The new Czech right-wing government is not just one of the many governments that have taken power in the Czech Republic over the past 30 years. It is a government that recalls the beginnings of McCarthyism in the USA in the late 1940s. Everything must be done to prevent these beginnings from developing into full force.

The new Czech government has a very broad concept of the enemy. In particular, a very broad concept of anti-communism, which it uses to criticise not only communists but also other people on the left, in the centre of the political spectrum and even on the moderate right. In fact, it is not anti-communism but sectarian politics that tolerates nothing but its own version of right-wing politics. In foreign policy, it takes militant positions against rising socialist China and revitalized Russia in particular, but not only against them. It considers anyone who does not criticize China and Russia as an enemy. In public debates, members of the government and its media and professional supporters condemn any positive or neutral statements about any aspect of these countries. The allied media primitively suspect speakers of promoting totalitarianism with speeches about standard international relations if they only mention China and Russia. 

Since the 1990s: Transition of foreign policies

The current government is curiously referring to the policy of Václav Havel, which never existed in practice. It was only in Havel's rhetorical formulations. It is necessary to distinguish at least two Havel’s political periods. The first period included dissent and the early years of his presidency after 1989. In this first period, Havel said, among other things, that he was not making the revolution in order to get rich by restitution of large assets. But it did not take long for him to actually acquire large estates through restitution. In foreign policy, in the first period, he was of the opinion that not only the Eastern Warsaw Pact should be dissolved, but also Western NATO. He then radically changed this view as well and began to support the US imperial foreign policy, the illegal war in Iraq which was promoted by G. W. Bush, for example. While he was rhetorically hypocritical in his advocacy of human rights in Russia and China, civilian casualties in the Iraq war and torture in Guantanamo did not bother him. 

In the 1990s, the Czech Republic was dominated by the neoliberal policies of Prime Minister Václav Klaus. Klaus carried out a wild privatisation of state property, with many public properties being broken up and stolen, but he was pragmatic in foreign policy and trade. He wanted to do business with all the relevant countries of the world, i.e. with European countries, with the USA, and also with Russia, China and others. When the government of Social Democratic Prime Minister Miloš Zeman took office in 1998, it rejected Klaus's right-wing shock therapy, pursued a more social policy, and continued good diplomatic and trade relations with all countries, including Russia and China. Subsequent right-wing governments have also cooperated with all major countries, although there have been some occasional extraordinary lapses. The same can be said of the last eight years of the centre-left government, when relations with China have additionally improved.

Recent radical turnaround in foreign policy

But last autumn, after the House of Commons elections, there was a radical turnaround. The new right-wing government established as its main policy what had previously been at most exceptions. The militarisation, securitisation and confrontation of foreign policy towards Russia and China are currently manifested in two cases in particular. Firstly, in the case of Ukraine, the Czech government is taking the toughest stance towards Russia and sending military material to support the Kiev government. It ignores the right-wing extremist Banderist activities which are also present in Ukraine. Secondly, it boycotts politically the Winter Olympics in Beijing and is sharply criticising China for many various reasons. However, these are just examples; the government is taking a hard ideological stance towards China and Russia in general. Representatives of the ruling parties also harshly criticise various politicians and governments that do not promote their McCarthyist version of capitalism.

The government is following Trump's anti-China policy, looking for excuses and trying to stir up controversy at every opportunity. Hostile ideology comes first. Diplomatic relations, trade, tourism, research, education and culture are undermined and the government is ready to restrict them. The Trumpist chaos is supported by the fact that the five parties in the governing coalition include the Pirate Party (with influential posts, albeit with only four MPs), which may have supporters across the political spectrum from left to right, but the party's leadership is right-wing.

