Nic není jako dřív, nic není, jak bývávalo. I takhle můžeme charakterizovat současné proměny nejen naší společnosti, která se mění od finanční krize roku 2008 i s mírnou konjunkturou v posledních letech. Je nadmíru jasné, že dojde k poklesu, recesi a krizi. Jedná se totiž o cyklické vývoje kapitalismu a v globální ekonomice se tento vývoj nejen zrychluje, ale jeho negativa jsou několikanásobná. Bez ohledu na to, jak budeme danou krizi definovat, tak zjišťujeme, že dochází k postupné oligarchizaci západních společností. Ta je spojena s chybějícím smysluplným politickým bojem mezi konkurenčními myšlenkami o spokojený život občanů. Jako kdyby se vypařil radikální rozdíl mezi pravicí a levicí. Po roce 1989 se mnozí politici vyhýbali jednostrannému zaměření na třídy. Do pozadí tímto krokem ustoupily výrazy jako dělnická třída, vykořisťovatelé, vykořisťovaní, kapitalisté, komunismus, socialismus atd. Namísto toho se do popředí levicové politiky dostaly nové značky, které měly levici pomoct získat volební úspěch. Vše se mělo točit kolem pojmů jako rasa, pohlaví, národnost, sexuální orientace atd. Tento model měl být proti stalinské ortodoxii, která tolik deformovala socialistické hnutí, použit jako hojivá náplast. Mělo se přejít k novému projektu radikální demokracie a držet krok s novými sociálními hnutími. Zejména feministkami nebo aktivistů za práva homosexuálů nebo ochránci životního prostředí. Jenže proti tomuto novému pojetí levice v globalizované době se postavili zejména ochránci tradičních národních hodnot, kteří se rekrutují z řad pravicových populistů.
S migrační krizí se otevřela otázka státní suverenita zejména v těch zemích jako Řecko nebo Itálie, které dávají důraz na národní tradice. Toho obratně využívají pravicoví populisté, kteří bojí na poplach proti těm, kdo jsou v menšině nebo jsou „nově příchozí“. V současné době žijeme v postdemokratických společnostech. Důvodem je zejména rozostření mezi pravicí a levicí. Tohle vyplývá ze skutečnosti, že zejména sociálně demokratické strany v zásadě akceptovaly myšlenku, že neexistuje žádná alternativa k neoliberální globalizaci světa. Když poté občané přijdou k volebním urnám, tak jsou zmateni a neví, koho mají vlastně volit, protože neexistuje žádný zásadní rozdíl mezi volebními programy nalevo a napravo. Navíc jsme v poslední dekádě svědky nástupu oligarchů v tom smyslu, že vidíme rostoucí propast mezi malou skupinou velmi bohatých lidí a zbytkem populace. Novinkou je, že s politikou privatizace politiky a zavádění úsporných opatření došlo k nárůstu fenoménu relativního nebo absolutního chudnutí společnosti. Tato takzvaná pauperizace nejvíce dopadá na střední třídy, které se staly díky privatizaci politiky téměř sterilní bez možnosti nějakého růstu. A pokud by se mělo jednat o nějaký přesun, tak spíš propadnutí do chudoby, než výtah do vyšších tříd.
Tradiční levá politická hranice byla založena na základě identifikace k určité třídě. Vždy se vyskytovala dělnická třída, proletariát versus buržoazie. Dnes se ale mnohem více používá termín třída pracujících. To znamená třída (skupina) pracujících lidí za mzdu. Jedná se ve své podstatě o námezdní práci. V současnosti, vzhledem k vývoji globální společnosti, by tento faktor neměl být určující pro levicovou politiku. Dnes neoliberální globalizace a nový způsob regulace kapitalismu zasahuje všechny složky lidského života a to mnohem více, než kdy před tím. V době klasického kapitalismu (případně socialismu sovětského typu) jsme všichni byli spojeni hlavně s jednou jedinou továrnou. S tou jsme se téměř doživotně identifikovali. S rozvojem finančního kapitalismu a biopolitiky, jsme však ovlivňováni úplně všichni, protože mnoho aspektů našeho života je nyní pod kontrolou kapitalismu.
