Na březnovém jednání zastupitelstva našeho města zazněla v připomínkách zastupitelů informace od Ing. Šorčíka. Navrhl vypsat referendum ke zrušení hazardu ve městě. Referendum by bylo spojeno s komunálními volbami a bylo by pro vedení města závazné. Od pana místostarosty Koubského staršího jsme se dozvěděli, že město vyhlášku regulující hazard ve městě nemá a tak se sem stahují různí hráči z okolí. To je teoreticky možné, ale na druhou stranu je nutné poznamenat, že současná zákonná úprava je poměrně přísná. Díky tomu klesl počet heren v našem městě z 33 na 21. Vyhláška, která by tuto věc regulovala ještě více, byla sice v minulosti připravena, ale následně byla stažena právě proto, že zákon je prý dostatečně tvrdý. Myslím si, že pokud by byl zákon dostatečně tvrdý, tak v jakémkoliv městě (obci) nejsou žádné herny. Nicméně se na celou věc musíme podívat komplexněji.

Pokud určitá obec má na svém území herny (hrací automaty), tak z toho má jistý finanční obnos do svého rozpočtu. V případě našeho města to činí 18 milionů za rok. Jedná se o regulovaný hazard, který zde byl povolen a provozován ve velkém, hlavně v divokých 90. letech minulého století a v první dekádě nového milénia.

Jedna stránka je tedy ekonomická. Druhá stránka je morální. Která je tedy důležitější? V tomto případě morální, protože město ve své podstatě má příjem z regulovaného hazardu, který dokáže ničit životy a rozvracet rodiny. Nehledě na to, že hraní hazardních her může vyústit v určitý typ závislosti, pokud se někdo stane chronickým hráčem. Když bude na první místo dosazen morální pohled na hazard, tak bychom jej museli zakázat všude, protože je nemorální (společensky nebezpečný). Toho ale docílit úplně nelze, protože každá tvrdá regulace plodí negativní jev v podobě ilegálních heren (porušování pravidel). Nicméně pokud by se nějaká ilegální herna objevila, tak by v tomto případě musela konat policie a tvrdě trestat. Otázka tedy zní, zda na území našeho města mít herny, případně kolik a kde?

Pokud se na věc podíváme z hlediska ekonomiky, tak zjistíme, že po uzavření všech heren by město přišlo o oněch 18 milionů ročně. Tento výpadek by se musel nahradit příjmem z jiných věcí (kupříkladu vyšší cestovní ruch, poplatky atd.). Například paní zastupitelka PhDr. Pospíšilová má obavu, aby podnikatelé, kteří podnikají v hazardu, nežalovali město o ušlé investice, kdyby se herny zrušily vyhláškou úplně. To by zcela jistě mohlo nastat, ale na druhou stranu je město natolik suverénním orgánem, který může regulovat, že by případný soud mělo ustát. Nicméně „hazardní lobby“ je silná a mocná, protože za ní stojí kapitál. Ten samý kapitál, který vydělává na lidské závislosti a neštěstí.

Jak výše uvádím, regulace hazardu není jednoduchá věc právě proto, že se zde střetávají tyto, již zmíněné roviny: ekonomická a morální. Je tedy otázkou, která rovina je při rozhodování postavena výš. Hazard je velký společenský problém a vždy má být regulován na co nejnižší možnou míru. Nicméně se obávám, že pokud by došlo k tvrdé regulaci, tak závislí hráči budou stejně dojíždět do míst, kde je hraní povoleno. Případně se přesunou na internet. Navíc v našem městě nejsou hlášeny přestupky nebo stížnosti v této oblasti.

Na závěr jen dovětek k možnosti konání referenda: tuto možnost osobně vítám a jsem příznivce obecních referend. Nicméně regulace hazardu je věcí politickou a spíš mi přijde, že v tomto případě se zastupitelé bojí nějak rozhodnout, protože ať by rozhodli pro větší nebo menší regulaci, tak si znepřátelí jednu nebo druhou stranu. Právě proto chtějí referendum, aby se poté mohlo říci, že to je vůle občanů města. To ale nemění nic na tom, že hazard je špatná věc.

