Nová česká pravicová vláda není jen jednou z mnoha vlád, které se v České republice střídaly posledních více než 30 let. Je to vláda, která připomíná začátky mccarthyismu v USA na konci 40. let minulého století. Je třeba činit vše proto, aby se tyto počátky nemohly rozvinout do plné síly.
Nová česká vláda má velmi široké pojetí nepřítele. Především velmi široký koncept antikomunismu, kterým kritizuje nejen komunisty, ale také další lidi na levici, ve středu politického spektra a dokonce i na umírněné pravici. Fakticky to není antikomunismus, ale sektářská politika, které netoleruje nic než svoji vlastní verzi pravicové politiky. V zahraniční politice zaujímá militantní postoje především proti Číně a Rusku, ale nejen proti nim. Za nepřítele považuje také každého, kdo Čínu a Rusko nekritizuje. Ve veřejných diskusích členové vlády a její mediální a odborní příznivci odsuzují jakékoli pozitivní i neutrální vyjádření o jakémkoli aspektu těchto zemí. Spřízněná média primitivně podezírají z podpory totalitarismu řečníky s projevy o běžné mezinárodní spolupráci, pokud se jen zmíní o Číně a Rusku. 
Současná vláda se podivuhodně odvolává na politiku Václava Havla, která ale nikdy v praxi neexistovala. Byla jen v Havlových rétorických formulacích. Je třeba rozlišit přinejmenším dvě Havlova období. První období zahrnovalo disent a počátky jeho výkonu prezidentské funkce po roce 1989. V tomto prvním období Havel mimo jiné říkal, že revoluci nedělá proto, aby zbohatl restitucemi velkého majetku. Ale neuplynulo mnoho doby a restitucemi skutečně získat velké majetky. V zahraniční politice zastával v prvním období názor, že je třeba rozpustit nejen východní Varšavskou smlouvu, ale také západní NATO. Také tento názor potom radikálně změnil a začal podporovat americkou imperiální zahraniční politiku. Například ilegální válku v Iráku, kterou prosazoval G. W. Bush. Zatímco se rétoricky pokrytecky zastával lidských práv v Rusku a Číně, civilní oběti v irácké válce a mučení na Guantanámu mu nevadili. 
Je však nutné zdůraznit, že žádná Havlova politika se v České republice nikdy reálně neuplatňovala. V době, když byl Václav Havel čtyřikrát za sebou prezidentem (což havlisté u jinak politicky zaměřených politiků považují za autoritářství), rozhodovala o politice vláda. V Československu a poté v České republice byl a je premiérský systém, nikoli prezidentský. Havel trávil většinu času sebestředně tím, že si doma a v zahraničí budoval své mediální renomé a kult své osobnosti. To mu jako spisovateli stačilo, neboť ani nevěděl, jakou politiku by bylo vhodné dělat.
V 90. letech v České republice dominovala neoliberální politika premiéra Václava Klause. Klaus prováděl divokou privatizaci státního majetku, kdy se mnohý majetek rozkladl, ale v zahraniční politice a obchodu se choval pragmaticky. Chtěl dělat byznys se všemi relevantními zeměmi světa: s evropskými zeměmi, s USA, a také a s Ruskem, Čínou a dalšími. Když v roce 1998 nastoupila vláda sociálně demokratického premiéra Miloše Zemana, odmítla Klausovu pravicovou šokovou terapii, prosazovala sociálnější politiku a pokračovala v dobrých diplomatických a obchodních vztazích se všemi zeměmi, včetně Ruska a Číny. Také následující pravicové vlády spolupracovali se všemi důležitými zeměmi, i když občas došlo k nějakým mimořádným výpadkům. Totéž lze říct o posledních osmi letech středolevicové vlády, kdy se vztahy s Čínou navíc zlepšily.
