové válce. Nicméně po rozpuštění Varšavské smlouvy se situace radikálně změnila, stejně tak se změnil i celý svět. Při utváření dějin „Studené války“, což je termín, který je používán v euroamerickém prostoru, protože jinde po světě se odehrávaly války horké (Vietnam, Angola aj.) hrály prim dva vojenské pakty – NATO a Varšavská smlouva. Jestliže jeden z paktů dnes již neexistuje, tak by logicky neměl existovat ani ten druhý, protože přeci potenciální nepřítel zmizel. Jenže opak se stal pravdou. NATO existuje do dnešních dní a po roce 1991 si hledalo své další uplatnění. Musel se vytvořit nový nepřítel. Zpočátku jím nebylo Rusko, protože za vlády Borise Jelcina bylo de facto kolonií západního kapitálu, kdy tam probíhala divoká privatizace, horší, než na našem území. Jelikož na činnost tohoto paktu nejvíce přispívá USA a Velká Británie, následována Francií, tak se již v devadesátých letech minulého století začala formovat nová strategie paktu NATO, kterým měla být jeho účast na různých ilegálních válkách. Již to neměl být obranný pakt, protože nepřítel zmizel, ale musel být nově vytvořen jiný, a to klidně na základě lží, aby se ospravedlnil zásah sil NATO.

Od roku 1999 je Česká republika také členem tohoto paktu. Vstup do něj byl ryze politickou záležitostí a dodnes na tuto skutečnost doplácíme například tím, že musíme tolerovat přesuny amerických vojsk na nesmyslná cvičení nebo že musíme přispívat na činnost tohoto paktu 600 milionů korun ročně (stav k roku 2020). Jelikož se tedy nikdo občanů v tak závažné věci, jako byl vstup do tohoto paktu, nezeptal v referendu, tak může být smlouva o vstupu nulitní, tedy neplatná. Obdobně jako tomu je u Mnichovské dohody, kdy je tato dohoda od samého počátku neplatná – rozhodovalo se totiž o nás bez nás, o naší budoucnosti bez lidu a vstup do NATO byl také bez názoru lidu. To jen pro zajímavost. Nyní se ale vraťme k tomu, zda máme být členy NATO nebo nemáme. Jelikož nebylo o vstupu rozhodnuto v referendu, tak rozhodně členy být nemáme.

NATO je dnes de facto prodloužená ruka USA, které tento pakt používají (zneužívají) k prosazování svých zájmů a ilegálních válek po světě, případně ke stupňování napětí směrem k Rusku. Ne jinak je tomu v současné době, kdy se přes naše území přesouvají američtí vojáci na cvičení do Maďarska. Je zajímavé, že pravicová politická reprezentace, stejně i ČSSD nebo Piráti nijak proti přesunu vojsk americké armády neprotestují, byť je tato armáda zodpovědná za ilegální války po světě. Ještě je navíc bujaře vítají a obdivují za skandování USA, USA, spojenci, zachránci. Zatímco Rusko, které si nedávno přesouvalo svá vlastní vojska po svém vlastním území v rámci svého vlastního cvičení, bylo vystaveno silné tuzemské pravicové, mediální i mezinárodní kritice, že eskaluje napětí. Musím se tedy ptát, kdo tedy eskaluje napěti? Zda je to Rusko, které cvičí na svém vlastním území nebo američtí vojáci, kteří se prohánějí v rámci demonstrace síly po různých zemích? Proti komu musí cvičit? Na jakou další ilegální válku se američtí vojáci připravují?

O tak závažné věci, jakou byl vstup do NATO, neměli občané ČR příležitost rozhodnout v referendu a vstup do vojenského paktu jim byl antidemokraticky vnucen. Jedná se o největší vojenskou organizaci na světě, která pod vedením USA vytváří ilegální války (Jugoslávie 1999, Irák 2003, ad.) a je zodpovědná za válečné zločiny. A teď tady máme na svém území americká vojska. Z těchto důvodů odmítám jakékoliv přesuny vojsk přes naše území a jsem jednoznačně pro vystoupení z NATO, protože o vstupu do tohoto paktu neměli občané možnost rozhodnout v referendu. Když navíc vystoupíme, tak ušetříme již uvedených 600 milionů, které můžeme dát jako odměny zdravotníkům, hasičům a záchranářům, kteří bojují proti současné pandemii.
 

