Téměř každý den se střetávám s otázkou, zda systém před rokem 1989 byl zločinný, nelidský, omezující lidská práva. Nutno poznamenat, že tyto otázky často kladou současní třicátníci. Tedy lidé, kteří se narodili v době změn roku 1989. Jaký je tedy dnešní pohled na události, které jsou staré tři dekády?
Současný pohled na ony události je udáván několika faktory. Prvním je pohled, který nám předkládá klasický mediální prostor, který je prosáklý kritikou tehdejšího systému. Druhým je obraz minulosti, který je mladým lidem předkládán ve škole. Třetím je zkušenost jejich rodičů, protože oni minulý systém zažili alespoň na konci jeho selhání a konečně čtvrtým faktorem je hledání vlastního obrazu minulosti pomocí různých zdrojů, srovnávání a kritického myšlení.
Do popředí zájmu se dostává srovnávání současného a minulého systému. Jestliže minulý systém byl postaven na plné zaměstnanosti (někdy i uměle), tak ten dnešní je zase postaven na dobrovolnosti mít práci. Svobodně se můžeme rozhodnout, zda půjdeme do práce nebo zůstaneme doma a budeme pobírat podporu. Pokud ale v minulém systému absentovala svoboda ve formě se rozhodnout, zda půjdu nebo nepůjdu do práce, tak na druhou stranu jsme zde měli svobodu jistoty. Práce totiž dávala jistotu příjmu. Zajímavě také působí srovnání výstavby bytového fondu, respektive jeho vlastnické formy. Pokud před rokem 1989 existovalo různé družstevní vlastnictví, veřejné nebo obecní, tak dnes je situace opačná. Privatizace veřejného požrala své děti. Když Václav Havel mluvil o pověstných „králíkárnách“ ve kterých nikdo nechce bydlet, tak dnes jsou často placeny zlatem a to se jedná o kritizovanou výstavbu z doby před rokem 1989. Takže zcela jistě nebylo všechno tak špatné.
Rovněž může porovnat i výstavbu dálnic, silnic, metra nebo vltavské kaskády, jaderných elektráren. V době před rokem 1989 se vybudovalo mnoho věcí, které dnes využívá současný systém pro udržení svého stavu a akumulaci kapitálu. A to i tehdy, že výše uvedené věci byly stavěny zejména pro široké užití. Jinou otázkou je, že se často ničilo životní prostředí. K tomu ale docházelo i na západ od našich hranic. Byl zde jen jeden rozdíl. Zatímco v „reálném“ socialismu byl za ničitele přírody označen sám stát, tak v kapitalistických státech to byl zejména soukromý sektor. Dnes, v době, kdy absentuje stát jako regulátor a pověstný hlídač jsou to hlavně nadnárodní koncerny, kdo ničí nejen naši přírodu, ale celou planetu. Liberální kapitalismus v roce 1989 zvítězil, ale dnes je jasné, že to bylo jen díky tomu, že minulý systém byl postavený na absenci demokratických prvků. Navíc současný systém je sám o sobě neudržitelný, protože logika volného trhu byla přehodnocena a vržena do všech sfér lidského bytí.
Rodiče dnešních třicátníků, kteří se určitým způsobem podíleli na změnách a událostech v roce 1989, byli vlastně oklamáni duchem svobody, který se najednou zjevil, když moc ležela doslova na ulici. Bohužel onu svobodu využili ve svůj prospěch ti, kteří tyjí z majetku minulosti, tak i zbytků svobody volby současnosti. Každý systém si předchozí minulost určitým způsobem buď idealizuje, upravuje nebo přehodnocuje. Záleží na tom, jak kdo se vyrovnal s minulostí. Ten, kdo se s ní vyrovnal, tak nehledá na minulosti jen samá negativa, ale v rámci smíření se s minulou dobou předkládá i pozitiva, která ona minulost měla. Tak by tomu mělo být jak na školách, stejně i v médiích, abychom dnešní generaci podnítili ke kritickému uvažování. A ne jen zkratkovitě tvrdit, že doba minulá byla špatná, protože nebyla svobodná.

