Od svého založení v roce 1949 NATO nikdy nebylo o „sebeobraně svobodného světa“. Bylo to také o impériích, ilegálních válkách, koloniích, a jejich postupném rozkladu. Ačkoli dnešní mapa aliance vypadá impozantně – 32 členů a přes miliardu obyvatel – realita původní aliance byla ještě větší, jen jinak.

Zmenšování aliance (1949–1990)

Když NATO vzniklo, připojila se k němu nejen samotná Francie, Velká Británie či Nizozemsko, ale s nimi automaticky i jejich kolonie a závislá území. V praxi to znamenalo, že NATO v roce 1949 zahrnovalo části Afriky, Karibiku, Pacifiku i Asie. Francouzská severní Afrika, britské koloniální državy nebo nizozemská Indonésie se tak fakticky ocitly pod „atlantickým deštníkem“.

Jenže jak postupovala dekolonizace, aliance se zmenšovala. Maroko, Alžírsko, Ghana, Indie, Singapur – všude, kde padala vlajka impéria, NATO ztrácelo svůj teritoriální rozsah. V 60. a 70. letech 20. století tak aliance přišla o většinu svého „globálního“ dosahu a redukovala se de facto na Evropu a severní Ameriku.

Paradoxně tak v době vrcholu „studené války“ mohutnosti NATO územně ubývalo. Na konci 80. let minulého století sice aliance disponovala 16 členy, ale už zdaleka ne impérii, která kdysi garantovala.

Růst po roce 1999

Obrat přišel až po rozpadu Sovětského svazu a celého východního bloku. V roce 1999 vstoupilo do NATO Polsko, Česko a Maďarsko – první státy, které patřily do sféry vlivu Sovětského svazu. Následovala expanze na Balkán, do Pobaltí, a nakonec i do Skandinávie, s Finskem (2023) a Švédskem (2024). Počet členů se zdvojnásobil. NATO se stalo největší vojenskou aliancí v historii nejen svou silou, ale i geografickým rozsahem.

Nemůžeme se tedy divit dnešním obavám ze strany Ruska, které se musí cítit rozpínavostí NATO zcela jistě ohroženo. Ostatně všechny útoky na tento stát, případně Sovětský svaz, vždy přišly ze západu. Pokud pomineme šarvátky s Japonskem (Chalchyn gol) nebo Čínou (Ussuri), které měly jen lokální dosah. Navíc ujištění, že se po rozpadu Varšavské smlouvy nebude NATO rozšiřovat, vzalo za své. Zejména ve vztahu rozšiřování paktu směrem na východ.

Zatímco dříve se aliance „scvrkávala“ úměrně úpadku evropských impérií, po roce 1999 rostla díky připojování států, které kdysi patřily do jiné sféry vlivu. Tento růst není jen vojenský, ale i politický: rozšiřuje se definice „Západu“ a s ní i představa, že NATO je de facto civilizační projekt.

Války, které nebyly vyhrány

Na papíře jde o nejsilnější vojenský blok dějin. Přesto má NATO jednu velkou trhlinu: nikdy žádnou válku nevyhrálo jako aliance a často se spolupodílelo na ilegálních válkách.

V Koreji (1950–53) se účastnily členské státy, ale šlo o koalici pod vlajkou OSN, nikoli NATO.

Ve Vietnamu bojovaly Spojené stát – členský stát NATO.

V Afghánistánu (2001–21) se sice NATO poprvé formálně angažovalo, ale konečný výsledek byl odchod a posléze návrat Tálibánu.

V Iráku (2003) šlo o „koalici ochotných“, nikoli o alianci jako celek.

V Libyi (2011) NATO sice bombardovalo, ale nepřineslo stabilitu a zemi ponechalo v chaosu.

NATO tedy působí spíše jako politická značka legitimity než jako vojenský nástroj vítězství. Jednotlivé státy mohou v jeho rámci či vedle něj vesele válčit bez odpovědnosti, ale aliance jako celek se proměnila spíš v organizační rámec než v reálnou „armádu Západu“.

Kritický paradox

Z levicového pohledu je dnešní NATO paradoxní projekt. Přežilo dekolonizaci, i když bylo původně koloniální aliancí. Přežilo konec studené války, i když ztratilo původního nepřítele. A přežívá i vlastní vojenské neúspěchy, protože se opírá o hegemonii USA a politickou víru menších států, že členství poskytuje pojistku. Jenže ona pojistka je pouze na papíře a nikde není napsáno, že ostatní členské země přijdou té druhé na pomoc. Jako příklad nám může posloužit válka mezi dvěma zeměmi NATO, které mezi sebou vedly spor o Kypr (Turecko a Řecko). Přišel snad někdo jednomu nebo druhému na pomoc?

