Nová vláda pod vedením Petra Fialy je velice podobná vládě, kterou vedl jiný Petr, kde byl současný Petr ministrem školství. Ano, možná tušíte, že se jednalo o vládu Petra Nečase, který neblaze skončil v roce 2013 po aféře s odposlechy a „kožichy plus kabelkami“ své tehdejší šéfky Úřadu vlády Jany Nagyové, kterou si později vzal za ženu. Když se na to podíváme retrospektivní optikou, tak zjistíme, že několik lidí již tenkrát zasedalo ve vládě, která byla od začátku proslulá svými korupčními skandály, a ten největší ukončil její činnost. Krom již zmíněného Petra Fialy ve vládě zasedal i Zbyněk Stanjura, ale také Don Pablo – Petr Blažek co by ministr spravedlnosti. Zároveň mnoho současných ministryň a ministrů bylo již tenkrát v Poslanecké sněmovně a podporovalo vládu Petra Nečase. Můžeme tedy tvrdit, že nastává jistý evergreen a vracíme se obloukem tam, kde jsme v roce 2013 vlastně skončili. Začíná nové dějství, které je povýšeno na vyšší metu tím, že se ve vládě na oko vyskytují Piráti, kteří svým spojenectvím s pravicovým hnutím STAN Víta Rakušana byli ze sněmovny doslova vypráskáni kroužkováním. V tu chvíli si zcela jistě mnozí z hnutí STAN zpívali písničku: „Hráli jsme kroužkovanou, vždyť to znáš, kamaráde, já jsem vyhrával. Vždyť přeci víš, jak ta hra končívá“. Ale zpět k současné nemotorné vládě, která začala úřadovat.
Hned při svém prvním pracovním týdnu začala dělat divy bankovní úřednice (to je její původní povolání) na ministerstvu obrany – Jana Černochová. Mnozí vojáci z ní musí být za jisté vedle. To ale je jen začátek. Ministr vnitra Vít Rakušan musel hned několik dní po svém uvedení do úřadu vysvětlovat, jak se na účtu hnutí STAN ocitlo mnoho peněžitých darů od záhadných kyperských firem. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek zase přišel s myšlenkou, jak zatočit bez zákazů s pandemií koronaviru – necháme tomu volný průběh a budeme na lidi apelovat stylem „lidé bděte, neblbněte“. Výsledek se brzy dostaví. Když ale nahlédneme do minulosti, kdy vládnul Petr Nečas, tak mnoho jeho ministrů muselo již tenkrát řešit různé skandály – počínaje plzeňskými právy, až třeba po kauzu Nagyová. Tehdejší vláda byla natolik nestabilní, že ji při životě udržoval jen Miroslav Kalousek, který dnes sice v politice již není, ale aktivně ovládá svoji stranu TOP 09. Současná vláda je té poslední pravicové podobná de facto ve všem – v tom, co chce udělat a jak to chce udělat. Hned na samém počátku měl na post ministra průmyslu a obchodu nastoupit Věslav Michalik, ale ten raději ani nenastoupil, když se provalily jeho záhadné vazby na Kypr ve spojení s jeho firmou. K tomu se navíc přidal nekompetentní Jan Lipavský od Pirátů, který začal být nebezpečný svým postojem k Rusku a Číně. V těsném závěsu za tímto pánem vykukuje další nekompetentní osoba, která svými antiruskými postoji doslova děsí už od roku 2010 – Helena Langšádlová, která je ministryní pro vědu, výzkum a inovace. Ano, ta samá paní, která v roce 2015 prohlásila, že jaderná válka s Ruskem by byla bojem za svobodu. Od jejích výroků se tenkrát její rodná strana TOP 09 vůbec nedistancovala, takže si každý můžeme udělat obrázek o současné vládě. Jedná se o vládu, která nás zažene do ještě většího marasmu a havlovského prohlášení že „naše země nevzkvétá“.