With the support of the intelligence services, Czech politics and institutions are being securitised and militarised. For example, further support for increased arms spending, support for the strengthening of US troops in Eastern Europe, confrontational politics, etc. For another year the government will be corrected by President Zeman before the presidential elections in January 2023. Who will then replace Zeman in his policy of multiple azimuths, i.e. in cooperation not only with Western countries, but also with Russia, China and many others? No such strong personality is on the horizon. In contrast, the new right-wing government is practicing a one-sided West-centric policy, more precisely a policy of fawning adherence to the US. But often this strained right-wing policy is very different from that of Western countries. While Western countries mostly pursue diplomatic relations with China and Russia and have very well-developed trade and investment relations with them, which they sometimes only slightly question, the current Czech right-wing government looks like a small poodle fearfully barking at the big dogs in Eurasia. Such a policy is damaging to Czech national interests and the international policies of many countries. Even such ridiculous fawning over the USA does not help this superpower.

Change in institutions - personnel purge

The self-confidence and lust for power of the politicians of the five parties and their supporters after winning the elections caused an extraordinary personnel purge to begin even before the official appointment of the government. The change in the political atmosphere permeates into other institutions and society. The pressure on the director of the Czech police, which led to the announcement of his resignation, is just one example. The head of global studies, who led extensive interdisciplinary research, has also been dismissed. Then there were other personnel changes in ministries and other state institutions, such as the management of the financial directorate or the Czech forests.

This government is setting a new approach after 30 years, prioritising a strained ideology that drowns out everything. It is unpleasantly reminiscent of the beginnings of McCarthyism or Stalinism turned inside out. Let us hope that some foreign politicians will contribute by their example to at least partially cultivate the current Czech government. Perhaps the unpopular governmental actions will soon trigger mass demonstrations and early elections that will bring an end to this government.

 
The author is a sociologist and analyst, Institute of the Czech Left, Prague
 

Současný konflikt na Ukrajině nám ukazuje, jak se mění celý svět, Evropa i naše společnost. Nebudu zde rozebírat, proč k agresi Ruska vůči svému sousedovi došlo, ale pokusím se nastínit několik otázek, které dávají tušit, že o nich buď nesmíme ani uvažovat, nebo je ze svém mysli raději vytěsňujeme.

Mnozí čelní představitelé našeho státu, jakož i někteří odborníci říkají, že naše republika má hodně zkušeností s Ruskem a tím, jak se chová, protože jsme to v minulosti zažili. Všude se skloňuje rok 1968 a intervence vojsk Varšavské smlouvy a následný pobyt Sovětských vojsk na území ČSSR. Na různých koncertech se vždy toto zmiňuje, ale pouze s přihlédnutím k Rusku. Nijak se nezmiňuje, že součástí tehdejších vojsk byli i vojáci z Běloruska, Ukrajiny, celého Sovětského svazu. Média tuto skutečnost upozaďují, ale občas prosákne informace, že například bratři Kličkové jsou synové vojáka z Ukrajiny, kteří vyrůstali v Mimoňi. Dokonce z archívů víme, že čelní představitelé Ukrajiny byli v roce 1968 horliví zastánci intervence do ČSSR. Tím to ale zdaleka nekončí. Dokonce i někteří sovětští vůdci byli Ukrajinci. Jako Nikita Chruščov nebo Leonid Brežněv, tedy člověk, který na naše území vojska Varšavské smlouvy poslal. Tyto skutečnosti se dnes nikde moc nezmiňují, bohužel.

