Během posledních třech desítek let jsme byli svědky různých životních osudů. Rozpadů států, válek, teroru. Vše se odvíjí od chvíle, kdy reálně selhal model socialismu, který zde byl utvářen do pozdního roku 1989. Utvrzení mnohých lidí, že socialismus páchá jen zlo, dnes vede k tvrzení, že vůči současnému systému není alternativa. Jenže pokud se podíváme na sovětský model socialismu z hlediska ekonomiky, tak zjistíme, že se ve své podstatě jednalo o státní kapitalismus. Z toho plyne, že zločiny, které měl páchat stalinismus, jsou vlastně zločiny kapitalismu a to podobně jako vyhlazování původních obyvatel Ameriky. Svět, který se už před notnou dobou hroutil, od sebe očekával, že se vrhne do západní Evropy, která prý o něj stála. Jenže nic nebylo růžové, jak se zdálo. Západní Evropa stála jen o trhy „druhého“ světa, aby mohla vyvážet přebytky všeho, co západní kapitalistická ekonomika produkovala. V centrálně řízeném hospodářství totiž nastával problém se zásobováním, byť jsme jako Československo, bylo v mnohém soběstačné. Toto soukolí se později zadrhlo a dalo tušit, že nastane změna.
Nastal život po něm – po socialismu. Kapitalismus se neobjevil náhodou. Shodou okolností zde byl již připraven z doby budování socialismu, který se spíše podobal určitému modelu sociálního státu západu, jen s tím rozdílem, že zde existoval dohlížející a trestající stát. Jak již jsem nastínil výše, tak na sovětský model socialismu můžeme nahlížet jako na určitý druh kapitalismu, protože obsahoval mnoho jeho prvků. Navíc k socialismu měl minulý systém stále poměrně daleko, protože dělnická třída nevládla a k zániku státu se nijak neschylovalo. Vládnoucí aparát, který neměl a nemá nic společného s klasickou marxistickou filosofií, byl ustaven jen proto, aby řídil společnost. Navíc se dnešní pohledy na onu dobu různí, protože dle některých byla dobrá, podle jiných špatná. Při zpětném pohledu zjistíme, že v roce „nula“, tedy v roce 1990, kdy se konaly první „svobodné“ volby, přišlo první rozčarování. Ve veřejném prostoru nastalo horečné přejmenovávání ulic, odstraňováni soch a památníků. Řada pomníků začala chátrat nebo se vytrácela zcela nenápadně, aby neexistovala žádná připomínka „života před ním“. Jako kdyby doba budování jiné společnosti, která byla postavena na výborné myšlence, ale špatné realizaci, v sobě měla jen samé negativní věci.
V životě po něm jsme mnozí příliš pozdě pochopili, o co „vítězům“ z roku 1989 vlastně jde. Nestačili jsme se divit, jak se společné (nebo spíš státní) vlastnictví rychle ocitlo v soukromých rukou a bylo převedeno na lukrativní kapitalistické podniky, aby se rychle zapomnělo na dělnickou třídu a těžký průmysl a zemědělství začalo jít ladem. Ocitli jsme se v „nové době“, kdy začala být normální beztrestnost, korupce a zahálka. Tato nová doba přetrvává do dnešních dní, kdy absence státního aparátu, který má plnit roli dohlížitele a případně trestat za porušení pravidel, zapříčiňuje mylný výklad slova demokracie. Tento, dle některých, nejlepší model vládnutí dnes ale zapříčiňuje nástup různých populistických hnutí. Nastává krize demokracie, která byla započata už ale krátce po zrodu života po něm.
Již od ustavení demokratických principů, kdy došlo k odklonu od myšlenek socialismu, bylo jasné, že se demokracie vytvořila jen pro některé. Máme sice svobodné volby, můžeme se svobodně vyjadřovat a mlčky sledovat, co se kolem nás v rychle se měnícím světě děje, ale ve své podstatě jsme stále uzavřeni v historické bublině, kterou nemůžeme překonat. Neustále se nám totiž vrací klišé z doby před rokem 1989 „proletáři všech zemí spojte se“, které dnes pozbývá platnosti a bylo modifikováno v klišé dnešní doby „kapitalisté všech zemí spojte se“. Život, který nastal po něm, je jiný, než býval před ním. Je plný absencí, neúplností, rychlostí, vyčerpání, vyhoření. Vše se před 30 lety uskutečnilo jen proto, abychom dnes mohli „prý“ žít jiný život. Ten bez závazků a pravidel, abychom i jiným státům ukázali, v čem jsme přeborníci – v tunelování. Dnes se jen můžeme podivovat nad tím, proč se vše odehrálo tak snadno a jak je možné, že jsme se ocitli v době nerovností, násilí, neinformovanosti, polopravd a nebezpečí.