Jak tedy z této šlamastyky ven? Dle mého názoru musí současná levice v době překlenutí prázdnoty začít prosazovat myšlenku rovnosti, sociální spravedlnosti a také myšlenku lidové suverenity. Hlavně musíme prosazovat náš levicový program a využívat oligarchie v politice pro prosazení našich stěžejních bodů. Z historie si můžeme vzít inspiraci u V. I. Lenina, který využil německé bankéře v roce 1917 k tomu, aby byl přepraven v zapečetěném vagóně ze Švýcarska, přes Německo, do Ruska. V tomto případě oligarchové doufali, že tímto aktem uspíší konec první světové války. Jedná se totiž o tři stěžejní pilíře, na kterých lze postavit současnou levicovou politiku. Pokud je totiž jen jeden výše uvedený článek odepřen, tak projevují různé formy odporu. Jedním takovým odporem je právě inklinace k těm vůdcům a stranám, kteří ze současného stavu obviňují bezdomovce, menšiny, nezaměstnané, uprchlíky atd. Je nutné lidem více naslouchat a vnímat jejich tužby, přání i starosti. V poslední době se do popředí dostává pojem levicový populismus. I to je jedna z možných forem, jak staré levici vdechnout nový život.
 

S blížícím se 30 výročím konce socialismu sovětského typu na našem území se nejen v mediálním prostoru začínají objevovat nové pohledy na onu dobu. Prý se jednalo o dobu nesvobody, která většinu obyvatel nějak perzekuovala. Podle některých vykladačů historie byla většina tehdejších obyvatel proti systému. Jenže nic není černobílé a je nadmíru jasné, že stabilita tehdejšího systému byla dána také tím, že se s ním lidé identifikovali.
Říká se, že vítězové píší dějiny. Ne jinak tomu je tomu v případě vítězů roku 1989. Lidé, kteří se v onu osudnou dobu postavili na stranu disentu nebo jiných odpůrců režimu, tak začali určovat chod dějin v nové dekádě budování kapitalismu v českých zemích. Naprosté odříznutí od minulosti a na oko dělaná inspirace první republikou vedla k tomu, že se do výkladu dějin začal vkrádat stín úprav. Tyto úpravy můžeme definovat jako snahu upravit minulost ve smyslu, aby nastupující generace v ní nemohla vidět téměř žádná pozitiva. Ostatně tohle se mnohokrát v naší historii již odehrálo. Ať už se jednalo o rok 1918, kdy vznikala první republika, která se snažila odříznout od minulosti Rakousko – Uherska. V roce 1939 nám pro změnu byl vnucen výklad historie podle vzoru nacistického Německa. Naproti tomu po roce 1948 došlo zase k odvrácení se od doby před rokem 1939, kdy tato doba byla vnímána jako utlačovatelská vůči dělnické třídě. Začala další úprava historie. Tentokrát ve jménu lidově demokratického zřízení. S mírnou oblevou v roce 1968 nikdo nepočítal a tak snahy o výklad a formulaci budování socialismu po roce 1948 vzaly za své. Poté přišel rok 1989. Ten předznamenal věci příští, kdy se opět nikdo nechtěl moc identifikovat s historickou epochou, která právě končila.
Jak dějiny stále pokračují, tak v rámci ideologického soupeření se vede snaha o nový výklad dějin, které provázely naší zemi. Můžeme se tak dostat do fáze, kdy se začnou popírat (a do jisté míry popírají) výsledky druhé světové války. Právě ony výsledky byly základním pilířem pro formulování historie po roce 1945, kdy zde byla jasná snaha se odříznout od doby, která předcházela druhé světové válce. Jestliže začneme popírat výsledky druhé světové války tak, jak je psali tehdejší vítězové, tak se lehce můžeme dostat do fáze popírání všeho, co se během hrůzostrašné války odehrálo. Vítězové války studené se však snaží přeformulovat historii tak, aby vyhovovala současným mocenským hrátkám. Připevňování dodatkových tabulek k pomníkům, návraty symbolů Rakousko – Uherska jsou jen začátkem. Za nedlouho se tak můžeme dočkat, že obraz minulosti bude deformován ve smyslu změn budoucnosti. Je nad míru jasné, že současný systém pro obhájení sebe sama používá svůj výklad historie. Jedná se o výklad, který v minulosti hledá jen negativní stránky tehdejšího vývoje.
