Začal nám rok 2020 a všichni očekáváme, že nadcházející dekáda bude lepší a úspěšnější, než ta odcházející. Začíná však vyvstávat nejeden problém, který způsobuje probíhající globalizace, kapitalizace života a nové vnímání času a prostoru. Jestliže dříve byl čas vnímán mechanicky, tak dnes je vnímán digitálně. Prožíváte vteřiny, které ubíhají na displeji. To ale není zdaleka všechno. Jak konkurence v celé společnosti nabírá na obrátkách, tak jsou postiženi všichni: muži, ženy i děti. Všichni jsou pohlceni konkurencí. Jedná se o výrazný odklon od doby socialismu, kdy jsme v rámci kolektivního žití, každý věděl, kde máme své místo ve společnosti. To v individualizované společnosti současného typu chybí a nastává proces odlidštění a odcizení. V nedávné době bylo zjištěno, že za socialismu prožívaly ženy lepší sex, než je tomu dnes. S touto teorií přišla etnografka Kristen Ghodseeová, která procestovala bývalé socialistické státy a vyptávala se žen, jak se jim žilo za socialismu, který je dnes tolik haněn. Mnoho žen jí odpovědělo, že jim bylo lépe, protože jim stát umožňoval starat se o rodinu, měly zaměstnání, které nebylo postaveno na výkonu a konkurenci. Socialistický systém jim umožnil se emancipovat, což dosahovalo vysoké úrovně. Dnes je situace opačná. Žena je nucena být součástí kapitalistického způsobu života, musí chodit na směny a podávat nejlepší výkony, aby ve společnosti obstála. To se poté negativně projevuje v partnerském vztahu, kdy jednak žena odkládá rození prvního dítěte a následně nemá na sex ani pomyšlení, když přijde domů úplně vyřízená. Stejně je na tom muž, takže se těžko mohou plodit děti, když systém zamezuje zdravému sexuálnímu životu. Nastává tak hybridní smutek, kdy jsou základní živočišné pudy potlačeny, protože je člověk nucen se nejprve kapitálově zajistit (což ale často není možné) a až poté mít děti. Jinak tomu ale bylo v dobách sociálního státu a socialismu.
Můžeme tvrdit, že západní společenská stabilita byla po druhé světové válce do jisté míry dílem komunismu. Západní země totiž před strachem z radikalizace obyvatel přijímaly různá opatření, aby této radikalizaci a vzestupu socialistických a komunistických myšlenek zamezily. Díky tomu vznikl sociální stát, tak jak jej známe. Ten ale v dnešní době čím dál vice koroduje. Je tedy jasné, že kdyby neexistovaly socialistické státy, kde se budovala nová společnost, tak by ani neexistoval sociální stát. To se ale mění s rokem 1989, kdy socialistická „hrozba“ skončila a začala se všude po světě šířit mantra deregulace do všech oblastí lidského života. Trend se obrátil. Místo toho, aby byly rozvíjeny programy na ochranu sociálně slabých, žen, vyloučených lokalit atd., tak došlo k pravému opaku. Dnes jsou ženy, matky samoživitelky, děti z chudších rodin čím dál více ohroženy sociálním vyloučením a sexuální vztahy se opět pojí s materiálním zajištěním. Dnes je často žena nucena provozovat prostituci nebo dělat sexuální otrokyni a to jen proto, aby například uživila svoji rodinu. Jedná se o negativum současného kapitalismu, kdy se žena a její tělo stává objektem touhy a vlastnictvím kapitálu samotného, což je v ostrém kontrastu s dobou socialismu, stejně i sociálních států, kdy ženské tělo přestalo být vlastnictvím někoho jiného. Je tedy jasné, že mnohé socialistické státy (Československo nevyjímaje) udělaly pro ženskou otázku více, než současný systém, který vše postavil na privatizaci, deregulaci, individualizaci a paradoxním štěstí, kdy si můžeme užívat až do středního věku, ale za cenu toho, že se nerodí děti, protože si je mnozí nemohou dovolit, případně na ně nemají ani pomyšlení.