Centrum pro výzkum veřejného mínění na konci října 2019 zveřejnilo výzkum, který se týkal přelomových událostí naší minulosti. Mimo jiné z výzkumu vyplynulo, že pro dvě třetiny dotázaných byly události tzv. sametové revoluce pozitivní událostí. Tento postoj zastávají zejména majetnější a vzdělanější občané.
Ani se nedivím, že systém po roce 1989 obhajují majetnější. Přeci jen se změnily vlastnické struktury, kdy dnes máme téměř vše soukromé. Jedná se o ostrý kontrast s dobou před 30 lety, kdy téměř vše (často nesmyslně, protože některé oblasti měly být dle mého názoru privátní) bylo státní (chcete-li veřejné) se všemi svými negativy i pozitivy. Nicméně s měnící se strukturou obyvatelstva (věk, vzdělání atd.), se budou postupem času měnit i odpovědi dotazovaných, protože bude dospívat generace lidí, která dobu před rokem 1989 nemohla zažít. Jako zlomový okamžik odhadují demografové rok 2035, kdy podíl lidí, kteří určitým způsobem zažili, nebo nezažili dobu před rokem 1989, bude 50% na 50%.
 Co je však nutné v souvislosti s tímto výzkumem poznamenat je to, že před rokem 1989 byly preferovány oblasti republiky, kde byl těžký nebo chemický průmysl (Moravskoslezský kraj, Ústecký kraj), aby sám posléze zmizel ve víru transformace na plně tržní ekonomiku v průběhu následující dekády. Dobu před rokem 1989 vnímají pozitivněji lidé z menších sídelních míst, což je zapříčiněno tím, že v té době měla téměř každá vesnice či město nějaký místní podnik - ať už zemědělského (převáženě) nebo i technického rázu.
Přechod ke konzumní společnosti a nástup supermarketů zapříčinil ale zánik těchto malých podniků. Stála revoluce roku 1989 tedy za to? Ptali se výzkumníci. Z dat jim vyšlo, že změny v roce 1989 stály za to pro 73% dotázaných (ano a částečně ano). Jedná se ale o pravdivé číslo? Není realita někde jinde? Výsledky průzkumu totiž značně zkreslují bohatší kraje – zejména Praha, kde valná část respondentů odpověděla, že změny stály za to. Stály ale změny v roce 1989 opravdu za to? Asi jak v čem. Dnes, když máme, co jsme chtěli, jsme sice bohatší, máme vyšší příjem, ale také vyšší ceny. Jiná otázka je, že před rokem 1989 docházelo k problémům, ve vztahu nabídka – poptávka. Takže pokud někdo tvrdí, že jsme si v roce 1989 za svoji mzdu koupili méně, než dnes, tak neříká pravdu, protože vysoký nárůst dnešních cen tahá z kapes lidí čím dál více peněz a na mnohé si poté musí půjčovat u finančních ústavů. Ty je posléze drží v šachu, pokud nejsou schopni splácet své závazky. Stačí se podívat na astronomické nájmy, ceny energií atd.
Na závěr si položím řečnickou otázku: kdy dojde k přehodnocení negativ současnosti? Dojde k nějaké nové revoluci nebo další transformaci? Jinak pro mě se nejedná ani o pozitivní ani negativní událost. Ne snad proto, že bych ji nezažil. V inkriminovaném roce mně bylo sedm let, takže si pamatuji nástup do první třídy, ale když jsem v době dospívání viděl, jak je ničen náš průmysl a zemědělství, tak jsem začal přehodnocovat. Začal jsem vidět nejen pozitiva, která jsou nám pořád zdůrazňována ve směru, že máme svobodu a demokracii, ale i negativa nové doby ve směru nárůstu nerovnosti.

