Před 30 lety začali všichni šílet. Lidé, státy, elity. Těšili jsme se na demokracii, která měla brzy přijít. Prý nás všechny spasí a zachrání před tím, co zde bylo. Nic lepšího na světě neexistuje. Za oněch 30 let jsme ale začali zjišťovat, že elity, které nám posléze vládly, se nám docela odcizily. Stali jsme se všichni zajatci ve své vlastní zemi. Na pozvání k nám přišel kapitál, který nás začala kolonizovat a přetvářet jak naši ekonomiku, stejně i školství. Dotáhli jsme to stejně daleko, jako systém, který končil před 30 lety. Akorát na druhou stranu. Navíc za kratší dobu, než systém, který zde byl přes 40 let. Ne nadarmo se vypráví vtip, ve kterém se říká, že komunisté tuto zemi vedli do propasti, ale systém po roce 1989 našel zkratku.
Chyba systému, který končil, právě před třemi desítkami let byla, že školský systém byl primárně postaven jen na těžkém průmyslu. Ten, kdo byl moc intelektuální, tak byl označen buď za maloburžoazii, nebo toho, kdo nechce pracovat rukama. Ve společnosti byly vítány technické profese, zedníci, zemědělci, pokrývači, kuchaři atd. Před 30 lety ale nastal zlom. Vše, co by se mohlo identifikovat s minulým systémem, mělo být odstraněno a nastartován nový směr. Tentokrát na druhou stranu. Směrem ke vzdělanostní, služební, společnosti. Tento přesun dal vzniknout posléze oborům, které v dnešní době nemají uplatnění na trhu práce. Jedná se absolventy bakalářských a magisterských oborů filosofie, aplikované etiky a estetiky, generových studií nebo studií Václava Havla. Ano, všechny tyto obory se na našich vysokých školách vyučují. Často za státní peníze. Ti, kdo školu nakonec absolvují a honosí se „devalvovanými“ tituly, nakonec končí jako prodavači, kteří vám maximálně poradí, co si máte vzít na sebe. Za předpokladu, že ve škole nespali.
Díky přeměnám, které se nastartovaly před třiceti lety, nám chybí právě ty profese, které byly populární ve světě, který byl podle některých špatný. Firmy dnes tento problém řeší dovozem levné a nekvalifikované pracovní síly ze zahraničí. Poté můžete na stavbách vidět zahraniční dělníky, kteří jsou bez kvalifikace a mnohdy problému nerozumí. Utlumení vzdělávání technických (učebních) oborů vedlo k tomu, že se začala snižovat vážnost maturity i vysokoškolského diplomu. Nic z toho už totiž nezaručuje společenský vzestup, protože se tím honosí téměř každý. Všichni jsou tedy IN, ale v zásadě ničemu moc nerozumí. Natož, aby něco dělali.
Společenské procesy se nám postupně opakují, akorát se nám představují jako fraška. Chtěli jsme se kompletně odlišit od světa, který prý před 30 lety skončil. Výsledky se dostavují v celé své kráse i nahotě. Všichni stále křičí, volají: máme demokracii! To je to nejkrásnější a nejcennější, co můžeme mít. Ale zapomínají dodat, že na to musíme mít (hlavně peníze). Před třiceti lety si téměř všichni nasadili „svěrací kazajku“, která se dává těm, kdo začínají šílet. A v té době šílelo hodně lidí, protože říkali (někteří to říkají stále), že co je komunistické (socialistické) je špatné. Jenže to nebyla pravda, ale svěrací kazajka zůstala dodnes.

S různými letošními výročími se v mediálním prostoru objevují věci, ze kterých jde mnohým lidem hlava kolem. V nedávné době jsem se pustil do diskuze na sociální síti, zpravodajské ČT 24, kde byl vložen přepis pořadu Interview ČT 24 s herečkou, disidentkou, Bárou Štěpánovou. V pořadu řekla, že by se dnes mnozí lidé vzdali svobody za tisícovku měsíčně. Asi tím narážela na to, že lidé v důchodu dostali přidáno a konečně se dočkali i valorizace. Když jsem napsal, že s lidmi, jako je tato rádo by herečka a tehdejší chartistka, byl rok 1989 tragický omyl, začala vřava. Například, to tvrdí komunista, co si to dovoluji atd. Když jsem poukázal na to, že doba po roce 1990 šla utvořit i jinak, než jaká je dnes, tak jsem byl označen za vyznavače nějaké divné organizace a myšlenky, která dnes ve společnosti nemá místo. Když jsem se snažil ozřejmit, že ve zlomovém roce existoval i levicový disent, nikdo to nechtěl slyšet. Moje tvrzení působilo jako trojzubec, který byl vysloveně pekelný a působící co by červený hadr na býka. Diskuze pokračovala dále. Když jsem hodnotil uplynulých 30 let od nabyté svobody, tak se nikdo nezmohl na víc, než jen na to, že vlastně za všechno mohou komunisté. Argument, který se běžně používá, aniž by někdo přiznal i vlastní chyby, případně chyby, která má v sobě současný systém zakódovány.
