Dnešní svět je natolik složitý, že každému člověku činí problém se v něm vyznat. Mnohdy vzpomínáme na doby dávno minulé, kdy svět nebyl složitý. Byla to doba bez internetu, digitalizace. Byla to éra, kde tóny života udávala ideologie. Tento svět je ale již minulostí. Minimálně od roku 2000 se s propojeným digitálním světem a médii ocitáme v novém pojetí světa, kde vládnou média a tok informací. Za poslední tři dekády jsme se přesunuly od socialistického (komunistického) internacionalismu ke kapitalistické humanitě. Byť samozřejmě kapitalismus a humanita nejdou k sobě, ale ve společnosti, kde bohužel vládnou peníze, to jinak není. Na humanitu musíte mít totiž peníze. To je právě ono negativum celého procesu změn. Práce je pro člověka bohužel nutností, aby se uživil. Všichni by měli „něco“ dělat. Před rokem 1990 „všichni“ museli právě ono „něco“ dělat. Takže existovaly jisté pracovní návyky. Ty se ale s nástupem digitálního světa upozaďují, protože nastala prchavost práce. Ta se totiž může přesouvat pokaždé jinam a nezůstává ani na území jednoho státu. Mizení hranic mezi státy dalo kapitalismu bezbřehou moc, kdy jsou národní instituce nuceny se mu podřizovat ve všech ohledech. Lidé poté přestávají věřit politice a politikům a vnímají ji spíše jako výtah k moci, penězům a známostem. Politika se totiž odtrhla od „obyčejného“ lidu, byť ji samozřejmě lid ve volbách vždy utváří.
Konec 80. let 20. století byl dobou bez starostí. Alespoň u mě. Zažíval jsem dětství a nastupoval do první třídy. To bylo ještě v době, kdy jsme museli učitelku oslovovat soudružko učitelko. Jaké pro nás bylo zděšení, když se ke konci roku 1989 vše změnilo a označení soudružko, bylo považováno za hanlivé nebo urážku. Jako dítě jsem převratné změny vnímal jen sporadicky. Nicméně v průběhu mého dospívání v následující dekádě jsem jasně spatřoval problémy, které přinášela divoká privatizace, vylévání si vzteku mezi lidmi, dokonce řádil i antikomunismus ve snaze rozdělovat společnost na „my“ versus „oni“. Byla to doba, kdy jste často měli i 120 tepů za minutu, když vám televize přinášela zprávy, jak se vlastně „rozkrádá“ majetek, který z povahy věci patřil všem. Zákony, které byly utvořeny na konci éry internacionalismu, se vytvářely účelově na dobu novou, která se měla diametrálně odlišovat od té předchozí. A při zpětném ohlédnutí se skutečně odlišovala. Byla plná privatizačních zločinů, korupce, likvidace nepohodlných podnikatelů, peníze začal každý považovat za prostředek, který vám umožní všechno. Pryč byla doba „veksláků“ z konce předchozí dekády, ale přesto si právě oni ponechali moc, kterou jim nevědomky předali demonstrující na náměstích.
Na nákup zahraničního zboží jste již nemuseli do pověstného Tuzexu a shánět nějaké bony i klid, odpadlo. Místo toho jsme v obchodech viděli zboží, které bylo nedostupné. Bylo to něco velice zajímavého. Ale po několika letech došlo ke změně, kdy jsme se díky privatizátorům ocitli v područí korporací, které ovládají jak dnešní supermarkety, stejně mnohdy i některé politické strany. Patřím do poslední československé generace. Přesně do té, která viděla změny po roce 1989. Převratné změny utvářely náladu i formování osobností oné poslední československé generace. Když dnes pozoruji mladší ročníky, které se narodily koncem „tepové“ dekády, tak vidím značné posuny v hledání alternativ k současnému systému, který nazývám kapitalistickým humanismem. Tento systém, který je primárně postaven na konkurování, honbě za ziskem, depresemi, vyhořením, je nutné nahradit systémem, který bude směřovat k lidem.
Ať už nový systém nazveme jakkoliv, tak se musíme vždy postavit do řady k ochraně životního prostředí, ochraně lidí proti samotnému kapitálu. Je totiž dávno dokázáno, že za současné problémy je zodpovědný právě kapitalismus, který digitalizaci využil pro svůj rychlý rozmach. Digitalizace je prospěšná věc, ale musí z ní mít prospěch všichni a ne jen úzké skupiny lidí, případně korporace. 