Na přetřes opět přichází novela zákona o střetu zájmů. Tvrdší verze onoho zákona byla schválena minulou Poslaneckou sněmovnou a nyní už je ve druhém čtení novela, které napravuje chyby. Opět se tedy naplnilo přísloví: mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Současná verze zákona o střetu zájmů totiž zavedla tzv. Centrální registr oznámení na internetu. Do něho může nahlížet, kdo chce a tak se například můžete dozvědět co ten či onen volený funkcionář vlastní, jaké má příjmy, zda je v dozorčí radě, má cenné papíry atd. Přísná verze zákona měla snížit korupci. Oblíbený to argument na obhajobu přijetí zákonů (byť nedokonalých) v našich končinách. Nicméně se nestalo nic a navíc to přineslo nemalé problémy neplaceným funkcionářům na obcích. Argument byl jasný: proč bych se měl svlékat do naha, když se tady starám o malou obec „za pár korun“. Podle jiných je to pozvánka pro zloděje, když budu muset všechno přiznávat. Vše má svoji logiku. Je tedy vidět, že zákonodárci ve své snaze udělat co největší transparentnost si neuvědomili dopady na ty nejmenší obce a přestřelili. V tuto chvíli se ve sněmovně tedy projednává kompromisní novela zákonu o střetu zájmů, která má u starostů zavést jiný režim v centrálním registru oznámení. Všichni bez rozdílu budou muset vyplnit majetkové přiznání, ale některé citlivé údaje budou nepřístupné na internetu. Stát tedy bude mít přehled o všech věcech a veřejnost o těch nejdůležitějších (například majetku funkcionáře atd.).

Někteří zástupci by však současnou verzi zákona o střetu zájmů zrušili úplně. To by podle mého názoru byl krok špatným směrem a je potřeba hledat nepolitická funkční řešení problému. Vinu za současný zákon nese tehdejší Legislativní rada vlády pod vedením Jiřího Dientsbiera, která do legislativního procesu poslala zmetek. Nemalou úlohu v tomto procesu opět hrály neziskové organizace, které bojovaly za největší transparentnost v celém vesmíru. Dopady vidíme na vlastní oči. Všichni vědí všechno a nikdo vlastně neví nic. Někteří poslankyně a poslanci se dokonce nechali slyšet, že se budou bít za zrušení zákona do úplného konce. Respektive chtějí, aby majetek politiků zůstal tajný. Tedy i poslanců a senátorů. Zde se ale střetávají dvě roviny podle Listiny základních práv a svobod. První rovinou je ochrana soukromí. Zde můžu říci, že každý veřejný funkcionář ve své podstatě ztrácí své soukromí ve chvíli svého zvolení. To je prostě politika. Znám to ze své zkušenosti. Druhou rovinou je právo na svobodný přístup k informacím. Lidé mají mít právo vědět o svém veřejně voleném funkcionáři co nejvíce informací. Je tedy politickou otázkou, co vše se bude zveřejňovat a co ne. Jedná se o věc velice citlivou a to jak mediálně, tak i lidsky. Každý má totiž ono měřítko postavené jinde. Ovšem zamezovat lidem, aby o svém zvoleném funkcionáři nevěděli vůbec nic, je cesta do pekel.

Volení funkcionáři si musí uvědomit, že zde pracují pro občany a nemusí se bát něco přiznat. Bojí se opravdu jen ti, kteří mají asi něco bokem nebo na černo. Na závěr si však musíme uvědomit, že jiná je situace na malé vesnici, středním městě, Praze, kraji nebo u poslanců či senátorů. To vše musí být bráno v potaz a podle toho by se měl přizpůsobovat i samotný zákon.

Hlas lidu, hlas boží. Tak nějak by se dala klasifikovat snaha zavést prvky přímé demokracie na úroveň volby starostů, primátorů a hejtmanů. Klasik by řekl, že se jedná o velice důležitý prvek, který v naší společnosti chybí. Ano, to je bezesporu pravda. Nicméně není vše tak růžové, jak se může na první pohled s takovou volbou zdát. Není totiž vyjasněno nemálo problémů a hlavně  by zavedení přímé volby tohoto typu mohlo přinést více škody, než užitku.