S větší dějinnou vzdáleností od konce druhé světové války (v roce 2020 tomu bude 75 let od jejího konce) se ve veřejném i mediálním prostoru objevují různé alternativní výklady oné doby. Od zpochybňování holocaustu, přes změny v tom, kdo byl agresor a kdo napadený. Vše pečlivě zapadá do skládačky dnešní geopolitiky světa, kdy se zejména západní státy snaží obviňovat Rusko a Čínu ze všeho možného i nemožného. Od špionáže, po ovládnutí světa. Jestliže do roku 1990 platila geopolitika vítězů druhé světové války, tak dnes do popředí vystupuje geopolitika vítězů války studené. V této nové geopolitice můžeme najít výklad alternativní historie, stejně i virtuální dějiny. Dozvídáme se, že druhou světovou válku rozpoutal Sovětský svaz a nacistické Německo spolu, dále, že Vlasovci vlastně byli „dobří přátelé“, kteří pomohli osvobodit Prahu. Tohle nenechalo klidným prezidenta Ruské federace Vladimira Putina, který jasně řekl, že druhou světovou válku začala Mnichovská dohoda (zrada) západních států vůči Československu. Tady je nutné podotknout, že ČSR mělo se SSSR uzavřenu smlouvu, ale bohužel Poláci odmítli pustit přes své území na pomoc ČSR sovětská vojska.
Ruský prezident Vladimir Putin má nepochybně pravdu, že dochází k přepisování dějin. Respektive výsledků druhé světové války, kdy nejvíce obětí na oltář svobody přinesl Sovětský svaz a jeho nástupnický stát - Rusko. Na území Sovětského svazu totiž probíhala válka ryze vyhlazovací a bez pravidel. Také víme, že přepisování dějin, ať z pohledu různých rezolucí od Evropského parlamentu (nebo spíše patlamentu) nebo stavění památníku Vlasovcům, je dalším příspěvkem k novému výkladu dějin, který chtějí určovat vítězové studené války. Ale shrňme si to.
Druhou světovou válku rozpoutalo nacistické Německo vpádem do Polska 1. 9. 1939. Francie podnikla jen malý výpad do Sárska, ale pouze na dostřel Maginotovy linie, ale pak se vojska raději stáhla. Ještě před útokem na Polsko však samo Polsko využilo Mnichovské dohody (zrady) a obsadilo část Československa - Těšínsko. Stejně dané situace využilo i Maďarsko, kdy obsadilo jižní části Slovenska a Podkarpatskou Rus. Navíc do léta roku 1939 se jak sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov, tak velvyslanec ve Velké Británii Ivan Majskij snažili o uzavření paktu proti Hitlerovi, ale Francie a posléze i Anglie to odmítly. Věřily Hitlerovi, že za územní ústupky zabrání válce. Co jiného mohl poté Sovětský svaz asi dělat, když s ním nechtěly západní země uzavřít pakt? Stalin přestal západním vůdcům důvěřovat, že by kdy mohli bojovat proti Hitlerovi. Musel pakt uzavřít s úhlavním nepřítelem - nacistickým Německem. Součástí tohoto paktu bylo i rozdělení Polska, stejně i rozdělení sfér vlivu a další dodatky. Dívejme se na tyto události v historickém kontextu a nepřepisujme je dle nové geopolitiky, která má za úkol udělat z Ruska nepřítele a agresora.
Na závěr si můžeme položit otázku, kde se vlastně nachází ona historická pravda? V roce 1945 zde přeci byli vítězové a poražení, skončila nejhrůznější válka v lidských dějinách. Všichni byli hrdí na to, že nepřítel byl poražen. Poraženy byly země tzv. „Osy“ a vítězi byly země „Spojenců“, kam patřil i Sovětský svaz, který byl okolnostmi přinucen uzavřít v roce 1939 pakt o neútočení s Německem. Tohle je nezpochybnitelný fakt a Rusko jako nástupnický stát se brání přepisování dějin a dějiny vykládá tak, jak skutečně probíhaly. Z chyb svého předchůdce (SSSR) se totiž poučilo, ale bohužel tak neučinili ti, kdo se neustále snaží dějiny upravovat a přepisovat. Ti, kdo nechtějí přiznat výsledky druhé světové války, jsou nuceni žít ve svém vlastním vakuu a jsou odsouzeni svoji minulost prožít znova. Snad právě proto, aby ji neprožívali znova, si vytváří pohádky o době minulé, tak aby ospravedlnili své kroky v současnosti a budoucnosti. Země, které toto dělají, jsou země s novou minulostí. Jedná se o nebezpečí, které na nás číhá na začátku třetí dekády nového tisíciletí, protože pravda se v dnešní společnosti hledá velice těžko a pokud už je objevena, tak je často velice nepříjemná a někdy i nebezpečná.

