V poslední době se opět ozývají dějinné paradoxy. Ať už jde o konec druhé světové války nebo obnovení Mariánského sloupu. Můžeme si o minulosti myslet, co chceme, ale stejně ji nezměníme. Nezmění ji ani jiný výklad událostí, které lidským osudům předcházely, ani odstranění soch, památníků nebo výstavba těch nových. Dějiny se vždy odvíjejí nějakým směrem. Někdy o nich rozhodne naprostá náhoda, jindy osud. Můžeme dnes jen spekulovat, jaké by to bylo, kdyby se na Hitlera povedl nějaký atentát nebo jaké by to bylo, kdyby lidé v roce 1918 nestrhli kontroverzní Mariánský sloup.

Zde si musíme říci, proč byl vůbec onen sloup vlastně v minulosti postaven? Jednalo se o symbol vítězství katolictví nad protestantismem, tedy především nad Švédy, kteří tenkrát táhli Evropou. Teprve během následujících staletí začal být Mariánský sloup vnímán jako symbol vítězství nad protestanty na Bílé Hoře. Případně obecně jako symbol českého katolictví. Tak jej vnímali i Pražané v roce 1918 a odpůrci katolictví jej proto odstranili. Ne náhodu se všechny tyto paradoxy odehrávají v našem hlavním městě, tak jako obvykle. Nejprve jej Češi bourali po roce 1918, co by symbol Rakousko - Uherska a útlaku a nyní se vrátil zpět. Co má tento symbol reprezentovat? Útlak Habsburků nebo je to snad omluva, že byl za první republiky odstraněn? Případně zde určitou roli hraje náboženská otázka, kdy se opět chce zvyšovat úcta katolicismu? Možná na tom bude něco pravdy, když už pravicová politická reprezentace prosadila církevní restituce, tak pražská pravicová politická reprezentace celou věc ještě umocnila výstavbou Mariánské sloupu. Je to náhoda nebo spíš záměr? Osobně věřím spíš v záměr, který má za úkol obhájit dobu temného středověku, kdy měla rozhodující slovo církev, stejně se bude jednat i o určitou legitimizaci doby útlaku za Rakouska – Uherska. Celé mně to přijde jako snaha se někomu zavděčit. Dle mého názoru je obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí politickou chybou.

Sochy osvoboditelů od nacismu se odstraňují a ikony útlaku a náboženství se vracejí. Celé to postrádá logiku a hlavně to nedává žádný smysl. Jen se v tomto případě nesmyslně vyhazují peníze. Ať už je nově postavený Mariánský sloup vnímán jakkoliv, tak se vždy bude jednat o symbol, který byl v roce 1918 odstraněn. My jsme jako národ v tomto ohledu „jedničky“. Jednou necháme odstranit to a poté zase ono, abychom vše po „prozření“ vše opět vraceli na své místo. Jen abychom se buď někomu zalíbili, snažili se vymazat vlastní historickou paměť nebo si vytvořili pohádku o minulosti, která vlastně ani nebyla. Jak se postupně upozaďují historická fakta, tak se do popředí začíná dostávat nový výklad minulosti a to více jak 35 let od doby, kdy byla historie také často vykládána „trochu“ jinak. Jestliže to před 35 a více lety celé působilo jako tragédie, tak dnes je to naprostá fraška. Abych parafrázoval výrok Karla Marxe.

Na závěr svého příspěvku si dovolím doušku. Abychom přesněji pochopili myšlenkové pochody mnohých pravicových politiků, musíme jasně říci, že pokud jsou odstraňovány sochy a památníky minulosti, tak dochází k jejímu deformování. Jedná se o určitý typ transformace proběhlých dějinných událostí, aby vyhovovaly dnešnímu pojetí světa. Bez ohledu na to, jak se věci v minulosti odehrály. Jedná se o jeden z rysů současné selhávající demokracie (rozumějme liberálního pojetí demokracie, příznačně představovanou USA), která už ani nedokáže obhájit sebe sama a tak si na pomoc její tvrdošíjní obhájci povolávají minulost. Jednou varují před možným nástupem totality, jindy zase říkají cosi o nepřátelích, kteří se snaží ovlivňovat naši zemi a rozdělovat ji. Prostorem se poté pohybují výroky typu, že Praha se osvobodila sama, že Sověti do našeho hlavního města přijeli ve chvíli, kdy už nebylo co osvobozovat. Prý byla Praha svobodným městem. Pokud tomu tak skutečně bylo, tak stejný příměr můžeme použít i u příkladu Plzně. Když do ní americká vojska vstoupila, tak byla de facto už rovněž svobodným městem. Nic to ale nemění na tom, kdo které město oficiálně osvobodil.