Nápad na zavedení přímé volby starostů a dalších veřejných funkcionářů není nový. Již na začátku 90.let minulého století zde byla snaha tento instrument zavést. Nakonec jej přijalo Slovensko. V dnešní době Piráti a SPD Tomia Okamury argumentují tím, že přímou volbu mají mnohé evropské země a proto je musíme následovat. To je bezesporu pravda (jen aby to pak nebylo ve stylu dohnat a předehnat- aber ty konce), ale ty jsou na jiné úrovni vyspělé demokracie, než je náš stát (kupříkladu Německo má přímou volbu starostů už od roku 1952). Na co narážím? Na problém, který se jmenuje vžitá nepřímá volba. Tedy stav, kdy se starosta volí ze středu zvolených zastupitelů. V přímé volbě by se tedy musel vyjasnit vztah jak starostu volit. Zda bude volen samostatně z kandidátů na starostu a poté se bude volit zastupitelstvo. Případně se starostou stane lídr vítězné kandidátky. Takový model mají například v Itálii. Nicméně, když se opravdu podíváme na současný stav věcí, tak starostové jsou na určitých úrovních voleni v 25 evropských zemích voleni přímo a v 19 nepřímo. Takže není pravdou, že přímá volba převažuje všude. K tomu je potřeba říci, že i země, které mají tento typ přímé volby zavedený, tak jej třeba různě kombinují. Například mají tuto volbu zavedenu jen některé spolkové země (Rakousko).

Položme si další otázku. Opravdu většina obyvatel naší republiky chce přímou volbu starostů, primátorů a hejtmanů? Ono to až tak jednoznačné nebude, protože když se v našich podmínkách k určitému typu přímé volby sáhne, tak se to vždy někomu nebude líbit. Uveďme si klasický příklad, co se může přihodit, když zrovna vyhraje člověk, který bude menšině (která prohraje) vadit. Pokud by menšina, která prohrála respektovala demokratickou volbu (a její nejvyšší formou je právě přímá volba), tak by nesvolala třeba nějakou tu demonstraci proti onomu člověku. Jenže v našich podmínkách se začíná zavádět nový prvek demokracie ve stylu: i když si tě většina zvolila, tak nám (menšině) se nelíbíš a budeme provádět veřejný lynč, protože jsi např. člen nějaké politické strany, která se nám nelíbí. V tom spatřuji úskalí přímé volby. Navíc přímá volba není žádnou spásou, protože nejsou vyjasněny kompetence starosta/rada/zastupitelstvo. Jistou logiku by mělo že starostu by vykonával člověk, který získal nejvíce preferenčních hlasů ze všech kandidátů. Ostatně v řadě obcí tomu tak skutečně je, ale může se stát, že i takto zvolený starosta by byl například loutkou většiny v zastupitelstvu.

Jak můžete vidět, tak přímá volba nemusí automaticky znamenat vyřešení například nízké volební účasti nebo, že se na obcích a městech hned něco zlepší. Vše je přeci o lidech a pokud se lidé nebudou chtít domluvit na správě věcí veřejných a řídit svoji obec levicově nebo pravicově, tak je úplně jedno, zda starosta bude volen přímo nebo nepřímo. Je pouze faktem, že přímo volený starosta by se opíral o nejvíce hlasů z voleb (jednalo by se ve své podstatě o manažera a pokud by měl v něčem rozhodovat, tak si nese s sebou problém manažerského selhání). Otázka jeho odvolatelnosti na základě manažerského selhání (kdo by posoudil jeho selhání) by tedy byla značně problematická, ale to už je námět na jiný článek.

S novým rokem přišla jedna zásadní změna v oblasti doručování tiskovin do domácností. Tuto službu již nezabezpečuje Česká pošta, ale nově soukromá společnost. S přechodem na „nový systém“ se ale vyskytují chyby v samotném doručování, kdy do mnoha domácností nechodí předplacené noviny. Českou poštu od nového roku nahradila soukromá společnost První novinová služba (PNS). Položme si ale jinou otázku, která s přechodem na nový systém souvisí. Jak je možné, že si tento sektor nechala Česká pošta, která je vlastně státem, odebrat? A kdo je za to zodpovědný?