Společnost, která si před 30 lety žádala změny, se nakonec stala obětí revoluce, která jim byla ukradena. To, že si tehdejší systém žádal změny, je reálný fakt, který nikdo ani nemůže rozporovat. Volání po větší uvolněnosti a řešení palčivých problémů se naakumulovalo do takové výše, že posléze došlo k přetečení poháru trpělivosti mnohých lidí. Na sklonku pozdního socialismu už bylo dávno jasné, že nic nebude tak jako dřív. Ke konci roku 1989 pohár netrpělivosti přetékal a této situace začaly využívat různé opoziční skupiny, potažmo skupiny zájmové. Občané se poté po 17. listopadu stali oběťmi jedné velké iluze o tom, že vlastně bude lépe. Všichni posloužili jako užitečný komparz v cizím zájmu. Na jedné straně se vyskytovali ti, kdo říkali, že je nutné jít dále socialistickou cestou a ne druhé straně zavládlo nadšení, že už je svoboda a nastalo odlišení se od doby těsně předcházející pád reálného socialismu. Vlna euforie rozmetala staré pořádky a nastolila nové. Politické elity té doby se vyměnily jen díky různým kooptacím, které vlastně ani do demokratického systému nepatří, protože jsou často ryze účelové. Tyto kooptace posléze umožnily i přípravu různých zákonů, které byly šity na míru jen malé skupině lidí, které měla mít z nové doby značný prospěch.
Celý proces se nám neustále vrací, když se blíží ono pohnuté výročí převratu roku 1989. V médiích, ale i jinde neustále dostávají prostor bývalí disidenti, kteří primárně zapříčinili stav věcí, který zde máme dnes. A tak se můžeme například dozvědět, že „zkrachovalý“ písničkách Jaroslav Hutka, který zpíval na Letné při demonstracích, kritizuje nedávno zesnulého mistra Karla Gotta s tím, že Gott byl právě ikonou normalizace. Ostatně si říkám, co čekat od pana Hutky, který nikdy nic nedokázal. Vlastně dokázal. V pravou chvíli se postavil na stranu těch, kteří v danou chvíli vítězili. Je to jeden z lidí, kteří zapříčinili to, jak se posléze revoluce roku 1989 vyvinula dál a že byla většinové společnosti ukradena. Poté nastala děsivá prázdnota a rozladění z nových poměrů.
Dodnes mnozí privatizátoři, Hutkové, umělci, hvězdy, tuneláři říkají, jak byla tehdejší doba špatná, že nic nebylo a že nejlepším obdobím byla doba poté. Nemůžeme nic namítat tvrzení, že tehdejší doba měla chyby. Ano, měla je. Každá doba je má a nese sebou i pozůstatky doby minulé. I dnes můžeme pozorovat jeden jev, který můžeme nazvat, že by lidé chtěli socialisticky pracovat, ale kapitalisticky žít. Jenže v dnešním kapitalismu se bohužel musí pracovat i žít ryze kapitalisticky. Vládne nám diktát peněz. Mnozí lidé se dnes cítí tak, že jsou vlastně těmi, kdo revoluci v roce 1989 prohráli. Jsou na straně poražených a to i přesto, že v pochmurných chvílích pozdního socialismu stáli na náměstích a provolávali Havel na Hrad nebo Jakeše do koše. Jejich prozření přišlo příliš pozdě a to až ve chvíli, kdy začali pociťovat, že i na jejich jistoty sahá nějaký privatizátor, který je chce vystrnadit z jejich domovů. To už se ale odvíjela nová dekáda úplně jiného systému. Bylo to poslední desetiletí 20. století, které s sebou přineslo nejednu velkou loupež i bourání státu.

