The conflict with Russia in Ukraine has been going on for more than two years. Peace efforts remain elusive. In fact, the West is feverishly arming Ukraine and helping it against Russia. This has been going on since 2022. Peace has become a dirty word and a swear word in the meantime. In the Czech Republic, the term 'chcimir' has become abused, especially by right-wing politicians or people who do not like Russia.

But the conflict in Ukraine did not arise on its own. For many years, the West has been gradually expanding its NATO military alliance towards Russia's borders. Ukraine's flirtation with Western military structures did not bode well. Moreover, military depots packed to bursting clearly said that something was about to happen. It was shortly after the COVID-19 pandemic.

One of the main factors leading to the Ukrainian conflict was NATO's eastward expansion. After the end of the Cold War, NATO gradually expanded into Eastern Europe, which Moscow perceived as a threat to its security. This was despite M.S. Gorbachev's assurances in 1990 that this would not happen. But the US military hawks were of a different opinion. The military-industrial complex had to function and keep producing weapons. No matter what it costs. This is the logic of the kind of capitalism that D. Eisenhower warned against in 1961.

In 2008, when NATO declared at the Bucharest summit that Georgia and Ukraine would one day become members of the alliance, Russia began to feel increasingly besieged. For example, the American political scientist John Mearsheimer argues that Russia's 2014 invasion of Ukraine and subsequent annexation of Crimea was merely a reaction to this NATO expansion and fears of geopolitical isolation. We can agree with this assertion when we see that the now unelected President of Ukraine, V. Zelensky has been flirting heavily with NATO.

But it doesn't stop there. On the contrary, it begins. The annexation of Crimea, which was never officially Ukrainian (it was even historically owned by the Tatars, then annexed by Tsarist Russia in 1783, and only annexed by Khrushchev in 1954 to the then Ukrainian Soviet Socialist Republic), suggested that Russia had strong concerns about its security. Even Pope Francis has let it be known that the conflict in Ukraine is actually due to the barking of NATO dogs at the border with Russia. After all, mercenaries from various countries around the world - not excluding the Czech Republic - have been fighting in Ukraine since 2014.

Rather than de-escalating the conflict in Ukraine and seeking a peaceful solution, there is always talk of weapons and war. Peace is pronounced very carefully. The West should recognise Russia's legitimate security interests and seek Ukraine's neutrality. Instead of pushing Ukraine towards the West, the West itself should support Ukraine as a neutral state that would act as a bridge between East and West, not as a front line in a geopolitical conflict. But does this suit the Western armourers? They do not seek peace, but conflict for their bloody business.

Mearsheimer proposes a realistic approach to resolving the Ukrainian conflict, which includes the following steps:

Ukraine's neutrality: the West should publicly declare that Ukraine will not become a member of NATO. This step could alleviate Russian security concerns. In my opinion, Ukraine's neutrality was secured until the infamous Euromaidan at the turn of 2013 and 2014. Since then, we can say that Ukraine has not been a fully democratic state. Moreover, it is highly corrupt, which, according to statistics, it still is today.

Federal structure: support for a federal structure of Ukraine that would allow greater autonomy for regions, especially those with pro-Russian populations. In my view, this would certainly be worth considering. Especially towards the eastern regions of Ukraine. This is because, since its creation, it has had one major problem: the largest ethnic minority in Europe: the Russians. This ethical minority has been denied their basic rights - for example, to speak their own language. Instead, they have been ostracised and humiliated. This led to clashes. Ukrainian bandit groups even began to emerge, organising various raids on villages.

Economic support: the West should provide Ukraine with significant economic support for stabilisation and development, but without the condition of joining Western military structures. But how are you going to secure the economic side of things when you are losing weapons every now and then that are sold on the black market. Corruption is rampant at all levels of the state apparatus, and it suits everyone. But the question is, who is going to foot the bill for this situation? Will it be Ukraine's creditors? Or will its debt be forgiven? Will Russia pay reparations? In my opinion, the conflict will freeze and a peaceful solution will be sought once Western weapons - especially those of the US - have been exhausted. I wish it were so...

Ukrajinskému prezidentovi V. Zelenskému, který byl tamním prezidentem zvolen v roce 2019, vypršel mandát. Nové volby, ve kterých by svůj post obhajoval, ale neproběhly a asi ani neproběhnou. V. Zelenskij tedy nadále zůstává prezidentem Ukrajiny. Nyní se tedy jedná o hlavu státu, která nebyla nikým zvolena. Můžeme tedy tvrdit, že nyní je na dané místo dosazena, respektive je mocnostmi tolerována. Ve své podstatě se nyní stal neomezeným vládcem Ukrajiny: diktátorem. Tato skutečnost vyhovuje zejména USA, ale i některým evropským mocnostem, protože Zelenského přímo podporují v konfliktu s Ruskem. Právě proto nikdo netlačí na jeho znovuzvolení. Z demokratické (pokud někdy demokracií byla) Ukrajiny se tím pádem stává autoritářský stát, protože se i přes probíhající vojenský konflikt, neuskutečnily nové prezidentské volby. To je v ostrém kontrastu s Ruskem, kde se i přes probíhající vojenský konflikt na Ukrajině nové volby uskutečnily a byl v nich prezidentem Ruské federace opětovně zvolen Vladimír Putin.