Opět se rozjíždějí demonstrace proti Andreji Babišovi. Je zajímavé, že jsou demonstrace nenápadně svolány chvíli po volbách do Evropského parlamentu. Že by náhoda nebo záměr? Ať už je tomu jakkoliv, tak pořadatelé „festivalu demonstrací“ už nebudou protestovat jen proti Andreji Babišovi, ale například proti suchu (jako kdyby za něj mohl právě on), destrukci krajiny, půdy, nedostatku vody atd. Témat je očividně hodně a viník je jasný – současná vláda, která nic nedělá. Musím se ale ptát, co dělaly vlády ODS, potažmo ČSSD, abychom to nedopracovali takhle daleko? Je něco shnilého ve státě českém. Jak jinak si totiž vysvětlit, že se konají demonstrace proti někomu, kdo v uvozovkách spáchal škodu za 50 milionů (Čapí hnízdo) a nekonají se demonstrace například proti Bakalovi, který v OKD způsobil škodu v řádech mnoha miliard korun. Podobných příkladů nalezneme ale více. Vysvětlení je jediné. Pan Bakala (a jiní) je totiž kamarád kmotrů jak ODS nebo ČSSD, případně jiných pravicových stran. Proto téměř nikomu nevadí (mě to teda vadí), že „ukradl“ tolik miliard, je nepotrestaný a nikdy se proti němu nevedly demonstrace. Jedná se totiž o šedou eminenci české politiky. Prý mají demonstrace za cíl vystavit účet současnému premiérovi a oslabit jeho pozici. Jenže nějak se tento proces nedaří a vládní hnutí ANO je stále tak říkajíc na svém. Naopak si dovolím tvrdit, že protesty ještě způsobují jeho posilování v očích většinové veřejnosti. A navíc, mají demonstrující nějaká řešení, jak zlepšit současný stav? Konkrétní návrhy? Máme zde přeci demokracii a návrhy na řešení problémů předkládá vláda a schvaluje Parlament. Tohle zde přeci demonstrující v roce 1989 chtěli, když se pořádal „festival svobody“. Nebo se snad pletu? Tenkrát se neustále provolávalo svobodné volby, demokracii, svobodu a tehdejší představitele hodit do koše – dnes se objevuje parafráze na oněch demonstracích v podobě Babiše do koše. Vzduchem létají slova jako Babiši odstup, chceš zničit naši demokracii, jsi lhář. Ale bohužel je Andrej Babiš zvolen členem poslanecké sněmovny v řádných, svobodných a demokratických volbách. Stejně jako všichni ostatní zákonodárci. Abych tedy někomu vystavil pověstnou stopku, tak musí ve volbách volit někoho jiného.
Jenže demonstrující tyto argumenty nechtějí slyšet. Oni mají tu svoji pravdu a žádná jiná se nepřipouští. Pokud máte byť je mírný názorový odklon, tak jste označeni za podivína, blázna, odpůrce demokracie, zpátečnického člověka atd. Ano, i takové jsou demonstrace proti současné demokracii. Lidé v ulicích ji chtějí změnit, protože se jim nelíbí, že zde vládne demokraticky zvolený člověk. Jim se prostě nelíbí, že způsobil škodu za 50 milionů, ale nevadí jim, že Bakala a jiní „kumpáni“ kradli a kradou ve velkém. Dokonce nevadí ani aféra Promopro bývalého ministra Alexandra Vondry (ODS), kde byla rovněž vysoká škoda. Dokonce nevadí natolik, že tohoto člověka katapultuje jako skokana do Evropského parlamentu. Z toho plyne, že když například necháte zmizet, případně odklonit několik miliard, tak se po určité době dostanete zpět na výsluní. Samozřejmě musíte být v danou chvíli na správné straně barikády. Poté vám bude vše prominuto a odpuštěno. Jinak je na tom ovšem bývalý ministr zdravotnictví, poslanec a hejtman David Rath (býv. ČSSD), který se prý nechal uplácet, ale jeho proces se neustále táhne. Navíc v době jeho zatčení byla předsedkyní Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová (ODS), která dala rychle povel k jeho zatčení. Je to náhoda nebo záměr, že v případě milionové škody se všichni ohánějí svobodou, ale v případě tunelů v řádech miliard všichni mlčí. Tedy dokonce mlčí i ti, kteří dnes demonstrují. Zdá se, že svoboda je umocněna velikostí škody. Když je škoda vysoká, tak se mlčí, protože se to stalo asi normou. Když je malá, tak je velice nápadná a vymyká se normálu, který zde je nastaven od doby divoké privatizace.