V hlavním městě naší republiky nastal „humbuk“. Radnice městské části Praha 6 nechala plachtou zakrýt sochu maršála Koněva, který se podílel na osvobozování Československa. Prý chtějí sochu chránit před vandaly. Jenže plachta nic neřeší. Navíc si musíme jasně říci, že nárůst vandalismu proti pomníkům Rudoarmějců (nejen v Praze) narůstají od chvíle, kdy se začínají vynořovat alternativní výklady historie, zpochybňování výsledků druhé světové války a v neposlední řadě zde hraje roli protiruská propaganda z řad pravicových politiků. Ne jinak tomu je v případě Prahy 6, kde je starostou člověk ze strany, která vidí v Rusku pouze nepřítele – TOP 09.
Náš národ je na odstraňování pomníků expert. Pomníky se odstraňovaly po roce 1918, abychom se odlišili od Rakouska – Uherska, poté po roce 1939, kdy začala okupace, poté v roce 1945, kdy končila. Po roce 1948, kdy došlo ke změně systému a v rámci odlišení se od první republiky bylo odstraněno mnoho soch a pomníků připomínající onu dobu. No a pak přišel rok 1989 a opět se strhávaly sochy, pomníky a to jen proto, abychom se od minulosti plně odstřihli. Nyní však dochází k problému, tedy v době, kdy si připomínáme zahájení druhé světové války, že vzniká neúcta k osvoboditelům. A v době „postpravdy“ dochází i k různým výkladům samotné minulosti.
V této situaci chápu, že postava maršála Koněva je poněkud problematická, ale nelze mu upřít zásluhu na osvobození nejen naší vlasti. Troufnu si tvrdit, že vandalismus začal narůstat až ve chvíli, kdy se začala mísit politika s historií v rámci vytváření různých alternativ doby minulé. Instalace vysvětlující tabulky, ke které se odhodlala tamní radnice, k ničemu nevede, protože každý text je nějak zkreslující. Pokud jde o podíl Koněva v rámci řešení krize v Maďarsku nebo v roce 1961 v Berlíně, tak tam je jeho aktivita nesporná. Jinak je to v případě roku 1968 v Československu. Nikde v archívech nenajdeme, že by se na intervenci nějak Koněv podílel. Jedná se pouze o teorii, která je založena na upravování historie - ve smyslu Rusko je dnes nepřítel. Ale podívejme se třeba do Vídně, jak tam pečují o pomník Rudé armády. Některým to samozřejmě také vadí, ale tamní lidé to berou jako fakt, že je prostě osvobodili od nacistů právě Sověti za cenu mnoha obětí.
U nás je situace poněkud jiná, protože někteří mají pořád trauma z roku 1968 a někteří politici toho využívají v rámci ideologického boje. Přísně vzato ani odstranění pomníku Koněva nebo jeho zakrytí, nikam nepovede, protože na historii to stejně nic nezmění. Spíš by to chtělo celkově krotit protiruskou hysterii. To, že mnozí maršálové a generálové měli různorodou minulost, je patrná i na západě. Stačí se podívat na tehdejšího velitele v Tichomoří MacArthura, který v době Korejské války chtěl použít atomové zbraně. Píší o tom v USA vysvětlující tabulky, že tento generál chtěl rozpoutat jadernou válku? Nebo píší o velitelích ve Vietnamské válce (což byli i prezidenti USA), že to byla nelegální invaze, která stála životy mnoha lidí? A co teprve uznání ilegálních válek v Iráku? Také se budou někde psát "dodatkové" tabulky s různým výkladem, který je pouze odrazem ideologického zabarvení?