Máme za sebou bujaré veselí, jásot, pochody, demonstrace i skandování. To vše jsme mohli vidět při oslavách 17. listopadu 1989 s názvem: 30 let svobody. Naprosto zastíněn byl 17. listopad 1939, který vlastně určil název onoho dne, jako Mezinárodní den studentstva. Neustále si připomínáme, že žijeme tři dekády v demokratické a svobodné společnosti se všemi jejími klady a zápory. S postupující globalizací však začíná nabývat na síle negativum, než pozitivum. Vraťme se ale ještě do konce listopadu 1989, kdy nastane zlom. Jedná se o pondělí 27. listopadu. Tedy den, kdy se v tehdejším Československu zastaví všechny stroje, továrny, fabriky. Ano, začala generální stávka na podporu demonstrujícím. Jenže jak je možné, že se dokázala generální stávka uskutečnit a jaké měla nakonec důsledky?
Předně si musíme říci, že generální stávka nebyla v dobách, kdy veškerý průmysl měl pod sebou stát, nic neobvyklého. Podobně tomu bylo i v roce 1948. V obou dvou případech umožňovalo vznik generální stávky to, že existovalo většinou státní, chcete-li společenské vlastnictví výrobních prostředků. Z tohoto důvodu se dokázala generální stávka v roce 1989 uskutečnit. Co však nastalo poté, je věc, kterou nikdo nečekal. Po bujarém veselí, hned druhý rok, se Československem začalo šířit, že revoluce vlastně byla ukradena. A kým? Zejména západními kapitalistickými státy, protože naši čelní představitelé začali do naší země zvát různé experty na privatizaci státního majetku. Tito experti poté dokázali přijít nejen se šokovou terapií, která nakonec poslední dekádu starého tisíciletí přejmenovala na sprosté devadesátky, ale přišli i s možností, jak oslabit celý státní sektor snižováním vážnosti odborů. Z toho logicky plyne, že pokud by na konci 80. let minulého století alespoň částečně existoval soukromý sektor, tak by ke generální stávce v tak masovém měřítku vlastně nemohlo dojít.
Tím se přesouváme do současnosti. V dnešních podmínkách, kdy neexistuje téměř žádné státní vlastnictví, tak ani nelze uskutečnit generální stávku v rozsahu roku 1989. Nebo si snad dovedete představit, jak soukromý sektor povolí stávkovat? Ten vám spíš řekne, že zítra v tom případě už nemusíte chodit do zaměstnání. Nefunkční odbory tomu všemu napomáhají. Tohle jsou následky generální stávky z roku 1989 na podporu změn ve společnosti. Z výše uvedeného myšlenkového experimentu nám tedy plyne, že pokud bychom chtěli dnes uskutečnit generální stávku, tak jako v roce 1989, musíme mít nejprve většinu výrobních prostředků státních. Ano, aby se mohlo bojovat proti kapitalismu, tak je zejména nutné provádět zestátnění výrobních prostředků. To ale není zdaleka všechno. I když budete mít státní vlastnictví, tak ke generální stávce nemusí vůbec dojít a to za předpokladu, že výrobní prostředky budou fungovat pro všechny obyvatele.
90. léta 20. století byla pro někoho prostá, pro jiného sprostá. Obrovské uvolnění napětí a zábran však dovedlo naši zemi na pokraj bilionového zadlužení, které nemá v historii naší země obdoby. I to je jeden z negativních faktorů oné generální stávky roku 1989, která to možná myslela dobře, ale nakonec vše dopadlo tak, jak jsme vlastně nechtěli. Návraty do dob minulých nikam nevedou a jedině zavádění socialistických prvků do společnosti nás osvobodí od úplného zničení. Prolínání individualismu, honby za ziskem, úspěchem totiž neprodukuje zisk pro celé společenství, ale zejména pro vlastníky a akcionáře továren, které ovládají chod globalizace.

Z celé plejády prohlášení z listopadu 1989 mě nejvíce zaujal ten, který jako kdyby byl vystřižen z dnešní doby, tedy o více, než 30 let poté.
Provolání vysokoškolských studentů k dělníkům a rolníkům před generální stávkou 27. listopadu 1989: „Obracíme se na vás, protože myslíme nejen na vaše problémy, ale i na mnohé, před čím oficiálně přivíráme nebo docela zavíráme oči, a co nelze ani vyjmenovat.
