Spřízněni (ne)svobodou
S blížícím se výročím listopadových událostí roku 1989 začíná do popředí zájmu vystupovat fenomén svobody. Jenže jsme opravdu za oněch posledních 30 let svobodnými lidmi? Na jednu stranu se to tak jeví, ale na druhou stranu jsme stále více nesvobodní. Můžeme sice libovolně nakládat se svým životem (ostatně to jsme mohli vždycky, jen sem tam vystupovalo z určitých stran nějaké donucení), svobodně cestovat, pohybovat se prostorem, vyjadřovat své názory atd. Svoboda je pojem relativní a v průběhu času se mění a doznává určitých kontrastů. Jinak se na svobodu nahlíželo právě před 30 lety a jinak se na ni nahlíží v současnosti. Bujaré veselí, které nás bude čekat pod taktovkou obhájců polistopadového vývoje, zcela jistě nastíní věci příští.
Jestliže jsme byli před třemi desítkami let na našem území z nějakého důvodu „drženi“ v rámci rozdělené Evropy, tak dnes můžeme libovolně cestovat za zážitky a to bez překážek na hraničních přechodech. V tomto případě se svoboda přesunula do podoby honby za zážitky, aby nám v životě něco neuniklo. Celé se to převtělilo do konceptu, zaplať – užívej a nestarej se o budoucnost. Dnes je donucování a zásahy ze strany státu vnímáno jako nějaké negativum, které je často srovnáváno s dobou před rokem 1989. Jenže pro to, aby daná společnost fungovala, tak musí být nastaveny různé mechanismy, které budou svobodu posilovat a ne ji omezovat. Musí existovat kontrolní orgány, volení zástupci lidu, kteří jsou voleni lidmi, soudy. Ve stále složitějším světě bude ale problém najít vhodný model svobody pro všechny.
Mnozí si dnes svobodu vykládají ve smyslu, že si mohou dělat, co se jim zlíbí a tvrdí, že zákony jsou tady od toho, aby byly porušovány. To ale neznamená, že neponesu za své jednání zodpovědnost před zákony. Pokud bychom použili příměr francouzského filosofa, který inklinoval k marxismu, Rogera Garaudyho, tak svoboda jednotlivce je jako svobodná liška ve svobodném kurníku. Zcela jistě si umíte představit, co by asi taková liška napáchala, pokud by v kurníku nepanoval žádný řád a zábrany k tomu, aby do něj liška sama nevnikla. Z toho lze usuzovat, že i když se cítíme být svobodnými, tak jimi nikdy nemůžeme být, protože musíme dodržovat určitá pravidla. Tak tomu bylo i před 30 lety a je tomu i dnes. Na tom se změnilo jen to, že vymahatelnost práva je dnes tristní.
Jak se postupně vzdalujeme od událostí roku 1989, tak nám začíná docházet, že jsme se vlastně ocitli ve společnost totálního dohledu. Všichni jsme sledováni a to na každém svém kroku. Je dokonce problém najít temnou uličku ve městě, kam oko kamery nedohlédne, případně kde není signál mobilního telefonu. Stáváme se tak nesvobodnými občany, protože je pomocí dohledu narušeno naše vlastní soukromí, naše vlastní já. Tato věc mnoho lidí ale netrápí, protože ji berou jako součást dnešního světa. Jaký to paradox, když před třemi desítkami let se provolávala hesla, která v sobě měla punc svobody. Dnes, když jsou nenápadně svobodná práva narušována, tak lidé mlčí. Omezování svobody dnes nečíhá ze strany vlád nebo parlamentů, ale číhá nenápadně ukryto v digitálním světě, kdy vám mocné korporace mohou zamezit přístup k informacím, pokud za ně nezaplatíte. Právě provázanost peněz a možnosti svobodně se rozhodnout je umocněna mírou vašeho obnosu. Pokud ho máte dostatek, tak se cítíte být svobodni, pokud jej nemáte, tak jste vlastně nesvobodní, protože jste dopředu vyloučeni z určitého prostoru. Převedení života na peníze je vlastně největším úspěchem svobody za posledních 30 let, která nahrála bankovnímu sektoru, pojišťovnictví a zadlužení lidských bytostí do konce jejich života. To je realita vývoje za poslední tři dekády od karnevalu revoluce, který postihl Evropu v roce 1989.