Tak už se nám pomalu blíží výročí 30 let od 17. listopadu 1989. Kritika tehdejšího systému zaznívá dodnes. Navíc dochází k překreslování událostí před 30 lety takovým způsobem, aby vše vyhovovalo vítězům tehdejšího politického klání. Ostatně se podívejme, kde všude jsou zakomponování tehdejší studentští vůdci. Najdeme je od politiky, až po neziskový sektor. Můžeme tvrdit, že neustále zde vládnou lidé, kteří si změnu v roce 1989 utvořili k obrazu svému a aby jim plně vyhovovala. Je sice jasné, že zde vládne Andrej Babiš, coby vítěz posledních voleb do sněmovny, ale na mnoha jiných místech vládnou ti, kdo do naší země importovali ryzí kapitalismus. To, že dnes vládne oligarcha, není až tak velkým překvapením. Když se totiž podíváme o tři desítky let zpět, tak zjistíme, že sémě tohoto stavu bylo zaseto již tenkrát. Do jisté míry za to mohly tehdejší politické elity, což byli většinou spíš ideologové, než profesionálové a podle toho to tak vypadalo. Veřejný prostor té doby měl legraci z tehdejšího generálního tajemníka Milouše Jakeše, když tento nejvyšší stranický člověk mluvil na Červeném Hrádku nebo když si pletl bojlery a brojlery. Chybné kroky, které se udělaly kolem listopadových událostí před 30 lety, jsou zde patrné dodnes. Z toho můžeme usoudit, že kdyby tenkrát byl ve vedení strany profesionál a schopný člověk, který by otevřel hranice a přinesl kýžený konzum, tak by KSČ v našich podmínkách fungovala dále, byť třeba na jiném principu, než podle článku 4 tehdejší Ústavy o vedoucí úloze komunistické strany. Historie nás doběhla ve chvíli, kdy nastala lest dějin.
Dějiny nám přichystaly nemalá překvapení, kdy jsme se ze systému státně socialistické (nebo sovětského) přenesli do systému ryze kapitalistického (podle vzoru USA). To, co bylo před třemi desítkami let kolektivní, spravováno družstvy nebo bylo dostupné pro téměř všechny obyvatele, tak bylo privatizováno, protože se jednalo o oblasti, které člověk často potřebuje pro svůj život a fungování. Jestliže lidé před 30 lety volali po svobodě, tak dnes zde máme znetvořenou svobodu, která je navíc deformována penězi. Jestliže tenkrát lidé volali svobodné volby, které zde dnes máme, tak je máme natolik svobodné, že o složení Senátu rozhoduje jen „hrstka“ lidí. Dnes si demokracii vykládá každý po svém, když tvrdí, že si může dělat, co se mu zachce. Na jednu stranu je to pravda, ale musí dodržovat patřičné zákony a pravidla.
Dějiny nás všechny přelstily ještě v jedné věci: ve vztahu k světovým mocnostem. Jestliže jsme v roce 1989 vzývali se Sovětským svazem na věčné časy, tak dnes tuto logiku můžeme přenést do sousloví s USA na věčné časy a nikdy jinak. Je s podivem, že jsme si své spojence a přátele vždy vybírali podle ideologických měřítek a ne podle toho, co je pro naši zem výhodné. Vždy jsme se stočili do ideologického klání podle toho, která ideologie byla v danou chvíli v kurzu. Po událostech před 30 lety jsme se tedy ideologicky přimknuli ke kapitalistickým ekonomikám, abychom se odlišili od ideologie, kterou jsme všichni (nebo téměř všichni) určitým způsobem obhajovali před rokem 1989. Přišla osudová lest, kdy pod rouškou demokracie, svobody a karnevalu revoluce jsme se ocitli v systému, který plodí nerovnosti a v některých oblastech je ještě horší, než systém, který končil před 30 lety. Ve své podstatě se změnilo jen pár věcí. Vyměnili jsme ideologické přátele, zavedli konzumní společnost, otevřeli hranice a nechali kapitál plundrovat naši zem, která se v roce 1993 rozpadla. Následky těchto činů ale pociťujeme dodnes.