Vloni na podzim po volbách do Sněmovny ale přišel radikální obrat. Nová pravicová vláda jako svoji hlavní politiku etablovala to, co dříve byly maximálně výjimky. Militarizace, sekuritizace a konfrontace zahraniční politiky vůči Rusku a Číně se projevuje v současné době hlavně na dvou případech. Za prvé, v případě Ukrajiny česká vláda zaujímá nejtvrdší postoje vůči Rusku a posílá vojenský materiál na podporu kyjevské vlády. Banderovské postoje, které jsou na Ukrajině také přítomné, ignoruje. Za druhé, politicky se distancuje od zimních olympijských her v Pekingu a ostře kritizuje Čínu za nejrůznější projevy. Toto jsou však jen příklady, nebo vláda zaujímá tvrdý ideologický postoj vůči Číně a Rusku obecně. Představitelé vládních stran kritizují tvrdě i maďarského premiéra a další politiky a vlády, které neprosazují jejich mccartistickou verzi kapitalismu.
Vláda navazuje na Trumpovu antičínskou politiku, hledá záminky a snaží se vyvolat rozpory při všech příležitostech. Nepřátelská ideologie je na prvním místě. Diplomatické vztahy, obchod, turistika, spolupráce ve vědě, školství nebo kultuře jsou podkopávány a vláda je připravena je omezovat. Trumpovskému chaosu nahrává skutečnost, že součástí pěti stran vládní koalice je i Pirátská strana (s vlivnými posty, i když jen s pouhými čtyřmi poslanci), která má sice příznivce na celém politickém spektru od leva doprava, ale vedení strany je pravicové.
Sebevědomí a touha po moci politiků pěti stran a jejich podporovatelů po vyhraných volbách zapříčinily, že začalo docházet k mimořádnému personálnímu úklidu dokonce už před oficiálním jmenováním vlády. Změna politické atmosféry prostupuje do ostatních institucí a společnosti. Tlak na ředitele české policie, který vyústil k oznámení jeho rezignace, je jen jedním z příkladů. Také šéf globálních studií, který vedl rozsáhlý interdisciplinární výzkum, byl odvolán. Potom došlo k dalším personálním změnám na ministerstvech a jiných státních institucích, například na vedení finančního ředitelství nebo českých lesů.
S podporou zpravodajských služeb dochází k sekuritizaci a militarizaci české politiky a institucí. Například k další podpoře zvyšování výdajů na zbrojení, k podpoře posilování vojenských jednotek USA ve východní Evropě, v konfrontační politice apod. Ještě rok bude vláda korigována prezidentem Zemanem, než se budou konat prezidentské volby v lednu 2023. Kdo pak nahradí Zemana v jeho politice více azimutů, tedy ve spolupráci nejen se západními zeměmi, ale také s Ruskem, Čínou a mnoha dalšími? Žádná taková silná osobnost není na obzoru. Nová pravicová vláda oproti němu praktikuje jednostrannou západocentrickou politiku, přesněji politiku podlézavého lísání k USA. Často se tato vypjatá pravicová politika ale hodně liší od politiky západních zemí. Zatímco západní země většinou realizují diplomatické vztahy s Čínou a Ruskem a mají s nimi velmi rozvinuté obchodní a investiční vztahy, které občas jen mírně problematizují, aktuální česká pravicová vláda vypadá jako malý pudlík, který bojácně zmateně štěká na velké psy v Eurasii. Taková politika poškozuje české národní zájmy a mezinárodní politiku mnoha zemí. Dokonce takové směšné lísání k USA nepomáhá ani této velmoci.
Tato vláda nastavuje po 30 letech nový přístup, prioritu vypjaté ideologie, která vše přehlušuje. Nepříjemně to připomíná počátky mccarthismu nebo stalinismu naruby. Doufejme, že někteří zahraniční politici přispějí svým příkladem alespoň k částečné kultivaci momentální české vlády. Snad nepopulární vládní kroky brzy vyvolají masové demonstrace a předčasné volby, které přinesou konec této vlády.