Je tomu již 100 let od vzniku Komunistické strany Československa (KSČ), která začala být nositelkou myšlenky, která vždy byla a dodnes je velice působivá. Za onu dobu existence komunistického hnutí v naší zemi se událo mnohé. Od vzestupů a pádů samotného hnutí, přes hrozbu vyhlazení mnoha národů, až po různá tání a reformování myšlenky komunismu a socialismu. Za oněch 100 let komunistické hnutí v naší zemi vždy nějakým způsobem ovlivňovalo naši politickou scénu. Dokonce i v době druhé světové války byla KSČ jedinou politickou stranou, která se po mnichovské zradě sama nerozpustila a dokonce se ani nestala přisluhovačem nacistického Německa. Sama přešla do ilegality a pomáhala formovat domácí, potažmo východní odboj, který je dnes mnohými historiky (záměrně) upozaďován. Za celou dobu existence našeho komunistického hnutí můžeme identifikovat několik historických etap, která můžeme nazvat následovně: Masaryk a Gottwald – postavení KSČ v první republice, zastánkyně dělnictva a chudiny, Antifašismus proti nacifikaci – komunistické hnutí a jeho podíl na osvobození naší vlasti, Komunizace – nástup nové společnosti a snaha o sociálně spravedlivou společnost, Destalinizace – vyrovnání se se Stalinem a deformacemi hnutí, Demokratizace – božská šedesátá?, Normalizace – návrat k původnímu, Kriminalizace – odsouzení a zavržení minulosti, Snaha o novou budoucnost – Komunistická strana v novém tisíciletí. V tomto svém příspěvku k jednomu celému století existence komunistického hnutí se zaměřím na kriminalizaci hnutí po roce 1990, tedy nejnovější dobu a poukáži na to, proč nově nastoupivší garnitura v době popřevratové přistoupila k vytváření takových zákonů, které ztěžují prosazovat myšlenku, která je lidstvu vlastní a je zárukou jistot, míru, sociální spravedlnosti a humanity.

Nedílnou součástí nového systému, ve kterém se ustavovala KSČM coby pokračovatelka a nositelka myšlenky sociálně spravedlivé společnosti, bylo co nejrychlejší zrušení paragrafu 132 trestního zákona z roku 1961, který se týkal rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Tento paragraf nebyl zrušen z důvodu politických změn, ale musel být z našeho právního řádu odstraněn, aby se mohla spustit divoká privatizace státního (rozuměj kolektivního) majetku, stejně tak i družstevního. Výše uvedeným paragrafem chránil stát v letech 1950 - 1990 svůj majetek a hospodářství před možným zničením, což je v ostrém kontrastu s utvářením „porevolučních“ zákonů, které umožňovaly ty největší privatizační „zločiny“ a „masové“ rozkrádání v divokých devadesátkách.

Je nutné zmínit, že představitelé systému, který se ustavoval po revoluci (přesněji po převratu) roku 1989, se snažili co nejvíce odlišovat od doby předcházející a také tomu odpovídaly jeho kroky. Ty můžeme rozdělit do dvou rovin. První rovinou je odmítnutí kolektivního vlastnictví, což mělo za následek divokou privatizaci a masové tunelování státního majetku. Byl ustanoven instrument soukromého vlastnictví, které je podle pravicových stran nedotknutelné a postaveno tak výše, než vlastnictví státní. Byť jsou obě dvě vlastnictví dle Ústavy postavena na stejnou úroveň. Druhou rovinou je vytváření různých nelegitimních zákonů, které měly a dodnes mají kriminalizovat snahy o sociálně spravedlivou společnost, a mají za cíl dobu v letech 1948–1989 označovat jako protiprávní. K tomuto účelu představitelé staronového kapitalistického systému přišli s několika zákony.

Prvním je zákon č. 198/1993 Sb. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Tento zákon má za cíl kriminalizovat celé období let 1948–1989 a de facto znemožňuje plně rozvinout diskuzi o vytvoření sociálně spravedlivé společnosti: socialismu a komunismu. Právě kvůli tomuto zákonu nemůže KSČM plnohodnotně vykonávat svoji politiku, protože diskuze o změně systému je a priori předem tímto zákonem kriminalizována. Zde je nutno uvést, že i navzdory existenci tohoto zákona si KSČM jako jediná parlamentní strana radikálně levicového zaměření ve střední a východní Evropě ponechala ve svém názvu termín „komunistická“ na rozdíl od jiných podobných stran, které byly pod nátlakem nebo z opatrnosti vedeny ke změně názvu.

Za druhé, existují tzv. lustrační zákony zákon č. 451/1991 Sb. Velký lustrační zákon a zákon č. 279/1992 Sb. Malý lustrační zákon. Tyto zákony můžeme vnímat jako silně diskriminační, protože po roce 1989 vylučovaly z veřejné správy mnohé lidi, kteří působili ve veřejné správě před rokem 1989 a souběžně byli ve vedoucích funkcích KSČ nebo jiných organizacích státu. Jedná se o podobný případ jako s prověrkami a vylučováním z KSČ po roce 1970, protože lustrace fungovaly podobně jako vyloučení ze společnosti. Po prověrkách začátkem normalizace se také mnozí vyloučení ocitli v zaměstnáních, které nikdy vykonávat nechtěli. Stejně tomu bylo v době „lustrací“ – mnohým schopným (často profesionálům) bylo znemožněno, aby vykonávali různé funkce ve veřejné správě. Mnozí z těchto diskriminovaných osob ale postupem času díky svým zkušenostem a schopnostem našli úspěšně uplatnění v soukromé sféře. Kvůli lustračním zákonům stát ztratil profesionály a došlo k rozkrádání státního majetku těmi, kteří cítili, že stát je kvůli tomu oslaben. Na základě nových zákonů, které měly utvářet novou dobu, a pod manipulativním vlivem masových médií došlo k posunu velké části společnosti od levicových hodnot k hodnotám pravicovým. Také kvůli tomu má současná KSČM omezené možností své působnosti.

