Česká pravice, Ukrajina a řada západních zemí si už nevidí ani na špičku nosu, když absurdně kritizují Rusko už i za to, že si přesouvá svá vlastní vojska na svém vlastním území. Zatímco západní země (v čele s USA a NATO) posílají vojska po celém světě do ilegálních válek a na vytváření napětí. Na tomto příkladu můžeme vidět, kdo záměrně vytváří napětí. Není to Rusko, které si na svém vlastním území může v rámci armády dělat, co chce, ale jsou to mnohé západní země, které se k Rusku přibližují svými armádami a pak ho absurdně záměrně obviňují, že eskaluje napětí. Musíme si uvědomit, že Rusko se povětšinou brání expanzi NATO směrem k jeho hranicím (jinak by se pořádaly různé přesuny vojsk přes členské země NATO, Českou republiku nevyjímaje). S tím souvisí otázka, z jakého důvodu se NATO rozrůstá právě směrem k Rusku? Kdyby mělo NATO za cíl udržení míru na světě, tak přeci Rusko pozve ke vstupu do svých struktur, nebo snad ne? O to ale tomuto spolku, kde povětšinou rozhodují USA v rámci pořádání ilegálních (a jiných) válek, nejde.

Musíme si tedy položit otázku, zda NATO bylo opravdu založeno jako obranný pakt v roce 1949, když Varšavská smlouva vznikla až v roce 1955? Na to si odpovězte každý sám. Dnes se mnohé členské země NATO po boku USA účastní ilegálních válek, které jsou pečlivě připraveny PR agenturami a médii. Ve své podstatě se v médiích nejprve ukáže na ten či onen stát, lživě se informuje například o tom, že má nebezpečné zbraně hromadného ničení (jako v případě Iráku), nebo že na jeho území jsou buď omezována lidská práva, nebo že se na jeho území zdržují teroristé, a proto je nutný zásah zvenčí, aby tato údajná nespravedlnost byla odstraněna. USA zahajují různé války, včetně ilegálních, které nemají žádné opodstatnění než vojenskostrategické, kterým USA rozšiřují sféru svého vlivu a ničí potenciální alternativní politicko-ekonomická uspořádání.

Nepřímo se na těchto ilegálních válkách podílejí členské země NATO, už jen proto, že přispívají mnoho financí (procenta ze svého HDP) na činnost tohoto paktu a jsou následně (zne)užívány těmi, kteří chtějí pořádat vojenské šarvátky, jako ochotné „dojné krávy“. Je zřejmé, že když bylo NATO vytvořeno jako obranný pakt proti Sovětskému svazu nebo Varšavské smlouvě, dnes by nemělo existovat, protože fakticky už neexistuje nic, proti čemu byl onen pakt ustaven. Ovšem po roce 1991, kdy se rozpadl jak SSSR a svoji činnost ukončila Varšavská smlouva, ale stále existuje NATO a jako nepřítele si pod vedoucí úlohou USA určilo Rusko, jakožto nástupnický stát SSSR. To znamená, že cílem NATO není mírová stabilita, ale destabilita (případně válečná stabilita) a to podle země, která zdaleka nejvíce platí kasu paktu - tedy USA. Ostatní členské země jsou hlavně donátory, kteří platí na různé vojenské hrátky, a dílem přispívají do konkrétních bojů. 

Proč tedy vlastně všichni uvedení kritizují Rusko za přesuny své armády po svém vlastním území? Je to proto, že dnes je Rusko (ale také stále více i Čína) vykreslováno zejména USA jako nesvobodný, potažmo totalitární svět. Jedná se o myšlenkovou zkratku z doby studené války, kdy se USA stavěly do pozice vůdce svobodného (čti: oligarchického) světa proti tomu jinému – v té době socialistickému. Úpadek USA se ale touto novou geopolitickou hrou nedá zastavit a USA nejsou schopny zabrzdit Rusko, Čínu a mnoho dalších zemí v jejich rozvoji.