 

Je tomu již 10 let, kdy zesnul Václav Havel. Prezident, se kterým je spojen zánik Československa, stejně tak jako jeho přísaha na socialistickou ústavu i budování kapitalismu, včetně jeho podpory zahraničních ilegálních válek. Paradoxy jeho prezidenství jsou natolik spletité, že je nutné si je po dekádě od jeho úmrtí ozřejmit a také oživit. Mnozí politici a novináři jej totiž vnímají nekriticky a přenášejí tento svůj obraz na nemálo občanů.
Jaký byl Václav Havel doopravdy? Opravdu to byl tak velký bojovník proti režimu před rokem 1989, byl opravdu statečný, nebo to byl jen okrajový spisovatel, který psal divadelní hry typu Audience, které byly přijímány s rozpaky? Ať už byl jedno nebo druhé, někteří politici a novináři si z něj udělali modlu demokracie, za kterou celý život, dle jejich tvrzení, tolik bojoval. Částečně už za jeho života a ještě více po jeho úmrtí se z něj stal kult osobnosti.  Nové jméno ruzyňského letiště v Praze je jen jedním z dokladů tohoto trendu. Mnohým to začalo připomínat minulé doby, kdy také panovaly kulty osobnosti. Jeden z těchto sovětských kultů ale, na rozdíl od Václava Havla, vyhrál druhou světovou válku nad nacistickým Německem a mohl být proto po válce vnímán (a také byl) jako osvoboditel. Přesto byl jeho kult v důsledku kritiky jeho jiných aktivit svržen. Stane se něco podobného s Václavem Havlem, když na něj pohlédneme kriticky?
Byl opravdu Václav Havel takový, jak se dnes dovídáme z většiny médií? Proč už se příliš nepřipomíná prominentní disident, který se „prohání“ po socialistických silnicích v bílém luxusním mercedesu? V prosinci 1989 to byl právě Václav Havel, kdo přísahal věrnost socialismu, aby hned ve svém prvním novoročním projevu roku 1990 oznámil tehdy československému lidu, že „naše země nevzkvétá“. Měl pravdu, bohužel. S jeho nástupem začala naše země ale ještě více upadat. Jeho velikášské prohlášení o zrušení Varšavské smlouvy společně se zrušením NATO vzalo rychle za své, když jej jeho přátelé z USA rychle vyvedli z omylu.
Nejprve tvrdil, že chce být prezidentem jen jednou na krátko a pak že předá úřad Alexandru Dubčekovi, který byl pro většinu Čechoslováků skutečným symbolem autentického Československa s odkazem na snahy o demokratický socialismus. Ten byl skutečně známý a lid by ho volil. Pak se ale prezidentem stal Havel, a to celkem čtyřikrát. Západní politici mají v oblibě kritiku prezidentů a premiérů v Asii a Africe, když se pokoušejí být znovuzvoleni do úřadu po třetí, někdy už dokonce po druhé. To je podle nich znak autoritářství a diktatury. Ale když byl prezidentem čtyřikrát Havel, byl to pro ně znak velké občanské obliby a demokracie. Dvojí metr bez uzardění. 
Při rozdělování Československa Havel raději rezignoval na post prezidenta, aby jeho podpis nebyl pod onou smlouvou o rozdělení, ale jen co vznikla samostatná Česká republika, tak se do funkce hned vrátil, aby následně mlčky přihlížel divokým rozkrádačkám státního majetku. V té době občas naznačil, že se mu něco nelíbí, ale jinak téměř veškeré zákony takové podvody umožňující podepisoval a poskytoval tehdejší politice legitimitu výkonem své prezidentské funkce.