Je tedy nutné rozlišovat mezi KSČ a KSČM. Existence Komunistické strany Čech a Moravy nám všem dává naději, že myšlenka na sociálně spravedlivou společnost nebude jen vzpomínkou, ale také socialistickou a komunistickou nadějí do budoucna. Myšlenka komunismu je totiž nejvyšší fází humanity, nicméně je nutné si uvědomit, že v dnešních změněných podmínkách, kdy je určujícím hráčem globální kapitalismus, tomu všemu musí odpovídat i změna pohledu na svět. Je třeba navázat na internacionalismus a umožnit, abychom se ve jménu socialismu propojovali na národní, evropské i světové rovině. Nestačí se jen zabývat minulostí, kterou stejně již nikdo nikdy nevrátí, ale je nutné aktivně vytvářet spravedlivější budoucnost.
 

Historie států zná puče, kdy se pomocí násilí chopí někteří politici či vojáci moci. Takových „horkých“ pučů se odehrálo nespočet. V našich podmínkách ale k žádnému takovému v posledních desetiletích nedošlo. Za posledních třicet let od roku 1989 však v České republice vznikla tradice „studených pučů“, což je termín, který užívá český filosof a sociolog Marek Hrubec, když ho přenáší z analýz Latinské Ameriky na rozbory vývoje české politické scény za posledních 30 let. Studeným pučem se zde v přeneseném slova smyslu myslí změna vlády, která není způsobena pouze standardními demokratickými volbami, ale také pomocí nenásilného policejního, zpravodajského a mediálního manipulování. Toto manipulování veřejnosti, ústavy či soudů probíhá ve spolupráci s domácími a zahraničními finančními a majetkovými zájmovými skupinami. K různým manipulacím se vždy vytvoří určitý typ kauzy, který posléze rezonuje veřejným prostorem. Tyto kauzy můžeme vidět zejména v momentech, kdy se blíží nějaké důležité volby – typicky volby do Poslanecké sněmovny. Tyto změny měly vždy výrazný dopad na výsledky voleb a směřování naší země. Za poslední tři dekády můžeme v našem prostředí vysledovat tyto studené puče vždy, když se po dvou obdobích mění vlády z levicové na pravicovou a naopak (nebo přesněji ze středopravé na středolevou a naopak).

Hned historicky první studený puč se odehrál při zrodu samostatné existence České republiky v roce 1992, kdy se rozdělovalo Československo, což byla uměle vyvolaná krize tehdejšími vrcholnými politiky Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem. Následující rok (1993) nakonec došlo ke kolapsu Československa a to i přes to, že se nikdo občanů tehdejšího státu na nic neptal. Při takto důležitém aktu zániku republiky a vytvoření jiných států mělo totiž být demokraticky vyhlášeno referendum. K tomu ale nedošlo a byl antidemokraticky vytvořen první studený puč, který znamenal založení této neblahé tradice.

Studené puče mají svůj materiální základ v divoké privatizaci státního majetku. Po řadě skandálů tohoto charakteru došlo k druhému studenému puči v roce 1997, který se nazývá „sarajevským atentátem“ na tehdejšího premiéra Václava Klause. Tato krize, která vycházela z rozporů mezi politickými frakcemi v ODS, vyústila v rozpad vlády a vypsání předčasných voleb v roce 1998. Pučistům se sice nepodařilo prosadit, ale došlo ke konci Klausovy neoliberální vlády a k nástupu sociální demokracie.

Třetí studený puč se datuje do roku 2006, tedy do doby, kdy se konaly volby do Poslanecké sněmovny. Od roku 1998 vládla středolevá koaliční vláda pod vedením ČSSD a pravicová politická reprezentace toužila po moci. Jelikož hrozilo, že ČSSD opět volby drtivě vyhraje, čtyři dny před volbami se objevila tzv. Kubiceho zpráva, v níž plukovník Kubice uváděl, že organizovaný zločin prorůstá do státní správy, která v té době byla pod vládou ČSSD. Bylo ukázáno především na tehdejšího premiéra Jiřího Paroubka, který měl být potenciálním viníkem tohoto procesu. Zpráva silně poznamenala volby, které nakonec skončily volebním patem, byť je ČSSD vyhrála. Nakonec se ale moci chopila neoliberální vládní koalice pod vedením ODS s pomocí přeběhlíků. Po volbách Kubiceho zpráva vyšuměla do ztracena.