Jak to tedy ale bude dále s V. Zelenským, který nyní bude de facto samovládcem? S největší pravděpodobností jej po určitou dobu bude tolerovat americká CIA, které tento stav věcí určitě vyhovuje. Ostatně z minulosti známe mnoho případů podobného ražení, kdy CIA dosadila nebo následně odstranila mnohé hlavy států. Ať už přímo nebo většinou pomocí různých intrik. Zelenskému se tak může stát něco podobného, jako se stalo Mossadekovi v Iránu nebo Allendemu v Chile.

V pražském pojetí demokracie si tedy nedemokratické Rusko zvolilo během vojenského konfliktu svého prezidenta, zatímco „demokratická“ Ukrajina si nového prezidenta volit nemusela. Tímto aktem se Ukrajina z demokratické země přesunula k zemím autoritářským, kde je hlava státu dosazena nebo je její předchozí demokratický mandát prodloužen na neurčito. Tuto skutečnost už rovněž známe z historie a to Německa 30. let 20. století.

Ostatně v zemích s autoritářskými sklony se pravděpodobně inspiroval i P. Pavel, který je zcela jistě velkým přítelem V. Zelenského, když si spolu telefonují. Ostatně Pavlovo volební heslo „řád a klid“ je jako vystřižené z doby vlády A. Pinocheta v Chile. Jak tedy P. Pavel zareaguje na fakt, že V. Zelenskyj již není řádně zvoleným prezidentem Ukrajiny? Pravděpodobně čeští demokraté podpoří hlavu státu Ukrajiny bez mandátu, jako to v minulosti dělávala CIA. Ostatně ve struktuře naší BIS se jeden takový Koudelka již nachází.

Je tedy jasné, že lidový prezident Petr Pavel je jen nepovedenou karikaturou Václava Havla. Velkého humanisty s humanitárním bombardováním. Ten by určitě prezidenta bez mandátu V. Zelenského pokáral. Jenže P. Pavel je jiná liga, když jen napodobuje politiku V. Havla: vztah k Německu, škádlení Ruska, cestu do USA, fráze o Evropě. Holt nová doba. Po fake news je tu fake prezident. A to jak na Ukrajině, stejně i v České republice. Oba dva jsou falešní, protože slouží vojenskoprůmyslovému komplexu.

Atentát na slovenského předsedu vlády Roberta Fica šokoval většinu lidí na Slovensku i ve světě. Většina naštěstí nechce žádné násilí v politice ani ve společnosti. Bezprostřední viník je již známý pachatel. Ten však nejednal ve vakuu. Bylo by velmi povrchní nezkoumat širší souvislosti události, které také, doufejme, objasní důkladné vyšetřování atentátu.

Atentátník jednal v určité společenské atmosféře, která usnadňuje páchání násilných činů. Můžeme nejprve usuzovat, že za rozdmýcháváním nenávisti, silných negativních emocí a nevraživosti na Slovensku je politika antifico, kterou prosazují pravicoví politici, jejich strany a spřízněná média. Například opoziční strana Progresívné Slovensko, na které však není nic progresivního neboli pokrokového. Spíše je to strana regresivní, zpátečnická. Tato strana neuspěla v tamních posledních parlamentních volbách a musela se poroučet do opozice. Tam se jí ale tuze nelíbí a proto pokračuje ve své předchozí kampani proti premiérovi Robertu Ficovi a jeho vládě. Předtím než Robert Fico vyhrál volby, pravicová vláda se neustále snažila démonizovat a kriminalizovat jeho i politiky strany Smer, jejmíž je předsedou. Po volbách následovaly demonstrace za Ficovo odstoupení a označování jeho osoby za prokremeského trolla nebo pátou kolonu, což jen vyhrotilo atmosféru. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: střelba a atentát.

Je otázkou, zda a kdy se něco podobně hrozného odehraje také tady v České republice, kde pravice obdobně vyhrotila atmosféru proti bývalému premiérovi Babišovi a dalším politikům.