 

Když v roce 1990 docházelo k dramatickým změnám, které byly určovány bujarým veselím z nově nabyté svobody, tak v zákrytu společnosti na svoji příležitost čekali ti, kdo později začnou privatizovat, rozkrádat. Všichni si v té době mysleli, že za deset nebo dvacet let budeme žít jako ve Vídni nebo Londýně. Za ony dvě dekády od roku 1990 jsme se skutečně posunuli, ale ne směrem k vysněnému západu, ale do společnosti, která je silně nespravedlivá, plná nerovností, sociálního vyloučení. Před 30 lety jsme jako republika začali napodobovat západní život. Museli jsme se přeci rychle odlišit od každodennosti „reálného socialismu“. Čekali jsme fronty na oblečení značky Nike a hlídali jsme, kdy k nám dorazí nějaká ta populární hudba tenkrát ještě na kazetách. Tehdejší nabytá demokracie a svoboda byla ztělesněna konzumem, dnešní demokracie a svoboda je ztělesněna nerovností. Jeden důležitý faktor v té době však hrál svoji významnou roli – abychom byli trochu jinačí, než společnost na západě, tak jsme se snažili vypořádat s minulou dobou po svém. Začala válka ideologií, kdy na jedné straně byl liberalismus, který k nám byl importován pod rouškovou svobody a demokracie a na straně druhé byl již zmíněný „reálný socialismus“, který stále přetrvával. Snad i proto nešla privatizace a jiné „loupežnické“ metody aplikovat do společnosti tak rychle, protože ještě do poloviny „vysněných“ devadesátek se určitým způsobem fungovalo „socialisticky“. Poté ale nastal zlom – demokracie a její výhody začaly být dostupné jen některým lidem a to zejména těm, kdo se podíleli na divoké privatizaci. Zároveň šlo ruku v ruce očerňování minulé doby, která byla (a dodnes je) vykreslována jako cosi, co bylo snad ještě horší než doba nacistické okupace. V době divokých devadesátek se říkalo, že za současný stav věcí mohou vlastně komunisté. Jednalo se o částečně pravdivé tvrzení, kdy se u moci střídal jeden bývalý komunista za druhým. Ostatně i po více jak třech dekádách jsou ve státní správě lidé, kteří byli nějakým způsobem zapojeni do struktur, které fungovaly před rokem 1989. Semena nenávisti jednoho vůči druhému byla zaseta již v listopadu 1989. Společnost se rozdělila na ty, kteří zvítězili a kdo byli poraženi. Skupina vítězů vždy očerňovala a vylučovala z veřejného života ty, kteří byli poraženi, protože věřili v lepší společnost. Nikomu nic neudělali, ale jen prostě fungovali v tehdejším veřejném aparátu. Klasickým příkladem vylučování a diskriminace jsou lustrační zákony, která platí do dnešní doby a znemožňují mnohým lidem vykonávat funkce ve státní správě. Toto je typický zákon, který tehdejší „nekomunistická“ garnitura, která byla složena povětšinou z bývalých komunistů, vytvořila, aby si pojistila posty své nebo svých známých.
