Mgr. Jan Klán

Po třech desítkách let, kdy je v naší zemi nastolen kapitalismus, který můžeme nazývat neoliberálním, je nutné začít bilancovat. V dnešní době již dávno vyprchaly vize z roku 1989 s jednou výjimkou a tou je neustálá ochrana demokratických práv jednotlivých občanů. Alespoň to neustále slýcháme z úst pravicových politiků. Prý je nutné neustále chránit demokracii a svobodu. Z povrhu zemského zmizela jiná práva – sociální, společenská či veřejná. Absence řádně fungujícího právního státu vede k tomu, že se společnost identifikuje s nestabilními věcmi, jako je například korupce. V 60. letech minulého století byla v kurzu teorie konvergence. Tedy určité sbližování Východu a Západu. Jednalo se o pokus, kdy se měly vzít dobré věci z obou systémů (socialismus a kapitalismus) a vytvořit takový fungující koncept, který by přinesl prospěch naprosto všem a to bez ohledu na to, z jaké společenské vrstvy daný člověk pochází. Jenže tato teorie krachla pod tlakem normalizace v našich podmínkách a neoliberalizace v těch západních. Vše to poté vedlo k nástupu nového systému po roce 1989. Ten namísto toho, aby si vzal z minulého systému to dobré, tak si přivlastnil to špatné. No a z kapitalismu jsme převzali také špatné věci, takže se vlastně nacházíme v situaci, kdy nastává kapitalistická normalizace.
V první dekádě porevoluční euforie dostal náš stát několik tvrdých lekcí, kde tou nejvážnější byla privatizace veřejného prostoru pod taktovkou globálních institucí jako Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka. Souběžně s tím přišlo vytvoření takového právního státu, kde jsou trestány jen malé ryby, které se podílejí nebo podílely na těch největších tunelech. Obyčejný člověk se poté nestačí divit, co vše se kolem něj odehrává. Normálním se tedy stalo různé odklánění peněz, daňové prázdniny a postupná privatizace sociálního státu a jeho převedení do soukromých rukou. Jak je postupně (často nenápadně) oslabován veřejný prostor, tak dochází k odlivu kapitálu pryč z našeho území. Na daně se nahlíží jako na nějaký trest, ale již nikomu nedochází, že je to základní regulační prvek, jak řídit kapitál.
Po druhé světové válce lidé věřili v lepší budoucnost. Měli dokonce i vizi. Ta byla jak na Východě, stejně i na Západě. Vždy se jednalo o podobný koncept, kdy na jedné straně existovala snaha vytvořit socialismus a na straně druhé fungující sociální stát kapitalistického typu. Tento střet vyvrcholil rokem 1989, kdy selhala jedna ze světových soustav. Příčiny byly jak vnitřní, tak vnější. Poukazování na negativa minulé doby vedla k legitimizování disfunkčních věcí v novém systému, který byl vytvořen jen pro ty vyvolené.  Jednalo se o bývalé veksláky, zelináře, vedoucí lahůdek atd. Ze všech těchto „vyvolených“ se posléze stali lobbisté, kteří nenápadně utvářeli politiku do dnešních dní. Pro příklady nemusíme chodit daleko – Dalík, Janoušek nebo Rittig. To jsou jen některá jména, která jsou skloňována v oblasti lobbingu.
Slovo normalizace znamená návrat k původnímu. V mém případě normalizaci nenormálního chápu tak, že nastal návrat k původnímu kapitalismu, tak jak byl představen v 19. století. Jen s tím rozdílem, že dnes žijeme v jeho globální verzi. Nenormálními věcmi, které jsme si za posledních třicet let osvojili z tohoto systému, jako privatizaci všeho, pojišťování se proti riziku atd., jsme se ocitli v kleštích. Na jedná straně oněch kleští je nadnárodní kapitál a na straně druhé právě ona negativa současného systému, které jej drží pohromadě. Jedině nahrazení fungujícího právního státu ve smyslu, že zde budou nastavena jasná pravidla pro všechny, kdo je bude vymáhat a kdo kontrolovat s jasnými sankcemi, nás posléze vyvede z krize, kterou sice nevnímáme, ale pohybuje se neustále s námi, stejně i kolem nás.