Dle posledních statistických dat, která máme k dispozici, z roku 2021 to vypadá, že se Ukrajina stala naprosto nezávislou na zemním plynu z Ruska. Zdání může ale klamat, stejně i data, pokud jsou špatně vyhodnocena. Pokud se na celou věc podíváme ryze technicky, tak ruský plyn přes Ukrajinu proudí do zemí Evropské unie: Slovenska, Maďarska, Rakouska, Itálie, Bulharska a Rumunska. Jestliže však Ukrajina tvrdí, že se stala na ruském plynu naprosto nezávislou, tak ve své podstatě uskutečnila jako první země přechod ke Green Dealu. https://www.dw.com/en/warsaw-and-budapest-split-over-russian-energy-ties/a-61595947

Redukce závislosti Ukrajiny na ruském plynu začala již dávno před současným konfliktem. Můžeme tvrdit, že snížením závislosti Ukrajiny na ruském plynu byl omezen byznys Gazpromu. Již první plynová krize roku 2009 totiž ukazovala na mnohá úskalí plynu proudícího výhradně z Ruska přes území Ukrajiny. Trasy jednotlivých plynovodů můžeme sledovat například na mapách Gas infrastructure: https://www.gie.eu/publications/maps/

Jestliže nám Ukrajina na základě svých posledních dat (z roku 2021) tvrdí, že neodebírá žádný plyn z Ruska, tak kde jej tedy bere? Ve své podstatě uvádí čtyři hlavní zdroje – vlastní těžbu, LNG, dále vlastní těžbu neekologického břidlicového plynu a částečně dovoz ze zemí Evropy (https://en.wikipedia.org/wiki/Natural_gas_in_Ukraine). Zde můžeme narazit na problém ohledně identifikace plynu z Evropy. Jaký je to vlastně plyn, když hlavním vstupním místem dovozu zemního plynu z Evropy je dle dostupných dat Maďarsko?

Kde se vzal? Tu se vzal!

Zdroj:https://www.statista.com/statistics/1006510/ukraine-natural-gas-supply-and-consumption/

Plyn, který Ukrajina odebírá z Evropy a uvádí jej jako import plynu evropského, je vlastně ruský. Který by to asi byl jiný? Jaký jiný by se v takovém množství, které uvádějí poslední data (2021) – 2,6 miliardy kubických metrů, na Ukrajinu dostal, než ten Ruský, který byl nedávno exportován do zemí Evropy? Jak bylo uvedeno výše, vstupním bodem pro transport plynu z Evropy je Maďarsko a to odebírá plyn od které země? Ano, z Ruska. Ve své podstatě se jedná o Ruský plyn ze Západu.

Pokud jde o tento „ideologicky“ čistý „krvavě nekrvavý“ ruský plyn ze západu, je zde zajímavá obchodní klička. Když Ukrajina měla levný plyn z Ruska, tak nemusela platit tranzitní poplatky. Když se ale ruský plyn posílá ze západu na východ, je tím pádem pro Ukrajinu dražší, protože je s ním obchodováno na spekulativní burze. Že je takový plyn dražší je vidět z poklesu spotřeby na polovinu. Posílání ruského plynu ze západu na Ukrajinu je navíc výhodné pro ty země, přes které proudí kvůli tranzitním poplatkům. Proč se tedy Ukrajina plně neodstřihne od ruského plynu, aby dodržovala evropské sankce?

