Dobrovolní otroci
Nedávno zesnulý německý sociolog Ulrich Beck přišel s teorií rizikové společnosti. Jedná se o takovou společnost, kdy se kolem vás vyskytuje nějaký druh rizika. Ten je zdánlivě neškodný do chvíle, než se sám projeví. Většinou to bývá v nějakém negativním smyslu. Ostatně slovo riziko znamená nebezpečí. A tak všude kolem nás se vyskytuje zvýšené nebezpečí. Bojíme se o své domovy, protože by nás mohl někdo vyloupit. Bojíme se o své životy, protože by nás někde terorista mohl zabít. Bojíme se také své vlastní budoucnosti, protože je natolik neznámá, že před ní raději strkáme hlavu do písku. Rizikové společnosti se v současné době ujal dohledový kapitalismus, který má nad námi bdít dnem i nocí. Má chránit naše bezpečí. Špionážní agentury a další se snaží zachytit obávané zločince dříve, než se něco stane. Jenže v rychle se měnícím světě je tohle málo. Snad právě proto mnozí z nás sahají po různých soukromých bezpečnostních agenturách, dohledových kamerách nebo vysokých a nejlépe zděných plotech. Přesunutí rizika směrem na jednotlivce (chcete – li občana) vede k tomu, že kolektivní bezpečnost (policie, armáda) jsou shledány jako nepotřebné. Ostatně úloha složek, které nás mají chránit před rizikem je poměrně tristní. Zejména pokud se jedná o armádu.
Všude kolem nás se vyskytují kamery, které snímají náš prostor. Hlídají, kdyby se někde náhodou vynořilo nějaké riziko. Tím, jak se dohled všude zvětšuje, tak se zvětšuje i objem dat, která jsou ukládána. Člověk má narušeno své soukromí, protože utéct před „okem dravce“ je velice obtížné. Právě proto se v naději klidu a bezpečí uzavíráme do svých domovů, které máme většinou uzamčeny na dva západy. Stáváme se tak dobrovolnými otroky v zajetí dohledového kapitalismu, který vám na stříbrném podnose říká, co vše vám zajistí. Říká: bojíte se o svoji bezpečnost, nevadí, my vás před možným rizikem ochráníme. Zařídíme vám čidla, senzory, kamery, bezpečností prvky atd. Jenže jak se tyto prvky jednou připojí na síť, přes kterou se přepravují potřebná data, tak se ihned stáváte jejich otrokem. Budete se na ně spoléhat každou chvíli. Do okamžiku, než se něco stane.
Nechci zde kreslit nějaké odstrašující scénáře, ale tím, jak se postupně privatizuje samotné bezpečí, tak se upozaďuje kolektivní bezpečnost zajišťovaná státem jako takovým. Stát poté přichází o monopol na represi a ochranu před možným rizikem a postupně jej předává soukromým korporacím – právě pod tlakem kapitálu, který zabezpečuje privátní soukromí. Korporace se posléze snaží na možnosti rizika a strachu co nejvíce vydělat. Rozhodující je v tomto případě výše finančního obnosu, který jste ochotni do své bezpečnosti investovat.
S rizikem se dnes musíme naučit žít. Nic jiného nám ani ostatně nezbývá. Stát se totiž může cokoliv. Vše se rychle mění a my nejsme často schopni pochopit důsledky oněch změn. Nehledě na to, že mnohdy ani nechápeme, proč se dané změny dějí. Říkáte si, kam ten svět vlastně spěje? Ještě na začátku nového milénia nám tvrdili, že nás čeká zářná budoucnost, kde nás všechny spasí digitální revoluce. Namísto toho jsme po dvou dekádách v situaci, kdy narůstá nerovnost, je ohrožena samotná podstata demokracie, ekonomika je stále více závislá na počítačových algoritmech a myšlenka úplné zaměstnanosti ve spojení s kapitalismem pro všechny vzala za své. Jak se naše společnost zasíťovala pomocí internetu, tak jsme si mysleli, že bude lépe. Jenže opak je pravdou. Internet sice pomohl navýšit globální inteligenci, ale na druhou stranu se na něm šíří xenofobní názory, nadávky, vyhrožování, falešné zprávy atd. Tyto věci se na vás chrlí dnes a denně. Vy po informacích sice toužebně bažíte, ale ve finále stejně vyhledáváte útočiště u sebe doma, kde si myslíte, že nejste otrokem. Jenže v dnešní společnosti jsme otroky úplně všichni a to díky kapitalistické globalizaci, která se snaží zprivatizovat celý lidský život pro svůj úspěch. Právě ona celková privatizace a závislost na penězích jsou tím nejhorším, co dnešní kapitalismus, který je výhodný jen pro někoho, přináší.