Pošta je vynález už poměrně starý. Jako instituce začala fungovat řádně v 19. století a byla hojně využívána hlavně ve válečných konfliktech. Ostatně pošta jako instituce byla vyvinuta právě pro potřeby armády (stejně jako internet). Postupně se z pošty stala služba pro veřejnost a velice dlouho byla vlastněna státy a byla považována za službu veřejnosti. Zároveň byly poštovní úřady zřizovány téměř v každé vesnici, aby lidé mohli mít styk se státní správou a okolním světem. S nástupem digitalizace, robotizace a privatizace však nastávají problémy. Pošta si nejprve nechá vzít systém doručování zásilek a tuto oblast přenechá různým soukromým společnostem typu PPL a DHL. Poté ale zjistí, že tento systém potřebuje zpět a tak se dává na „soupeření“ v rámci trhu. To byl první krok k privatizaci „veřejné služby“. Vzhledem k tomu, že již není „IN“ tolik posílat pohlednice nebo dopisy, tak pošta sahá ke stále narůstajícím poplatkům za jejich služby. V rámci digitalizace alespoň pošta přešla na systém Czech point, kdy si můžete na téměř každé poště nechat ověřit např. listinu a nemusíte k notáři. Vše má ale své výhody a nevýhody. Vzhledem k tomu, že pošta vyplňuje veřejný prostor a zastává co by instituce veřejnou službu, tak je značná chuť tento státní podnik privatizovat. Postupně se tento „nešvar“ děje a dalším krokem je právě odebrání doručování novin a přechod k soukromé společnosti, která ale ve veřejné prostoru selhává.

Je tedy evidentní, že oblast veřejné služby je lukrativní byznys a ten by si měl nechat pod sebou stát. To, že v řadě oblastech pošta selhává je také fakt a nelze to zapřít (zde totiž působí značně kontroverzně různé zlaté padáky nebo značné odměny manažerům atd.). V poslední době se divili čelní představitelé ČSSD, jak je možné, že soukromá společnost v doručování selhává. Možná se diví záměrně, protože za „odluku“ doručování je zodpovědné ministerstvo vnitra pod které spadá Česká pošta jakožto podnik a tomuto ministerstvu šéfoval Milan Chovanec. Takže je na místě se ptát, proč ministerstvo umožnilo tuto skrytou privatizaci provést? Vše se svádí na dnes hojně používaný pojem restrukturalizace a zefektivnění. Jenže místo toho, aby se něco zlepšilo, tak se daná věc ještě zhoršila a to pro potěšení soukromého sektoru, kdy je pošta označována jako nefunkční, protože je státu. Opět to celé nahrává soukromému kapitálu, který z logiky své věci vždy chce privatizovat veřejné statky, které mají sloužit všem lidem bez rozdílu.

Systém „tiché privatizace“ je v našich podmínkách poslední dobou hojně rozšířen. Místo toho, abychom privatizovali (rozprodali, zlikvidovali, rozkradli) celek, tak to raději uděláme postupně a v tichosti. Je něco shnilého ve státě českém a ona hniloba se projevuje právě v tichém privatizování, kdy se vytvářejí různé divize nebo odluky, které jsou vesměs privatizovány „za babku“.

Východisko je jen jediné: aby se veřejné služby neprivatizovaly a zůstávaly v rukou státu. Zde ale musí stát působit jako dobrý hospodář a starat se o své podniky řádně a nedopustit, aby se v nich rozdávaly zlaté padáky nebo existovaly jiné nešvary.