S výročím 21. 8. 1968 a také 1969 vyvstává otázka, zda tehdejší systém byl opravdu totalitní nebo nebyl? Jedná se o otázku, která je v poslední době hodně skloňována a to zejména ve vztahu 30 let svobody. V mediálním prostoru se neustále skloňují slova jako špehování, hlídání, špiclování, udávání atd. Prý nás systém před rokem 1989 neustále sledoval. Měl nás prý pod drobnohledem. Mocná Státní bezpečnost věděla „prý“ o každém, kdo se nějak projevoval proti tehdejšímu režimu. Ale zdaleka nevěděla úplně o každém. I tehdejší systém narážel na své limity, kdy musel, chtě, nechtě, verbovat různé lidi, aby pro systém pracovali. Ostatně takhle to chodí i v demokraciích, kde si každý stát buduje svoji tajnou službu, která má chránit zájmy státu. Můžeme si zde jako příklad uvést CIA, StB, Stasi, KGB atd. Dnes se tyto organizace jen nacházejí v jiném hávu – BIS, SIS, BND atd. Veškeré techniky zůstaly ale při starém. Tyto zpravodajské a bezpečnostní služby jsou stále odkázány na lidi, kteří s nimi spolupracují a dodávají informace. Jenže dnes do popředí vystupuje nový jev, který bychom mohli nazvat „totalitním dohledem“. Možná se zarazíte a budete si říkat, co to tady vlastně píši, že žádný dohled nad námi neexistuje. Žijeme přeci ve svobodné zemi, kde je zaručena svoboda a demokracie jednotlivců. Ale „všechno je jinak“.
Systém, který zde v současnosti vládne, je prolezlý různými sledováními. Ani nemusíte mít obavu, že by vás ten či onen soused chtěl udat, ale ve své podstatě se udáváte sami. Už jen to, jak nás mají v hrsti technologické a internetové firmy, které sídlí kdesi v USA. Abyste mohli využívat jejich služby, tak se musíte nechat sledovat. Za oplátku vám za tento dohled naservírují věrnostní body, slevy atd. Ve své podstatě se dobrovolně připojujete k největší globální sledovací akci všech dob. Buď tedy chcete využívat oněch služeb, nebo nechcete. Je to jednoduché. V USA byl dokonce přijat zákon, že společnost jako třeba Google má předávat informace o třetích osobách tajné službě a státu jako celku. Jak ale může internetová firma předávat citlivé údaje o sledování osob, které využívají jejich služeb? Pamatujme, že jde v dnešní době jen o jedno: peníze hýbou světem. Z toho plyne, že čím více informací budete mít o různých lidech, tak tím budete cennější pro různé sledovací agentury. Před rokem 1989 jsme o takových věcech ani nesnili. Dokonce ani obávaná StB neměla takové věci, které by se nahrály do přístrojů jako mobilní telefon a počítač.
Nad různými „špehovacími“ programy ve vašich elektronických zařízeních by zcela jistě obávané tajné služby minulosti zaplesaly. Takový dohled, jaký mají dnešní technologické (soukromé) společnosti nezná mezí. Vždy, když dáte nějaký souhlas, tak o vás program ví naprosto všechno. Jaké stránky na internetu otevřete, komu voláte, kde se nacházíte atd. Pořád jste pod dohledem. Nepotřebujete ani síť agentů k tomu, abyste se o nějakém člověku dozvěděli, co vlastně dělá nebo jaké má koníčky. Dnes všichni tyto informace sdělujeme třeba mocnému Google a tato společnost si data analyzuje a servíruje vám reklamu šitou přímo na míru. A to, i když ji nechcete. Soukromé společnosti tedy uplatňují totalitní nadvládu nad informacemi, které mají k dispozici. Nikdo by asi nic nenamítal, pokud by informace shromažďovaly z důvodu bezpečnosti státu, ale jelikož s vašimi daty nakládají způsobem, aby co nejvíce vydělaly, tak je ve společnosti něco špatně.
Nyní si tedy odpovězme na otázku, která byla položena v úvodu. Byla doba před rokem 1989 opravdu dobou totality? Pokud bychom šli do detailu, tak nemohla být totalitní, protože neměla úplný dohled nad všemi občany, celou společností. Nejednalo se tedy o úplný dohled. V poslední době mně přijde, že všichni používají slovo totalita, aniž by znali pravý význam onoho slova. Dnes se totiž nacházíme v době úplné totality a to takové, která je určována soukromými korporacemi, které operují na síti, tedy internetu. Současnost je protkána sledováním, sběrem dat, informací o každém. Dnešní svět je ve své podstatě kontrolovanou společností. Ale ne proto, abyste měli lepší život, ale zejména proto, aby na procesu dohledu a totalitní nadvlády informací vydělával soukromý sektor. Jestliže obávané bezpečnosti doby minulé měly za cíl chránit státní zájmy, tak dnes, bohužel, všichni hájíme soukromé zájmy a to jen proto, že chceme být neustále ve spojení s celým světem.