Podobné je to s rokem 1945 a ničením památníků Rudé armády. I v oné armádě byli vojáci jiných zemí, včetně Ukrajiny a tak je naprosto nesmyslné jakkoliv tyto památníky, které připomínají nejhorší hrůzy našich dějin ničit. S tím je totiž nutné zmínit, že i mnozí maršálové Sovětského svazu, kteří se podíleli na osvobozování, byli Ukrajinci, stejně i Rusy. Současný konflikt Ruska s Ukrajinou dává tušit, že mediální prostor, jakož i někteří naši pravicoví politici pro obhájení dodávek zbraní na Ukrajinu vytváří takový typ minulosti, aby se vše dalo veřejnosti vysvětlit. Vypadá to na to, že zde určitou roli hraje logika „litování“, že byl malý soused napaden velkým a nikdo jej řádně nelituje. Používá se tedy výklad, že v roce 1968 nás také nikdo nelitoval a proto je nutné si něco s minulostí vyřídit – možná se s ni vyrovnat. Bohužel to celé spíše rozsévá nenávist vůči Rusům samotným, kteří jsou ze společnosti vylučováni, jsou často napadáni a je na ně nahlíženo jako agresory, byť s tím nemají nic společného. Tato paušalizace ve společnosti zasévá nejen nenávist někoho vůči někomu, ale rovněž zvyšuje fašistické prvky, kdy je dav na náměstích schopen tleskat čemukoliv, aniž by vlastně věděl, čemu tleská. Ze všeho zmíněného tedy plyne, že dnešní Rusko není Sovětský svaz a Sovětský svaz není Rusko. Tolik k tématu minulosti.

Snad nejvíce smutné je, že válečný konflikt odnáší i ti, kdo s ním nemají nic společného. Myslím tím sportovce. Z jaké logiky bylo vyloučeno Rusko a Bělorusko z Paralympiády nebo hokejového mistrovství světa? Proč se útočí na sportovce? Vždyť jedou sportovat a překonávat pověstné mety. Troufnu si tvrdit, že tímto krokem dochází k paušalizování celé věci a předkládání kolektivní viny. To znamená, že jestliže Rusko zaútočilo na Ukrajinu, tak jsou vinni všichni Rusové. Tohle je velice nebezpečný precedent. Nepamatuji si totiž, že by byli sportovci USA nějak postiženi, když v roce 1999 USA a NATO bombardovalo bývalou Jugoslávii nebo když se konala ilegální válka v Iráku. Nikdo tenkrát sportovce netrestal, tak proč nyní ano? Je evidentní, že když dva dělají totéž, není to totéž.

Za dezinformaci může být označena i zpráva, že za současnou eskalaci napětí na Ukrajině může NATO, které se přibližovalo k hranicím Ruska. Informátoři tvrdí, že tohle není pravda, ale když se podíváme na mapu rozšiřování NATO, tak je opak pravdou. Stejný případ panuje u informace, že se na území Ukrajiny vyskytovaly nějaké laboratoře na výrobu biologických či jiných zbraní a vše bylo bedlivě sledováno USA. Je to informace, která se zakládá na pravdě nebo se jedná o dezinformaci? V mediálním prostoru můžeme vidět, jak éterem létají jedny i druhé zprávy.

Co si ale ještě dále nesmíte myslet je to, že ve válce on-line jsou vám přenášeny jen ty záběry, které chce ta či ona strana. Když se podíváte na živé vysílání kamer z některých měst na Ukrajině, můžete vidět, že například hlavní město Kyjev svítí. Nejsem žádný příznivec konspiračních teorií, ale pokud zuří válka, tak logika věci praví, že tak velké cíle mají být zhasnuty a lidé mají zatemnit. Alespoň takhle to vždy bylo, aby se ochránilo civilní obyvatelstvo. Nebo je tomu dnes jinak? Je mnoho dalších věcích, o kterých nesmíte ani myslet, ale je důležité aspoň o nich diskutovat, abychom dnes pochopili, co se vlastně děje a že se Západní společnost posunuje někam, kde nemá být – začíná totiž silně paušalizovat a vyzdvihovat kolektivní vinu, což je velice nebezpečné. 

