Mgr. Jan Klán

Berlín nebo New York, státy Kalifornie a Oregon. Zde všude se začíná regulovat výše nájemného a ochrana nájemníků. V zásadě jde o to, aby nájemné neustále nerostlo do astronomických výšin. Jestliže to jde v zahraničí, tak se musím ptát, proč to nejde u nás? Všichni žijeme v konkurenčním kapitalismu, volném trhu, kde je rozhodujícím faktorem vztah nabídky a poptávky. Tohle je, prozatím, neměnný stav. V zahraničí si začínají uvědomovat, že neregulování ceny nájmů vede k tomu, že lidé většinu svého výdělku nechají právě na platbě za nájem. Ke stejnému jevu dochází i v našich podmínkách. V Praze jsou nesmyslně drahé nájmy, ale i byty. Developeři spekulují a šroubují ceny nemovitostí do astronomických výšin, aby na tom co nejvíce vydělali. Je totiž neustálý hlad po bydlení. Jestliže je tedy výše nájemného neregulována, tak to vede k problému, že jeho výše neustále poroste a to jen proto, že ten či onen na tom chce nejvíce vydělat. Dotyčného nezajímá, že mnozí lidé poté nemají na jídlo nebo jiné základní životní potřeby. V tomto případě se jasně ukazuje negativum volného trhu ve své nejhorší podstatě.
Vzhledem k tomu, že se v našich podmínkách, konkrétně od roku 1989, slovo regulace používá ve smyslu omezení, tak jsme se návrhům ze zahraničí nepřiblížili ani o píď. Sice se o tomto problému mluví, ale nikdo s tím nechce nic dělat, protože by se prý jednalo o zásah do soukromého vlastnictví. Používá se neustále stejná písnička: já jsem vlastníkem bytu a mohu si tedy nájemné určit, jaké chci. Proto, kdyby se vyskytl strop, tak bych sice mohl cenu vyšroubovat na maximální částku, ale pokud bych ji překročil, tak bych byl sankcionován. Regulace ale nemá jen tento úkol. Má rovněž zamezit spekulování s byty. Není přeci možné, že někdo vlastní tolik bytového fondu, že na tom ve své podstatě má z toho slušné živobytí. Do jisté míry to byla chyba obcí (i státu) po roce 1989, kdy byla většina bytového fondu privatizována, abychom se odlišili od doby minulé. Soukromé vlastnictví mělo vyřešit naprosto všechno, ale dnes se ukazuje, že neregulovaná pravidla nejvíce dopadají na obyčejné občany, nájemníky. Přeci soukromé vlastnictví není více výnosné, než státní nebo obecní. Bohužel se do našich podmínek implementoval vztah, že soukromé vlastnictví je nedotknutelné. S tímto pojmem se neustále operuje právě ve vztahu nemožnosti regulovat výši nájemného v tržním prostředí.
Řešení tohoto neutěšeného stavu je v několika možnostech. Jednak zavést jasná pravidla a regulovat volný trh v oblastech, kde selhává. Poté zavést výstavbu nových bytů s tím, že by ona výstavba byla v režii obcí. Případně využít kombinaci obojího. Nabízí se ale i jiné možnosti. Kupříkladu, kdyby chtěl developer v dané lokalitě stavět byty, tak by v určité části bylo regulované nájemné (vlastnictví obce) a zbytek by mohl volně ovládat volný trh. Nicméně by se jednalo o pokřivení trhu jako takového, protože je jednodušší nastavit jasná pravidla a ta poté nekompromisně vymáhat. Žijeme sice ve světě, který je určován nabídkou a poptávkou, ale to není všechno. Přílišná provázanost s penězi, neustálým navyšováním nájmů i cen energií posléze vede k nárůstu spekulativních bublin, které následně hrozí prasknutím. Tomu je nutné se vyvarovat a proto i naše města, ale i celý stát, by měl iniciovat regulaci výše nájemného i v tržních bytech. Jinak se dočkáme nepříjemných situací, kdy mnoho lidí na bydlení mít prostě nebude. Budou v lepším případě extrémně zadluženi, v horším případě skončí někde na ulici. Takhle daleko to nemusí zajít, ale to bychom se neustále nesměli pořád ohánět svobodou, demokracií, a že soukromé vlastnictví je nedotknutelné. Nikdo ale nikomu nic nebere. Jen se určují jasná pravidla pro všechny.