Někteří politici tvrdí, že se v našich podmínkách neustále vyskytuje sovětská historiografie. Jenže co onen pojem znamená? Pokud jej rozklíčujeme, tak znamená, že druhou světovou válku vyhrál primárně Sovětský svaz. A právě dle obrazu SSSR se vykládaly minulé dějiny. Jedná se však jen o částečnou pravdu, protože primárně sovětská historiografie respektovala geopolitiku po roce 1945, byť s ideologickým podbarvením studené války. Naproti tomu dnešní historiografie se snaží přepsat minulost ve jménu změn, které přišly po roce 1989. Období před „sametovou“ revolucí je očerňováno, negativa zveličována, pozitiva jako kdyby neexistovala. Jedná se o ryzí démonizaci, která naši zemi provází již mnoho let. Vždy když dojde v našich dějinách k nějakému historickému milníku, tak z onoho střetu vzejdou vítězové a poražení. Revoluce je totiž náhlá a rychlá změna, která většinou trvá krátkou dobu, a lidé si jen pomalu uvědomují, co se vlastně stalo. Ostatně uvědomoval si někdo před 30 lety, kam to všechno dospěje? Dle mého názoru si to nikdo neuvědomoval.
A tak zde budeme mít festival svobody, který nám má ukázat, že žijeme v demokratické, svobodné zemi. Což je sice částečně pravda, ale ve své podstatě jsme stále nesvobodní, protože místo závislosti na Sovětském svazu jsme se stali závislými na našich západních přátelích, kterým šéfuje USA. Na závěr můžeme říci, že historie je věčně živá a že její úpravy ve jménu nového systému, který ve zlomový okamžik nastupuje, je pouze cestou k postupnému pošlapávání minulosti pro obhájení současnosti.

Všichni lidé mají své tužby a přání. Někteří si chtějí bezstarostně užívat života, jiní zase chtějí sledovat seriály a filmy. Další se zase chtějí dívat třeba na pornografickou tématiku. Je toho poměrně hodně, po čem dnešní svobodní jedinci touží. Nicméně nic není takové, jak se zdá, protože naši touhu povětšinou určují producenti různých komodit nebo statků. Dnes se hlavně jedná o konzumování různé populární kultury, takže prim hrají technologické firmy, které zajišťují přenos dat a poté výrobci populární kultury – tedy média. Dnes chce každý něco konzumovat. Ve stále složitějším světě hledáme alespoň částečnou útěchu v těch částech spotřeby, která naplňuje naši touhu. Tato touha nás inspiruje k tomu, abychom byli kreativní, více produkovali, hledali změny a zpochybňovali zásady a realitu společnosti. Tento „nadbytek lidské touhy“ po neustálém konzumování je ale manipulován kapitalistickým systémem, který je primárně postaven na nadbytku produkce. Tento nadbytek současný kapitalistický systém řeší větším prodejem komodit na základě logiky volného trhu. Výše uvedené excesy jsou spojeny dohromady a spotřebitelé jsou vyzváni, aby se zabývali neúplností jejich života, který by bez konzumu pozbyl platnosti. Současná podoba kapitalismu totiž praví, že kvůli neustálému nadbytku je nutné pořád vyrábět v logice neustálého nakupování.
Není dnes žádným překvapením, že lidé kupují automobily, aby byli více mobilní. Stejně jako samotný kapitál, který se přemisťuje všude možně. Také víme, že auta ničí životní prostředí svými negativními externalitami v podobě emisí skleníkových plynů a v neposlední řadě sem můžeme zařadit i nárůst hluku. Dnešní moderní města i přeshraniční přeprava je postavena na automobilismu. Je to diametrálně odlišný svět, než jaký se v našich podmínkách vyskytoval před rokem 1989, kdy byla většina dopravy postavena na společném cestování a blízkosti kapitálu k lidem. Dnes ale od těchto myšlenek nastává odklon, protože díky lidské touze každého jednotlivce vystupuje do popření nutkání se časově nevázat a být vždy k zastižení. Chceme – li tedy do budoucna snížit počet automobilů ve městech a tím pádem snížit i emise skleníkových plynů, tak máme v zásadě dvě varianty. Jednak přechod na obnovitelné zdroje (například elektro automobily) nebo změnit samotnou podstatu přepravy osob. Poté tam, kde to lze uskutečnit, tak je nutné přejít na společnou (kolektivní) dopravu pod správou města, kraje nebo státu. V budoucnosti není možné, aby doprava byla primárně postavena na zisku, který plyne ze samotné přepravy osob nebo zboží. Tento stav totiž posléze vede k tomu, že mnohdy po našich silnicích jezdí buď přetížené, nebo téměř prázdné kamiony.