Čtvrtý studený puč má řada lidí ještě dobře v živé paměti. Byla to kauza tehdejšího premiéra Petra Nečase a šéfky Úřadu vlády Jany Nagyové, dnes Nečasové, v roce 2013. Zde můžeme pozorovat úzké zapojení bezpečnostních a informačních služeb do tohoto puče. Nebýt totiž jejich informací, těžkooděnci by na Úřad vlády nepřišli. Studený puč přinesl své výsledky: kolaps vlády a opět se konaly předčasné volby, aby se poté s výsledky puče pracovalo ještě po nějakou dobu, až se postupně na něj zapomnělo a poté se vytratil do ztracena po několika soudech s manželi Nečasovými.

Pátým a zatím posledním studeným pučem je současná kauza kolem Vrbětic v roce 2021. Opět se tato kauza objevuje ve chvílích, kdy se blíží volby do Poslanecké sněmovny a opět je to po dvou volebních obdobích, kdy vládla jedna část politického spektra, nyní konkrétně středolevá vláda ANO, ČSSD s podporou KSČM. Také do tohoto puče přímo i nepřímo vstupují zpravodajské služby, které pomocí médií (více, než kdy dříve) vytvářejí svoje pojetí pravdy. BIS poslední dobou vysílá různé indicie a to zejména novinářům. Dnešní studený puč je ale nesmírně nebezpečný, protože má silný mezinárodní rozměr. Všechny předešlé puče takový rozsah neměly, vždy se jednalo především o naši tuzemskou záležitost, přestože určité mezinárodní pozadí tam bylo rovněž přítomno.

Můžeme jen odhadovat, co se stane v letošních volbách, ale vše nasvědčuje tomu, že současný probíhající studený puč jménem Vrbětice má za cíl zdiskreditovat současné vládnoucí vrcholné politiky, kteří chtějí multilaterální politiku spolupráce se všemi významnými zahraničními partnery: EU, USA, Čínou, Ruskem a dalšími. To ovšem jednostranně proamericky orientovaná pravicová opozice odmítá. Především jde o pokus o diskreditaci ČSSD, aby v nadcházejících volbách nezískala potřebných minimálních 5% a už se nedostala do Poslanecké sněmovny. Tím by po volbách ANO nemělo koaličního partnera a nemohlo by už znovu vytvořit středolevou vládu. Nástup pravice by byl patrně nevyhnutelný.

Každopádně také v současném studeném puči můžeme pozorovat definiční prvky, které se objevily v předešlých pučích: kauza s různými podezřeními a spekulacemi vytváří mediální hysterii a snahy o diskreditaci vládnoucích politiků a jejich stran za účelem jejich neúspěchu v nadcházejících sněmovních volbách. Nyní za pomoci zpravodajských služeb situaci využívá a zneužívá pravicová politická scéna, která po dvou volebních obdobích v poslanecké opozici už touží po moci. Výše uvedené případy českých studených pučů ukazují, že se cyklicky opakují po dvou volebních obdobích Poslanecké sněmovny. Od vzniku České republiky se staly tradiční stabilní součástí naší politické scény v rámci boje o moc. Marek Hrubec v této souvislosti připomíná Masarykovu tezi, která skutečně nečekaně platí i na tuto tradici: "státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily".
 

Naší politickou scénou cloumají emoce, které jsou zapříčiněny aférou Vrbětice založenou pouze na „důvodném podezření“, jak to označil premiér ve svém historickém projevu v sobotu 17. 4. 2021, abychom byli přesní. Můžeme tvrdit, že ona aféra je u nás svým rozsahem bezprecedentní - odtud v názvu článku slova gate, které se používá u takovýchto podobných kauz v USA od doby aféry Watergate. A že je to kauza svým původem americká, neříká jen ruské ministerstvo zahraničí, ale i mnozí další.

Rozsáhlost a účelové namíření proti Rusku v sobě skrývá mnoho nebezpečného. Jelikož nebyly prezentovány žádné důkazy, zatím to vypadá pouze na lži, které mají za cíl narušit naše vztahy s Ruskem a přispět tak k eskalaci konfliktních vztahů USA s Ruskem, které se do konfliktu snaží nebezpečně zatáhnout co nejvíce západních zemí.

Pokud začneme rozplétat celý scénář, dost se podobá fake news a konspiracím, které americké a britské zpravodajské služby sestavovaly USA v roce 2002 – 2003 při ilegálním útoku na Irák. V té době rovněž lhali, aby poskytli požadované podklady, které si vyžádali v Bílém domě pověstní jestřábi. Vylhaná tvrzení o zbraních hromadného ničení v Iráku vyústila v ilegální válku s destrukcí země a půl milionem až milionem mrtvých. Kdo by takovým zpravodajským službám dnes mohl věřit? A jejich českým spojencům, či asi přesněji jejich českým podřízeným?