 

Mnoho lidí má dnes slovo disident spojeno s odporem proti systému, který zde byl do konce roku 1989. V současnosti je upozaděna možnost ono slovo vykládat i jako odpor proti jakémukoliv systému. Například proti současnému systému, na který mnozí nadávají. Často slýchám názor, že kdysi bylo lépe, dnes je hůře. Nemůžeme se tomuto tvrzení divit, protože mnoho lidí, kteří se dnes blíží k důchodovému věku, začíná pozorovat, že jejich dětem se tak radostně nedaří. Pryč jsou zašlé slávy reálného socialismu nebo sociálních států západního typu. Kapitalismus vše předčil a ovládl celý svět. Dnes jsou všichni zapojeni do procesu akumulace zisku na astronomickou úroveň. Virtuální ekonomika, která je postavena na různých počítačových algoritmech, je stále vrtkavější. Nastává odklon od klasického pojetí práce a stále více kapitálových zisků odchází ze zemí, které bývaly kdysi úspěšné, pryč. Doslova se přelévají po planetě s to, že můžou každou chvíli způsobit nový krach, který by byl jen slabým odvarem krachu v roce 2008.
Je na čase, aby si lidé uvědomili, že musí vzít budoucnost do svých rukou. Musí reálně bojovat proti současnému systému, na který nadávají. Bohužel však pouhé negativní nadávky na systém nakonec vedou k tomu, že se systém sám obhájí před lidmi samotnými. Většina lidí říká, že jim současná podoba společnosti nevyhovuje a chtějí její změnu. Jenže jakým způsobem oné změny docílit, když vlastně ani nemáte kolem sebe žádné disidenty současnosti? Možná kolem sebe někoho najdete, ale v reálu je takových lidí malé množství. Před rokem 1989 disidenti bojovali proti tehdejšímu systému a jeho kritiku postavili na porušování lidských práv. S odstupem času však můžeme říci, že i když tehdejší systém lidská práva jako taková porušoval, tak dnešní systém je na tom podobně, akorát s porušováním sociálních, ale i základních lidských práv lidé tiše souhlasí. Ať už vědomě nebo nevědomě. Mnohým lidem nevadí, že musí pracovat v prekérních zaměstnáních, musí mít několik úvazků, aby uživili své rodiny. Možná jim to vadí, protože si uvědomují, že současný systém jim bere základní podstatu jejich životů. Také jim to vadit nemusí. Nicméně porušování lidských práv v kapitalismu je vlastně podobné jako v reálném socialismu sovětského typu. Před 30 lety vám samotný systém zakazoval nebo spíše omezoval jisté věci. Dnes vám nikdo nic neomezuje direktivou shora, ale zase na věci musíte mít značný finanční obnos. Začala diktatura peněz.
Kdysi jsme řádně nechápali, o čem vlastně reálný socialismus byl. Všude kolem vás byla jen negativa, která vám předkládali disidenti tehdejší doby. Mnoho lidí ale chtělo jeho změnu. Ještě začátkem roku 1990 chtěla naprostá většina lidí určitý sociální stát, řekněme skandinávského typu. Nikdo nechtěl klasický kapitalismus se všemi jeho nedostatky. Jenže jak se začal postupně hroutit socialistický tábor, tak se o to více začal proměňovat ten kapitalistický směrem k dalšímu rozmachu po světě. Žádný systém nebude ideální. Vždy se najde někdo, komu bude to či ono vadit. To je na jednu stranu. Na druhou stranu budou vždy existovat lidé, kteří se nespokojí se stavem věcí veřejných a budou neustále podrývat podstatu systému, který je dle jejich názoru špatný. Z naší vlastní historie víme, že se k rozbourání tehdejšího reálného socialismu přihlásilo mnoho lidí. Bylo to ale až ve chvíli, kdy bylo jasné, že nastává samotná přeměna. Náhlá a rychlá revoluce. Do té doby všichni spokojeně žili své životy i s disidenty tehdejšího systému. Jenže pak to přišlo. Za disidenty se označili všichni. Dokonce i ti, kteří jen prý nadávali kdesi u piva nebo bývalí členové tehdejší KSČ, kteří prý stranu rozkládali ze vnitř. Všichni se chtěli nějakým způsobem přiživit na přicházející změně. A k tomu také došlo. Z disidentů se postupně stali privatizátoři, lichváři a z veksláků často podnikatelé. To už je ale minulost, kterou nikdo nevrátí. Nyní se všichni musíme podívat do budoucnosti a být disidenty současného systému, který nás zbavuje lidství, samotné podstaty života a žene nás k naprosto vyhořelé společnosti.