Nacházíme se v roce 2020. Všichni bychom čekali, že ve společnosti nebude nevraživost, ubude různých hanobení atd. Máme přeci vysněnou demokracii, kterou mnozí tak nadšeně vítali před třiceti lety. Jenže začínáme zjišťovat, že se v demokracii českého typu začínají objevovat prvky, které do ní nepatří. Jako příklad si můžeme uvést hanobení hlavy státu, ničení státní vlajky nebo odstraňování případně ničení pomníků. To vše jsou prvky rozvratu dnešní společnosti, kterou na kusy trhá kapitál a pravicová ideologie, která vždy za své nepřátele označuje všechny, kdo nějakým způsobem pracují pro lidi, jsou komunisty, socialisty či v jejich žargonu populisty. Nenávist, která byla zrozena v roce 1990, má dalekosáhlé dopady, kdy se například v Praze ničí památníky osvoboditelů a to jenom proto, že pomník byl postaven před rokem 1989 nebo že se dotyčný nějakým způsobem podílel i na jiných věcech, než třeba osvobození naší vlasti. Pak zde nalezneme také skupinu lidí, kteří si v rámci zvýšení svého ega (někteří by řekli, že si ego honí) ničí památníky tím, že je polijí třeba červenou barvou a nezapomenou přidat nějaký ten vulgární text nebo obrázek. Tímto aktem se nejen hanobí daný památník nebo pomník, ale zneuctívá se ten, komu byl postaven. Pomníky i památníky určitým způsobem vyplňují veřejný prostor a vždy něco symbolizují. Byly doby, kdy se mnoho takových ikon odhalovalo více, než dost. Ať už se jednalo po dobu po první a poté hlavně po druhé světové válce. Dnešní systém ve své zvrácenosti často odhaluje pomníky kontroverzním osobám (bratři Mašínové), dále připomíná oběti komunismu, tedy systému, který v naší zemi nikdy nebyl. Nezapomíná ale i na dobu mnohem starší, kdy se obnovil Mariánský sloup v Praze jakožto pomník Habsburkům, kteří nás utlačovali. Ještě horší je ale fakt, že dochází i k odhalováním pomníků sudetským Němcům. Případně se jako ikona ve veřejném prostoru objevuje lavička Václava Havla. V určitých případech se jedná o zvrácenost současného systému, kdy jsou do veřejného prostoru vraceny prvky utlačovatelů a odstraňovány ikony hrdinů a osvoboditelů. Jedné se o český paradox, protože na západ od nás se dnes odstraňují sochy a ikony těch, kdo nezměrným způsobem způsobili lidské utrpení. Ať už se jednalo o válečníky nebo kolonizátory. V tomto případě provádíme nápodobu západu naruby, kdy z hrdinů děláme nepřátele a mnohdy ještě něco horšího a z vrahů a kontroverzních osobností se vytvářejí hrdinové. Je to celé postavené na hlavu. Na co jsme se ale po roce 1989 ještě zmohli, tak to bylo postavení památníku americké armádě v Plzni. Poté jsme se zmohli jen na dodávání vysvětlujících tabulek na ty pomníky, které byly v očích nové společnosti (spíš než společnosti, tak v očích vládnoucí garnitury) „závadné“. Ať už se jednalo o sochu Koněva v Praze nebo třeba památník Zdeňka Nejedlého v Litomyšli. Navíc mnoho památníků zmizelo do depozitářů. Pokud pomineme sochy „dělnických“ prezidentů, tak zmizeli i sochy Fučíka, Švermy atd. Tedy lidí, kteří aktivně bojovali proti nacismu a fašismu a položili za svobodu jiných své vlastní životy. Jako poděkování se posmrtně objevili ve veřejném prostoru, co by sochy a památníky, ale jelikož se nově nastupující garnituře nelíbily, tak byly odstraněny.
