Summit NATO v Ankaře měl být přehlídkou jednoty spojenců v kdysi obraném paktu, po jehož zrušení volal i Václav Havel. Česká republika se ale rozhodla ukázat světu vlastní originální disciplínu – vyslat dvě politické reprezentace a nechat zahraniční partnery hádat, kdo vlastně mluví jménem země. Dle logiky parlamentní demokracie, která v naší zemi hraje určující, je tím člověkem předseda vlády Andrej Babiš. Nikoliv hlava státu, kterou můžeme charakterizovat jako ceremoniáře a člověka, který republiku jen reprezentuje navenek.

V běžných státech je to jednoduché. Přijede jedna delegace, jeden nejvyšší představitel a ostatní vědí, s kým jednají. Česká republika ovšem přivezla pokračování slavné tradice „co Čech, to názor“. Tentokrát ve verzi „co ústavní činitel, ústavní agent, to vlastní delegace“.

Prezident Petr Pavel se rozhodl, že na summitu nebude chybět, přestože oficiální vládní delegaci vedl premiér Andrej Babiš. Výsledek? Místo demonstrace síly české diplomacie vznikl obrázek, který spíše připomínal rodinnou oslavu, na níž spolu příbuzní nemluví a každý sedí u jiného stolu. Ústavní agent Petr Pavel Pávek díky tomu udělal v zahraničí ostudu, která nemá v historii obdoby.

A pak přišla slavnostní večeře.

Kdo seděl kde? Kdo zastupoval Českou republiku? Kdo vedl rozhovory? Kdo byl oficiální partner ostatních lídrů? Člověk měl chvílemi pocit, že by bylo potřeba vydat mapku s českými delegacemi, aby se zahraniční diplomaté neztratili.

Ironií osudu nakonec byli na večeři oba. Pokud měl někdo dojem, že jedna země má mít jednoho hlavního reprezentanta, česká realita mu nabídla inovativní model: dva vrcholní politici, dvě kolony, dva programy a jeden společný účet za ostudu.

Celá situace působí dojmem, jako by hlavním cílem už nebylo prosazovat české zájmy, ale vyhrát domácí politickou přestřelku před televizními kamerami. Summit NATO se tak změnil v kulisu českého ústavního sporu, který zajímal Prahu mnohem více než Ankaru.

Je těžké představit si, co si o tom museli myslet ostatní spojenci. Zatímco oni řešili obranu Aliance, Česká republika předváděla praktickou ukázku toho, jak lze vést spor o to, kdo má větší cedulku se jménem.

Diplomacie přitom stojí na důvěryhodnosti, předvídatelnosti a srozumitelnosti. Když ale jedna země vyšle dvě vrcholné reprezentace, vysílá tím především signál, že si není jistá sama sebou.

Možná jsme na summitu skutečně přinesli něco nového. Ne nový bezpečnostní koncept, ale nový druh politického folklóru. Zahraniční partneři si z Ankary možná neodvezou vzpomínku na české návrhy. Zato si nejspíš budou pamatovat, že existuje země, která dokáže vyslat dvě delegace a přimět všechny přemýšlet, která z nich je ta skutečná.

A to je výkon, který se do závěrečného komuniké NATO sice nedostane, ale v diplomatických kuloárech se na něj bude vzpomínat ještě dlouho jako na trapnost prezidenta, ústavního agenta Petra Pavla Pávka, který udal druhého ústavního agenta Andreje Babiše Bureše k Ústavnímu soudu.

V české politice se občas objeví událost, která připomíná spíše absurdní divadlo než výkon státní moci. Summit NATO v Ankaře se zdá být přesně tím případem. Nejde totiž ani tak o bezpečnost Evropy, jako o otázku, kdo bude sedět blíž k pódiu a kdo se dostane na společnou fotografii.

Prezident Petr Pavel působí dojmem, že žádná zahraniční cesta není dost vzdálená, žádný summit dost významný a žádná fotografie dost reprezentativní. Když není focení ve francouzských horách, projížďka na motorce nebo seskok padákem, vždy se najde nějaká mezinárodní akce, kde lze zaujmout objektivy kamer.