Záhadně zmizelý a opětovně nalezený syn předsedy vlády Andreje Babiše hýbe českou politickou scénou. Opozice požaduje hlavu předsedy vlády kvůli novým informacím v kauze Čapí hnízdo. V této kauze totiž figuruje i jeho syn, který měl dle svých slov být unesen na Krym. Andrej Babiš se proti těmto věcem ostře ohradil s tím, že jeho syn má psychické potíže. Celé je to zvláštní, ale co je nejzvláštnější, že se tyto informace dostanou ven jen několik dní před 17. listopadem. Ano, přesně před dnem, kdy si budeme připomínat státní svátek, který se jmenuje: den boje za svobodu a demokracii. Že by tedy nastalo další dějství ve snaze svrhnout současnou vládu a k tomu všemu ještě prezidenta?
Když se na to všechno podíváme, tak zjistíme, že v celé skládačce figuruje snaha do celého procesu zatáhnout Rusko (viz. prohlášení syna Andreje Babiše, že jej unesli otcovi lidé na Krym). To znamená, že se u nás začíná přiživovat protiruská hysterie. Ta je primárně namířena proti prezidentovi Miloši Zemanovi a v neposlední řadě také proti předsedovi Poslanecké sněmovny, který tam byl na návštěvě. Připočíst si sem ještě můžeme ocenění Jarka Nohavici a vše nám bude perfektně sedět. Co ale nesedí, je, proč investigativní novináři, kteří vypátrali syna Andreje Babiše, s těmito věcmi nevyšli již třeba před 10 dny? Důvod je jasný: do doby připomenutí 17. listopadu by vše vyšumělo a po této události by neštěkl ani pes.
Nyní si položme otázku: jak je možné, že investigativní novináři ovlivňují politickou scénu? Respektive proč přichází s určitými „bombami“ ve správné načasování? Důvod je jednoduchý. Místo toho, aby média plnila roli hlídacího psa demokracie, tak ji přímo ovlivňují a utváří do své podoby (mediokracie). I tohle je důvod, proč neustále klesá důvěra v demokracii jako celek, protože média stále ukazují, že zřejmě demokracie nefunguje (nefungují instituce, na kterých je postavena – často pod tlakem kapitálu a korporací). Navíc média určují, kdo smí nebo nesmí být v politice a z naší demokracie se tím stává parodie na demokracii. Lidé si pak při volbách musí připadat, jako kdyby si hráli na blázny. Chodí od voleb do voleb a nic se reálně nemění. Když se ale něco chce začít měnit, tak nastupují média v roli ochránců demokracie, že ten nebo onen je zlotřilý. (Nejen) naše demokracie se nachází v hluboké agónii.
Ponechme stranou, že je Andrej Babiš oligarcha nebo zda spáchal dotační podvod. Ať tak nebo onak je současná aféra kolem jeho syna podivná. Navíc je zde určitá paralela z doby první republiky, kdy se také podobnými způsoby snažila média politiky (i bohaté) dostat z politiky jenom proto, že se jim nehodili tak říkajíc „do krámu“. Není to nic nového. Jen mě mrzí, že dnes se k tomu, aby docházelo k eskalaci napětí ve společnosti, využívají i různé historické mezníky z našich dějin (v dějinách se tak dělo opakovaně. Aspoň ve 20. století). Ostatně v sobotu 17.11.2018 se můžeme těšit na to, jak nám někteří politici a média budou neustále předkládat, že jsou Andrej Babiš, Miloš Zeman a Komunistická strana Čech a Moravy velkým nebezpečím pro demokracii. Zapomenou ovšem zmínit, že nebezpečím pro demokracii jsou sama média, která vytváří atmosféru strachu a honbu za senzacemi.

S blížícím se kulatým výročím intervence vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa v roce 1968 se začínají vytvářet různé spekulace, neřku-li přímo fake news. Jaká ale byla pravda a proč k nám v té době vojska skutečně přišla?

Do tohoto článku vnesu trochu kritických pohledů, které se nebudou některým líbit. Předně si musíme říci, že v té době byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků. V té době více jak polovinu světa oné doby ovládá myšlenka socialismu nebo komunismu. Kapitalismus byl v defenzívě. Na našem území probíhá liberalizace poměrů a ta samozřejmě vybočuje ze zaběhlých kolejí tehdejšího modelu sovětského socialismu. Vše eskaluje v průběhu léta 1968, kdy se odehrávají jednání mezi ČSSR a SSSR, ale nakonec dojde k intervenci 21. 8. 1968. Dle mého názoru se jednalo o „bratrskou agresi“. Tehdejšímu Sovětskému svazu nic jiného totiž nezbývalo, protože si bránil svoji sféru vlivu, která mu byla určena ještě v dobách druhé světové války. Na to nesmíme zapomínat. Vojska Varšavské smlouvy by stejně přišla a to i bez zvacího dopisu, který se v dnešní době skloňuje, že měl posloužit jako alibi pro intervenci.