 
 

Vládnoucí pravicoví politici, kteří už oznámili škrty například v podpoře jízdného pro studenty a seniory, předstírají, že problém chudoby neexistuje. To je ovšem jen zdání, zvláště v současné situaci, kdy na Českou republiku podobně jako na většinu zemí světa dopadla pandemie a její ekonomické a sociální důsledky. Nedávno zveřejněná čísla Českým statistickým úřadem to jasně dokazují. V roce 2021 se na hranici příjmové chudoby ocitlo více jak 900 tisíc lidí. Co je to příjmová chudoba? Pro jednoho člověka je to taková částka, kdy měsíčně pobírá něco málo přes 14 000,- Kč. To je číslo, na které nedosahuje mnoho seniorů, matek samoživitelek a dalších nízkopříjmových osob. Nechť si každý sám za sebe řekne, zda ho ohrožuje příjmová chudoba.
Z rostoucích cen, inflace a zdražování energií lze usuzovat, že příjmová chudoba nadále poroste a zasáhne patrně i střední třídu, která je pilířem naší společnosti, protože jsou na ni nejvíce uvaleny daně. Místo toho, aby se daně zvýšily nejmajetnějším lidem, osobám s největšími příjmy a korporátním gigantům, raději se škrtne příspěvek těm nejslabším.
Velkým problémem v nárůstu příjmové chudoby je vliv exekucí. I zde stát výrazně zaspal, byť se minulá vláda snažila tento problém řešit, stejně jej nedořešila. Žijeme v dluhové společnosti, kde vše je na dluh a to na úkor budoucích generací.
Jak tedy snižovat příjmovou chudobu a nerovnost obecně? Z logiky věci zásahem státu. Stát by zde měl výrazněji zasáhnout například do bytové výstavby, kdy by reguloval výše nájemného a samotnou prodejní cenu nemovitostí. Tím to ale zdaleka nekončí. Velkým problémem bude nárůst cen energií, který se zatím v peněženkách lidí neprojevil. To nejhorší teprve přijde ve chvíli, až jim dorazí vyúčtování.
Jak je zcela zjevné, tyto věci neviditelná ruka trhu nevyřeší a ani nemůže, protože v její logice bohatství přitéká k těm, kdo akumulují (vlastní) kapitál a nikoliv k těm, kdo jej vytváří (pracující). To je paradox dnešní doby. Stát by měl mít primární zájem dělat zásahy do ekonomiky ve smyslu regulace například nadnárodních korporací jejich výrazným zdaněním, za daňové úniky je tvrdě trestat, rovnoměrně přerozdělovat výnosy i mezi chudší regiony a v neposlední řadě zestátnit základní kritickou infrastrukturu a to včetně vody, energetiky nebo nerostného bohatství. Zároveň je nutné zrušit daňové ráje, v prvním kroku alespoň v Evropské unii. Jinak bohatší ještě více zbohatnou a chudí ještě více zchudnou. Současná vláda, která je vedena pravicovými stranami, zná však jen primitivní asociální přístup: škrty pro nižší a střední třídu. V letošním roce lze očekávat další zásahy vlády ve smyslu tvrzení Miroslava Kalouska „prošetříme se k prosperitě“, což znamená prošetřit se k chudobě.

Poslední dobou houstne atmosféra kolem Ukrajiny, kdy vláda USA a spřízněná pravicová media děsí svět, že Rusko chce anektovat celou Ukrajinu. Realita je ale taková, že USA a kolaborující země, většinou členské státy NATO, militarizují Ukrajinu dodávkami zbraní a příslušníků ozbrojených sil. Vytvářejí napjatou atmosféru, kterou nějaký slabý lidský článek může snadno zneužít a vyvolat vojenský konflikt. Ostatně ukrajinští vojáci se už nechali slyšet, že k válce stejně dojde, a že jsou připraveni bojovat.
Ukrajina je silně rozpolceným státem a to už od doby svého vzniku ve 20. letech 20. století. Reprezentanti tohoto státu se v dějinách zmateně přikláněli na tu či onu stranu. Za druhé světové války někteří Ukrajinci vítali nacisty jako osvoboditele od Stalina, banderovci a další kolaborovali a někteří byli dokonce najímáni jako dozor v koncentračních táborech. Současná Ukrajina je již de facto rozdělena na dvě části, kdy východní část se integruje do Ruska a západní část koketuje s USA a dalšími členy NATO.