Jistě je správné zničit a odstranit sochy agresivních válečníků, například Hitlera, nebo dalších vrahů, kteří jsou zodpovědní za genocidy, světové války, koloniální okupace apod. V poslední době se však hanobí i sochy hrdinů, kteří pomohli svět zbavit právě oněch agresorů. Je velice zajímavé, že se v našem případě vždy hanobí jen památníky doby minulé, byť mohou zobrazovat člověka, který s onou dobou neměl nic společného. Umíte si představit, že by někdo začal hanobit památníky obětí „komunismu“, respektive doby před rokem 1989? Jako příklad nám může posloužit Milada Horáková, ikona, která je používána pravicovými ideology k politickým taškařicím. Co by se stalo, kdyby její sochu někdo poničil a napsal tam cosi vulgárního? Jak by tohle společnost a média probírala? Přešla by to mlčky nebo by se dané téma rozvířilo v podobě, že je to hanba, když se ničí památka ženy, která byla nespravedlivě odsouzena a popravena? Zde nabídnu jeden příměr. Na konci srpna roku 2020 někdo poničil památník Anny Kvašové na mém mateřském okrese Kutná Hora. Jednalo se o komunistickou funkcionářku, která byla zavražděna za to, že věřila v jinou společnost a přesvědčovala občany o vstupu do zemědělského družstva. Za toto jednání zaplatila životem a dnes někdo zhanobil její památku. Také to byla žena, stejně jako Milada Horáková a byla zastřelena, protože byla komunistkou. Obě dvě tedy potkal stejný osud: byly nespravedlivě odsouzeny (první soudem), druhá bez soudu skupinkou vrahů kdesi v lese. Jedná se o dva zdánlivě nesouvisející případy, ale přesně nám zapadají do atmosféry 50. let minulého století. Na jedné straně politička Horáková a na straně druhé politička Kvašová. Ať si o tom každý udělá obrázek sám, ale mě by nikdy nenapadlo ničit nebo jinak hanobit památníky, které byly odhaleny po roce 1989. Jsou to ikony, které určitým způsobem vyjadřují aktuální situaci a náladu. Jenže my jsme asi v odstraňování a přepisování historie mistři, což není jen smutné, ale velice nebezpečné právě směrem k nárůstu nenávisti. Těžko se může budovat a vytvářet úcta jednoho člověka k druhému s jiným názorem tak, že mu začnu vyhrožovat, případně mu nějak ubližovat. Vše začíná ve škole, kde chybí úcta směrem ke kantorovi, což bylo způsobeno silnou liberalizací školství, dále je na vině i silná liberalizace v rodině, kdy jsou děti již od útlého dětství často vedeny, že není nutné nikoho poslouchat. Poté zde máme neúctu k hlavě státu a to si o ní mohu myslet, co chci. Jako vrchol „úpadku morálky“ je přímo ničení nějakého pomníku, památníku, ale i třeba hrobů. Rozdělení naší společnosti na vítěze a poražené v roce 1990 nás v současné době dohání právě v podobě nárůstu hanobení, urážení, nevraživosti a sociálního vyloučení.

Prý je nutné si oběti „komunistického“ režimu připomínat. Ano, každý režim má své oběti a první pokus o socialismus nebyl výjimkou. Je potřeba si jasně říci, že období let 1948 – 1989 nebylo obdobím komunismu, ale obdobím pokusu o socialismus pod vedením KSČ. Jednalo se o verzi, která nebyla dokonalá, ale to není žádná verze – ani kapitalismu, ani socialismu. Nikdy nedosáhneme dokonalosti. Dnes se někteří pokouší o kapitalismus, byť se nerealizuje v plné míře a je také nedokonalý. Tehdejší režim sice v roce 1989 pod vahou vnitřních příčin a vnějších tlaků skončil, ale jeho výdobytky jsou patrné až do dnešní doby – veřejná doprava (železnice, metro), školství, sociální oblast, síť nemocnic, přehrady atd. Máme být právem na co hrdi, protože dnešní „divoký“ kapitalismus toho tolik za celou svoji existenci přibližně tří dekád nevytvořil. Naopak mnohem více věcí zničil. Ale ponechme stranou klasifikaci tehdejší doby, a vraťme se k onomu dni 27. červen.