Opravdu šlo o to, že si Sovětský svaz bránil svoji sféru vlivu? Ano, skutečně. Stačí si vzpomenout, že den před intervencí, přesněji řečeno večer 20. srpna, navštívil sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin prezidenta Spojených státu Lynodona Johnsona. Ten jej informuje o vojenské intervenci do Československa. Z toho plyne, že si Sovětský svaz bránil svoji sféru vlivu podobně, jako to dělaly v té době USA ve Vietnamu v rámci politiky „zadržování komunismu“. Když se na to celé podíváme, tak zjistíme, že byť je intervence vojsk armád Varšavské smlouvy smutnou událostí pro naše dějiny, tak by k ní stejně došlo. Co mě k tomuto tvrzení vede? Do onoho osudného roku na našem území totiž nebyla žádná cizí vojska. Všude kolem nás byla. Sovětská v NDR, Polsku, Maďarsku a vojska USA v tehdejším Západním Německu. Takže zde jistou roli hrál i faktor, že jsme měli nejdelší hranici s tehdejším „západním blokem“.

Když si to celé shrneme, tak při intervenci vojsk Varšavské smlouvy zemřelo 137 občanů tehdejšího Československa a jedná se o smutné číslo. Tyto oběti byly způsobeny z větší míry chaosem, který zavládl onou intervencí. Nicméně pokud se podíváme, co prováděly USA ve Vietnamu, kde umírali tisíce lidí, nebo později v Grenadě, tak jsme úplně jinde a to se rovněž jednalo o intervence. Lidské oběti byly na obou stranách tehdejších mocenských bloků. To je nutné si uvědomit, než začneme dějiny paušalizovat. V dnešní době se tolik nemluví o tehdejších protestech a mrtvých na Západě, kde se nese odpor proti válce ve Vietnamu. Vlna odporu americké veřejnosti začíná nabývat na síle po masakru vesnice My-lai, kde američtí vojáci brutálně znásilnili, povraždili a umučili až 500 lidí. To se rovněž odehrálo v roce 1968. Poté v roce 1969 došlo k odporu v samotných Spojených státech, kdy branci odmítali nastoupit do vojenské služby. Protesty se přesouvají až do roku 1970, kdy dojde k masakru studentů na Kentské státní univerzitě v Ohiu. V té době Národní garda zastřelí 4 studenty, když protestují proti válce ve Vietnamu. Jsem nesmírně zvědavý, zda se i tyto události budou objektivně připomínat.

Na závěr si dovolím jednu doušku. Dostal jsem otázku, zda intervence do tehdejšího Československa byla legitimní? Samozřejmě, že nebyla. Na druhou stranu se musím ptát, zda byla válka ve Vietnamu legitimní i s jejich oběťmi, které spaloval napalm? Byl legitimní útok na Grenadu? Nebo nedávno v Iráku, Jugoslávii a zase v Iráku? Bylo vše legitimní?

Dnešní levice se v naší republice vyskytuje v krizi. Tu můžeme definovat jako neschopnost prosazovat v praxi zájmy vykořisťovaných a jinak marginalizovaných osob. Ve svém příspěvku se nebudu zabývat levicí sociálně demokratickou nebo zelenou, ale radikální. Tedy komunistickou. Je sice paradoxem dnešní doby, že právě levicové strany ČSSD a KSČM umožnily vznik menšinové vlády ANO a ČSSD v čele s oligarchou Andrejem Babišem. To je v médiích neustále rozebíráno. Vždy je hledán viník toho, proč vlastně vládne oligarchie s podporou komunistů. Prý se jedná o špatné spojení a nastane konec radikální levice v České republice. Všichni si ale musíme uvědomit, že žijeme v roce 2018. Je to doba diametrálně odlišná od doby před 30 lety. Naprosto se proměnila společnost i mezinárodní vztahy a jsme v prostředí globálního kapitalismu. To je potřeba mít neustále na paměti a být schopni řešit problémy této nelehké doby. To se často odráží ve volbách, které stále více vyhrávají pragmatici a ne ideologové. Lidé chtějí stále více vidět před svými zraky reálné výsledky politiky, která se jejich života dotýká snad na každém kroku.