Nikdo z diskutujících mi nevysvětlil, proč dnes v naší zemi nevlastní stát (až na pár výjimek) žádné podniky, majetek? Vše v rukou drží úzká elita, která se stala prospěcháři v době kuponové privatizace, která naznačila možný konec světa. To, co lidé chtěli v roce 1989, byla změna, ale ne, že dojde k odklonu směrem ke kapitalistické laboratoři západních korporací. Dnes už i dospívající lidé, kteří se musí snažit uživit rodinu stůj co stůj a mít klidně i tři částečné úvazky, dochází k názoru, že někdy v minulosti bylo lépe. Slýchají to od svých rodičů, prarodičů. A tím pádem zde máme generaci, která je označována za ty, kteří se o sebe nedokážou postarat, že se poflakují. Jenže to je pravda jen částečně. Existuje rub i líc a navíc, pokud to systém umožňuje, proč z toho obviňujeme mladé lidi? Pokud by to systém neumožňoval, tak by nemohlo k různým manýrům docházet.
Na základě analýzy minulosti je nutné začít tvořit novou společnost, která bude lepší, než byla ta minulá. Tohle začínají chápat i lidé daleko na západě. Pouze u nás se v případě pokusu o nějakou změnu, vystrčí do popředí chartisté, disidenti a obhajoba ideálů roku 1989 a uvažování o změnách je eliminováno hned v samotném počátku. Je to špatně, protože nám všem má jít o to, abychom současný systém, který se snaží ze všeho a všech „vytřískat“ maximum ku prospěchu někoho jiného, nahradili systémem jiným. Ten se může nazývat klidně znova socialismem, ale i jinak. Nicméně musíme prosazovat jinou společnost, než je ta dnešní „vlkanózní“.

Stále více jsme konfrontováni s výkladem doby minulé, stejně tak i té současné. O budoucnosti se raději moc nemluví, protože jen málo vizionářů dokáže odhadnout, co přinese. Právě proto se nejen politické elity raději „babrají“ v minulosti a říkají, co by se stalo, kdyby. Jenže historie nezná žádné kdyby. Dějiny proběhly prostě, jak proběhly a změnit to nikdo nedokáže. Ani stroj času, po kterém lidstvo tolik touží. Dějiny vždy píší vítězové. V tu chvíli nastává časový paradox, kdy vítězové ve snaze co nejvíce očerňovat minulost, která dle jejich výkladu byla většinově negativní, zachází i do takových absurdit, že se tomu diví i sama společnost. Ano, narážím zde na výklad doby 1948 – 1990. V dnešní společnosti se má za to, že výše uvedená doby byla jen dobou zla, politických procesů, mlácení demonstrantů, společnost chudoby, bez vývoje. Tento obraz minulosti pomohla utvořit skupina vítězů po roce 1989, včetně disidentů, médií, stejně i vyučujících ve škole. Obraz doby minulé je souběžně utvářen i obrazy doby současné. Máme příliš krátkou paměť a hodně rychle zapomínáme. Navíc mladí lidé, kteří se narodili po roce 1989, stále více věří jen oněm mýtům a často se nesnaží najít určitou rovnováhu. Osnovy ve školách se o tématu reálného socialismu raději nezmiňují. Co kdyby v tom totiž někdo našel zalíbení a snažil se stát disidentem dnešní doby. Nemalou úlohu v tomto procesu sehrává i Ústav pro studium totalitních režimů, kde jsou zabydleni buď bývalí disidenti, nebo lidé, kteří nechtějí připustit, že i systém před rokem 1989 měl svůj vývoj, dynamiku. Minulost není černobílá, ale je barevná.