Myslíme: na dělníky a dělnice pracující v podmínkách urážejících lidskou důstojnost v textilkách, konzervárnách, slévárnách, dolech a jinde; na mladé rodiny bez bytů; na důchodce a všechny sociálně slabé a potřebné; na špínu korupce a stínovou ekonomiku, které se dnes už nedokáže nikdo a žádná oblast národního života vyhnout; na nezasloužená privilegia mocných; na hanebný stav našeho školství, zdravotní péče a životního prostředí; na nedostatečnou možnost cestování a styku se světem.
Musím se ptát, co se změnilo? Když se na ono prohlášení podíváte, tak mně přijde, že pasuje na dnešní dobu. Z toho plyne, že tenkrát lidé byli oklamáni a demonstrující zneužiti jako komparz pro cizí zájmy. Ve vztahu k současnosti ale ještě musíme na pravou míru uvést vztah tehdejších lidí k socialismu. Lidé chtěli lepší socialismus, ne jeho likvidaci. Navíc mimo Prahu mnoho lidí k němu neustále inklinovalo. To si uvědomovalo Občanské fórum ve chvíli, kdy chtělo dostat Václava Havla na post prezidenta. Vše se muselo odehrát v režii socialismu, kdy i o Havlovi bylo tvrzeno, že pochází z dělnické rodiny, aby OF na svoji stranu získalo i ty lidi, kteří chtěli socialismus. Poté všichni demonstrující provolávali: Havel na Hrad!
Nakonec byl Václav Havel zvolen v prosinci 1989, kdy slibuje věrnost socialismu. Kam jsme to ale za oněch pověstných 30 let svobody, demokracie, konzumu, dopracovali, se diametrálně odlišuje od výše uvedeného prohlášení tehdejších studentů VŠ. Takže listopad 1989 nebyl jen dnem boje studentů za svobodu a demokracii, ale byl využit k tomu, aby dnešní mediální prostor tvrdil, že socialismus je něco zlého. Jenže když se podíváme na ony události optikou tehdejších proměn a zvratů, tak lidé nevolali po kapitalizaci jejich životů, ale chtěli mít jistotu v tom, že budou mít práci, kvalitní zdravotnictví atd. Jestliže jste tenkrát museli čekat v pořadníku na automobil, tak dnes musíte čekat v pořadníku na operaci. Pořadníky zdánlivě zmizely z povrchu zemského, aby se objevily v jiné oblasti, kterou enormně potřebujete k životu. Paradoxů oné doby bychom našli i více. Zejména ve vztahu k OF.
Jak se postupně loučil rok 1989, tak začínalo být jasné, že OF v sobě skrývá velké trhliny. Hned po novém roce, když proběhly různé kooptace, tak se začalo ukazovat, že ono pověstné Občanské fórum ztrácí lesk na své kráse, kterou získalo v listopadových událostech. Čím dál více se v jeho řadách rekrutovali různí kariéristé a také ti, kteří chtěli úplnou nebo alespoň částečnou kapitalizaci života. Celé to poté vedlo k lidovému přejmenování OF na „očekávám funkci“. Volby v roce 1990 OF ještě vyhraje, ale již za další rok nastane jeho rozkol a posléze i samotný zánik. Pokud Marta Kubišová ještě dnes zpívá svoji Modlitbu pro Martu, kde se mimo jiné zpívá o tom, jak se vláda věcí vrátí k lidu, tak musíme uznat, že došlo jen k návratu vlády kapitalismu. V souvislosti s touto hymnou boje proti snad všemu (zejména socialismu a dalším alternativám), protože ji využívá i Milion chvilek současnosti, si otevřeně přiznejme, že vláda se lidu spíš odcizila, než aby se mu navrátila.
Obloukem se tak vracíme na úplný začátek revolučních a převratových událostí roku 1989. Jestliže se tenkrát na náměstích srocovaly davy naprosto spontánně, tak dnes toto srocování i s Modlitbou pro Martu zneužívají ti, kteří chtějí uchvátit moc a už ani nejde o to, aby se vláda věcí vrátila lidu. Pokud tenkrát lidé nadšeně cinkali klíči, tak dnes je často ani nemají, protože nemají kde bydlet. Stejné je to ve vztahu k svobodě. Svobodní jste jen do výše svého kapitálu. Jediné, co se opravdu změnilo, je ona možnost cestovat. To bychom tedy mohli uznat jako kladný bod tehdejší revoluční nálady. Nicméně i zde je pověstné „ale“, kdy musíte na cestování mít peníze nebo se výrazně zadlužit. V tu chvíli ale ztrácíte svoji vlastní svobodu. Přesně tu svobodu, pro kterou se srocovaly davy před 30 lety.