Tím, že byl Alexander Vondra zvolen do Evropského parlamentu, se ve své podstatě opět legitimizovala korupce a podvody. Nikomu už nevadí, že před 10 lety způsobil jako ministr škodu. Hlavní je, že nese prapor demokracie a svobody a náměstí burcují, že zde demokracii pořád chtějí, ale jinou – bez Babiše. Pokud ale chceme být všichni demokraty, tak musíme ctít všechna demokratická práva a tedy i právo presumpce neviny. Od toho zde máme soudnický systém a ne ulici, aby suplovala nezávislou justici. Hlas lidu, hlas boží, dalo by se říci na závěr. Nicméně si musíme dát pozor, kolik toho hlasu je a kde se nachází. Opravdu je to hlas většiny, menšiny nebo prostě jen těch, kdo se nechtějí smířit s demokratickou porážkou ve volbách? Na to si odpovězte každý sám.

Od konce soupeření dvou bloků Západ – Východ uplyne již 30 let. Svět se diametrálně proměnil. Některé státy již neexistují, jiné jsou na vzestupu. Nicméně pozůstatky Studené války, jak je období let 1945 – 1991 nazýváno, se objevují dodnes. Dokonce i dozvuky geopolitiky vítězů druhé světové války neustále rezonují a to na základě rozdělení sfér vlivu. Když totiž druhá světová válka končila, tak bylo předem rozhodnuto, které státy budou patřit do té nebo oné sféry. Ať už šlo o sféru Sovětského svazu nebo USA. Po vzájemném soupeření těchto dvou velmocí zůstala funkční jen jedna – USA. A ta toho patřičně využívá při udržení sfér vlivu po světě. Jestliže největšího vrcholu doznala síla USA v roce 1945 svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, tak dnes je v úpadku a zaměřuje se na obchodní války ve vztahu k nově nastupujícím velmocím.
V dobách studené války byl svět relativně bezpečnější, než je ten dnešní. Všichni totiž žili ve světě, který byl rozdělen na přátele a nepřátele. Všichni byli jasně identifikovatelní. Ruku v ruce šla s dobou i doktrína, která se nazývala MAD (vzájemně zaručené zničení). To znamenalo, že nikdo nemohl stisknout tlačítko k odpálení jaderných střel, protože by to znamenalo odplatu a všichni by se zničili. Z tohoto důvodu byl svět bezpečnější. Po roce 1990, kdy se začíná rozpadat úhlavní nepřítel USA, SSSR, tak se svět ocitl ve fázi, kdy se nevědělo, co s vojenskými pakty, které stály proti sobě. NATO a Varšavská smlouva byly úhlavními nepřáteli, a když se jeden svět hroutil, tak dostal příslib, že když v propadlišti dějin zmizí Varšavská smlouva, zmizí i NATO. Ale nestalo se tak. Za posledních 30 let jsme byli svědky přetransformování NATO z ochranného a obranného paktu na útočný, potažmo střežící různé produktovody, případně naleziště nerostných zdrojů. Zejména ropy a zemního plynu.
Ve středu Evropy se neustále odehrávají mocenské tahanice USA versus nástupce SSSR, Ruska. Vše je zasazeno do kontextu, že Rusko je nepřítel a USA přítel. Naše republika vždy balancovala na rozhraní velmocenských her. Ne jinak je tomu dnes. Jestliže se po našem území před rokem 1990 „proháněla“ vojska Varšavské smlouvy, tak dnes jsou to vojska NATO a USA. I když tenkrát byla vojska spíš jen na určitých místech (Milovice) a jen tak se po našem území nemohla prohánět. Dnes nicméně vojska USA podnikají pověstná tour z jednoho cvičení na druhé, aby se ukázalo: my se Ruska nebojíme. Rázem jsme se všichni ocitli v demokracii, která je určována silou nejen NATO. Nakonec si všechny státy v Evropě nechávají líbit průjezdy konvojů USA po svých územích a to jen proto, že se jedná o spojence. Jenže jací to jsou spojenci, když vedou ilegální války po světě, případně se vměšují do záležitostí jiných zemí? Pamatujme, že demokracie i svoboda, amerického typu je úzce svázána s ekonomickými, vojenskými, strategickými a mocenskými zájmy. Je to přesně ona svoboda, kterou jsme si v roce 1989 nechali vnutit, a nyní jsme v ní zakomponováni natolik, že USA jsou naším přítelem stůj, co stůj. Jedná se o svobodu, která je určována ekonomikou, byznysem a korupcí. Tento mix je nastaven pro ty, kteří z něj chtějí těžit a těží. Jestliže se lidé v roce 1989 těšili na svobodu a stín minulosti měl zmizet v propadlišti dějin, tak jsme se všichni nově ocitli na prahu nového vzájemného zničení. Jen s tím rozdílem, že nevíme, kdo nás zničí dříve. Zda příroda, válka, jaderná katastrofa nebo jiné nezamýšlené důsledky zamýšlených událostí.