Samozřejmě je smutné, že musel být často hospitalizován v nemocnicích pro svůj špatný zdravotní stav. Dokonce byl těsně na prahu smrti, aby jej tehdy mnozí oplakávali a drželi mu palce. Nikdo mu nic tenkrát nevyčítal, ani jej nikdo nechtěl zbavit funkce nebo jeho pravomocí. Dokonce jej nikdo pravomocí nechtěl zbavit ani ve chvíli, kdy v roce 1999 v ilegální válce USA schvaloval „humanitární bombardování“ bývalé Jugoslávie. Také podpořil americkou ilegální válku v Iráku, čímž se stal spoluzodpovědným za válečné zločiny a zničení země. Pokrytecky básnil o lidských právech, ale již nekritizoval mučení vězňů na Guantanámu apod. Dnes ale na tyto věci pravicoví politici a novináři rádi zapomínají a je vyzdvihována Havlova státnická role, která je veřejnosti vtiskována jako boj za svobodu a demokracii. O ztrátách na lidských životech a zničených zemích ani slovo.
V současné době probíhá návrat pokrytectví. Nová pravicová vláda bude skutečným úpadkem do minulosti, neboť se chce vrátit ke starým strukturám neblahých 90. let 20. století a začátku století, jejichž představitelem byl právě Václav Havel. Éra prázdného moralizování, paušalizující kritiky socialismu, masového rozkrádání veřejného majetku a vojenské agrese. A k tomuto odpudivému dědictví se máme vrátit? Dost bylo oslavování jakéhokoli kultu osobnosti, včetně Václava Havla.
 

Vzhledem k tomu, že se společnost rozděluje na ty, kteří jsou očkovaní proti onemocnění COVID - 19 a na ty, kteří očkovaní nejsou, tak je nutné uvažovat o zavedení povinného očkování. Výhody: společnost se již nebude rozdělovat na očkované a neočkované, ušetří se mnoho miliard v podobě různých uzávěr a řešení, jež fungují jako systémem ode zdi ke zdi. Nevýhody: lidé to budou vnímat jako nátlak, že se mají nechat očkovat vakcínou, která je experimentální a plně nechrání. Pokud by stát přešel k systému povinného očkování, tak je důležité zdůraznit, že by musel převzít veškerá rizika z tohoto kroku plynoucí. Zejména zdravotní rizika, která by se u očkovaných mohla objevit. Ti, kdo se odmítají nechat očkovat, jsou v současné chvíli určitým způsobem negativně vylučováni ze společnosti a povinné očkování by tuto věc odstranilo - všichni by byli na stejné rovině se všemi svými klady i zápory.
Neočkovaní lidé mají celkově nedůvěru ve vakcíny, nechtějí, aby jim něco bylo nařizováno, jsou proti zavedeným pravidlům nebo nevěří, že nemoc existuje. S tím je těžké bojovat, a proto stát vždy přistupuje k danému problému různými způsoby – pozitivní i negativní motivací, případně silnými restrikcemi pro všechny obyvatele. V reálu to ale znamená, že buď zvýhodňuje jednu, nebo druhou skupinu lidí. Jedná se o klasické rozdělení společnosti například na dobré a zlé, chudé a bohaté a v našem příměru očkované a neočkované. Navíc zde hraje roli to, že se jedná o problém veřejného zdraví. Když se podíváme na teorii her, tak zjistíme, že se v současné době blížíme ke hře na „obecné dobro“. Ti, kdo se nechali očkovat, jsou vlastně zodpovědní vůči celé společnosti i s riziky, která na sebe přejímají ve chvíli, kdy se dobrovolně nechávají vakcinovat. Naproti tomu skupina lidí, která se odmítá nechat očkovat, působí směrem k očkovaným silně nezodpovědně, protože doufají a často i věří, že naočkovaní jim pomohou, protože se sníží virová nálož v populaci a oni onemocnění nedostanou nebo jen v mírné formě. Navíc na sebe nemusím převzít rizika plynoucí z vakcinace. Neočkovaní lidé tedy hrají hru na obecné dobro, když čekají, až bude potřebné množství lidí naočkováno a virus začne postupně slábnout. Tato hra má ale svoji stinnou stránku v tom, že něž se k onomu rozuzlení dostaneme, tak nás to jako společnost bude stát tisíce lidských životů. Zde docházíme k závěru, aby došlo k ukončení samotné hry, tak stát musí určitým způsobem nějak zasáhnout, aby se potřebné množství lidí, kteří „zařídí“ obecné dobro, nechalo naočkovat. Docílit konce této hry mohu jedině dvěma způsoby: povinnou vakcinací a pozitivní nebo negativní motivací – očkovaným dám bonus nebo neočkovaným budu ztěžovat život.