Radikální levice v podání KSČM neměla v nových podmínkách jednoduchou situaci, protože byla často ostrakizována a často i vylučována z možnosti vládnout. To se odrazilo v tvrzení, že KSČM je odsouzena přežívat v opozici. Vše se ale změnilo v krajských volbách v roce 2012 a po sněmovnách volbách v roce 2017. V uplynulých desetiletí odvedlo vedení KSČM vynikající práci a domnívám se, že v minulých volbách jsme neudělali žádnou závažnou chybu. To, proč jsme získali něco málo nad 7% voličů, má jinou příčinu. Změnila se doba. My musíme odpovědět na nové problémy novým způsobem. Přes polovinu Poslanecké sněmovny tvoří nové strany, které říkají, že jsou antisystémové (Okamurovci, hnutí ANO, Piráti). Zde je potřeba říci, že antisystémové strany svoji existenci ospravedlňují tím, že údajně bojují proti systémové korupci a de facto kopírují v některých oblastech myšlenky radikální levice.

Když KSČM vznikala, usilovala o co nejdelší přežití v novém společensko - ekonomickém systému. Proto pochopitelně velkou roli hrála i jistá obhajoba doby minulé, ale to již dnes mnoha občanům-voličům nestačí. Právě fenomén vzpomínání byl obhajitelný přibližně do poloviny první dekády nového tisíciletí. V té době byly stále živé obrazy z divoké privatizace státního majetku v 90. letech 20. století a rovněž nás provázela poměrně vysoká nezaměstnanost, která je v současné chvíli ale passé. Poměrně značný vliv měla na radikální levici také finanční krize roku 2008. Negativně KSČM ovlivňuje pokles členské základny. Před 10 lety naše strana měla něco přes 80 tisíc členů a dnes je to necelých 40 tisíc. A za 5 let se můžeme dostat na polovinu současného stavu. Tento problém nemáme sami. Trpí jím podobně i řada dalších politických stran. Je to způsobeno zejména individualistickým způsobem života, který mladou a střední generaci odrazuje od sdružování se v kolektivních organizacích, včetně politických stran. Tento jev se začal vyskytovat již v 80. letech minulého století v USA. Nový způsob života, který je postavený na jednotlivcích a vysoké snaze život individuí kapitalizovat, vede k celkovému úpadku jak demokratických hodnot, tak i sociálních. Lze tvrdit, že v době před rokem 1989 sice v našich podmínkách byla určitým způsobem omezena individualistická práva, ale na druhou stranu byla preferována a zkvalitňována práva sociální. Naproti tomu v západních zemích té doby byla situace obrácena. Existovala práva individuální, ale omezována práva kolektivní (např. odborů). Výše uvedené faktory je nutné brát jako fakt a nastartovat novou komunistickou politiku v globalizovaném světě. Dnes se již pracující totiž neidentifikují se stejnými zájmy a hodnotami jako před rokem 1989 a často zmanipulováni masovými médii, proti svým zájmům, volí strany, které prosazují věci proti zaměstnancům. Jedná se o širokou vrstvu různě pracujících lidí a na ně KSČM musí reagovat. Neustále totiž vedeme staré války. Problémy z doby minulé jsou pro mladého člověka těžko pochopitelné, protože jednak onu dobu nezažil, a co je ještě horší, tato věc dnešní mladou generaci (jakož i nastupující) netáhne a příliš nezajímá. To je způsobeno právě probíhajícím individualistickým způsobem života, který mladé lidi žene za ziskem a konzumem. Navíc média v této věci negativně přispívají k myšlenkám radikální levice, když tvrdí, že neexistuje žádná jiná alternativa vůči současnému systému. Na obhajobu současného kapitalismu vždy uvádí negativní příklady z 50. let, ze srpna roku 1968, nebo z období vlády Stalina v Sovětském svazu. Nicméně v době mezi lety 1948-1989 se vytvořilo také mnoho kvalitních a dobrých věcí. Nelze onu období vnímat jen negativně. Mezi velké klady oné doby patří rychlá poválečná industrializace, výstavba sídlišť, prvky sociálního státu, s bezplatným zdravotnictvím a středoškolským i vysokoškolským vzděláváním atd. Jistěže se musíme neustále hlásit k dobrým věcem, kterých se v dějinách socialistického a komunistického hnutí dosáhlo. Zároveň si ovšem musíme uvědomit zásadní výzvy naší nové doby, která přináší mnoho problémů všem generacím. Z tohoto důvodu bych se soustředil na současný vývoj společnosti, která čeká, že jí my, představitelé radikální levice v České republice, přineseme řešení aktuálních palčivých problémů. Občané nečekají na to, že se budeme vnitřně hádat o tom, kdo je nebo není opravdový komunista, nebo zda doba minulá byla dobrá nebo špatná. To nechme hlavně historikům.