Dnes je prefabrikování materiálů velmi podobné. Do všeho se nám přidává dostavba jaderné elektrárny Dukovany ruskou společností Rosatom a zájem o ruskou vakcínu Sputnik V. Jelikož byly obě dvě záležitosti „na spadnutí“, zpolitizovaní zpravodajci usilovali o znemožnění, abychom se v těchto věcech obrátili směrem k Rusku. Jistě není těžké si představit, jakou roli v to mohl hrát šéf české bezpečnostní služby, který byl od CIA vyznamenán nejvyšším americkým oceněním za zahraniční spolupráci, oceněním George Teneta. Pro inteligentní zpravodajské služby by bylo inteligentní alespoň nedemonstrovat takto veřejně podřízenost českých složek složkám americkým, ale úroveň v současnosti oproti minulosti klesla. Samozřejmě telefonátů mohlo přijít více, nejen ze CIA, ale i z dalších amerických zdrojů. To se patrně dozvíme až po desítkách let po odtajnění dokumentů, jak je to v takových případech obvyklé. Pokud nám do té doby nepomůžou Wikileaks nebo jiní investigativní aktéři.

Zpráva z USA však mohla být jednoznačná: vidíte, že eskalujeme napětí s Ruskem, chystáme vojenské cvičení NATO na Ukrajině, což může vyústit v další válku, tak se podle toto zařiďte; koukejte se odříznout od Ruska, jsme vaši spojenci a Rusko je náš, a tedy i váš, nepřítel; vymyslete si něco, ale koukejte to udělat, jinak vás označíme za ruské kolaboranty a přineseme „důkazy“. V Maďarsku k tomu ale nedošlo, přestože dovezlo vakcínu Sputnik V. avšak tam není prezident či premiér tak silně angažován ve všestranné spolupráci s mnoha zeměmi, včetně Ruska, jako v České republice. Maďarsko spolupracuje silněji hlavně s Čínou.

Nicméně scénář byl jasný. Viník byl předem určen, jen se musela připravit účelová podezření. Malá Česká republika na základě pouhého nepodloženého podezření vyhostila enormní počet ruských velvyslanců, více než velké USA. Presumpce neviny neplatí, nejsme tedy asi už právním státem. Stačí „vyhrabat“ nějakou starou kauzu po 7 letech, která vůbec s ruskými aktéry nebyla tehdy spojována.

Celá kauza ale není tvůrci dostatečně doladěna a objevují se trhliny. Zpravodajci, kteří kauzu vymýšleli, asi českému premiérovi a ministrovi zapomněli podrobněji říci, co mají vlastně říkat. Nebo spíše spoléhali na jejich loajalitu, na základě které si přece detaily domyslí a veřejně rozšíří. Ti se však zdráhají, neboť chtějí spolupracovat s Východem i Západem a špinění Ruska dělají jen do míry, do níž jsou asi přinuceni. Krásným příkladem výmluv je místopředseda vlády a ministr Jan Hamáček, který vše postavil na hlavu. Nejprve měl totiž letět do Moskvy vyjednávat dodávky vakcíny Sputnik V, ale když dva dny před odletem vznikla aféra Vrbětice, svoji cestu komentoval jako zastírací manévr vrbětické akce. K tomu všemu se vyjádřil premiér Babiš, když na tiskové konferenci prohlásil, že o žádném zastíracím manévru neví a nevěděl. Takže jak to tedy vlastně bylo? Už nejsou interpretačně sladěni ani dva hlavní vládní politici v této zemi? Opravdu tedy ve Vrběticích „řádili“ agenti ruské tajné služby GRU?

Díky kauze Vrbětice budou zcela jistě vztahy naší republiky s Ruskem výrazně ochlazeny a dopady budou zcela jasné. Půjde hlavně o to, že se k našim občanům nedostanou vakcíny včas (bez ohledu na to, kdo je vyrábí) a zbytečně tak na koronavirus zemřou mnozí lidé. Tvůrci aktuální vrbětické zpravodajské kauzy budou mít patrně na svědomí lidské životy. Sputnik V bude v EU asi odmítnut, silně pochybuji o tom, že jej EMA povolí. Navíc to bude ve chvíli, kdy mezi sebou soupeří západní farmaceutické korporace o to, která vakcína je bezpečnější a bude jí ještě větší nedostatek. Nevšiml jsem si ale, že by se podobná diskuze o zdravotních rizicích vedla směrem k ruské vakcíně, kterou se bezpečně očkuje již ve více než 60 zemích světa.

Dalším negativní dopad bude na jadernou energetiku. Nejen, že Dukovany by měl dostavět někdo jiný, ale ony možná nebudou dostavěny vůbec, neboť je nebude mít kdo postavit. V roce 2020 bylo na světě zprovozněno celkem pět jaderných bloků. Z toho dva v Číně, jeden jihokorejský blok ve Spojených arabských emirátech a dva ruské bloky, a to v Rusku a Bělorusku. Francie a USA nula. Budovat se začalo pět reaktorů a to čtyři bloky v Číně, jeden ruský v Turecku. Francie, USA a Jižní Korea nula (zdroj:oenergetice.cz). Jen za poslední roky se v USA odstavilo více jak 5 bloků a jejich společnost Westinghouse je patrně v bankrotu. Lze se ptát, kdo má v současné době na světě největší zkušenosti s výstavbou jaderných reaktorů? Fakta mluví sama za sebe: Rusko a Čína. Navíc ruská společnost Rosatom má nejvíce rozestavěných reaktorů v zahraničí a dokonce i v Číně. Navíc má velkou zkušenost také u nás v ČR. Reaktor se u nás tedy patrně stavět nebude a po skončení životnosti těch stávajících se staneme přímo závislými na dodávkách energie z jiných států, a to zejména z Německa, odkud nakupujeme různé komodity.