V České republice jsme se za více než 30 let stali svědky různých politických soubojů, přičemž v posledním době jim dominovaly čtyři faktory. Pojem antikomunismus, který se v našich podmínkách objevuje již od roku 1989 ve vyhroceném pojetí my versus oni (vítězové versus poražení) a fakticky slouží jako sektářský pravicový nástroj proti celé levici. Za druhé to byla politika antizeman, kdy byl Miloš Zeman zvolen prvním přímo voleným prezidentem a neustále mu bylo politicky jednostranně zaslepenými médii a politiky vyčítáno, že je zastáncem všestranné spolupráce se všemi zeměmi na světě. Třetím je politika antibabiš, kterou razí pravicové strany v čele s ODS, TOP09 a STAN a která je svého druhu pokračováním politiky antizeman. Za čtvrté je to politika netolerance a militarismu, kterou zavedla Fialova vláda jako vyhrocení předchozích tří politik pomocí potlačování oponentů a mezinárodní eskalace násilí a která vedla k  upřednostnění války před životní úrovní českých občanů a české ekonomiky.

Tyto čtyři faktory v našich podmínkách míchají agresivní koktejl, kdy je společnost rozeštvaná a její velká část je chtivá násilí a války. Agrese a násilí se pak v očích velké části veřejnosti stává legitimním nástrojem politického boje. Urážení, slovní napadání, ponižování, cenzura, kriminalizace a represe jiných názorů a oponentů následně umožňuje vzestup fašismu, jak to již známe z 20. století. Následně se vše může rychle dostat k výraznější represi a dokonce ke snaze o likvidaci lidí s jiným politickým názorem, než je ten, který požadují pravicové síly. A právě k tomu již došlo při atentátu na premiéra Fica.

Současná éra v západních zemích i ve střední Evropě stále více začíná připomínat dobu německé Výmarské republiky, dobu zdánlivě demokratické společnosti, ve které je ale zaseto sémě nenávisti vůči určitým názorům a skupinám lidí. V dnešní situaci se nejedná o Židy, ale o levicově smýšlející občany a občany, kteří chtějí otevřeně spolupracovat s lidmi a zeměmi z celého světa a přejí si mír. To vadí přiznivcům jednostranné navázanosti na hlavní supervelmoc ve světě, která z důvodu své ekonomické nekonkurenceschopnosti a vnitřní politické krize šíří nenávist, sankce a agresi proti svým konkurentům ve světě.

Kam tato nenávist u nás povede? Známe odjinud násilný styl politiky se střelbami. Ano, i tohle zde hrozí, pokud se neuklidní emoce. Demokracie je o volném soupeření o moc na základě politického boje, ale beze zbraní, bez urážek a s jasnými argumenty. Ať už napravo nebo nalevo.

V České republice můžeme sledovat postupný nárůst nespokojenosti občanů vůči současné vládě Petra Fialy, která nepracuje ani pro občany České republiky, ani pro českou ekonomiku.   Fialova vláda neustále agresivně obviňuje určité skupiny lidí a legitimizuje šíření násilí. Mediálním příkladem je vyvěšování billboardu s vakem na mrtvoly na budovu ministerstva vnitra. Takové praktiky je nutné jasně odsoudit.

Mnozí občané i já se nechceme dožít doby, která tady už jednou v minulosti byla a skončila největšími zločiny v dějinách lidstva v hrůzách druhé světové války. Tenkrát to také začínalo zdánlivě nevině: obviňováním, zastrašováním a ponižováním určitých skupin lidí jako běžného politického prostředku.

Pavel Novotný, starosta Prahy Řeporyje, se opakovaně dostává do centra pozornosti svými kontroverzními výroky a postoji. Jeho prohlášení často vzbuzují rozhořčení a kritiku jak veřejnosti, tak i politických soupeřů. Novotný je jasným zastáncem sporných názorů a neváhá je sdělovat veřejně, což vyvolává vážné otázky ohledně jeho schopnosti zastupovat zájmy svých voličů a obyvatel Prahy Řeporyjí. Vážně pochybuji o jeho schopnostech, spíš je všehoschopný.

Jedním z hlavních bodů kritiky je jeho často xenofobní a rasistický diskurz. Novotný opakovaně vystupuje proti migrantům a uprchlíkům, často je označuje za hrozbu a přisuzuje jim negativní charakteristiky. Tento druh rétoriky není pouze nevhodný, ale i nebezpečný, protože podněcuje nenávist a nenávistné útoky vůči určitým skupinám obyvatel.

Dalším bodem kritiky jsou jeho nekompromisní postoje k sociálním a environmentálním otázkám. Novotný se často staví proti ochraně životního prostředí a podporuje rozvoj průmyslu a stavebnictví za každou cenu, aniž by bral v potaz dlouhodobé dopady na životní prostředí a zdraví obyvatel. Jeho neochota přijímat vědecké poznatky a ignorovat varování o klimatických změnách je alarmující.