Před 30 lety se hroutil svět. Značné trhliny obsahoval druhý svět (svět socialistické soustavy), ale i první svět (svět kapitalistické soustavy). Přežít toto soupeření mohl jen jeden z nich. Snad i právě proto oba dva světy vedly zástupné války ve třetím světě (rozvojových zemích). Souhrou mnoha faktorů došlo před 30 lety k velkým svárům a problémům, které se projevovaly v tehdejší Přestavbě. Vše nasvědčovalo tomu, že se blíží změna. Nikdo však nepředpokládal rychlý konec starého systému, který měl téměř vše pod dohledem. Jestliže se do roku 1989 vedla studená válka mezi prvním a druhým světem, tak bylo jasné, že jakýkoliv válečný konflikt musí skončit vítězství jedné nebo druhé strany. I když v té době stále existovala možnost vzájemně zaručeného zničení. Jednalo se o šílenství, které by přivodilo odpálení všech jaderných zbraní na planetě a zničení veškerého života na zemi. K zažehnutí tohoto šílenství několikrát mnoho nechybělo a pád jednoho ze dvou soupeřících světů ukazoval nový směr. Měl to být jednolitý svět, svět kapitalismu, ničení a upozaďování své vlastní minulosti, stejně i minulého systému. Někteří autoři (zejména Francis Fukuyama) dokonce prorokovali postupný konec dějin, protože zvítězila liberální demokracie a socialismus byl poražen. Jenže v následujícím vývoji se ukázalo, že tomu tak není. Dějiny se vyvíjely pořád dál a čas začal nabírat na obrátkách. Jestliže na konci 80. let minulého století nastávala postupná krize socialistické modernity – onu dobu můžeme nazvat pozdně „přestavbovou“, tak krize následující dekády spočívala v nálepkování toho, kdo byl nebo nebyl komunista. Nastalo dělení na „my“, kteří jsme zvítězili a postavili jsme se na stranu prvního světa. A na „oni“, kteří prohráli a nemají co pohledávat ve veřejných funkcích. Oni byli právě ti vládci minulého světa, který skončil. Všichni byli postupně upozaďováni a nastoupila nová elita a s ní i nový životní styl.
Když se zhroutil druhý svět, tak se zdálo, že nastane období relativního klidu. Všude měla zavládnout svoboda, mír, ale o spravedlnosti se moc nemluvilo. Socialismus byl označen za špatnou věc a doba mezi lety 1948 – 1989 byla zákonem označena jako protiprávní. Zajímavým způsobem se tehdejší zákonodárci vypořádali s minulostí. Stejně sem můžeme zahrnout i platnost lustračních zákonů, které jsou v dnešní době irelevantní a byly ryze diskriminující, protože mnoho bývalých kariérních komunistů nastartovalo své nové kariéry v nových kabátech. Schovávání se za výroky, že já byl někde z donucení nebo já tam byl ze své hlouposti, jsou stejně směšné jako autoři oněch výroků. Dobu minulou nelze jen tak „šmahem“ označit za protiprávní, byť se v době její existence vedlo mnoho procesů, bezpráví, což poté silně devalvovalo myšlenku socialismu. Nemůžeme ji nazvat ani dobou nesvobody, byť tomu tak podle pravicových politiků bylo, protože každé individuum bylo svobodné. Nicméně individuální svoboda, která je hnacím motorem dnešní doby, byla upozaďována nad kolektivními zájmy a to posléze zapříčinilo pád druhého světa. Přílišné bazírování na společném vlastnictví i tam, kde by bylo mnohem výhodnější individuální vedlo k velkým trhlinám ve společnosti. Přestavba tohle nemohla změnit, ani zachránit, byť se o to částečně snažila.
Když se díváme do zpětného zrcátka, tak si musíme připustit, že každou prožitou minulost si často idealizujeme více, než je zdrávo. Je ale faktem, že naše společnost, která se měnila před třemi dekádami, byla naprosto odlišnou společností, než v jaké žijeme v dnešní době. V době konzumerismu, liberální demokracie, ničení sociálních práv, omezování práv zaměstnanců. Lidé čím dál více chtějí jen své individuální hodnoty a svobody. Na tom je postavena idea liberální demokracie. Dnes ale víme, že i liberální demokracie je na pokraji svého zhroucení. Toho brilantně využívají různí extrémisté, což hrozí přerůst v nový střet. Je na čase hledat nové možnosti řízení společnosti i bez toho, že by opět měl začít souboj mezi dvěma nebo více světy.