Zajímavým prvkem je přechod společnosti postavené na konzumování a zisku do společnosti, která je postavena na lidské touze po společném pečování o životní prostředí i společnosti jako celku. Emocionální prezentace dopadů různých sociálních excesů, jako hladomory nebo ekologické krize se provádí médii promyšleně, aby docházelo k okamžité reakci i rozhodnutím (často chybným nebo nedokonalým). To celé vede k tomu, že se u moci udržuje ten samý systém, který plodí různé sociální krize a upozaďuje možnosti řešení samotné změny. Vzhledem k tomu, že jsou ony změny a možnosti přeměny systému odsunuty do pozadí, tak jsou sociální krize zakódovány v samotné podstatě kapitalistické společnosti.
Konzumerismus jako takový napomohl kapitalismu k tomu, aby byl stabilnější, protože on sám se opírá o logiku volného trhu, ekonomického soupeření a ideologii konzumu ve spojení s ochranou svobody jednotlivce. Rozbití klasických třídních struktur dnes vede k tomu, že lidé nemají touhu se spojovat a hledat řešení v rámci kolektivního myšlení. Přechod od konkurence ke spolupráci bude dosti obtížný, ale věřím, že nakonec k němu dojde. Jinak totiž budeme neustále v zajetí těch firem a korporací, které vše staví jen na jejich míře zisku, kdy je nám dokola předkládáno, že spolu úzce souvisí možnost konzumerismu a svobody člověka.
 

Naše republika se řadí mezi země, která dokáže o své občany pečovat, protože máme nízký počet lidí, kteří žijí v chudobě. Nicméně držíme se na předních příčkách, které ukazují, že mnohem více lidí žije na hranici chudoby. To znamená, že kdyby dané rodině, která žije na hranici chudoby, vypadl jeden příjem, tak se rázem ocitne v chudobě. Noví chudí tedy nejčastěji téměř denně žijí v práci, protože se snaží vydělat na živobytí svých rodin. Tím pádem žijí velice nejistě. Navíc neustálá flexibilita, pružnost a nasazení jejich výkonu, je žene do bezradné situace. Byť stále v našich podmínkách existuje jistý zbytek sociálního státu, tak i přes všechny záchranné sítě se čím dál více vyskytují zaměstnání, která jsou nespravedlivě odměňována. V těchto zaměstnáních nacházíme nové chudé. Jsou to otroci dnešní honby za kapitalismem, který by se zde měl zřejmě vybudovat. Teď nemyslím v naší republice, ale jelikož je vše postaveno na globalizaci, tak se lidstvo snaží vytvořit nový druh člověka i světa. To můžeme vyložit jako budování hyper kapitalismu, který bude ještě více produkovat nové chudé. Tato skupina lidí pociťuje absenci jistot, kterých se dostávalo v dobách sovětského socialismu nebo sociálního státu západního typu. Řadíme sem jejich problém s bydlením, kdy většinu svého výdělku umoří na nájmech a službách, které jsou s touto komoditou spojeny. Negativně na ně dopadají úsporná opatření, která mají dle některých teoretiků zachránit kapitalismus před jeho kolapsem.
Rovněž kvalitní zdravotní péče je pro nové chudé dost často problém, byť si třeba platí zdravotní pojištění, protože mnohdy musí na operace čekat i několik měsíců. Případně jsou neustále jejich zákroky odsouvány. Pak je zde ale i další skupina zákroků, které se dělají naprosto zbytečně a to jen proto, aby zdravotnictví bylo ziskové. Jenže péče o zdraví lidí má být doménou státu, který do této oblasti musí pouštět soukromé firmy velice opatrně. Noví chudí často pracuji ve velice nebezpečných zaměstnáních a provozech a bezpečné zaměstnání je pro ně stále více nepředstavitelné.