Konečně jsme se dočkali onoho slavného data – 17.11. Bujaré veselí, které se mísí se skepsí. Miliony chvilek opět demonstrují na Letné, aby odstoupil demokraticky zvolený předseda vlády, stejně i prezident. Paradox české demokracie, která se začala utvářet před 30 lety. Do toho všeho nám vstupují různí aktéři doby minulé, kteří se snaží co nejvíce zveličit události před 30 lety. Mohli jsme se tak například dozvědět, že dle bývalého studentského vůdce (předního svazáka na škole) Martina Mejstříka, byl zásah na Národní třídě proti protestujícímu davu neskutečným krveprolitím. V tomto případě se jedná o typický projev fake news (nepravdivé zprávy), která hýbe veřejným prostorem. Musíte se poté sami sebe ptát, jak to vlastně tenkrát bylo? Skutečně to byla taková řežba? Zcela jistě došlo k zákroku, protože demonstrace v oněch místech nebyla povolená, ale že by to byl nějaký masakr, se nedá říci. Jiná otázka je, zda byl tenkrát zákrok přiměřený nebo nikoliv. Měřítek můžeme použít několik.
Martin Mejstřík v pořadu Interview ČT 24 prohlásil, že se v roce 1989 bezpečnostní složky, stejně i čelní představitelé minulého systému chovali jako nacisti. Pan Mejstřík zjevně neví, co byla nacistická okupace a kolik stála životů našich občanů. Vraťme se ale k roku 1989. Jasně si musíme říci, že jakýkoliv stát má nastavena určitá pravidla hry (říkáme tomu zákony) a pokud není demonstrace povolená, tak je většinou rozpuštěna. Když se podíváme například na státy na západ od nás - Francie, Německo nebo UK, tak v té době se v oněch zemích konaly demonstrace proti omezování sociálních práv. Tyto demonstrace byly rovněž rozehnány a často použito donucovacích prostředků (obušků, vodních děl atd.). Tohle je také potřeba zmínit, abychom netvrdili, že se bezpečnostní složky v roce 1989 chovali jako nacisté, protože z logiky věci se jako nacisté v tomto případě musely chovat i bezpečnostní složky v kapitalistických zemích. Nebo tomu tak není?
Argument, že v roce 1989 zde probíhala ekonomická, ekologická, morální devastace je pravda jen z části. Problémem byla ekologie, ale když se podíváme na uplynulých 30 let, kam jsme dospěli, tak se nacházíme v době plné jedů, globálního oteplování a chátrající morálky, kdy vítězí chamtivost. I na tom má podíl pan Mejstřík. Netvrdím, že nebyla nutná změna tehdejšího systému. Byla. O tom není spor. Až se začneme dívat do budoucnosti, tak teprve poté budeme objektivně hodnotit minulost bez ideologických floskulí, polopravd a různých variant výkladů toho, proč to tenkrát prasklo. Příště se možná od něj dočkáme tvrzení, že se tam střílelo a byl i mrtvý fiktivní student Šmíd alias agent StB Zifčák.
Nejhorší na celé věci je, že vítězové z roku 1989 se vůbec neštítí tvrdit různé polopravdy, aby si obhájili své pojetí současnosti. Dokonce i někteří profesoři začali tvrdit, že za posledních 30 let vlastně mohou komunisté. Do jisté míry je to pravda, protože vývoj po roce 1989 primárně ovlivňovali ti pomýlení, kariérní komunisté, kteří v KSČ byli jen z prospěchu. Vůbec myšlence o rovnosti a sociálně spravedlivé společnosti nevěřili. To se projevilo právě v letech následujících, kdy si nejen oni poradili s privatizací státního majetku, jeho likvidací. Tatověc dala vzniknout majetné třídě v naší zemi, které v podobě zákulisních hrátek a lobbingu ovlivňuje chod naší země do současné doby. Proto jsme tam, kde jsme.