Mgr. Jan Klán

Je tomu již 10 let, kdy zesnul Václav Havel. Prezident, se kterým je spojen zánik Československa, stejně tak jako jeho přísaha na socialistickou ústavu i budování kapitalismu, včetně jeho podpory zahraničních ilegálních válek. Paradoxy jeho prezidenství jsou natolik spletité, že je nutné si je po dekádě od jeho úmrtí ozřejmit a také oživit. Mnozí politici a novináři jej totiž vnímají nekriticky a přenášejí tento svůj obraz na nemálo občanů.
Jaký byl Václav Havel doopravdy? Opravdu to byl tak velký bojovník proti režimu před rokem 1989, byl opravdu statečný, nebo to byl jen okrajový spisovatel, který psal divadelní hry typu Audience, které byly přijímány s rozpaky? Ať už byl jedno nebo druhé, někteří politici a novináři si z něj udělali modlu demokracie, za kterou celý život, dle jejich tvrzení, tolik bojoval. Částečně už za jeho života a ještě více po jeho úmrtí se z něj stal kult osobnosti.  Nové jméno ruzyňského letiště v Praze je jen jedním z dokladů tohoto trendu. Mnohým to začalo připomínat minulé doby, kdy také panovaly kulty osobnosti. Jeden z těchto sovětských kultů ale, na rozdíl od Václava Havla, vyhrál druhou světovou válku nad nacistickým Německem a mohl být proto po válce vnímán (a také byl) jako osvoboditel. Přesto byl jeho kult v důsledku kritiky jeho jiných aktivit svržen. Stane se něco podobného s Václavem Havlem, když na něj pohlédneme kriticky?
Byl opravdu Václav Havel takový, jak se dnes dovídáme z většiny médií? Proč už se příliš nepřipomíná prominentní disident, který se „prohání“ po socialistických silnicích v bílém luxusním mercedesu? V prosinci 1989 to byl právě Václav Havel, kdo přísahal věrnost socialismu, aby hned ve svém prvním novoročním projevu roku 1990 oznámil tehdy československému lidu, že „naše země nevzkvétá“. Měl pravdu, bohužel. S jeho nástupem začala naše země ale ještě více upadat. Jeho velikášské prohlášení o zrušení Varšavské smlouvy společně se zrušením NATO vzalo rychle za své, když jej jeho přátelé z USA rychle vyvedli z omylu.
Nejprve tvrdil, že chce být prezidentem jen jednou na krátko a pak že předá úřad Alexandru Dubčekovi, který byl pro většinu Čechoslováků skutečným symbolem autentického Československa s odkazem na snahy o demokratický socialismus. Ten byl skutečně známý a lid by ho volil. Pak se ale prezidentem stal Havel, a to celkem čtyřikrát. Západní politici mají v oblibě kritiku prezidentů a premiérů v Asii a Africe, když se pokoušejí být znovuzvoleni do úřadu po třetí, někdy už dokonce po druhé. To je podle nich znak autoritářství a diktatury. Ale když byl prezidentem čtyřikrát Havel, byl to pro ně znak velké občanské obliby a demokracie. Dvojí metr bez uzardění. 
Při rozdělování Československa Havel raději rezignoval na post prezidenta, aby jeho podpis nebyl pod onou smlouvou o rozdělení, ale jen co vznikla samostatná Česká republika, tak se do funkce hned vrátil, aby následně mlčky přihlížel divokým rozkrádačkám státního majetku. V té době občas naznačil, že se mu něco nelíbí, ale jinak téměř veškeré zákony takové podvody umožňující podepisoval a poskytoval tehdejší politice legitimitu výkonem své prezidentské funkce.
Samozřejmě je smutné, že musel být často hospitalizován v nemocnicích pro svůj špatný zdravotní stav. Dokonce byl těsně na prahu smrti, aby jej tehdy mnozí oplakávali a drželi mu palce. Nikdo mu nic tenkrát nevyčítal, ani jej nikdo nechtěl zbavit funkce nebo jeho pravomocí. Dokonce jej nikdo pravomocí nechtěl zbavit ani ve chvíli, kdy v roce 1999 v ilegální válce USA schvaloval „humanitární bombardování“ bývalé Jugoslávie. Také podpořil americkou ilegální válku v Iráku, čímž se stal spoluzodpovědným za válečné zločiny a zničení země. Pokrytecky básnil o lidských právech, ale již nekritizoval mučení vězňů na Guantanámu apod. Dnes ale na tyto věci pravicoví politici a novináři rádi zapomínají a je vyzdvihována Havlova státnická role, která je veřejnosti vtiskována jako boj za svobodu a demokracii. O ztrátách na lidských životech a zničených zemích ani slovo.
V současné době probíhá návrat pokrytectví. Nová pravicová vláda bude skutečným úpadkem do minulosti, neboť se chce vrátit ke starým strukturám neblahých 90. let 20. století a začátku století, jejichž představitelem byl právě Václav Havel. Éra prázdného moralizování, paušalizující kritiky socialismu, masového rozkrádání veřejného majetku a vojenské agrese. A k tomuto odpudivému dědictví se máme vrátit? Dost bylo oslavování jakéhokoli kultu osobnosti, včetně Václava Havla.