Ptáte se jak dál? Co vlastně dělat, abychom zvrátili negativní volební výsledky a přitáhli více občanů-voličů jako dříve nebo ještě víc? Východisko vidím jen jediné možné: přestat nostalgizovat a reagovat na zásadní výzvy nové doby. Je zřejmé, že dnes jsou úplně jiné podmínky pro fungování radikální levice. Pokud si to neuvědomíme, tak se bohužel velmi brzo dostaneme na pověstné smetiště dějin. Pokud chceme, abychom byli skutečně moderní komunistickou stranou, tak se musíme zaměřit na následující oblasti řešení problémů společnosti.

Předně si musíme uvědomit, že na světě vládne globální kapitalismus. Pokud jej chceme nahradit socialismem, musíme zavádět takové nástroje, které nám to umožní. V současné době musíme začít vytvářet předznamenávající instituce, které budou moci tvořit pilíře budoucí socialistické společnosti – socialismus 21. století.  Musíme se tedy ptát, co má KSČM vlastně dělat, aby se stala hnací silou společenského vývoje a co považuji za nutné, aby prosazovala.

Jak už jsem uvedl výše, naše politika musí odpovídat změněným společenským problémům. Zároveň musíme dále rozvíjet socialistickou a komunistickou teorii pro tuto proměnu. Problémem naší strany je, že jsme zatím nedostatečně oslovili občany ohledně problémů současného světa, které každodenně řeší. Naše teorie musí samozřejmě vycházet jak z klasiků marxismu, tak i dalších socialistických a komunistických vědců dnešní doby. Na to vše je nutné navázat v rámci kritiky současného kapitalistického systému, včetně jeho neoliberální politiky. Z kritiky poté vzejdou i následná řešení změny systému. Mezi základní prvky nového socialismu můžeme řadit například státní, krajské, městské a družstevní vlastnictví (tj. prvky samosprávného socialismu), participativní rozpočty či základní příjem. Díky většímu zavádění automatizace se musíme zaměřit na zkrácení pracovní doby na 4 denní pracovní týden přinejmenším do roku 2030, podobně jako to plánují v jiných, i západních zemích. Také další ochrana sociálních práv občanů musí být parketou KSČM. Rovněž trvalá a radikální ochrana životního prostředí musí být vlajkovou lodí naší strany. Musíme trvat na tom, aby se zavedla v ČR, EU, ale i na celém světě pomocí OSN daň z uhlíku a zaměřit se rovněž na rozvoj jaderné energetiky jakožto překlenovacího (stálého) zdroje energie do doby, než bude vylepšen nebo objeven zdroj nový a efektivnější. Naše strana musí zrudnout a zezelenat. Jedině tak dokážeme překlenout současný stav do podoby, kdy budeme hlavní levicovou silou v naší společnosti. Pokud to nedokážeme, tak nás čeká neblahý osud.

Strana musí hledět do budoucnosti, abychom oslovili současné generace, které mají nové problémy. Změnit můžeme už zítřek! Komunistická strana musí působit na všechny generace a zároveň si musíme uvědomit, že dnes už tvoří velkou část dospělé populace lidé, kteří se narodili po roce 1990 a mají nové problémy kapitalistické společnosti, jímž musí čelit. Tuto mladou a střední generaci musíme nutně oslovit, protože její většina se v současné době, proti svým zájmům, nechává zlákat  ANO, Okamurovci či Piráty, kteří všichni předstírají antisystémovost. Kapitalismus má mnoho negativních dopadů na společnost, lidé to vědí a čekají na řešení. Ta jim musíme dát co nejdříve a co nejrychleji.