10. 1. 2022 si připomínáme 70 let od vraždy funkcionářky KSČ na Kutnohorském okrese – Anny Kvašové. Ta působila v Místním národním výboru (MNV) v obci Smrk. Byly to události po druhé světové válce, které umožnily, aby se poprvé objevily starostky nebo významné funkcionářky. Tato věc ale nebyla některým po chuti – zejména lidem, kteří měli zájem se Anny Kvašové určitým způsobem zbavit za její působení v MNV. Dle archivních dokumentů ji chtěli jen postrašit, ale Antonín Lanstoff, který se v pasoval do role bojovníka proti komunismu, ji v lese poblíž obce Mirošovice chladnokrevně střelil do hlavy. Byla nespravedlivě odsouzena a popravena skupinkou lidí v lese jen za to, že byla komunistkou. Nic jiného v tom nebylo. Jednalo se o chladnokrevnou vraždu. Zde se nabízí jeden příměr s Miladou Horákovou, která byla rovněž nespravedlivě odsouzena. Rozdíl byl v tom, že Anna Kvašová byla odsouzena skupinkou vrahů kdesi v lese. Milada Horáková byla odsouzena soudem. Obě dvě potkal stejný osud, byly popraveny. Obě dvě si zaslouží svoji stejnou vzpomínku, protože se ocitly v soukolí poválečných let, které byly velice napjaté.
Jak tedy pohlížet na Annu Kvašovou a Miladu Horákovou? Naprosto stejně. Obě dvě byly nespravedlivě odsouzeny – jedna soudem, druhá skupinkou vrahů. Výsledek je v obou dvou případech stejný. Je proto nutné si obě dvě připomínat se stejnou měrou. Neukazovat prstem jen na „hrdinku“ Horákovou a na ostatní, kteří zemřeli také nespravedlivě (jako Anna Kvašová) házet vinu, že si za to mohli sami. Stejné je to i u případu skupiny bratří Mašínů, ze kterých se dnes dělají velicí bojovníci proti systému, který se zde po roce 1948 utvářel, ale upozaďuje se jejich vlastnost vrahů, protože při svém „řádění“ na území tehdejšího Československa zabili několik lidí – jejich nejznámější obětí je strážmistr Jaroslav Honzátko nebo pokladník Josef Rošický.
Dnešní systém ve své zvrácenosti často odhaluje pomníky kontroverzním osobám (bratři Mašínové), dále často připomíná oběti komunismu, tedy systému, který v naší zemi nikdy nebyl. Nezapomíná ale i na dobu mnohem starší, kdy se obnovil Mariánský sloup v Praze jakožto pomník Habsburkům, kteří nás utlačovali. Ještě horší je ale fakt, že dochází i k odhalováním pomníků sudetským Němcům. V určitých případech se jedná o zvrácenost současného systému, kdy jsou do veřejného prostoru vraceny prvky utlačovatelů a odstraňovány ikony hrdinů a osvoboditelů. Na co jsme se ale po roce 1989 ještě zmohli, tak to bylo postavení památníku americké armádě v Plzni. Poté jsme se zmohli jen na dodávání vysvětlujících tabulek na ty pomníky, které byly v očích nové společnosti (spíš než společnosti, tak v očích vládnoucí garnitury) »závadné«. Ať už se jednalo o sochu Koněva v Praze, nebo třeba památník Zdeňka Nejedlého v Litomyšli. Navíc mnoho památníků zmizelo do depozitářů. Pokud pomineme sochy »dělnických« prezidentů, tak zmizely i sochy Fučíka, Švermy atd. Tedy lidí, kteří aktivně bojovali proti nacismu a fašismu a položili za svobodu jiných své vlastní životy. Jako poděkování se posmrtně objevili ve veřejném prostoru coby sochy a památníky, ale jelikož se nově nastupující garnituře nelíbily, tak byly odstraněny.
Věřím, že pomníček, který stojí u obce Mirošovice, jako němý svědek hrůzné vraždy Anny Kvašové zůstane na svém místě a nikdy na něj nebude dodána nějaká vysvětlující tabulka, protože vražda zůstane navždy vraždou.