Vláda USA se snaží do sporu zatahovat právě NATO. Tento údajně obranný pakt se po roce 1989 změnil v pakt prapodivně akční, který posiluje své vojenské jednotky po světě, včetně hranic s Ruskem, a snaží se o to, aby Ukrajina byla také jeho členem. Jenže ono to není tak jednoznačné. Zde si musíme říci několik jasných faktů.
Za prvé: Ukrajina do NATO nemůže. Její členství totiž není možné bez vyřešení jejích hranic. Současná vláda přitom nemá dřívější ukrajinské území pod kontrolou, konkrétně Luhanskou a Doněckou republiku, a už vůbec ne Krym.
Za druhé: Tento zamrzlý konflikt vyhovuje Rusku, neboť je překážkou vstupu Ukrajiny do NATO. Ruský ministr zahraničí uvedl, že Rusko o získání Ukrajiny nemá zájem, neboť kdo by chtěl ekonomicky a intelektuálně vykastrovanou zemi. USA by sice nejraději Ukrajinu do NATO začlenily, ale ani zamrzlý konflikt pro ně není špatný jako druhá nejlepší varianta. Kvůli obnovení války na Donbasu by přes Ukrajinu netekl plyn do Evropy a USA jako zachránci by ten svůj neekologický a drahý mohly ve velkém dovážet pomocí tankerů. V Polsku a Litvě se už nachází LNG (zkapalněný zemní plyn) terminály. Čím déle bude konflikt na Ukrajině trvat, tím více na tom budou USA vydělávat. Navíc pokud se Ukrajina bude zmítat v chaosu, ke kterému často přispívá tamní politické vedení, bude to v regionu posilovat Polsko, anti-ruský blízký spojenec USA. Polsko se už dříve osvědčilo, například když na svém území věznilo zajatce z amerických ilegálních válek.
Za třetí: zástupce velitele NATO pro evropské bojiště je vždy člen EU. To už ale nejsou Britové, ale Němci, kteří do NATO přispívají stejnou výši finančních prostředků (tzv. cost–share) jako USA a to pro období let 2021 – 2025. To však ještě mnoho neznamená, neboť Německo je od druhé světové války okupované americkou armádou a tudíž není suverénní zemí. Z tohoto důvodu Německo k situaci na Ukrajině opatrně mlčí. Přitom se v současné době snaží s Ruskem domluvit na podmínkách, které se točí hlavně kolem dodávek ruského zemního plynu do Německa a Evropy obecně. Kvůli tomu, že zatím není zprovozněn plynovod Nord Stream 2, pro cenu této komodity bude rozhodující vývoj na Ukrajině a Německo to velmi dobře ví. Navíc chce s Ruskem kooperovat jako dosud i v řadě dalších oblastí. Realisticky situaci vyjádřil Kay-Achim Schönbach, německý viceadmirál, když na adresu Ukrajiny řekl: „Krymský poloostrov je pryč, už se nevrátí“. O prezidentu Putinovi přitom dodal, že by bylo vhodné „mu projevit úctu, kterou skutečně vyžaduje – a pravděpodobně si ji také zaslouží.“ Jelikož se ale takové výroky v západních zemích netolerují, viceadmirál už je mimo službu.
Za třetí: pokud by měla Ukrajina do NATO skutečně nakonec vstoupit, přístupovou smlouvu musí ratifikovat všechny členské země NATO, což je při současném počtu 30 různorodých členů – jak je zjevné již z uvedených faktů výše – prakticky nemožné. Navíc nikdo nechce dotovat destruovaný a zkorumpovaný stát. Jak řekl Jaap de Hoop Scheffer, bývalý šéf NATO: "V dohledné ani ve vzdálenější době se Ukrajina členem NATO nestane. To dřív peklo zamrzne."
