Mgr. Jan Klán

10. 1. 2022 si připomínáme 70 let od vraždy funkcionářky KSČ na Kutnohorském okrese – Anny Kvašové. Ta působila v Místním národním výboru (MNV) v obci Smrk. Byly to události po druhé světové válce, které umožnily, aby se poprvé objevily starostky nebo významné funkcionářky. Tato věc ale nebyla některým po chuti – zejména lidem, kteří měli zájem se Anny Kvašové určitým způsobem zbavit za její působení v MNV. Dle archivních dokumentů ji chtěli jen postrašit, ale Antonín Lanstoff, který se v pasoval do role bojovníka proti komunismu, ji v lese poblíž obce Mirošovice chladnokrevně střelil do hlavy. Byla nespravedlivě odsouzena a popravena skupinkou lidí v lese jen za to, že byla komunistkou. Nic jiného v tom nebylo. Jednalo se o chladnokrevnou vraždu. Zde se nabízí jeden příměr s Miladou Horákovou, která byla rovněž nespravedlivě odsouzena. Rozdíl byl v tom, že Anna Kvašová byla odsouzena skupinkou vrahů kdesi v lese. Milada Horáková byla odsouzena soudem. Obě dvě potkal stejný osud, byly popraveny. Obě dvě si zaslouží svoji stejnou vzpomínku, protože se ocitly v soukolí poválečných let, které byly velice napjaté.
Jak tedy pohlížet na Annu Kvašovou a Miladu Horákovou? Naprosto stejně. Obě dvě byly nespravedlivě odsouzeny – jedna soudem, druhá skupinkou vrahů. Výsledek je v obou dvou případech stejný. Je proto nutné si obě dvě připomínat se stejnou měrou. Neukazovat prstem jen na „hrdinku“ Horákovou a na ostatní, kteří zemřeli také nespravedlivě (jako Anna Kvašová) házet vinu, že si za to mohli sami. Stejné je to i u případu skupiny bratří Mašínů, ze kterých se dnes dělají velicí bojovníci proti systému, který se zde po roce 1948 utvářel, ale upozaďuje se jejich vlastnost vrahů, protože při svém „řádění“ na území tehdejšího Československa zabili několik lidí – jejich nejznámější obětí je strážmistr Jaroslav Honzátko nebo pokladník Josef Rošický.
Dnešní systém ve své zvrácenosti často odhaluje pomníky kontroverzním osobám (bratři Mašínové), dále často připomíná oběti komunismu, tedy systému, který v naší zemi nikdy nebyl. Nezapomíná ale i na dobu mnohem starší, kdy se obnovil Mariánský sloup v Praze jakožto pomník Habsburkům, kteří nás utlačovali. Ještě horší je ale fakt, že dochází i k odhalováním pomníků sudetským Němcům. V určitých případech se jedná o zvrácenost současného systému, kdy jsou do veřejného prostoru vraceny prvky utlačovatelů a odstraňovány ikony hrdinů a osvoboditelů. Na co jsme se ale po roce 1989 ještě zmohli, tak to bylo postavení památníku americké armádě v Plzni. Poté jsme se zmohli jen na dodávání vysvětlujících tabulek na ty pomníky, které byly v očích nové společnosti (spíš než společnosti, tak v očích vládnoucí garnitury) »závadné«. Ať už se jednalo o sochu Koněva v Praze, nebo třeba památník Zdeňka Nejedlého v Litomyšli. Navíc mnoho památníků zmizelo do depozitářů. Pokud pomineme sochy »dělnických« prezidentů, tak zmizely i sochy Fučíka, Švermy atd. Tedy lidí, kteří aktivně bojovali proti nacismu a fašismu a položili za svobodu jiných své vlastní životy. Jako poděkování se posmrtně objevili ve veřejném prostoru coby sochy a památníky, ale jelikož se nově nastupující garnituře nelíbily, tak byly odstraněny.
Věřím, že pomníček, který stojí u obce Mirošovice, jako němý svědek hrůzné vraždy Anny Kvašové zůstane na svém místě a nikdy na něj nebude dodána nějaká vysvětlující tabulka, protože vražda zůstane navždy vraždou.