Musím podotknout, že nejsem lékař, epidemiolog nebo jinak lékařsky vzdělán. Moje vzdělání je v oblasti sociálních věd a tak se na problém očkování dívám z hlediska stability systému a celé společnosti. Koronavirus negativně zasáhl celý svět. Nezasáhl jen naši republiku. Každý stát s epidemií bojuje po svém. Zde by stálo za zvážení, kdyby se do tohoto problému nějakým způsobem vložila OSN a očkování důrazně doporučila nebo přímo nařídila. Ostatně sousední Rakousko o povinném očkování uvažuje, když jej chce opřít právě o precedent z roku 1948. Zde se ještě nabízí ještě jedna varianta: povinně naočkovat celou populaci a v následujících letech se nechat přeočkovat na bázi dobrovolnosti. Boj proti virům je běh na dlouhou trať a viry budou stále častější, stejně i rizika, která z jejich šíření plynou. To je realita globalizace, která je s námi dnes a denně. Za mě je tedy jedinou schůdnou cestou povinné očkování. Jedině tak vyřešíme onu hru na obecné dobro, kterou tady neočkovaní i očkovaní lidé hrají, vyhneme se rozdělení společnosti a nebude nás to stát tak moc a stačí k tomu tak málo.

Již několik týdnů se v médiích rozebírá zdravotní stav prezidenta Miloše Zemana. Dokonce byla jeho osoba použita v předvolební kampani pravicovými politickými silami. Vše se hraje na emoce, když se tvrdí, že prezident není schopen vykonávat svůj úřad z důvodu onemocnění. Alespoň tohle nám tvrdí předseda Senátu Miloš Vystrčil, který si nechal zaslat vyjádření z Ústřední vojenské nemocnice. No, a jelikož v současné chvíli není dle vyjádření schopen nic vykonávat, než jen odpočívat, tak je prý urychleně nutné zahájit proces odebrání jeho pravomocí. Proti unáhleným závěrům se ale staví někteří politici, kteří volají po tom, že prezidenta vlastně nepotřebujeme minimálně do 8. 11. 2021, kdy proběhne ustavující schůze Poslanecké sněmovny. Takže proč po odebrání pravomocí tolik volají hlavně pravicoví politici? Opravdu je to ze strachu o stabilitu našeho politického a veřejného života? Nebo je v tom ještě něco dalšího? Mnohem zlověstnějšího? Podívejme se na celý problém ještě trochu jinou optikou, než nám ji přináší klasická mainstreamová média.