Aliance, která se nejprve zmenšovala s úpadkem impérií, dnes roste na troskách jiného impéria – sovětského. Přesto její vojenská bilance zůstává slabá. Nevyhrává války, pouze se jich „účastní“. To ale možná vystihuje i její skutečnou funkci: udržovat politickou jednotu Západu, nikoli vítězit na bojišti. Ostatně NATO mělo být rozpuštěno počátkem 90. let 20. století, když se rozpouštěla Varšavské smlouva. Vstup České republiky do paktu NATO byl ryze politický krok a nikdo se nikoho z občanů neptal v referendu, což byla zásadní chyba.

Evropská unie opět předvedla, že digitální suverenita je krásný sen, který však realitu rázně připomíná jen na PowerPointových prezentacích v bruselských konferenčních místnostech. Předsedkyně Evropské komise Ursula Leyenová (psáno bez antidemokratických aristokratických "von der") to pocítila na vlastní kůži – přesněji na vlastní přistávací podvozek – když její letadlo nemohlo v neděli přistát kvůli výpadku amerického GPS signálu na bulharském letišti. Ano, čtete správně: paní šéfová evropského superprojektu jménem „digitální autonomie“ musela nakonec přistát v Plovdivu … s pomocí papírové mapy.
Podle Financial Times za výpadkem stálo rušení GPS signálu, což je problém, který v poslední době trápí nejen letectví, ale i přehnaně sebevědomé geopolitické projekty. Výsledek? Letadlo s hlavou Evropské komise muselo improvizovat jako v osmdesátých letech, kdy byly mapy ještě z papíru a Evropa snila o sjednocení, nikoliv o satelitní závislosti na USA.

Když „Evropská autonomie“ závisí na satelitním systému USA

Je to trochu symbolické. Předsedkyně Komise, která se pravidelně bije v prsa s frázemi o „strategické autonomii“ Evropy, „digitální nezávislosti“ a „technologické suverenitě“, musela nouzově přistát proto, že EU stále spoléhá na americký GPS systém. V době, kdy má EU vlastní satelitní navigační systém Galileo, který byl dlouhodobě slibován jako evropská odpověď na GPS, je to trochu jako kdyby kuchař Michelinské restaurace šel po práci do fastfoodu, protože mu doma nefunguje sporák.
Nabízí se otázka: kde je systém Galileo? Odpověď: vždy „těsně před dokončením“. Od roku 2003 slyšíme, že Galileo bude „už brzy“ plně funkční. Rok 2025 je tu ... a letadlo s předsedkyní EU přistává s pomocí technologie, kterou dnes najdete maximálně v muzeu vedle faxu a Windows 95.

Vazalství 2.0 – servilita jako strategie?

Celý incident ukazuje nejen technologickou nepřipravenost, ale i geopolitickou servilitu EU vůči USA, jak se naposledy ukázalo v červenci, kdy vedení EU přijalo vysoká cla stanovená Trumpem a EU sama žádná cla recipročně nezavedla. V době, kdy přestane fungovat satelitní systém USA ve východní Evropě kvůli bezpečnostním prioritám (kvůli konfliktu na Ukrajině), Evropa jen pokrčí rameny a přizpůsobí se. Není to náhodou právě tato závislost, kterou se EU snaží léta odstranit? Leyenové doslova i politicky obrazně vypadla navigace USA a evropskou neměla.
Máme tu zábavný paradox: předsedkyně Komise, která káže o „zeleném přechodu“ a „digitální revoluci“, přistává s mapou na klíně jako starý pilot-dobrodruh. Jen chyběla scéna, kdy se ptá stevardky, jestli někdo nemá buzolu a tužku.

Papírové mapy: nový symbol digitální vyspělosti?

Možná bychom měli přehodnotit pojetí evropské technologické nezávislosti. Zapomeňte na 5G, AI nebo kvantové počítače. Evropa už vlastní jednu spolehlivou, udržitelnou a bezpečnou navigační technologii: papírové mapy. Nehacknutelné, bez výpadků, ekologicky rozložitelné.
Kdo ví, třeba bude příště Leyenová distribuovat mapy po evropských letištích jako součást nové iniciativy „Digitální Evropa – Offline verze“. Tak to dopadá, když paní předsedkyně Leyenová ochutnala důsledky své vlastní medicíny servilního chování vůči USA.

Kdybychom měli prezidenta měřit podle počtu státnických vystoupení, kritických projevů k vládě a jasných postojů proti korupci, pak by Petr Pavel sotva prolezl pod limitem. Kdybychom jej ale posuzovali podle počtu kilometrů na motorce, nebo podle toho, kolik hluku nadělá jeho projížďka v závodním autě ve stylu NASCAR, pak by už dávno vedl žebříček „nejrychlejší hlavy státu střední Evropy“.