Toho dne byla v roce 1950 popravena Milada Horáková. Oběť tehdejších procesů, které byly řízeny sovětskými poradci. Taková byla doba Studené války, která rozdělila svět na Východ a Západ. V tomto období dochází k různým procesům, které byly často vykonstruovány a mnohdy mířily i proti představitelům tehdejšího režimu. Tak jako v roce 1952 proti Rudolfu Slánskému. Podobné procesy se děly i jinde v Evropě. Nevyhnuly se ani USA, kde senátor McCarthy pořádal antilevicový "hon na čarodějnice". V tomto honu uvízlo mnoho lidí, kteří prý spolupracovali se Sovětským svazem (nastala tzv. Rudá panika). Trest smrti neminul manžele Julius a Ethel Rosenbergovi, kteří byli v USA v roce 1953 popraveni za údajnou špionáž. Podobně jako Milada Horáková. Princip byl v těchto případech stejný. Poprava lidí za politický názor nebo špionáž se zdá dnes v Evropě neuvěřitelná, i když Assangovi dnes v USA hrozí podobný trest, neboť USA stále trest smrti nezrušily. Ale nezapomínejme, že tehdy byla ještě vyhrocenější doba, jen několik let po nejhorší válce lidských dějin. Musíme rovněž uvést, že se jednalo o klima, které bylo paradoxně bezpečnější, než je dnes. Ptáte se z jakého důvodu? Všichni totiž věděli, kdo jsou přátelé a nepřátelé. Navíc panoval strach ze vzájemného zničení jadernými zbraněmi. Dějiny je nutné vykládat skutečně podle toho, jak probíhaly na obou březích tehdejšího světa.
Dnešní prokapitalistický pohled na myšlenku komunistické a socialistické společnosti je samozřejmě negativní. Tento pohled tvrdí, že je prý myšlenka sociálně spravedlivé společnosti ze své podstaty špatná. Pokud pomineme účelové vykládání historie „odborníky“ z "Ústavu" pro studium totalitních režimů, toto tvrzení používají hlavně zastánci pravice. Když pravice připomíná tuto smutnou událost smrti jednoho člověka, ptejme se proč, pravice nepřipomíná výročí daleko vyhrocenější události, konkrétně například masové vraždění v ilegální válce v Iráku, kterou rozpoutaly USA a další západní země přispěchaly na pomoc. Bylo tam zavražděno nejméně půl milionu civilistů, včetně žen, dětí a seniorů. 
Dnes je myslím nemístné obhajovat likvidační kapitalismus, který ničí vše, co mu stojí v cestě – člověka, přírodu, demokracii atd. Právě dnešní typ kapitalismu využívá stalinské byrokracie pro obhájení sebe sama tvrzením „není jiná alternativa“ (There is no alternative), který ve své době pronesla „železná lady“ Margaret Thatcherová. Tato hysterická rétorika je ale pro nás vlastně dobrým znamením, neboť ukazuje, že současný systém už postrádá legitimitu, teče mu do bot a jediné, co mu zbývá, je strašit komunismem. To neměli jeho zastánci například v 90. letech zapotřebí, protože měli velké sebevědomí. To už je ale pryč, žijeme v éře kapitalistické normalizace. Smráká se. To je ten pravý důvod, proč se neustále straší 50. lety a tvrdí se, že socialismus a komunismus jsou utopické představy, které nefungují. Je úniku nebo není úniku z této zapeklité situace? Zcela jistě je úniku a to objektivním vysvětlováním spojitostí a hledání alternativy k současnému systému řízení společnosti.