Stále častěji se setkávám s názorem, že dnešním třicátníkům bylo před rokem 1989 ublíženo a nemohli studovat. Ano, to je částečně pravda. Studovat nemohli, protože se narodili na konci existence reálného socialismu. Z toho plyne, že jim nemohlo být ublíženo. Komu mohlo být ublíženo, byla jejich rodina, nebo přátelé. Jenže takhle to nelze paušalizovat. Vždy vás názor mladých lidí pobaví, jak jsou mytizováni a zároveň je to celé k pláči. Nechci zde obhajovat dobu před rokem 1989. Ani já ji nezažil v její plné síle, kráse i negativu, ale vadí mi, že je pořád neustále očerňována jako nejhorší období našich dějin. To přeci není pravda. Osobně jako nejhorší období vnímám rok 1939 a druhou světovou válku, kdy se rozhodovalo o našem bytí nebo nebytí jako národa. Jenže to je minulost už hodně daleká a vítězům po roce 1989 se ji nechce moc připomínat, abychom si například neznepřátelili Německo. To raději budeme rozdmýchávat protiruskou hysterii ve vztahu k událostem po roce 1968, případně současnosti, kdy nám prý ze strany Ruska hrozí velké nebezpečí. Jako národ jsme vždy byli lokajové, služky, služební. Podívejme se hlouběji do minulosti a zjistíme, že jsme většinou byli v područí nějakého jiného národa. Co je však horší, tak jsme se z toho nikdy nepoučili. A nepoučili jsme se ani po roce 1989, kdy z nabyté svobody přišla spíš diktatura, ale ne proletariátu, ale kapitálu a strach z minulosti určil další směřování našeho státu. Ne směrem na východ, který nás podle vítězů, kteří zvítězili v roce 1989, zničil, ani k neutralitě, ale na západ, který nás v roce 1938 zradil.

Leden před 30 lety. Mrazivé počasí, že by psa nevyhnal. Společnost je v kvasu. Nakupilo se tolik neřešených problémů a to nemluvím o mezinárodních vztazích. V polovině měsíce začnou demonstrace u příležitosti výročí sebeupálení studenta Jana Palacha v roce 1969. Jedni si chtějí připomenout tuto lidskou pochodeň, která vzplála jako protest proti intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Druzí to ale vnímají jako pokus odstranit reálný socialismus sovětského typu a do centra Prahy jsou povolány bezpečnostní složky, aby zajistily pořádek a klid. Ať už se Jan Palach upálil na protest nebo z mladické nerozvážnosti, tak jeho oběť byla využita pro věci příští. Celý týden se v Praze protestuje s voláním svobodu, svobodu. Demonstrace ale nejsou povoleny a tak zasahují pořádkové jednotky. Na tom není nic neobvyklého. Stejný postup totiž volí i západní země, když se konají nepovolené demonstrace. Stačí si připomenout Velkou Británii a demonstrace odborů, Francii nebo tehdejší Západní Německo, kde lidé protestují proti očesávání sociálních práv. V tehdejším socialistickém Československu je ale situace obrácená. Všichni volají po svobodě a demokracii, ale v zákrytu se připravuje likvidování sociálních práv, jakož i státního majetku. Když se podíváme na televizní záběry z oné doby, tak zjistíme, že ve své podstatě do sebe lidé strkali a nechtěli se hýbat, když jim to pořádkové síly nařídily. Nechci a nebudu se zastávat tehdejšího systému, který měl plno chyb a vážných deformací, ale je potřeba se na celou věc dívat objektivně.
Neschopnost tehdejšího vedení KSČ reálně posoudit situaci posléze vede k tomu, že společnost se od strany odklonila. Přestala jí důvěřovat, na což poukazovaly tehdejší sociologické výzkumy, které byly tajné. Nikdo si tenkrát nechtěl připustit, že nastává problém. Lidé si žádali změny, které šly příliš pomalu. I právě proto demonstrovali. Jen je zarážející, že se k demonstracím dochází hlavně v Praze. Lze tedy usuzovat na nespokojenost Pražanů. Je to ale s podivem, protože statistické údaje říkají, že počet členů KSČ v Praze byl k 1.1.1989 necelých 157 tisíc. Celkem na začátku roku 1989 měl tehdejší KSČ celkem 1 721 085 členů, což je obrovské číslo. Jednalo se o velký kolos, který ale posléze stál na hliněných nohou a nebyl schopen pružné reakce, což se posléze ukazovalo v celém průběhu posledního roku existence reálného socialismu. Z celkového počtu členů KSČ v Praze určitě několik tisíc chodilo na tehdejší demonstrace. Ať už z důvodu, že se chtěli zviditelnit a ventilovat svůj hněv, který nedokázali říci na schůzích nebo právě z důvodu snahy něco změnit. Právě v tuto chvíli se na scéně začínají objevovat kariérní komunisté, kteří do šuplíku začínají připravovat věci příští, které naši zemi uvrhnou do náruče kapitalismu.