Osmého května slavíme v České republice den, který zanechal nesmazatelnou stopu v naší historii - Den osvobození od fašismu a nacismu v roce 1945. Je to den, kdy Rudá armáda ale i vojska USA přinesla svobodu a ukončila temnou kapitolu nacistické okupace. Je to den, který si zaslouží naše nejhlubší uznání a vděk.

Osvobození Československa Rudou armádou, chcete-li spojeneckými vojsky, bylo nejen vojenským triumfem, ale také symbolem solidarity a odhodlání tváří tvář hrůzám druhé světové války. Rudá armáda vstoupila do naší země jako osvoboditel, přinášející naději a možnost návratu k životu bez strachu a utrpení.

Je důležité uznat odvahu a obětavost vojáků Rudé armády, kteří riskovali své životy, aby nám přinesli svobodu. Jejich statečnost a hrdinství jsou nezměrné a neměly by být nikdy zapomenuty. Nesmíme ale zapomínat také na vojáky Rumunska, stejně i na naše vojáky, kteří přišli z Buzuluku až do Prahy. Zapomenout se nesmí ani na vojáky USA, kteří osvobozovali západní část naší vlasti.

Den osvobození nám připomíná, že svoboda není samozřejmostí. Je hodnotou, za kterou je třeba bojovat a obětovat se. Je to také příležitost pro vyjádření vděku všem spojencům, kteří se podíleli na osvobození Evropy od nacistického a fašistického útlaku.

Navzdory všem výzvám a zkouškám, kterým jsme jako národ čelili od doby mnichovské zrady západních velmocí v září roku 1938 a okupace zbytku naší republiky v roce 1939, je důležité si připomenout, že máme pevný základ v hodnotách svobody, demokracii a solidarity. Tyto hodnoty nám byly darovány našimi předky a je na nás, abychom je chránili a předávali dalším generacím.

Oslava osvobození nás spojuje jako národ a připomíná nám, že společně jsme silní. Je to také příležitost pro reflexi nad minulostí a závazek k budoucnosti, ve které budeme pevně držet světlo svobody a lidských a sociálních práv. Nesmíme nikdy připustit opakování hrůz druhé světové války.

Odkaz Rudé armády a památka na její hrdinství jsou nezbytnou součástí naší historie a kultury. Památka padlých spojenců, ať už byli odkudkoliv, musí být stále uctívána a předávána dalším generacím jako připomínka odvahy, která nás může inspirovat i v nejtěžších časech.

Oslavujme tedy Den osvobození s hrdostí a úctou k těm, kteří obětovali své životy za naši svobodu. Ať je jejich památka vždy živá a jejich odvaha nám vždy slouží jako příklad. Všichni ti mrtví nás dnes totiž spojují. Díky jejich odvaze a odhodlání zde my všichni můžeme být.

V dnešním světě, kde se rozdíly mezi bohatými a chudými prohlubují a sociální nerovnosti stále více ohrožují životní podmínky mnoha lidí, je nutné, abychom se obrátili k levicovým hodnotám jako vodítku a inspiraci pro budoucnost. Levicový pohled na svět totiž klade důraz na hodnoty, jakými jsou spravedlnost, rovnost a solidarita. Je na čase znovu zdůraznit jejich důležitost nejen v naší politice, ale i ve společnosti jako celku.

Jedním z klíčových prvků levicové politiky, zejména té komunistické, je zaměření na sociální spravedlnost. To znamená bojovat proti chudobě, nerovnosti a diskriminaci ve všech jejích podobách. Nemůžeme přehlížet skutečnost, že mnoho lidí se stále potýká s nedostatkem základních potřeb, zatímco jiní si užívají obrovského bohatství. To není pouze nespravedlivé, ale také ničí samotnou společnost, kdy ji rozkládá a připravuje předpolí pro různé konflikty. Ty mohou vést až k rozpadu společnosti a vzniku válek. Levicové politické programy musí být zaměřeny na zajištění přístupu ke kvalitní zdravotní péči, vzdělání, bydlení a zaměstnání pro všechny občany, nikoli jen pro vyvolené. Univerzální levicové hodnoty, na kterých je postaven sociální stát, se ale současná 5demoliční vláda snaží narušit a přivést nás zpátky do první republiky, kde byly masivní rozdíly mezi bohatými a chudými. To je potřeba jasně odmítnout!