 

V pořadu České televize Interview ČT 24 dne 5. 6. 2020 prohlásil Michael Kocáb, že ruská ambasáda měla být odsunuta spolu se sovětskými vojsky v roce 1991. Říkám si, zda to tento pán myslí vážně nebo zda to nemá v hlavě v pořádku. Rusko je suverénní stát a je pouze jedním z nástupnických států Sovětského svazu. Zajímalo by mě, jak by chtěl odsunout ruskou ambasádu? On neví, že to nejde? Pokud použijeme tyto podivné myšlenkové pochody a aplikujeme do reality, tak by se musely odsunout ambasády všech nástupnických států po Sovětském svazu. Počínaje Ukrajinou, přes Rusko, až po Estonsko. Proč by se měla odsouvat jen ambasáda Ruská? Pravděpodobně v některých lidech dřímá silná „zapšklost“ proti Rusku. Na otázce vztahů k Rusku se mnozí politici snaží zviditelnit. Pan Kocáb byl kdysi pro některé zajímavým hudebním umělcem v Pražském výběru, aby se na sklonku 80. let začal s dalším „podivínem“ Michalem Horáčkem motat do politiky. Zajímavé to dějinné obraty. Kocáb brojí proti Rusku a Horáček pro změnu kandidoval na prezidenta naší republiky, aniž by uspěl. Michael Kocáb si v tomto vztahu hraje na stejného „burana“ jako Novotný s Kolářem. Jen si myslím, aby za chvíli neprosil o policejní ochranu, tak jako všichni rusofobové. Čeho se tito lidé bojí? Nějakých tajných agentů, kteří by je nenápadně chtěli odstranit nebo zastrašit? Už jen to, že naše diplomacie vyhostila dva ruské diplomaty kvůli kauze s ricinem je postavené na hlavu. Nejprve tady „rozjitří“ někteří politici mezinárodní vztahy s Ruskem a poté vyhostíme diplomaty. Naši „čučkaři“ (agenti BIS) tvrdí, že ruská ambasáda je bezpečnostním rizikem, protože má hodně zaměstnanců. Jak pošetilé a zbabělé. Osobně vidím bezpečnostní riziko jinde, než v Rusku. Nemusí to být nutně jen USA, ale už samotný princip „sledovacího kapitalismu“ je bezpečnostním rizikem, kdy dáváme všanc své osobní údaje a účastníme se sociálního experimentu, který řídí nadnárodní korporace.
Pan Kocáb se měl věnovat raději hudbě, než politice, které vůbec nerozumí a tvrdit, že on pomohl odsunout sovětská vojska je nesmysl, protože ona vojska se z našeho území začala stahovat už v roce 1988. Na konci 80. let se totiž uzavíraly mezi USA a SSSR různé smlouvy a dohody, kde se mluvilo i o vojscích a jejich případném odchodu. Ať už z Německa nebo právě z naší vlasti. Michail Sergejevič Gorbačov dostal od USA příslib, že tento krok udělají i oni, ale bohužel se tak nestalo a americká armáda v Německu zůstala a navíc se kvapem rozšířila do dalších zemí, které vedou „ideologickou“ válku proti Rusku – jako například Polsko.
Jen si říkám, proč je v naší zemi tolik nenávisti proti Rusku? Zemi, která zvítězila nad nacismem a pomohla osvobodit značnou část Evropy za cenu mnoha obětí. Chápu, že jako klacek je používán rok 1968, kdy se Sovětský svaz podílel na intervenci vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Tento nešťastný krok Sovětského svazu ale musíme vnímat v kontextu tehdejší doby. Sféry vlivu si tenkrát udržovaly všechny velmoci - od Sovětského svazu až po USA. Pan Kocáb by si měl zopakovat dějepis a nenarušovat vztahy s Ruskem svými nesmyslnými teoriemi, tak jako to dělají jiní politici, kteří buď staví pomníky „zločincům a zrádcům“ nebo nechávají odstraňovat sochy, které nikomu nevadí.