Neustále se roztáčející kola kapitalismu, který buduje lidstvo pro svůj úspěch a ten plodí sociální problémy, které doléhají na většinu obyvatel. Extrémní koncentrace bohatství v rukou jedinců nebo korporací vede k nárůstu nerovnosti nejen mezi lidmi, ale také mezi státy. Tento stav může posléze zažehnout nějaký válečný konflikt, protože vysoká míra nerovnosti vždy vedla k nějakému konfliktu. Řešením, jak zamezit tomuto neblahému stavu pro lidstvo je v nových regulacích kapitálu a přehodnocení současného stavu nejen naší společnosti. Ta je totiž už 30 let stavěna na kapitalistických základech a stále je snaha ještě více zprivatizovat veřejné služby, které jsou alespoň částečně dostupné i pro nové chudé. Do této oblasti řadím i naše univerzální zdravotnictví, vzdělávání nebo sociální systém. To jsou stále pozůstatky sociálního státu, který byl v našich podmínkách budován podle sovětského vzoru, ale na sklonku roku 1989 selhal.
 Nicméně je velice dobře, že tyto atributy (rozumějme výdobytky jistot socialismu) stále existují, protože jinak bychom byli vystaveni negativním stránkám kapitalismu v celé jeho nahotě. V souvislosti s tím, je nutné neustále rozvíjet myšlenku sociálně spravedlivé společnosti a myšlenku snižování nerovnosti, protože z historie lidstva víme, že odbourání těchto univerzálních atributů vždy skončilo špatně. Ve 20. století díky tomu vznikly obě dvě světové války, a pokud by kvůli omezení sociálních atributů měla vzniknout nová válka, tak bude i válkou poslední. Minimálně na hodně dlouhou dobu. Tomu je nutné předejít a to právě zamezením privatizování veřejné sféry.

Naše planeta vstoupila do nového věku. Věku antropocénu, jak říkají sociální a přírodní vědci. To znamená věku, kdy naše okolí, včetně přírodního prostředí, ovlivňuje především člověk. Dnes a denně slyšíme z médií, že se mění globální klima, roste globální oteplování, planeta se zahlcuje exhalacemi a odpadem. Producentem těchto negativ jsou na jedné straně sami lidé a na straně druhé korporace, které se ženou za logikou nekonečného růstu zisku. Jedná se o vztah konzumerismu spojený s ideologií korporátního zisku. To je ztělesňováno logikou: použij a zahoď. Globální oteplování, slovy sociologa Leslie Sklaira, v současné době stojí za dalším rozmachem kapitalismu na planetě. Tvrzení, že globální oteplování neexistuje, je vypouštěno z řad neoliberálních politiků a novinářů, případně fosilních korporací, které mají zájem na vlastním byznysu a to bez ohledu na to, jaký dopad to má na životní prostředí. Slovo ekologie vychází řeckého slova „oikos“ tedy dům. Jedná se o prostředí, dům, ve kterém žijeme my všichni na planetě Zemi. Všechna negativa způsobená lidskou činností dopadají na všechny živočišné druhy na planetě, nejen na lidi.
Změny globálního klimatu působí rozdílně na různých místech planety. Na některých místech je velké vedro, tají ledovce, a na jiných místech krutá zima. Naše prostředí je plné jedů, jsou všude kolem nás. Ve vodě se nachází mikroplasty, potraviny jsou ošetřovány různými pesticidy a herbicidy. Tyto chemické látky se poté dostávají do potravního řetězce a mají dalekosáhlé důsledky na lidstvo, živočichy i rostliny.
Změna klimatu, která nyní přichází, bude v následujících letech jednou důležitých témat politiky. Zejména té zelené, která má za úkol prosazovat šetrný rozvoj ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí člověka. Takto je zelená politika vnímána a představována například v řadě zemí a měst na západ od nás. V podmínkách České republiky ale zelená politika tolik rozšířena není. Existuje zde sice Strana zelených, ale dlouhodobě se příliš neprosadila.