V lidských dějinách docházelo k mnoha různým zvratům. Ať už se jednalo o války, revoluce, převraty nebo násilnosti. Vždy docházelo k nečekaným změnám, které ovlivnily životy budoucích generací. Ne jinak je tomu v případě převratu z roku 1989. I tento dějinný zlom vzal budoucnost mnoha lidem a pomohl ustavit současný svět. Když se na to podíváme zpětně, tak převrat roku 1989 nepřišel sám od sebe. Jeho podhoubí zde bylo zaseto již mnoho let před tímto datem. Koncem roku, který odbíjel své poslední dny právě před 30 lety, jsme mnozí stáli na prahu. Někteří stáří, jiní dospělosti a já jako žák první třídy. Všichni jsme žili své životy v končícím socialismu, který se spíše podobal státnímu kapitalismu. Na sklonku roku 1989 jsme mohli například pozorovat východoněmecké uprchlíky v Praze, kteří se snažili dostat do tehdejšího Západního Německa přes tamní velvyslanectví. Matně si ve svých vzpomínkách vybavuji, jak jsem sledoval tyto události v televizi. Byť jako žák první třídy jsem nechápal, co se to vlastně děje. Na vesnici se totiž žil odlišný život, než ve velkých městech.
Pokud uvážíme, že se zde do konce 80. let 20. století odvíjel určitý typ socialismu, tak komunismus, ke kterému se mělo záhy dospět, byl ve své podstatě nejvyšším stádiem humanity, i když se k němu nedošlo. Ostatně rozdělování každému podle jeho potřeb, je hudbou budoucnosti. Sám mladý Karel Marx prohlásil, že komunismus není stav, který by měl být nastolen, ale jedná se o ideál, podle kterého by se měla řídit skutečnost. Na sklonku reálného socialismu se však o budoucích fázích reálně neuvažovalo, protože všude kolem číhal pověstný nepřítel – kapitalistický svět. Právě neustálá kritika kapitalistického světa ze strany socialistického tábora nakonec vedla k zániku jednoho z nich. Kdyby tehdejší politické elity umožnily lidem vysněný západní způsob života i s jeho negativy, tak by rychle pochopili, jak se věci mají. Jenže k tomu nedošlo. Neustále bylo občanům tvrzeno, že žijí v bezpečné a mírové zemi, ale postupem času začalo toto rčení rezivět, až se nakonec úplně rozpadlo. Kdyby tedy tehdejší političtí činitelé umožnili lidem cestování do vysněných kapitalistických zemí bez omezení, tak by se nedále mohl odvíjet sen o budoucím uspořádání socialismu, potažmo komunismu.
Ostatně jaký to byl svět, který skončil v roce 1989? Byl opravdu natolik špatný, že si zasloužil zánik? Tak zcela jistě nebyl až tak špatný v určitých oblastech, které jsou dnes vystavovány snaze privatizace – doprava, sociální sektor, zdravotnictví atd. Nicméně negativa byla hojněji předkládána v rámci kritiky, kdy se jednalo o porušování lidských práv (ve své podstatě byla upozaděna demokratická práva). To by ale nebylo až tak nejhorší. Na sklonku onoho socialismu se ale jako hřebíček do rakve použil Klement Gottwald, který byl vyobrazen na stokoruně. Jeho portrét působil jako vzpomínka na temnou dobu systému, který se nyní nacházel na konci své životní etapy. Mnozí lidé navíc poukazovali na to, že se jedná o problémového prezidenta a určitým způsobem onu bankovku znevažovali. Posledním hřebíčkem do rakve tehdejšího sovětského modelu socialismu nebyl ani vnitřní, ani vnější nepřítel, ale byl to právě sám tehdejší systém, kterého dohnala jeho vlastní minulost.
Chtěl bych zažít zas a znova, ať hlavní ulice jmenuje se opět Leninova. Tato věta je jistým steskem po době, která dávno skončila. Budoucnost je však v rukou nastupujících generací. Věřím tomu, že budoucí systém nebude postaven na přejmenovávání ulic, bourání pomníků a památníků doby, které jsou zahaleny kdesi v mlze. Každopádně bych chtěl ještě jednou zažít tu dobu, kdy jsem měl bezstarostné dětství, které také dávno skončilo. Byla to totiž doba nadějí, které nám byly posléze ukradeny.