Tisíce lidí, kteří se začnou v lednu roku 1989 srocovat na Václavském náměstí v Praze, poslouží jako užitečný komparz v cizím zájmu. Zcela jistě si to téměř nikdo neuvědomoval, ale někteří věděli. Moc se začala povalovat na ulici a stačilo ji zvednout. To, že ji posléze zvedne disent, který čítal jak intelektuály, tak pochybné existence, způsobí nárůst moci jednotlivců. Pražská strkanice z ledna se natolik nepovede, že ke konci roku dojde k další, mnohem větší. Leden zasel sémě listopadu. Změna by určitě přišla, ale označování všeho za špatné vedlo jen k tomu, že se k moci poté dostanou prospěcháři, tuneláři a další, kteří se budou snažit zemi rozkrást. Nakonec se jim to bohužel podaří a dokonce si k tomu vytvoří i zákony. V lednu roku 1989 to ale nikdo z komparzistů, kteří se pohybovali po Václavském náměstí, netušil. Cizí zájem převážil a započala nové éra budování našeho státu na rozkládající se morálce a nakonec i samotném Československu.
 

Blíží se nám výročí devítkových událostí. Budeme si připomínat roky 1929, 1939, 1949, 1969 a 1989. Některé budou ve společnosti rezonovat více, jiné méně. Troufnu si tvrdit, že nejvíce bude rezonovat výročí 30 let od převratu v roce 1989. Nyní je nutné nejen bilancovat, ale zejména přijít s novou teorií, která by odhalila příčinu změny před 30 lety.
Samotná podstata systému před rokem 1989 byla vesměs chybná směrem k určování striktních pravidel směrem ke společnosti. Tehdejší systém byl totiž postaven výhradně na státním vlastnictví, respektive společenském vlastnictví výrobních prostředků. To se mu posléze stalo osudným. Tehdejší systém neporazily události 17. listopadu, ale generální stávka, která byla vyhlášena na 27.11.1989. Žádnou takovou stávku Československo nepamatovalo od roku 1948. Vzhledem k tomu, že existoval výhradně státní sektor, tak stávku bylo jednodušší uskutečnit a hlavně její vyhlášení znamenalo výrazný zásah do hospodářství. Taková stávka způsobila velké ztráty hospodářství i ekonomice. Zde je vidět, že slabinou téměř absolutního státního vlastnictví je možnost rychle zorganizovat stávku. Naproti tomu, když stát nevlastní žádné podniky a vše je privatizováno, tak stávku je zase obtížné organizovat, protože by ohrozila jak samotné zaměstnance, stejně i podnikatelův obrat. Z tohoto důvodu se dnes ani nemůžeme setkat s generální stávkou, protože jsou různí vlastníci výrobních prostředků. Jedinou možností by bylo, kdyby se společnost nacházela v takovém stádiu nespokojenosti, že by i soukromí vlastníci výrobních prostředků skončili na straně těch, co by stávku organizovali – například jako ve Francii roku 1968. Jenže dnes je situace složitější právě díky privatizované společnosti, která je roztříštěna na menší jednotky.
Dle mého názoru je nejlepším řešením smíšený model vlastnictví výrobních prostředků. Strategické podniky, které mají zabezpečovat veřejnou službu, musí vlastnit stát. Nesmí takové podniky nechat zprivatizovat, protože by přišel o možnost regulací a hlavně by vzdal garancí veřejné služby, která primárně není určena k tvorbě zisku. Ta má být dostupná všem stejně, byť za určitou úplatu, která má pokrýt náklady na udržování infrastruktury. Z našeho prostředí si můžeme uvést společnost ČEZ, Poštu, České dráhy atd. Zásadní chybou například bylo, když se zprivatizovaly například těžební společnosti a přírodní bohatství našeho státu se tak přesunulo do cizích rukou.
Dnes je situace naprosto odlišná od doby před 30 lety, kdy tehdejší opozice (disent) využila možnosti zorganizovat generální stávku. Lidé, kteří se té době srocovali na náměstích, byli zneužiti jako kompars v cizí prospěch, který nás zahnal do kouta. Zvolená varianta transformace znamenala téměř všeobecnou privatizaci. Ze státního majetku tak zbylo jen torzo a stali jsme se lokajem zahraničního kapitálu. Minulost nevrátíme, ale můžeme se z ní poučit a změnit budoucnost.