Česká Strana zelených zažila svůj nárůst ve volbách do poslanecké sněmovny roku 2006 a dokonce usedla i ve vládním kabinetu. V té době této straně šéfoval pozdější ministr životního prostředí, Martin Bursík. Pod jeho vedením se strana odklonila od levicových hodnot, jak je razí například zelení v Německu, a přesunula se na stranu neoliberalismu, který v té době určovala ODS. Od té doby můžeme datovat i postupný úpadek Strany zelených v našich podmínkách.
Ostatní strany zároveň pochopily, že je nutné mít ve svých volebních programech zakomponovánu zelenou politiku jakožto ochranu životního prostředí. Politici z těchto stran jsou protipólem politiků, kteří tvrdí, že globální klimatické změny neexistují. Někdy ale vidí jen ochranu různých živočišných druhů a přírody obecně, ale přehlížejí člověka, který v daném systému musí žít. Jedná se o rub a líc téže mince. Na našem politickém kolbišti existují také strany, které tvrdí, že globální oteplování je mýtus nebo prostě, že neexistuje. Tyto výroky jsou vlastní většinou pravicovým politikům.
Zcela jistě můžeme souhlasit s tvrzením, že je nutné ochraňovat přírodu, eliminovat množství odpadu, který produkujeme, zavést různé typy recyklací, eliminovat spalování fosilních paliv. Do našich podmínek se však dostal poměrně silný nešvar, který deformoval pojetí ekologických hnutí v našem politickém systému. Ten můžeme definovat jako jednorozměrná ochranu životního prostředí, bez toho aniž by dotyční domýšleli důsledky svého jednání. Jako příklad si můžeme uvést protesty proti jaderným elektrárnám nebo záměrně zdržování výstavby téměř všech komunikací atd. Do tohoto procesu vstupují různé ekologické spolky ve snaze ochránit přírodu, ale je upozaděn veřejný zájem. Navíc jsou tyto spolky vyjmuty z odpovědnosti za to, že často záměrně zdržují projednávání veřejně prospěšných aktivit. Na rozdíl od Německa, kde jsou tyto spolky začleněny do legislativního procesu. Tento stav se poté promítá do veřejnosti, která si ochranu životního prostředí představuje jako potíž, protože ten či onen spolek něco záměrně blokuje. To ale neznamená, že většina lidí není zelená. Naopak. Mnoho lidí si čím dál více uvědomuje, že je v přírodě něco špatně a snaží se s tímto stavem něco dělat.
Jednotlivci jsou vtaženi do procesu konzumentství, které produkuje vysoké množství odpadních látek. Jako lidstvo produkujeme tolik odpadu, tak jako nikdy před tím. Pořádání konferencí o změnách klimatu vedou jen k tomu, že je identifikován problém a jsou přijaty závěry. Bohužel poté většina politiků nepřistoupí ke skutečným řešením problémů. Musíme jasně poznamenat, že ani Pařížská klimatická dohoda, přes své pompézní závěry, toho moc nepřinesla, protože ji neratifikovaly Spojené státy americké. Na druhou stranu lze poznamenat, že v Evropské unii dochází ke zlepšení stavu, například v Německu je zelená politika na vzestupu. Ta chce postupně přejít na obnovitelné zdroje energie, ale bohužel upozaďuje jadernou energetiku jako přechodný prvek energetického mixu. Nicméně jaderná energetika je poměrně čistou energií a existují i její zastánci v oblasti ekologie.
Dokud budou mnozí politici a novináři tvrdit, že globální klimatická změna je mýtus, tak ke změně chování lidí nedojde. Evropská unie sice svými zásahy do jisté míry například snížila produkci plastového odpadu, ale to nemění nic na věci, že je ho v oceánech extrémně vysoké množství. Lidstvo jako takové je nyní v pasti svého úspěchu. Přistáli jsme na měsíci, podívali jsme se za hranice sluneční soustavy, daří se nám zmapovat bílá místa na mapách. Jenže nic není zadarmo. V posledních desetiletích se jasně ukazuje, že honba za ziskem, neustálé drancování nerostného bohatství vede k tomu, že nám příroda vrací úder, který ji uštědřujeme jen proto, abychom se měli dobře. Dokonce bez ohledu na to, že na vše doplatí příští generace.