Mgr. Jan Klán

Všichni lidé mají své tužby a přání. Někteří si chtějí bezstarostně užívat života, jiní zase chtějí sledovat seriály a filmy. Další se zase chtějí dívat třeba na pornografickou tématiku. Je toho poměrně hodně, po čem dnešní svobodní jedinci touží. Nicméně nic není takové, jak se zdá, protože naši touhu povětšinou určují producenti různých komodit nebo statků. Dnes se hlavně jedná o konzumování různé populární kultury, takže prim hrají technologické firmy, které zajišťují přenos dat a poté výrobci populární kultury – tedy média. Dnes chce každý něco konzumovat. Ve stále složitějším světě hledáme alespoň částečnou útěchu v těch částech spotřeby, která naplňuje naši touhu. Tato touha nás inspiruje k tomu, abychom byli kreativní, více produkovali, hledali změny a zpochybňovali zásady a realitu společnosti. Tento „nadbytek lidské touhy“ po neustálém konzumování je ale manipulován kapitalistickým systémem, který je primárně postaven na nadbytku produkce. Tento nadbytek současný kapitalistický systém řeší větším prodejem komodit na základě logiky volného trhu. Výše uvedené excesy jsou spojeny dohromady a spotřebitelé jsou vyzváni, aby se zabývali neúplností jejich života, který by bez konzumu pozbyl platnosti. Současná podoba kapitalismu totiž praví, že kvůli neustálému nadbytku je nutné pořád vyrábět v logice neustálého nakupování.
Není dnes žádným překvapením, že lidé kupují automobily, aby byli více mobilní. Stejně jako samotný kapitál, který se přemisťuje všude možně. Také víme, že auta ničí životní prostředí svými negativními externalitami v podobě emisí skleníkových plynů a v neposlední řadě sem můžeme zařadit i nárůst hluku. Dnešní moderní města i přeshraniční přeprava je postavena na automobilismu. Je to diametrálně odlišný svět, než jaký se v našich podmínkách vyskytoval před rokem 1989, kdy byla většina dopravy postavena na společném cestování a blízkosti kapitálu k lidem. Dnes ale od těchto myšlenek nastává odklon, protože díky lidské touze každého jednotlivce vystupuje do popření nutkání se časově nevázat a být vždy k zastižení. Chceme – li tedy do budoucna snížit počet automobilů ve městech a tím pádem snížit i emise skleníkových plynů, tak máme v zásadě dvě varianty. Jednak přechod na obnovitelné zdroje (například elektro automobily) nebo změnit samotnou podstatu přepravy osob. Poté tam, kde to lze uskutečnit, tak je nutné přejít na společnou (kolektivní) dopravu pod správou města, kraje nebo státu. V budoucnosti není možné, aby doprava byla primárně postavena na zisku, který plyne ze samotné přepravy osob nebo zboží. Tento stav totiž posléze vede k tomu, že mnohdy po našich silnicích jezdí buď přetížené, nebo téměř prázdné kamiony.
Zajímavým prvkem je přechod společnosti postavené na konzumování a zisku do společnosti, která je postavena na lidské touze po společném pečování o životní prostředí i společnosti jako celku. Emocionální prezentace dopadů různých sociálních excesů, jako hladomory nebo ekologické krize se provádí médii promyšleně, aby docházelo k okamžité reakci i rozhodnutím (často chybným nebo nedokonalým). To celé vede k tomu, že se u moci udržuje ten samý systém, který plodí různé sociální krize a upozaďuje možnosti řešení samotné změny. Vzhledem k tomu, že jsou ony změny a možnosti přeměny systému odsunuty do pozadí, tak jsou sociální krize zakódovány v samotné podstatě kapitalistické společnosti.
Konzumerismus jako takový napomohl kapitalismu k tomu, aby byl stabilnější, protože on sám se opírá o logiku volného trhu, ekonomického soupeření a ideologii konzumu ve spojení s ochranou svobody jednotlivce. Rozbití klasických třídních struktur dnes vede k tomu, že lidé nemají touhu se spojovat a hledat řešení v rámci kolektivního myšlení. Přechod od konkurence ke spolupráci bude dosti obtížný, ale věřím, že nakonec k němu dojde. Jinak totiž budeme neustále v zajetí těch firem a korporací, které vše staví jen na jejich míře zisku, kdy je nám dokola předkládáno, že spolu úzce souvisí možnost konzumerismu a svobody člověka.