1.) Je opravdu nutné hned zahajovat odebrání pravomocí, když se prezident léčí? Pokud otázku položíme trochu jinak, tak se v budoucnu může stát, že každý prezident, který bude po nějakou dobu nemocný (měsíc, dva) zbaven pravomocí, když se to nějaké politické reprezentaci nebude líbit. Celé mi to ale přijde jako politická hra, aby byl prezident eliminován v legislativním procesu. Ostatně jeho podpis pod zákonem není nutný, takže se v klidu může léčit. Stejně počkají i další úkony s jeho úlohou spojené. Ve své podstatě nyní prezidenta k ničemu vlastně nepotřebujeme. Takže by dle mého názoru bylo vhodné nechat prezidenta odpočívat, léčit se a za měsíc se k celému problému v klidu vrátit. 2.) Kdo má tedy vlastně pravdu? Jsou to lidé kolem prezidenta Miloše Zemana nebo Senát, který si nechal zaslat stanovisko z Vojenské nemocnice? Jak věrohodně předseda Senátu Miloš Vystrčil vykládá, co je ve stanovisku napsáno? Z filosofického hlediska absolutní pravda neexistuje a každý má tu svoji. V tomto případě bude pravda někde na půli cesty - víme, že je prezident nemocný a potřebuje léčbu a na druhou stranu je zde mnoho nedočkavců, kteří by se jej nejraději nějak zbavili. 3.) Pokud si spojíme 1+1+1, tedy předseda vlády, předseda (předsedkyně) sněmovny a předseda Senátu, tak nám vyjde v případě pověření o sestavení nové vlády směrem k ODS všude zástupci pravice a o to se tady celou dobu hraje, aby nikde nebyla překážka, až se budou schvalovat (nejen) asociální zákony. 4.) Veřejnost má určitě právo vědět základní věci o zdraví hlavy státu, ale i v tomto případě je hlava státu také člověk a vztahuje se na něj lékařské tajemství, takže veřejný zájem můžeme použít jen v základním směru - tedy víme, že je hospitalizován, léčí se a léčba nějakou dobu potrvá. Jestli má tu či onu nemoc není podstatné.
Když to na závěr shrnu, tak o odebrání pravomocí prezidentu Zemanovi již notnou dobu usilují hlavně senátoři a to již od doby, kdy se prezident snažil navázat lepší vztahy s Ruskem a Čínou, protože jej považovali za zrádce. A nyní, když je prezident nemocný, tak se neštítí využít (nebo zneužít) ani této věci. Zajímalo by mě, zda by takto postupovali i v případě jiného prezidenta, případně zda by takto činili v době prezidentství Václava Havla, protože i on nebyl po určitou dobu schopen vykonávat svůj úřad a prognóza jeho zdravotního vývoje byla rovněž silně nejistá. Domnívám se, že pokud by byl na Hradě někdo jiný, než Miloš Zeman, tak by se postupovalo jinak. Kdyby například na Hradě „seděl“ totiž Jiří Drahoš, tak by pravice volala asi následovně: nechme pana prezidenta se vyléčit, přejeme mu hodně zdraví! Takže já přeji prezidentu Miloši Zemanovi hodně zdraví!
 

Proběhnuvší volby do Poslanecké sněmovny poznamenala vysoká volební účast (nejvyšší od roku 1998), jasný nástup pravicových politických stran, kolaps levice a propadnutí téměř milionu hlasů pro strany, které zůstaly za branami sněmovny. Vítěz je tedy jasný a každý, kdo se voleb účastnil, by měl říci ono klasické: sláva vítězům, čest poraženým. Já to říkám po každých volbách, kterých se účastním a to bez ohledu na jejich výsledek. Jedná se totiž o určitou úctu k ostatním lidem a to i směrem k těm, kteří mě nevolili. Jedná se o určitou slušnost, která se ale pomalu začíná vytrácet ve víru vítězství antibabiše nad Babišem, antizemanem nad Zemanem, anikomunistů nad komunisty, antisocialistů nad socialisty. Začíná nové éra české společnosti, když současné volby někteří označují za druhou sametovou revoluci, konec éry Babiše a Zemana a také celé levice. Ano, pro levici byly volby drtivou porážkou a je jedno, zda se jednalo o KSČM nebo ČSSD. Jestliže v minulých čtyřech letech vládla středová vláda inklinující směrem do leva, tak v současnosti se nám rýsuje ryze pravicová vláda, která tady ještě nikdy v minulosti nebyla, protože nemá žádnou levicovou hráz v poslanecké sněmovně. Kapitalistické pravicové strany se v honbě za mocí, ziskem a majetkem dokázaly spojit natolik, že dokonce „zmasakrovali“ Pirátskou stranu, která byla ve spojenectví s hnutím STAN. Kapitalistické strany totiž ve svém spojenectví dokáží zaříznout i své spolupracovníky a Piráti v tomto případě posloužili jako obětní beránek. V Poslanecké sněmovně zůstalo zastoupeno SPD, které i tak oslabilo a s největší pravděpodobností nebude mít ani místopředsedu sněmovny, protože pravice s tím nepočítá. Jedná se totiž dle výkladu pravice a médií o extrémisty, kteří nemají na nic nárok, byť byli zvoleni v demokratických volbách. Jedná se tedy klasické pojetí pravicové demokracie v českém podání, která je vázána na většinu, jež dokáže válcovat a cupovat úplně všechno. Je zde totiž promítnuta logika volného trhu, který říká: urvi, co můžeš a hlavně se neohlížej na druhé, protože i ten tě dokáže ohrozit.