Je tomu již 20 let, co celý svět obletěly záběry bortících se dominant kapitalismu – dvou věží Světového obchodního centra (WTC) v New Yorku a také záběry hořící budovy vojenské globální kapitalistické moci Pentagonu, do kterých narazila letadla unesená islamisty. Svět byl v šoku, stejně i mnoho lidí. Na onen den si vzpomínám docela dobře. Chodil jsem na střední školu a právě 11. září jsme měli „dílny“. Byl to poklidný den, který byl pro středoškoláka jako každý jiný. Ovšem pro mnoho lidí na celém světě to byl úplně jiný den. Když jsem z odborného výcviku přišel domů, tak jsem ihned sledoval televizní zpravodajství. Bylo to pro lidi překvapení, ale celé to navazovalo na protesty proti zasedání Světové banky a MMF, které proběhly v Seattlu roku 1999, Praze roku 2000 a Janově roku 2001. Útoky na centra globální kapitalistické moci ukázaly na problém, který probublával již delší dobu. Byla jím nadvláda USA po celém světě, jejich nezranitelnost a arogance. Říkal jsem si, že tohle snad není pravda a ve vzduchu byla cítit válka. Všichni se báli. Svět se skutečně změnil. Lidé hleděli do budoucnosti s obavami. Nevěděli, co se bude dít. Brzy však přišlo kruté vystřízlivění, které bylo lemováno Bushovým bojem proti terorismu a ilegálními válkami vedených USA po celém světě.
Když opadl prvotní šok z útoků na centra globální kapitalistické moci, tak se začaly vytvářet konspirační teorie, které říkaly, že si vlastně pověstné budovy WTC nechala sestřelit CIA a mnohé další varianty. Pravdou ale bylo, že islamisté tvrdě zasáhli srdce západního kapitalismu. Tyto útoky ukázaly na slabiny, které západní civilizace měla a stále má. Výdobytky globalizace – neomezené cestování, letadla, otevřené hranice vedly ke zničující ráně, která nakonec způsobila ilegální války po světě a další tisíce nevinných obětí, které s útoky neměly nic společného. Tehdejší jestřábi, kteří sedí ve Washingtonu v čele s válečníkem, tehdejším prezidentem USA G. W. Bushem, brzy vydávají povel k útoku na Afghánistán, kde se svými spojenci z NATO (bohužel i s našimi vojáky) zabřednou do nekonečného konfliktu, který skončí po 20 letech roku 2021 obrovským fiaskem. Následuje útok na Irák, který neměl vůbec nic společného s útoky v USA – ilegální válka, která způsobí chaos a zmar. To ale nebylo zdaleka všechno. Teroristické útoky přišly na pozadí prvního velkého kapitalistického krachu – splasknutí internetové bubliny dot.com. Zaselo se sémě, které o několik let vyroste v obrovskou finanční krizi.
Jak šel čas, tak i já jsem se přesunul ze střední školy na tu vysokou, kde jsem prožíval své radosti i starosti. Svět se oklepal z útoků 11. 9. 2001 a v médiích byly denně zprávy o tom, jak se USA a jejich spojenci snaží polapit padoucha Usámu bin Ládina. Ty byly přehlušeny další děsivou ranou kapitalistickému světovému systému – Velkou finanční krizí roku 2008. Následné krachy, které se přehnaly celým světem, jasně ukázaly na viníka – byl jim nenasytný Wall Street se svoji chamtivostí a hamižností. I v té době si člověk říkal, že tohle snad ani není možné, ale přeci jen to byla pravda. Svět se měl opět změnit, ale bohužel se nezměnil. Krachy zaplatil obyčejný občan a bankéři, kteří děsivou ruskou ruletu roztočili, zůstali vesměs nepotrestáni.
Po deseti letech přišla další rána kapitalistickému systému, která má rovněž globální charakter. Ano, je to současná pandemie koronaviru, která opět ukazuje na limity západní civilizace a problémy globalizace. Podobně jako v případě útoků z 11. 9. 2001 je jako nosič „zmaru“ použito letadlo, cestování a imigrace lidí. Tentokrát nikam letadla nenarážejí, ale lidé jsou použiti jako prostředníci (přenašeči) zmaru – neviditelného nepřítele, kterého nikdo nevidí – viru.
Můžeme vysledovat, že západní kapitalistický systém je zužován různými krizemi, které jsou mnohem více globální, než lokální a zdá se, že se cyklicky opakují přibližně po 10 letech. Všechny měly potenciál změnit svět k lepšímu, ale zatím se tak neděje. Poslední krize, která si již celosvětově vyžádala téměř 5 milionů nevinných obětí, probíhá na pozadí vzpomínek na ono 11. září roku 2001. Změní se svět i po současné pandemické krizi nebo zůstane stejný? Na tuto otázku není lehké odpovědět, protože vše máme ve svých rukou my lidé. Pokud ani tato současná krize nenabídne řešení k přechodu směrem k jiné společnosti, tak ta následující, která již probíhá na pozadí všech předchozích – klimatická – to zcela jistě udělá. Otázkou ale bude, kolik to bude stát život nevinných lidí.
 