To jsou reálné české důsledky kauzy Vrběticegate. Ale nebuďme sebestřední. Česká kauza je jen součástí podstatně větší geopolitické hry USA, které jsou v úpadku, a to v době, kdy řada jiných států, včetně rozvojových, roste a je schopna svého domácího rozvoje. Navíc Čína, Rusko, Indie a řada dalších jsou schopny hrát stále větší roli ve světě. Už nejsme v 90. letech v éře amerického triumfalismu. Světová ekonomická krize 2008 zasadila USA těžkou ránu, kterou se všem na světě ukázalo, jaký je stav věcí. Asociální přístup amerického zdravotního a politického systému k americkým občanům v době pandemie vloni ukázal tamní krizi ještě více. USA teď kolem sebe kopou jako raněné zvíře.
 
 

Kulaté výročí založení komunistické strany na území tehdejšího Československa dnes evokuje různé emoce, které cloumají nejen širokou veřejností, ale i stranickou základnou dnešní KSČM. Zdá se, že strašidlo komunismu stále obchází Evropou, jak říkal už Marx. Na danou věc je potřeba nahlížet jak politicky, ale také věcně a kriticky, protože za uplynulých 100 let existence komunistické strany a hnutí na našem území se odehrálo mnohé. Na svém kontě má KSČ, jakožto zakladatelka komunistického hnutí v našich podmínkách, řadu úspěchů, ale také špatné chvíle, na které se samozřejmě nerado vzpomíná. Tak to ostatně v dějinách bylo i v jiných hnutích, která se snažila o změnu systému. Neoddiskutovatelným kladem je sociální rovina KSČ, kdy se již za první republiky silně veřejně postavila za pracující a jejich sociální ochranu. Nesmíme zapomínat také na velice významnou úlohu komunistického odboje za druhé světové války, který je dnes upozaděn na úkor zveličování odboje západního. Bez komunistického příspěvku k odboji by totiž nebylo mnohých z nás, takže v tomto ohledu patří KSČ veliké díky.

Pokud jde o etapu po roce 1948, kdy byla KSČ zodpovědná za vládu, zde můžeme vydělit několik historických etap, které měly rozdílnou míru úspěchů a deficitů. Poválečná politická orientace občanů byla zaměřena z pochopitelných historických důvodů doleva. Světová ekonomická krize kapitalismu ve 30. letech, zrada západních zemí v Mnichovské dohodě, nástup nacismu, hrůzy druhé světové války a osvobození Rudou armádou vytvořily velkou podporu levice, včetně komunistického hnutí a strany. Důležitou roli v získání podpory občanů sehrál také Antonín Zápotocký, který byl úzce spjat s odborovým hnutím. KSČ se za této situace pokusila přinést zásadní systémovou změnu a ustavení socialismu v Československu. Snaha o racionální plánované řízení ekonomiky a důraz na budování státních podniků byly velkými experimenty, které následovaly sovětské vzory, do nichž si tehdy hodně lidí promítalo naději na spravedlivější svět.

Československo však neexistovalo v izolaci a patřilo do sovětské sféry vlivu, a to v drsných poválečných podmínkách, které vytvořily krutosti druhé světové války. Mezi negativní prvky té doby musíme řadit nástup politických procesů, kdy byli odsouzeni i nevinní lidé ve vykonstruovaných procesech a to podle Sovětského svazu. Podobné procesy ostatně probíhaly za mccarthismu například také v USA, což ale není pro české a sovětské podmínky omluvou. Samozřejmě že za tuto věc nemohla celá strana, tedy všichni členové strany, ale lidé, kteří v té době byli u moci. Vedení KSČ si tento stav věcí začalo uvědomovat za destalinizace a ještě více v době „tání“ v 60. letech minulého století, kdy probíhaly různé rehabilitace. Nová éra socialismu 60. let, která měla své skvělé projevy například také ve filmu, výtvarném umění nebo filosofii, vyvrcholila v Pražském jaru, jež se stalo mezinárodně proslulým.

Na konci šedesátých let došlo ke kvasu, který měl být návratem k československé cestě k socialismu, jak ji zdůrazňoval ještě v roce 1946 Klement Gottwald, ale tento vývoj se bohužel vymkl kontrole. Ve výčtu negativních stránek posledních 100 let existence KSČ proto nesmíme zapomenout i na části osudného roku 1968, které uštědřily myšlence socialismu a komunismu nemalý šrám, který se do dnešních dní nezhojil, když k nám intervenovala vojska Varšavské smlouvy. Potenciál roku 1968 nebyl vůbec využit ani v onom přelomovém roce, ani na konci éry vlády KSČ. Právě v letech 1967–1968 dosahovala popularita KSČ značné výše a lidé straně důvěřovali, ale bohužel po srpnových událostech a následných prověrkách po roce 1970 došlo k odklonu důvěry obyvatel a k apatii.