V naší české kotlině to opět trochu vře. Svolávají se různé demonstrace, které jsou namířeny proti Andreji Babišovi a jeho vládnímu týmu. Respektive některým lidem, kteří nejsou organizátorům demonstrací po chuti. Vypadá to, že opět začíná ležet moc na ulici, tak jako v roce 1989. Rozdíl je ale v tom, že dnes zde je jiná společnost. Ta je ryze ovládána kapitálem a penězi. Všichni mají svá demokratická práva i povinnosti. Z toho je jasné, že v našich podmínkách není ohroženo fungování demokracie. Byť zastánci demokracie tvrdí opak, tak já říkám, že ohroženo nic není. Máme zde totiž právě ona demokratická pravidla a dokonce i instituce, která je mají hájit, střežit i vymáhat.
Předpokládám, tedy, že u nás je demokracie. Jestliže je u nás demokracie, pak jsou všechny akce namířené proti někomu, kdo se nám třeba nelíbí, že zasedá v parlamentu nebo jinde, bezpředmětné. Leda, že by u nás demokracie nebyla. Pak je i ale otázkou, kdo volil nedemokratický parlament? Ulice nebo prostý lid? Sami si odpovíte, že složení parlamentu proběhlo v řádných, svobodných, demokratických, volbách na základě soutěže politických stran. Vzhledem k tomu, že zástupci v parlamentu byli zvoleni ve svobodných volbách, tak zde máme demokracii. Nebo snad nebyli? Pokud nebyli zvoleni ve svobodných volbách, pak u nás demokracie není. Demokracie je vláda většiny. Byť tato většina je žel jen průměrem. Pokud ale chceme demokratický režim, pak bychom měli VŠICHNI respektovat výsledky voleb, i když individuální představa každého z nás může být jiná.
Co je ale ještě nebezpečnější pro fungování demokracie, než Andrej Babiš nebo Marie Benešová? Je to autokratická ulice, kde davy skandují a provolávají hesla, která jsou vytažena z doby dávno minulé. Navíc zcela vytržena z dobového kontextu. Navíc se mnozí představitelé spolku, který svolává ony demonstrace, chovají ryze autoritářsky nebo vyděračsky, protože si stanovují různá ultimáta. Například, pokud s námi nepůjdeš do konfrontace, tak svoláme další demonstraci. Nemůžu si pomoct, ale nějak mně to připomíná běh dějin před třemi desítkami let. V roce 1989 také davy skandovaly a provolávaly různá hesla. Tenkrát chtěla většina svobodné volby. Dnes je zde máme, ale někteří se s jejich výsledky nechtějí smířit. Vadí jim prý, že předseda vlády je trestně stíhaný. Pokud by ale všichni ctili demokratická práva, tak musí ctít i presumpci neviny.
Současný stav, tedy i to, kdo je zvolen do parlamentu, je výsledkem událostí v roce 1989, kdy právě ona ulice chtěla svobodné volby. Jenže dnes je složení oné ulice docela odlišné. Pohybují se v ní vesměs mladší lidé, kteří se v inkriminovaném roce narodili. Současný systém jim „vycinkali“ většinou jejich rodiče, tak si vlastně nemají na co stěžovat. Z logiky věci mají být demonstrující rádi, že zde funguje demokracie, když je prezidentem Miloš Zeman a předsedou vlády Andrej Babiš. Všichni přeci byli zvoleni ve svobodných volbách, kterých se mohou zúčastnit všichni, až dovrší věku volebního práva. Jakou jinou demokracii by demonstrující chtěli? Asi tu autokratickou, kdy by oni rozhodovali o tom, kdo bude nebo nebude vládnout, kdo se nám zlíbí nebo ne, kdo bude lynčován nebo ne. Takovou demokracii já ale rozhodně nechci.