Je tomu již 100 let od vzniku Komunistické strany Československa (KSČ), která začala být nositelkou myšlenky, která vždy byla a dodnes je velice působivá. Za onu dobu existence komunistického hnutí v naší zemi se událo mnohé. Od vzestupů a pádů samotného hnutí, přes hrozbu vyhlazení mnoha národů, až po různá tání a reformování myšlenky komunismu a socialismu. Za oněch 100 let komunistické hnutí v naší zemi vždy nějakým způsobem ovlivňovalo naši politickou scénu. Dokonce i v době druhé světové války byla KSČ jedinou politickou stranou, která se po mnichovské zradě sama nerozpustila a dokonce se ani nestala přisluhovačem nacistického Německa. Sama přešla do ilegality a pomáhala formovat domácí, potažmo východní odboj, který je dnes mnohými historiky (záměrně) upozaďován. Za celou dobu existence našeho komunistického hnutí můžeme identifikovat několik historických etap, která můžeme nazvat následovně: Masaryk a Gottwald – postavení KSČ v první republice, zastánkyně dělnictva a chudiny, Antifašismus proti nacifikaci – komunistické hnutí a jeho podíl na osvobození naší vlasti, Komunizace – nástup nové společnosti a snaha o sociálně spravedlivou společnost, Destalinizace – vyrovnání se se Stalinem a deformacemi hnutí, Demokratizace – božská šedesátá?, Normalizace – návrat k původnímu, Kriminalizace – odsouzení a zavržení minulosti, Snaha o novou budoucnost – Komunistická strana v novém tisíciletí. V tomto svém příspěvku k jednomu celému století existence komunistického hnutí se zaměřím na kriminalizaci hnutí po roce 1990, tedy nejnovější dobu a poukáži na to, proč nově nastoupivší garnitura v době popřevratové přistoupila k vytváření takových zákonů, které ztěžují prosazovat myšlenku, která je lidstvu vlastní a je zárukou jistot, míru, sociální spravedlnosti a humanity.

Nedílnou součástí nového systému, ve kterém se ustavovala KSČM coby pokračovatelka a nositelka myšlenky sociálně spravedlivé společnosti, bylo co nejrychlejší zrušení paragrafu 132 trestního zákona z roku 1961, který se týkal rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Tento paragraf nebyl zrušen z důvodu politických změn, ale musel být z našeho právního řádu odstraněn, aby se mohla spustit divoká privatizace státního (rozuměj kolektivního) majetku, stejně tak i družstevního. Výše uvedeným paragrafem chránil stát v letech 1950 - 1990 svůj majetek a hospodářství před možným zničením, což je v ostrém kontrastu s utvářením „porevolučních“ zákonů, které umožňovaly ty největší privatizační „zločiny“ a „masové“ rozkrádání v divokých devadesátkách.