Mezi úspěchy nesporně patří oblast sociálního sektoru, zde vynikala oblast péče o rodinu. Byly vytvořeny jesle, které však byly po roce 1990 zničeny jako nepotřebné. Na vysoké úrovni i ve srovnání se západními zeměmi byla emancipace žen. Ženy se dostávaly na stejnou rovinu jako muži, i v zaměstnání. Mohli jsme najít například ženy v různých pozicích, včetně například jeřábnice. Žena přestala být závislá na muži. Do důchodu odcházely ženy dříve a to podle počtu vychovaných dětí. Co se týká veřejné správy jako sektoru, socialistický systém měl nespornou výhodu v tom, že vytvářel tzv. střediskové obce, z jejichž pozůstatků těží současný systém dodnes. V každé takové obci bylo většinou zdravotní středisko (tzv. OÚNZ – Okresní ústav národního zdraví.) a dále různé významnější obchody. Byla vybudována mnohá kulturní střediska, sportovní zařízení apod.

K úspěchům let, kdy vládla KSČ, je třeba řadit bytovou výstavbu pro široké skupiny obyvatelstva (bez nutnosti hypoték) ve velkém měřítku, které do té doby neměla u nás obdoby, a to zejména po roce 1970. Je třeba uvést také další úspěchy ve stavebnictví: pražské metro, vltavská kaskáda nebo podíl na výstavbě našich dvou jaderných elektráren a také na Slovensku. Dále sem můžeme řadit i masivní výstavbu těžkého průmysl, který dokázal tehdejší Československo pozvednout na špičkovou úroveň, ale bohužel jednostranné orientace techniky pouze na Sovětský svaz nebo země sdružené v RVHP vedlo k postupnému zaostávání, což byla značná škoda. Vysoká závislost na rozvoji těžkého průmyslu měla podobně jako v řadě jiných zemí svoji negativní stránku směrem k přírodě, kdy se do ovzduší vypouštělo vysoké množství zplodin, například v tzv. uhelné pánvi v oblasti Krušných hor. Na tuto věc reagovala vláda až později v 80. letech, kdy se vynořila řada ekologických hnutí například Brontosaurus. Velice významnou roli v rámci ekologie v té době hrál Socialistický svaz mládeže (SSM), který často inicioval různé ekologické akce – například čištění lesa od odpadků atd. Systém před rokem 1989 dával také silný důraz na zemědělství, kdy jsme se snažili být v mnoha ohledech soběstačnými a to včetně živočišné výroby – vepříny a kravíny. Velice významnou úlohou bylo vybudování vodních děl a to zejména na Vltavě, Labi, Moravě, Váhu.

Pokud jde o technický sektor, doba před rokem 1989 se mohla pyšnit nejen velkou výrobou zde konstruovaných a vyráběných lokomotiv, ale také autobusů, tramvají, osobních i nákladních automobilů, byť jejich dizajn postupně uvadal. Například nákladní automobily Tatra se staly světově proslulými svojí kvalitou a schopností obstát v náročných terénech. Je třeba zmínit také úspěch české kosmonautiky, kdy Vladimír Remek byl reprezentantem teprve třetího národa, který se letěl podívat do vesmíru (po SSSR a USA).

Bohužel všechny tyto úspěchy nedokázaly „přebít“ touhu některých lidí po větší spotřebě a po cestování do zahraničí. Troufnu si tvrdit, že pokud by tehdejší systém, který skončil v roce 1989, zajistil větší pestrost a množství spotřebního zboží a umožnil lidem volný pohyb do zahraničí, patrně by existoval dál. Lidé totiž s povděkem přijímali vyspělý sociální stát, byť sovětského typu, univerzální zdravotnictví, jisté zaměstnání, bytovou výstavbu, bezpečné prostředí pro sebe i pro své děti (byli jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě, což je do jisté míry i v současnosti, byť se ona bezpečnost postupně zhoršuje), ve velké míře soběstačnost v potravinách a další plusy, které se přímo dotýkaly jejich života. Zde je možné zmínit jeden sociologický průzkum z roku 1989/1990, kdy se většina respondentů vyslovila pro různé verze modelu socialismu, který dnes můžeme nazvat „lepším“ socialismem. V tomto výzkumu se totiž odrážel fakt, že lidé chtěli zachovat základní socialistické prvky, ale rovněž chtěli větší osobní spotřebu a volnost.
Po roce 1989 došlo v naší zemi k dramatickým změnám a ty vedly ke vzniku nové strany – KSČM. Ta v principu navazuje na dobré věci z minulosti a distancuje se od zneužívání moci KSČ, odsuzuje jak politické procesy, tak i vojenskou intervenci roku 1968. Musíme konstatovat, že KSČM je novou politickou sranou, která navazuje na existenci komunistického hnutí a jeho úspěchy.