Nakonec, jeho chování vůči politickým oponentům a médiím také vyvolává obavy o stav demokracie. Novotný se často zapojuje do verbálních srážek a útoků na novináře i opoziční politiky, což svědčí o nedostatku respektu k demokratickým institucím a svobodě projevu.

V poslední době navíc proslul nechutnými výroky například směrem k protestujícím zemědělcům, kteří měli dle jeho slov být rozehnáni vojskem. Další jeho nechutné výroky vyprovokovaly zemědělce k akci a nechali před jeho úřad vysypat hnůj. Ten ale nebyl oplocen, takže se chudák nemohl vymezit vůči P. Novotnému. Hnůj je totiž užitečný, kdežto P. Novotný nikoliv.

Navíc jeho výroky proti různým lidem, kteří jsou nemocní nebo mají jiný politický názor, nepatří do slušné společnosti a jsou jejím samotným dnem. Určitým podsvětím. Jenže, co jiného čekat od člověka, který je průměrným členem ODS tak, jako P. Fiala, M. Němcová nebo A. Vondra.  Je jasné, že P. Novotný je Urválkem z ODS.

Celkově lze říci, že Pavel Novotný není vhodným zástupcem pro Prahu Řeporyje (ani jakýmkoliv veřejným zástupcem). Jeho kontroverzní výroky a postoje totiž podkopávají důvěru veřejnosti v politický systém a ohrožují soudržnost společnosti. Je nezbytné, aby nejen občané Prahy Řeporyje pečlivě zvažovali, koho si zvolí do vedení svého města, a aby si vybrali kandidáta, který bude reprezentovat jejich zájmy a hodnoty s úctou, slušností a rozumem.

Kniha rozhovorů se věnuje problému manipulovaných výzkumů a médií v dnešní době. Příkladem dopadu tohoto problému na jednotlivé občany a země je aktuální předvolební kampaň do Evropského parlamentu. Tato kampaň dobře ukazuje na manipulace ve veřejném prostoru v mnoha zemích. Ukazuje také na potřebu spoluvytvářet veřejnou sféru, v níž by občané nebyli manipulovanými terči masmediálních kampaní placených korporacemi, ale naopak skutečnými demokratickými voliči se znalostmi o politice, společnosti, sociálních otázkách, ekonomice, zahraničních událostech ve světě, bezpečnosti i životním prostředí.

Rozhovory umožní čtenářům snadněji pochopit téma než při četbě článků, neboť rozhovor mezi lidmi je přirozenějším a srozumitelnějším způsobem komunikace. Kniha rozhovorů ukazuje oslabování tolerance různých názorových proudů za účelem manipulace veřejného mínění v Evropské unii i za jejími hranicemi. Cenzurní omezování svobody slova a názorové plurality ve veřejném prostoru má své silné ekonomické zdroje a zájmy. Jelikož neoliberální kapitalismus prosazovaný v západních zemích už není příliš výkonný, dochází ke zhoršení životních standardů mnoha obyvatel. Lidé začínají projevovat nesouhlas, ale systém jej nechce slyšet a reaguje neokonzervativní cenzurou a represí. Aby se různé poznatky a kritika nedostaly na veřejnost mezi občany, dochází rovněž k omezování vědeckého výzkumu, aby tyto poznatky nemohly vůbec vzniknout nebo aby byl jejich zrod alespoň ztížen. Na veřejnost se pak nemůže dostat tolik potřebné poznání současných politických a ekonomických projevů stagnace a krize v západních zemích.

Rozhovory v knize jsou vedeny s experty, kteří pocházejí z více zemí, někteří z nich přitom žijí a pracují desítky let na odlišných kontinentech. Jsou z Evropy (Česká republika, Slovensko, Slovinsko, Německo), Afriky (DR Kongo), Severní Ameriky (USA, Kanada), Latinské Ameriky (Kuba) a Asie (Indie). Většina z nich je z Evropy, hlavně ze střední Evropy, neboť na tu je zaměřena naše pozornost.

Rozhovory, které jsou předloženy v knize, přinášejí pluralitu levicových názorů a kriticky propojují veřejnou sféru v několika zemích EU společným evropským tématem deformovaného poznání ve sféře akademických či vědeckých expertíz, masových médií a veřejného mínění občanů a voličů. Rozhovory přibližují toto téma také ve srovnávacím hledisku ve více částech světa.

Knihu editoval sociolog a analytik Jan Klán. Vydal ji Institut české levice (Praha) ve spolupráci s transform! europe (Vídeň) v květnu 2024. Kniha je zdarma k dispozici čtenářům (open access) v elektronické formě.

Knihu si můžete stáhnout zde.