Proběhnuvší první kolo doplňovacích voleb do Senátu ve volebním obvodě Zlín dává tušit, že je s naší demokracií něco v nepořádku. Pokud se blíže podíváme na samotné výsledky, tak zjistíme, že k prvnímu kolu těchto voleb přišlo jen 16% oprávněných voličů. Ano, čtete správně – 16%. O čem to svědčí? Hlavně o celkovém stavu společnosti a nechuti volit kandidáty do Senátu (potažmo sabotovat senátní volby jako celek). Neustále se totiž ukazuje, že Senát není vnímán jako pojistka demokracie, ale spíš jako odkladiště vysloužilých politiků (respektive, že je vlastně na nic). S tím vším se prolíná fakt, že o obsazení horní komory našeho Parlamentu rozhoduje menšina a většina demokraticky mlčí. Jedná se o paradox naší demokracie, kdy všichni budou „nadávat“ na obsazení Senátu, ale k volbám nepůjdou, protože je to podle jejich mínění  zbytečné. Kořeny tohoto problému tkví v historii vzniku samotného Senátu, kdy se skutečně nedokázaly vyjasnit jeho kompetence, aby byl zapojen do legislativního procesu hlouběji, než je tomu doposud.

Když začneme analyzovat první kolo doplňovacích voleb, tak zjistíme, že se do druhého kola vůbec nedostal levicový kandidát. Oba dva kandidáti skončili hluboko pod 10%, což je varování pro levici jako celek. Obávám se, že při změně složení naší společnosti (nové nastupující generace) budou vyhrávat ti kandidáti, kteří více či méně budou v daném regionu známí (více či méně inklinovat k současným trendům). Z logiky věci tedy plyne, že volby do Senátu by měli vyhrávat ti lidé, kteří jsou buď starosty/starostkami nebo v daném obvodu působí jako lékaři, poradci, manažeři atd. Je zde ale jeden háček. Pokud jde o lékaře, manažery a jím podobné, tak vyhrávat budou ti, kteří se pravděpodobně identifikují s pravicovou politickou scénou (případně momentálně úspěšnou politikou). U starostek a starostů je situace odlišná. Tam na stranickém dresu tolik záležet nebude, ale bude záležet na tom, jak je v daném místě onen člověk populární nebo ne. Další faktor, který lze vyčíst z těchto voleb je, že do druhého kola postoupil i člověk, který je daňovým poradcem – s největší pravděpodobností má i více peněz, než ostatní a inklinací bude maximálně pravý střed. Zajímavé je, že zde neuspěl kandidát hnutí ANO, ale je zde evidentní vysoký počet hlasů pro kandidáta hnutí STAN. Nesmíme zapomenout na to, že volební obvod Zlín je silně religiozní a tak se nemůžeme divit tomu, že první kolo vyhrála kandidátka KDU – ČSL.

Vraťme se ale zpět k pojetí demokracie při volbách do Senátu, kdy vítěz bere vše. Pokud bychom chtěli uspořit, tak by mělo logiku zavedení jednokolových voleb do Senátu. Nicméně to by volební účast nijak nezvýšilo a zůstala by pravděpodobně na hodnotách kolem 20%. Takže o složení Senátu vlastně v tomto případě rozhoduje menšina (20%) na úkor většiny (80%). Z toho je patrné, že Senát je vnímán negativně. Musíme se však na jeho existenci podívat i z druhé strany, kdy je opravdu nutný a to například při rozpuštění Poslanecké sněmovny. V tu chvíli plní úkony nezbytné pro fungování země. Stálo by za zvážení, zda Senát více nezapojit do tvorby zákonů a fungování společnosti jako celku. To je ale otázka pro zákonodárce, jakým způsobem provést tyto inovace. Pokud se nějaké neprovedou, tak se volební účast bude pořád pohybovat pod 20% a bude stále klesat, až se může stát, že o obsazení Senátu budou rozhodovat jenom stovky lidí.

Musím se ptát: pokud k tomu dojde a bude zvolen kandidát/kandidátka, který/která se nebude mlčící většině líbit, tak dojde rovněž k masovým demonstracím jako v případě volby prezidenta? Přeci by byl/byla zvolen/na v demokratických volbách podle regulí. Ukazuji zde na paradox naší demokracie, která je v poslední době plná divných deformací a zákonodárci na ně bohužel nedokáží rychle reagovat. Respektive tomu všemu dávají volný průběh. Nacházíme se ve světě, který se bohužel vyznačuje rychlostí a proto je nutné, aby se také reagovalo na změnu ukotvení Senátu v naší společnosti. Pokud k tomu nedojde, tak budou stále více zaznívat hlasy, které budou volat po jeho zrušení.