V poslední době se opět ozývají dějinné paradoxy. Ať už jde o konec druhé světové války nebo výstavbu Mariánského sloupu. Můžeme si o minulosti myslet, co chceme, ale stejně ji nezměníme. Nezmění ji ani jiný výklad událostí, které lidským osudům předcházely, ani odstranění soch, památníků nebo výstavba těch nových. Dějiny se vždy odvíjejí nějakým směrem. Někdy o nich rozhodne naprostá náhoda, jindy osud. Můžeme dnes jen spekulovat, jaké by to bylo, kdyby se na Hitlera povedl nějaký atentát nebo jaké by to bylo, kdyby lidé v roce 1918 nestrhli kontroverzní Mariánský sloup. Zde si musíme říci, proč byl vůbec onen sloup vlastně v minulosti postaven? Jednalo se o symbol vítězství katolictví nad protestantismem, tedy především nad Švédy, kteří tenkrát táhli Evropou. Teprve během následujících staletí začal být Mariánský sloup vnímán jako symbol vítězství nad protestanty na Bílé Hoře. Případně obecně jako symbol českého katolictví. Tak jej vnímali i Pražané v roce 1918 a odpůrci katolictví jej proto odstranili. Ne náhodu se všechny tyto paradoxy odehrávají v našem hlavním městě, tak jako obvykle. Nejprve jej Češi bourali po roce 1918, co by symbol Rakousko - Uherska a útlaku a nyní se vrací zpět. Co bude tento symbol reprezentovat? Útlak Habsburků nebo je to snad omluva, že byl za první republiky odstraněn? Případně zde určitou roli hraje náboženská otázka, kdy se opět chce zvyšovat úcta katolicismu? Možná na tom bude něco pravdy, když už pravicová politická reprezentace prosadila církevní restituce, tak pražská pravicová politická reprezentace celou věc ještě umocňuje výstavbou Mariánské sloupu. Je to náhoda nebo spíš záměr? Osobně věřím spíš v záměr, který má za úkol obhájit dobu temného středověku, kdy měla rozhodující slovo církev, stejně se bude jednat i o určitou legitimizaci doby útlaku za Rakouska – Uherska. Celé mně to přijde jako snaha se někomu zavděčit. Dle mého názoru je obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí politickou chybou.
Sochy osvoboditelů od nacismu se odstraňují a ikony útlaku a náboženství se vracejí. Celé to postrádá logiku a hlavně to nedává žádný smysl. Jen se v tomto případě nesmyslně vyhazují peníze. Ať už bude nově postavený Mariánský sloup vnímán jakkoliv, tak se vždy bude jednat o symbol, který byl v roce 1918 odstraněn. My jsme jako národ v tomto ohledu „jedničky“. Jednou necháme odstranit to a poté zase ono, abychom vše po „prozření“ vše opět vraceli na své místo. Jen abychom se buď někomu zalíbili, snažili se vymazat vlastní historickou paměť nebo si vytvořili pohádku o minulosti, která vlastně ani nebyla. Jak se postupně upozaďují historická fakta, tak se do popředí začíná dostávat nový výklad minulosti a to více jak 30 let od doby, kdy byla historie také často vykládána „trochu“ jinak. Jestliže to před 30 a více lety celé působilo jako tragédie, tak dnes je to naprostá fraška. Abych parafrázoval výrok Karla Marxe.
Na závěr svého příspěvku si dovolím doušku. Abychom přesněji pochopili myšlenkové pochody mnohých pravicových politiků, musíme jasně říci, že pokud jsou odstraňovány sochy a památníky minulosti, tak dochází k jejímu deformování. Jedná se o určitý typ transformace proběhlých dějinných událostí, aby vyhovovaly dnešnímu pojetí světa. Bez ohledu na to, jak se věci v minulosti odehrály. Jedná se o jeden z rysů současné selhávající demokracie (rozumějme liberálního pojetí demokracie, příznačně představovanou USA), která už ani nedokáže obhájit sebe sama a tak si na pomoc její tvrdošíjní obhájci povolávají minulost. Jednou varují před možným nástupem totality, jindy zase říkají cosi o nepřátelích, kteří se snaží ovlivňovat naši zemi a rozdělovat ji. Prostorem se poté pohybují výroky typu, že Praha se osvobodila sama, že Sověti do našeho hlavního města přijeli ve chvíli, kdy už nebylo co osvobozovat. Prý byla Praha svobodným městem. Pokud tomu tak skutečně bylo, tak stejný příměr můžeme použít i u příkladu Plzně. Když do ní americká vojska vstoupila, tak byla de facto už rovněž svobodným městem. Nic to ale nemění na tom, kdo které město oficiálně osvobodil.