Nedílnou součástí nového systému, ve kterém se ustavovala KSČM, bylo co nejrychlejší zrušení paragrafu 132 trestního zákona z roku 1961, který se týkal rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Tento paragraf nebyl zrušen z důvodu politických změn, ale musel být z našeho právního řádu odstraněn, aby se mohla spustit divoká privatizace státního (rozuměj kolektivního) majetku, stejně tak i družstevního. Výše uvedeným paragrafem chránil stát v letech 1950 -1990 svůj majetek a hospodářství před možným zničením, což je v ostrém kontrastu s utvářením „porevolučních“ zákonů, které umožňovaly ty největší privatizační „zločiny“ a „masové“ rozkrádání v divokých devadesátkách.

Je nutné zmínit, že představitelé systému, který se ustavoval po revoluci (přesněji po převratu) roku 1989, se snažili co nejvíce odlišovat od doby předcházející a také tomu odpovídaly jeho kroky. Ty můžeme rozdělit do dvou rovin. První rovinou je odmítnutí kolektivního vlastnictví, což mělo za následek divokou privatizaci a masové tunelování státního majetku. Byl ustanoven instrument soukromého vlastnictví, které je podle pravicových stran nedotknutelné a postaveno tak výše, než vlastnictví státní. Byť jsou obě dvě vlastnictví dle Ústavy postavena na stejnou úroveň. Druhou rovinou je vytváření různých nelegitimních zákonů, které měly a dodnes mají kriminalizovat snahy o sociálně spravedlivou společnost, a mají za cíl dobu v letech 1948–1989 označovat jako protiprávní. K tomuto účelu představitelé staronového kapitalistického systému přišli s několika zákony.

Prvním je zákon č. 198/1993 Sb. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Tento zákon má za cíl kriminalizovat celé období let 1948–1989 a de facto znemožňuje plně rozvinout diskuzi o vytvoření sociálně spravedlivé společnosti: socialismu a komunismu. Právě kvůli tomuto zákonu nemůže KSČM plnohodnotně vykonávat svoji politiku, protože diskuze o změně systému je a priori předem tímto zákonem kriminalizována. Zde je nutno uvést, že i navzdory existenci tohoto zákona si KSČM jako jediná parlamentní strana radikálně levicového zaměření ve střední a východní Evropě ponechala ve svém názvu termín „komunistická“ na rozdíl od jiných podobných stran, které byly pod nátlakem nebo z opatrnosti vedeny ke změně názvu.

Za druhé, existují tzv. lustrační zákony zákon č. 451/1991 Sb. Velký lustrační zákon a zákon č. 279/1992 Sb. Malý lustrační zákon. Tyto zákony můžeme vnímat jako silně diskriminační, protože po roce 1989 vylučovaly z veřejné správy mnohé lidi, kteří působili ve veřejné správě před rokem 1989 a souběžně byli ve vedoucích funkcích KSČ nebo jiných organizacích státu. Jedná se o podobný případ jako s prověrkami a vylučováním z KSČ po roce 1970, protože lustrace fungovaly podobně jako vyloučení ze společnosti. Po prověrkách začátkem normalizace se také mnozí vyloučení ocitli v zaměstnáních, které nikdy vykonávat nechtěli. Stejně tomu bylo v době „lustrací“ – mnohým schopným (často profesionálům) bylo znemožněno, aby vykonávali různé funkce ve veřejné správě. Mnozí z těchto diskriminovaných osob ale postupem času díky svým zkušenostem a schopnostem našli úspěšně uplatnění v soukromé sféře. Kvůli lustračním zákonům stát ztratil profesionály a došlo k rozkrádání státního majetku těmi, kteří cítili, že stát je kvůli tomu oslaben. Na základě nových zákonů, které měly utvářet novou dobu, a pod manipulativním vlivem masových médií došlo k posunu velké části společnosti od levicových hodnot k hodnotám pravicovým. Také kvůli tomu má současná KSČM omezené možností své působnosti.

Je tedy nutné rozlišovat mezi KSČ a KSČM. Existence Komunistické strany Čech a Moravy nám všem dává naději, že myšlenka na sociálně spravedlivou společnost nebude jen vzpomínkou, ale také socialistickou a komunistickou nadějí do budoucna. Myšlenka komunismu je totiž nejvyšší fází humanity, nicméně je nutné si uvědomit, že v dnešních změněných podmínkách, kdy je určujícím hráčem globální kapitalismus, tomu všemu musí odpovídat i změna pohledu na svět. Je třeba navázat na internacionalismus a umožnit, abychom se ve jménu socialismu propojovali na národní, evropské i světové rovině. Nestačí se jen zabývat minulostí, kterou stejně již nikdo nikdy nevrátí, ale je nutné aktivně vytvářet spravedlivější budoucnost.