Dalším klíčovým prvkem levicové politiky je rovnost. Rovnost před zákonem, rovnost příležitostí a rovnost ve společnosti obecně jsou základními hodnotami, na kterých musí být postavena každá spravedlivá společnost. To znamená aktivní boj proti diskriminaci na základě rasy, pohlaví, sexuální orientace, identity, sociálního postavení nebo jakéhokoli jiného faktoru. Rovnost není pouze věcí morální, ale také praktickou záležitostí – společnosti, které se snaží využít celý svůj potenciál a talent všech svých občanů, jsou společnostmi, jež prosperují, přinášejí inovace a představují stabilní budoucnost lidstva.

Solidarita je dalším základním prvkem levicové politiky, který musí být v dnešní době zdůrazněn. Solidarita znamená, že jsme si vzájemně blízcí a jsme ochotni pomáhat těm, kteří to potřebují. Ne všichni totiž mají to štěstí a narodí se do bohaté rodiny nebo mají spravedlivě odměňované zaměstnání. To neznamená pouze materiální pomoc, ale také poskytování podpory a solidarity v časech krize a potíží, které způsobuje kapitalistický systém. Solidarita je klíčová pro posílení soudržnosti mezi lidmi a vytvoření takové společnosti, ve které každý občan má pocit, že je její nedílnou součástí a plnohodnotným cenným členem se svými právy, ale i povinnostmi.

Dnes, v době politických polarizací a rostoucího extremismu, je důležité vrátit se ke kořenům levicových hodnot a vzít je jako vodítko pro naše budoucí rozhodování. Boj za sociální spravedlnost, rovnost a solidaritu není nikdy snadný, ale je to boj, který stojí za to vést. Je to boj o lepší a spravedlivější společnost pro všechny její občany, a to je boj, který by měla podporovat každá pokrokově smýšlející osoba. Je na čase, abychom se postavili a začali budovat svět, který je založen na hodnotách lidskosti, solidarity a rovnosti.

Jeden z největších mozků současné vlády a světové vědy, bývalá šéfka penzionu, absolventka zkrachovalého českého regionálního Harvardu v Kutné Hoře a současná ministryně Helena Langšádlová přezdívaná kutnohorská slepice, končí ve vládě. "Za mnou a mým týmem je obrovský kus odvedené práce a za touto prací si stojím", prohlásila.  Všichni vědí, že si opravdu za svou prací stojí a ani na chvilku si nikdy nesedla, nanejvýš pobíhala někde kolem, ani nevím kde, dodal její nejmenovaný kamarád. Udělala ohromnou práci, už jí na ministerstvu na práci vůbec nic nezbylo, a proto odchází, dodal. Takový výkon svět ještě neviděl, doplnil ho znalec Járy Cimrmana.

Předsednictvo TOP09 oznámilo její rezignaci a poděkovalo jí za její "dosavadní cennou práci", tak cennou, že také celá strana TOP09 již nemá ve vládě co dělat a může skončit. Voliči to chápou a poskytují TOP09 podporu už jen 3,5 procenta, neboť rozumí konci historické mise této mimořádné TOP strany. Je to od voličů ohromné ocenění a ohromná posila pětikoalice, uvedla nejmenovaná předsedkyně strany, v pořadí druhá největší mozkovna v pozadí pětikoalice.

Zároveň se ostře ohradila proti slovu "koalice". České zpravodajské služby totiž s pomocí paní ministryně odhalily obrovský desinformační potenciál slova koalice, který Čína propašovala do vlády pomocí slova "koala". "Koala je trojským koněm ve vládě, ale není kůň", čteme v tiskové zprávě toto ohromné cenzurní odhalení českého výzkumu. Všichni přitom vědí, že typickým českým zvířetem je kráva a že by se mělo správně říkat "pětikravinec", uvedl nejmenovaný budoucí generál major. Za odhalením skandálu stojí obrovský kus práce. "Stačilo, aby americké zpravodajské služby napověděly obrázkem zvířete a ministryně hned věděla, která bije", uvedl zdroj. "Znám to zvíře už od dětství z pexesa. Vždy mi bylo podezřelé svým černobílým viděním světa", dodala znalkyně ke své obrovské práci o komunistické velmoci.

„Velice si vážím i toho, že se mi dostává pozitivní zpětné vazby a ocenění jak od zástupců vysokých škol a Akademie věd, tak od zástupců Svazu průmyslu a dopravy,“ uvedla Langšádlová. Podle dobře informovaného zdroje se jedná o jasný náznak toho, že ji Harvard nebo Harvardské fondy navrhly na Nobelovu cenu. Ta ji patrně nemine.
Pro Langšádlovou je urážlivé, když se o ní hovoří jako o ministryni, neboť není mini. Spíše je maxi, dodal TOP zdroj, s tím, že navrhuje nový zákon o nahrazení slova ministryně termínem maxistryně, který bude doživotně nosit naše obrovská politička české a světové vědy. Čest její památce.