Je nutné zmínit, že představitelé systému, který se ustavoval po revoluci (přesněji po převratu) roku 1989, se snažili co nejvíce odlišovat od doby předcházející a také tomu odpovídaly jeho kroky. Ty můžeme rozdělit do dvou rovin. První rovinou je odmítnutí kolektivního vlastnictví, což mělo za následek divokou privatizaci a masové tunelování státního majetku. Byl ustanoven instrument soukromého vlastnictví, které je podle pravicových stran nedotknutelné a postaveno tak výše, než vlastnictví státní. Byť jsou obě dvě vlastnictví dle Ústavy postavena na stejnou úroveň. Druhou rovinou je vytváření různých nelegitimních zákonů, které měly a dodnes mají kriminalizovat snahy o sociálně spravedlivou společnost, a mají za cíl dobu v letech 1948–1989 označovat jako protiprávní. K tomuto účelu představitelé staronového kapitalistického systému přišli s několika zákony.

Prvním je zákon č. 198/1993 Sb. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Tento zákon má za cíl kriminalizovat celé období let 1948–1989 a de facto znemožňuje plně rozvinout diskuzi o vytvoření sociálně spravedlivé společnosti: socialismu a komunismu. Právě kvůli tomuto zákonu nemůže KSČM plnohodnotně vykonávat svoji politiku, protože diskuze o změně systému je a priori předem tímto zákonem kriminalizována. Zde je nutno uvést, že i navzdory existenci tohoto zákona si KSČM jako jediná parlamentní strana radikálně levicového zaměření ve střední a východní Evropě ponechala ve svém názvu termín „komunistická“ na rozdíl od jiných podobných stran, které byly pod nátlakem nebo z opatrnosti vedeny ke změně názvu.

Za druhé, existují tzv. lustrační zákony zákon č. 451/1991 Sb. Velký lustrační zákon a zákon č. 279/1992 Sb. Malý lustrační zákon. Tyto zákony můžeme vnímat jako silně diskriminační, protože po roce 1989 vylučovaly z veřejné správy mnohé lidi, kteří působili ve veřejné správě před rokem 1989 a souběžně byli ve vedoucích funkcích KSČ nebo jiných organizacích státu. Jedná se o podobný případ jako s prověrkami a vylučováním z KSČ po roce 1970, protože lustrace fungovaly podobně jako vyloučení ze společnosti. Po prověrkách začátkem normalizace se také mnozí vyloučení ocitli v zaměstnáních, které nikdy vykonávat nechtěli. Stejně tomu bylo v době „lustrací“ – mnohým schopným (často profesionálům) bylo znemožněno, aby vykonávali různé funkce ve veřejné správě. Mnozí z těchto diskriminovaných osob ale postupem času díky svým zkušenostem a schopnostem našli úspěšně uplatnění v soukromé sféře. Kvůli lustračním zákonům stát ztratil profesionály a došlo k rozkrádání státního majetku těmi, kteří cítili, že stát je kvůli tomu oslaben. Na základě nových zákonů, které měly utvářet novou dobu, a pod manipulativním vlivem masových médií došlo k posunu velké části společnosti od levicových hodnot k hodnotám pravicovým. Také kvůli tomu má současná KSČM omezené možností své působnosti.

Je tedy nutné rozlišovat mezi KSČ a KSČM. Existence Komunistické strany Čech a Moravy nám všem dává naději, že myšlenka na sociálně spravedlivou společnost nebude jen vzpomínkou, ale také socialistickou a komunistickou nadějí do budoucna. Myšlenka komunismu je totiž nejvyšší fází humanity, nicméně je nutné si uvědomit, že v dnešních změněných podmínkách, kdy je určujícím hráčem globální kapitalismus, tomu všemu musí odpovídat i změna pohledu na svět. Je třeba navázat na internacionalismus a umožnit, abychom se ve jménu socialismu propojovali na národní, evropské i světové rovině. Nestačí se jen zabývat minulostí, kterou stejně již nikdo nikdy nevrátí, ale je nutné aktivně vytvářet spravedlivější budoucnost.