Dění kolem Ukrajiny je ukázka síly NATO pod vedením USA, respektive zkouška rozložení sil v samotném paktu, kdy nové země mají cost–share, příspěvek na činnost paktu, jen přibližně 10%. USA s dalšími země NATO svými zbraněmi, vojenskými poradci a dalšími armádními zdroji Ukrajinu už fakticky obsadily. Běžných ukrajinských občanů je mi skutečně líto. Byli na tom dlouho špatně kvůli táhnoucí se ekonomické krizi od rozpadu SSSR, museli ve velkém emigrovat a v dohledné době to bude jen horší.
Jak si s tím poradí česká politická reprezentace? Nepůjde jen o ministryni obrany a premiéra, ale také o další vládnoucí „elity“, které zrovna neoplývají schopnostmi. Jak už to tak bývá, lidé, kteří jsou nekompetentní, bývají o to více ideologicky fanatičtí. Co jiného jim také zbývá než opakovat prázdné fráze. Známe to už nějaký čas u českých Tchajwanců Vystrčila nebo Hřiba. A nově k nim přibylo několik dalších osob, které se souhrou náhod stali loutkovými českými ministry: dva nevzdělanci Lipavský a Langšádlová. A to už vůbec nemluvím o předsedkyni Sněmovny, která se rychle stala královnou prostoduchosti. Skutečná reprezentace odborníků, jak nám ji před volbami pravicové koalice slibovaly! Není proto třeba příliš sledovat výroky aktuálně vládnoucích politiků. Stačí si tedy přečíst, co říká americká vláda. Čeští místodržící pudlíci ji budou poslušně následovat.
 

Je to jisté. Pravicová vláda dostala v Poslanecké sněmovně důvěru. Ostatně se to dalo očekávat. Čekají nás zajímavé časy, které jsou pokračováním vlády z roku 2013. Nicméně je několik věcí, které je nutné si připomenout a dále rozvinout. Je s podivem, že se jaksi vytratila grilovací taktika redaktorů České televize. Najednou je ta tam. Ale všechno si to pěkně shrňme. O níže uvedených věcech si šuškají běžní lidé na ulicích, hospodách a řetězových e-mailech a já jako skutečný levicový politik chci vyzvednout jejich hlas, aby byl slyšet a nezanikl ve vřavě klasických médií.
Kdy se někdo zeptá pana premiéra na to, jak to bylo s milionovými dotacemi pro jeho neziskovou organizaci CDK, které tam přitekly za různé žvásty. Kdy se ho někdo zeptá, jak to bylo a je s teplým místečkem pro jeho synka, které ony žvásty produkuje? Proč se Petra Fialy nikdo nezeptá na jeho „kámoše“ z Řeporyjí Novotného, který je starosta za ODS, přestože je několikrát trestně stíhaný a dokonce je dvakrát odsouzený? Proč si Česká televize nebo Český rozhlas, které si „téměř“ všichni platíme za objektivní zpravodajství, nepozve ministra spravedlnosti, profláknutého don Pabla Blažka a nezeptá se ho na jeho trestní stíhání v řadě kauz? Budou se veřejnoprávní média ptát ministra sociálních věcí, bývalého ministra zemědělství, Mariána Jurečky, na jeho obří střet zájmů, když žádal a přijímal dotace jako ministr zemědělství pro svoji firmu, kterou posléze rychle přepsal na svoji ženu? Zloděj křičel, chyťte zloděje, když pranýřoval Andreje Babiše! Proč si Česká televize nepozve ministra financí Zbyňka Stanjuru, který je svým technickým vzděláním zcela jistě typickým odborníkem na oblast financí a nezeptá se ho na to, jak to bylo, když v roli primátora Opavy získával dotace pro firmu Eskon ve které měl třetinový podíl? Kdy začnou veřejnoprávní novináři pátrat, zda noví vládní činitelé mají patřičné vzdělání a někde neopsali diplomku nebo zda v ní špatně necitovali? Kdy začne hon? Nebo se snad nic dít nebude? Bude snad ticho po pěšině? S největší pravděpodobností asi ano, protože veřejnoprávní média jsou ovládána lidmi z pravicové politické sféry.