Tím to ale celé teprve začíná. Pravice se vždy dokázala spojit, když někoho potřebovala porazit a volič posloužil pouze jako jednotka, kterého ve finále již nebude potřeba. Vše je připraveno na nové dějství, které bude lemováno drtivým nástupem privatizací a asociálních reforem. Jestliže si někdo myslel, že k ničemu takovému nedojde, tak je na omylu. Co totiž pravicová politika dokáže, nám bylo předvedeno po roce 1989 a posléze krátce po roce 2010. V současné chvíli je jedinou hrází proti tvrdě nastupující neoliberální vládě prezident Miloš Zeman, který byť nemocný, je stále prezidentem. Tuto skutečnost nemůže pravice rozdýchat, protože ve své touze po moci je limitována a blokována „mírně“ levicovým pragmatikem. Právě proto pravice a její další přisluhovači zahájili další tažení proti prezidentovi, kdy se jej chytají zbavit jeho úřadu. Formálně prezidentem bude, ale pravomoci si rozdělí předsedové Parlamentu a tam není nikdo jiný, než zástupce pravice – teda zatím je předsedou sněmovny Radek Vondrářček z ANO, ale to se může rychle změnit. Poté již nic nebude bránit tomu, aby byl současný prezident „eliminován“ z veřejného prostoru. Jedná se o nové pojetí pravicové demokracie v ryze českém prostředí, která se neštítí ničeho. Dokonce ani toho, že je prezident nemocný a již jej některé politické špičky pohřbívají nebo jinak hanlivě napadají. Pamatuji si dobu, kdy byl těžce nemocný mnohými milovaný a jinými zatracovaný prezident Václav Havel. I on tenkrát nebyl po určitou dobu kompetentní (pokud někdy byl) vykonávat svůj úřad a řešil to tenkrát někdo? Nikdo. Byla totiž jednak jiná společnost, která měla stále blízko k době před rokem 1989, a hlavně se dokázali všichni domluvit – od pravice po levici. Ale hlavně se jako loutka hodil mocným, kteří jej ovládali. Tuto skutečnost Miloš Zeman nedělá a to mnohým leží v žaludku. To ale v dnešní době „rozdělené“ společnosti nefunguje a nástup pravicové demokracie toto rozdělení ještě více přiživuje, protože vítězové kopou do všech, protože jsou vítězové a poražení nemají právo vůbec na nic. Je to pozůstatek revoluce nebo převratu roku 1989, kdy se společnost rozdělila na my a oni. Dnes se to jen přeneslo do tvrzení, kdo je Babiš, antibabiš, Zeman, antizeman, komunista, antikomunista, levičák, antilevičák a tak bychom mohli pokračovat dál. To, jak se pravice začala chovat v rámci politiky, mě nijak nepřekvapuje, protože je jí to vlastní, ale že se vůbec nesnaží stmelovat i poraženou část voličů mě překvapuje, protože tím ještě více vykopává příkop, do kterého nakonec spadneme my všichni. A to před volbami deklarovala, že bude společnost sjednocovat – jedna z klasických pravicových lží. Nicméně lidé brzy pocítí jasné kroky pravice a poté si snad uvědomí, že levicové myšlenky a ideály nejsou nic špatného, že jsou potřebné a nutné, protože bez nich přijdou úplně o všechno a to dokonce i o podstatu svého života a lidského bytí.