Rok 2018 začal. Bude to perný rok na kulatá výročí, ale také politické zvraty. Na naší politické scéně zejména ve vztahu k důvěře nebo nedůvěře menšinového kabinetu premiéra Andreje Babiše. Stojí za úvahu, proč v České republice je předsedou vlády (pojem premiér naše Ústava nezná – tento výraz je typický zejména pro Velkou Británii) právě tento člověk. Nemůžeme se tomu z logiky věci vůbec divit. Jeho hnutí s velkým náskokem na druhou ODS vyhrálo volby. Zajímavý je však jiný vztah a to vztah k oligarchii. Hnutí ANO ve své podstatě reprezentuje (veřejnou, průhlednou) transparentní oligarchii. Byla to právě ČSSD, která v roce 2013 umožnila vstup oligarchie na naši politickou scénu a to otevřenou spoluprací. Do doby, než se utvořilo hnutí ANO existovala tzv. skrytá oligarchie tradičních politických stran ODS, ČSSD, TOP 09. Tyto strany byly ovládány (možná stále jsou) kmotry v pozadí. Navíc je dost často podporovaly firmy, které jim přinášely milionové sponzorské dary na jejich účty. Ve své podstatě je tak korumpovaly, protože chtěly, aby prosazovaly jejich zájmy. Dnes je ale situace poněkud odlišná. Veřejně zvítězila strana oligarchie, která jasně říká, že pokud by neexistovala skrytá oligarchie tradičních politických stran, tak by vlastně neexistovalo ani hnutí ANO a tím pádem by nevznikla otevřená oligarchie. Z toho plyne, že hnutí ANO již nepotřebuje strany skryté oligarchie, protože sama je stranou otevřené oligarchie.

Jak se postupně začíná prosazovat nový typ vládnutí (menšinová vláda sice u nás není nic nového, ale nemá dlouhého trvání), tak dochází i k přesunům v samotném hnutí ANO. Již dávno je jasné, že se jedná o stranu tzv. catch – all party. To znamená strana pro všechny, která je široce rozkročena v politickém spektru. Z tohoto důvodu „luxuje“ hlasy všem. Jenže takové strany mají úspěch pouze v době konjunktury a z tohoto důvodu bude stejně dříve nebo později nutné jí dát (chtě, nechtě) důvěru. Pokud by k tomu totiž nedošlo, tak by hrozily předčasné volby, které by stejně dopadly přibližně stejně a navíc by je (bohužel) zaplatil daňový poplatník. Všimněte si, že tohoto tvrzení by dříve nebo později využil právě Babiš k legitimitě svého dalšího vítězství. V tuto chvíli nezbývá nic jiného, než zkusit prosazovat věci, které jsou shodné ve volebnách programech. Jak je hnutí ANO rozkročeno široce, tak zákonitě totiž muselo kopírovat programy všech politických stran a musí prosazovat některé věci od jiných politických subjektů.

V individualistické společnosti se totiž postupně stírají rozdíly mezi pravicí – středem – levicí. Většinově lidi zajímá aktuální řešení problémů, které se v rychle se měnícím světě vyskytují. Z tohoto důvodu často ideologie ustupuje do pozadí a pokud se začne ideologizovat, tak to navenek působí kontraproduktivně. Je tedy nutné mít jasný ideový základ a ten promítat do řešení problémů společnosti. Na to lidé čekají. Čekají, až začne ona pověstná změna. Jestli to bude změna k lepšímu nebo horšímu vždy ukáže až čas. Musíme si ale jasně říci, že veřejná oligarchie, která vyhrála volby bude dříve nebo později chtít privatizovat veřejný prostor. Vždy ji šlo o větší akumulaci zisků (peněz) ve svých rukou. V tuto chvíli se ale nesmí podporovat chaos ve státě. Ten by totiž nahrál právě jak skryté, tak otevřené oligarchii. Je potřeba spíše participovat na společných věcech a ukazovat lidem, že se řeší problémy. Pro zajímavost můžeme srovnat výrok Andreje Babiše, který řekl: všichni chtějí být v opozici a my abychom to za ně odmakali. Zajímavý výrok, kterým si získal další voliče a to bez ohledu na to, co vlastně strany a voliči chtějí. Naráží v něm totiž na skutečnost, že se proti němu opět vytvořil blok nepřátel. Co je tedy v tuto chvíli lepší? Být v bloku nepřátel (a nic nedělat) nebo se alespoň snažit prosadit některé věci z volebního programu? Podle mého názoru druhá možnost.