Tím ale nekončíme. Kdy se začnou prověřovat „špinavé“ peníze, které přistály na účtech hnutí STAN, kterému šéfuje ministr vnitra Vít Rakušan? Co se bude dít kolem studenta a cestovatele Jana Farského, který si odlétá na studijní pobyt do USA a ponechává si mandát poslance? Jak to tedy všechno bude? Zamete se všechno pod koberec, nechá se to vyhnít? A co se bude dít s rusofobem Janem Lipavským, který nedokázal nic jiného, než málem vyhlásit válku Rusku a Číně? Kdy média začnou cupovat šéfku sněmovny Markétu Pekarovou Adamovou (typická hysterka) za to, že se akorát dokázala vměšovat do vnitřních záležitostí Maďarska? Kde je ta veřejnoprávní hysterie, která se před několika lety používala proti KSČM, ČSSD a hnutí ANO? Chci věřit, že se brzy objeví, protože jinak nabydu dojmu, že naše veřejnoprávní zpravodajství není objektivní. Což už si myslím dávno a zcela jistě nejsem sám.

Zimní olympijské hry v Číně se už blíží, proběhnou 4. až 20. února 2022.  Český velvyslanec v Pekingu Vladimír Tomšík se v této situaci zachoval velice profesionálně diplomaticky a moudře. „Prezident (Zeman) mi řekl, že pokud se nebude moci zúčastnit zimních olympijských her, tak mě prosí, abych z pozice velvyslance vynaložil všechny své síly na podporu zimních olympijských her“ uvedl velvyslanec v novinách Beijing Daily. Čínský tisk informoval, že prezident Miloš Zeman na zimní olympijské hry kvůli svému zdravotnímu stavu sice bohužel nemůže osobně přijet, ale olympiádu podporuje. Ostatně proč by měl olympiádu ideologicky zatěžovat, když je to sportovní svátek, kde se setkávají sportovci z mnoha zemí. Olympiáda přispívá ke spolupráci lidí z mnoha zemí a přináší nezapomenutelné sportovní a estetické zážitky. Přestože bývá v posledních desetiletích až příliš spojována s reklamou, řada organizujících zemí se snaží hlavně o podporu sportu a mezinárodní kooperace.

Bohužel se velvyslanec dostal pod palbu kritiky pravicových politiků, kteří jsou natolik nenávistní, že je možné, že budou chtít olympiádu politicky bojkotovat podle svého amerického vzoru. Budou se chtít jako pudlík lísat k noze svého pána. Však to již známe z minulosti. Dosti to připomíná dřívější éru, kdy se jednou rozhodly olympiádu bojkotovat nejprve USA (1980 v Moskvě) a poté recipročně SSSR (1984 v Los Angeles). Vracíme se zpět v čase do doby studené války? Bohužel se asi dnes dostáváme do fáze, kterou můžeme nazvat studená válka 2.0.

Nový ministr zahraničních věcí Jan Lipavský (Piráti), který platí za nedouka a dogmatika, a poslušní sinofobní pudlíci ze Sinopsis (což je umělý projekt, který je finačně podporován z USA), kteří jsou placeni ze zdrojů USA, se obvykle snaží o vyvolávání žabomyších sporů s Čínou. Předpokládám, že si brzy z teplíčka svého domova za pecí statečně přisadí i proti olympiádě. Také čeští Tchajwanci jistě nezůstanou pozadu: udatný primátor Prahy Hřib, který obdivoval rusobijce a velekultivovaného řeporyjského starostu Novotného, spolu se senátorským Napoleonem Vystrčilem se určitě velice brzy vyjádří pro bojkot olympiády. Ostatně co jiného čekat od ideologických zaslepenců a dalších podivínů, kteří nechápu hrozby současného globálního světa a jen opakují staré chyby studenoválečné konfrontace.

Mnoho lidí si ale nenechá sportovní svátek zkazit. Už se spolu s nimi těším, až budu olympiádu na své obrazovce sledovat.