Čím více se vzdalujeme od nejhorší války v dějinách lidstva, tím víc dochází k jevu, kdy si buď minulost začínáme relativizovat, ale co je horší, vykládat úplně jinak. Jedni tvrdí, že minulost špatně vykládá Rusko, druzí zase, že USA. Navíc v záplavě polopravd a lží se v tom těžko někdo dokáže vyznat. Zde je ale nutné mít se na pozoru, protože přepsání minulosti ve smyslu, že válku začal někdo jiný, vede k zasetí sémě pro válku novou. Jako typický příklad z poslední doby si můžeme uvést relativizování začátku druhé světové války, popírání holocaustu nebo i jen to, že nás osvobodili jen vojáci z USA. Tohle vše je nebezpečné a těmito různými jevy se začínáme nacházet na rozhraní dvou epoch. Minulé, kde byla pravda jasně určována výsledky druhé světové války a dnešní, kdy jsou výsledky oné války překrouceny do současného pojetí geopolitiky. Rozumějme rozdmýchávání nenávisti jednoho státu vůči druhému, které se často vede na internetu a sociálních sítích, případně médiích jako celku.
Současnou epochu můžeme nazvat dobou postpravdy. Všichni mají svoji pravdu. Je jedno v čem, ale každý má tu svoji pravdu. Pod tíhou argumentů může každý svoji pravdu upravit a také se tomu tak děje, ale čím dál více vidíme snahy přeměnit minulost k obrazu svému. V minulosti si každý systém upravoval svoji pravdu a tu posléze předával pomocí médií širokému publiku. Někdo může namítnout, že se jednalo o dobu cenzury a my jsme si museli povinně myslet jen to, co se nám řeklo. Dnes si naopak můžeme myslet, co chceme, ale ve finále se v záplavě informací ztrácíme a stejně pochybujeme i o tom, co je a co není pravda. Uvedeme si jeden příklad částečného pozměnění minulosti směrem k současnosti.
Připomínáme si 74 let od konce druhé světové války. Konají se pietní akty a každý je pojímá dle svého. Vzhledem k tomu, že zde máme několik vítězů oné války, tak i každý vítěz si řeší oslavy dle sebe. Rusko jako nástupnický stát SSSR pořádá přehlídku na Rudém náměstí a v západních zemích se konají různé piety. V naší republice „poblázněně“ slavíme Dny svobody v Plzni, abychom zapomněli na další pomníky, které patří padlým vojákům ze strany Sovětského svazu. Zde začíná první upravení minulosti, kdy je zveličováno osvobození Plzně americkými vojsky na úkor osvobození téměř celého Československa Rudou (Sovětskou) armádou. Ke všemu si ještě připočtěme jízdu Nočních vlků z Ruska do Berlína, kteří projíždějí napříč kontinentem a problém je na světě. Jedni říkají, že jsou to poslové Vladimíra Putina a mají za úkol přinášet nepravdy o minulosti, zatímco my tady vesele slavíme osvobození části republiky vojsky USA. Navíc, když se v Praze objevil plakát, který říkal, že druhou světovou válku začal Stalin. To je nebezpečné překroucení minulosti ve vtahu k budoucnosti, kdy se z vrahů dělají oběti a z obětí vrazi. Na tomto místě si ale jasně řekněme, že i v onom plakátu, který pozměňuje výklad minulosti, je část pravdy a to, že Stalin skutečně podepsal pakt Molotov – Ribbentrop v srpnu 1939 o rozdělení sfér vlivu a rozdělení Polska. Jenže tohle nebylo žádné zahájení války. Stalin pouze podepsal pakt s úhlavním nepřítelem, protože nevěřil západním demokraciím v jejich boji proti Hitlerovi. To se nakonec ukázalo v politice ústupků, které primárně vedly k zahájení nejhorší války v dějinách.
Ať už se na minulost díváme různými pohledy, tak je nutné ji vykládat objektivně, jak skutečně probíhala. Vítězové sice píší dějiny, ale všichni si musí uvědomit, že minulost už nezměníme, byť se o to v nové epoše různých pravd snažíme. Nyní se nacházíme na pomezí oněch dvou epoch, kdy jedna jasně drží dikci výkladu výsledků druhé světové války a druhá, která se onen výklad snaží minimálně upravit do podoby, že Sovětský svaz, dnes Rusko byli a jsou nepřátelé i „štváči“. Možná se brzy dočkáme podobného příběhu směrem k Číně, že nakonec Japonsko na jejím území vlastně nic neprovedlo a Čína se vlastně posléze snažila o vývoz své (násilné) revoluce po světě. Jen poté nechci vidět pochmurnou budoucnost, kdy se svět přiblíží novému fašismu a nové válce. Možná je to něčí scénář, protože jako náhoda je to nějaké divné.