Místo aby občas vládě profoukl výfuk, zastavil nebo aspoň přibrzdil její korupční zlozvyky a upozornil na klientelistické přehřívání motoru, raději sám přidává plyn – a jede vstříc další společenské tichosti. Jeho podpisy pod zákony jsou automatické jako razítko v pojišťovně. Proto se mu v kuloárech začalo přezdívat prezident Gummini – gumový muž, který se přizpůsobí každé zatáčce bez škrábance.

Když se kolem něj valí kauzy typu Dozimetr nebo Stoka, slyšíme jen tiché vrnění motoru v dálce. Mlčí. Jako by snad jeho největším politickým činem bylo přezouvání pneumatik. A zatímco občané platí daně, on a jeho manželka – hradní Pávková, alias první dáma v doprovodu luxusního 95 tisícového „pávkovného“ – se projíždějí po světových bulvárech. Státnická reprezentace se u nich zjevně rovná brm, brm, úsměv do kamery, večírek, zpátky na trať.

Půlka mandátu je pryč, a prezident Gummini zatím dokázal jen to, že je prezidentem tichým, hovořící hlasem ve stylu řád a klid. Tichým, poslušným a hlavně vyhýbajícím se jakémukoli politickému střetu. A tak si dnes můžeme položit otázku: máme na Hradě prezidenta, nebo jen gumovou figurínu v kožené bundě, která si myslí, že státnictví voní benzínem? Brm, brm…

Blíží se tradiční Dny NATO v Ostravě. Financované spolkem Jagello 2000, kde je velice aktivní bývalý předseda ODS a vlády Mirek Topolánek. Tanky naleštěné, pronajaté Gripeny připravené k přemetům a vlajky spojenců na stožárech – idylická přehlídka jednoty Západu. Alespoň na oko. Jenže jak to už u aliance bývá, pod leskem hromového potlesku a cinkotu výmetnic to trochu skřípe. Zrovna teď, když si u nás budou kluci z Texasu sypat písek do bot, aby ukázali, jak se brání svoboda v jejich pojetí, americká administrativa doma řeší úplně jiný druh expanze – tentokrát směrem na sever.

Ano, USA zjevně neumějí odolat svodům Grónska. Už to zkoušely oficiálně za Trumpa, teď podle médií sahají k „jemnějším“ metodám, čti: tajným operacím. Výsledek? Dánsko si předvolalo amerického velvyslance. Ano, v Kodani si troufli udělat to, co u nás by znělo skoro jako kacířství.

A teď se nabízí otázka: bude Česko solidární se spojeneckým Dánskem? Vždyť solidarita je přece mantra, kterou naše proevropská vláda SpoluSTAN používá při každé druhé tiskovce. Nenecháme Ukrajinu padnout, nenecháme nikoho na holičkách… Ale co když na holičkách stojí Dánsko, a proti němu nikoliv Rusko, nýbrž náš největší spojenec, bez něhož by Dny NATO asi spíš nebyly, tedy USA?

Předvolá si tedy ministr zahraničí Lipávek také amerického velvyslance? Nebo bude opět předvádět gymnastiku v disciplíně „jak držet hubu, ale vypadat statečně“? Jestliže Ukrajina nesmí být menší ani o Krym, pak by přece neměla být EU menší ani o Grónsko. Ani rychlokvašené přijetí Ukrajiny do Unie nevyváží fakt, že by Evropě zmizel z mapy pořádný kus země.

A tak až budou v Ostravě burácet motory amerických stíhaček (možná věčně padajících krámů s názvem F – 35) a politici se budou fotit s generály před maketou tanku, možná by stálo za to připomenout: krásné stroje, pánové, ale co takhle taky respekt k tomu, že spojenci se nekupují na splátky ani neodvážejí v krabicích s logem CIA?

Chceme jednotné NATO, nebo NATO, kde si velcí berou území malých a ostatní se tváří, že se jich to netýká? Možná by to byla dobrá otázka na letošní ostravské tribuny. My ale chceme z NATO vystoupit! Uskutečnit referendum, protože vstup do tohoto paktu byl ryze politickým rozhodnutím. Nikdo se občanů nezeptal, navíc tento pakt postrádá smysl. A to je nutné napravit!

Po vymlčování nastupuje ve Spolu umlčování. Ačkoliv Listina základních práv a svobod v čl. 17 hovoří o tom, že „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“

V 4demolici sílí názor, že bývalý ministr spravedlnosti P. Blažek by měl mlčet. Přitom za jeho výroky na sociálních sítích týkající se kosmetičky pravdy na Ministerstvu spravedlnosti a bitcoinu si žádný dočasný zákaz používání účtu nevykoledoval. Ani se u jeho postů neobjevilo sdělení, že obsah byl odstraněn, pro jeho nepravdivost.

Jestliže se tedy Spolu snaží umlčovat vlastního ústavního činitele, máme možnost nahlédnout do skutečné podstaty programu Spolu. Tím je omezování lidských práv pod mottem vracení zemi řádu oligarchie a mrtvolného klidu. Omezování lidských práv v Česku, Stačilo!