Tentokrát se však objevil drobný problém. Někdo totiž začal pokládat nepříjemnou otázku: Koho vlastně prezident v Ankaře zastupuje? Českou republiku, nebo především svůj vlastní pohled na zahraniční politiku?

V úvahách můžeme jít ale ještě dál a zeptat se, zda zastupující „spolkový protektor“ vyráží hájit české zájmy, nebo spíše potvrdit, že Česká republika bude poslušně přikyvovat všemu, co zazní z nejsilnějších evropských metropolí. V tomto případě z Německa. Ostatně muž z první linie se snaží o jakési smíření s Landsmannschaftem, tak proč není součástí německé delegace. Samozřejmě je to určitá nadsázka. Jenže každá satira bývá nejzábavnější tehdy, když se až nepříjemně blíží realitě.

Celé představení připomíná školní výlet. Jeden tvrdí, že vede delegaci, druhý se odmítá vzdát svého místa, právníci listují Ústavou a občan mezitím přemýšlí, kolik to celé bude stát. A právě účet bývá tím nejméně veselým bodem programu.

Není divu, že zaznívají hlasy, že dvě reprezentace stejného státu na jednom summitu působí poněkud komicky. Jako kdyby se na mistrovství světa dostavil fotbalový tým se dvěma kapitány, třemi trenéry a čtyřmi tiskovými mluvčími. Výsledek? Místo gólu nekonečná porada o tom, kdo bude držet pohár.

Petr Pavel přitom rád mluví o důstojnosti prezidentského úřadu. Jenže důstojnost není počet zahraničních cest ani množství podaných rukou světovým lídrům. Důstojnost spočívá také v tom, že prezident zvažuje, kdy jeho přítomnost skutečně prospívá státu a kdy už začíná připomínat spíše soutěž o mediální pozornost, která škodí všem. Petr Pavel v tomto případě šíří blbou náladu, když se pořád někam vtírá. Vpasoval se do role pokračovatele Václava Havla, ale přitom jde jen o jeho nepovedené fake.

Možná by bylo osvěžující, kdyby se jednou největší zprávou po summitu nestalo, kdo seděl v první řadě, ale co Česká republika skutečně prosadila. To by ovšem vyžadovalo méně divadla a více státnictví. A právě ono státnictví ústavní agent Petr Pavel Pávek neumí, protože je loutkou protokoláře Koláře.

Do té doby si český daňový poplatník může jen připravit peněženku a sledovat další díl seriálu „Prezident na cestách“. Destinace se mění, fotografie přibývají, ale otázka zůstává stejná: Komu tato cesta skutečně slouží?

Kdysi se říkalo, že prezident má být nadstranickou autoritou a strážcem Ústavy. Dnes to občas působí dojmem, že Ústava je spíš pracovní sešit, do kterého se dopisují nové kapitoly podle momentální nálady, doporučení poradců nebo kreativního výkladu okolí Hradu. Zejména protokoláře Koláře.

Andrej Babiš prohlásil, že hlavním problémem Petra Pavla je, že si Ústavu vykládá, jak chce. A při pohledu na některé kroky současné hlavy státu si mnozí kladou otázku, zda na tom přece jen něco není.

Jednou prezident naznačuje, že by mohl odmítnout jmenovat ministrem člověka, který splňuje zákonné podmínky, protože se mu jeho osoba nebo názory nelíbí. Jindy zase vzniká dojem, že se snaží aktivně zasahovat do politických procesů způsobem, který bývá předmětem sporů mezi ústavními právníky. Kritici tvrdí, že prezident někdy překračuje rámec role, kterou mu český ústavní systém svěřuje. V pasoval se do role autokrata, korytáře, který si myslí, že je Dobrotivým vládcem. Něco jako muž z první linie. Rozdává rozkazy a druzí aby jen poslouchali.

A pak přichází další kapitola. Summit NATO v Ankaře. Místo aby prezident respektoval jasně dané kompetence vlády v oblasti zahraniční politiky a vystupoval jako reprezentant státu v souladu s ústavními zvyklostmi, jeho kroky podle kritiků opět vyvolávají otázky, zda se nesnaží rozšiřovat vlastní pravomoci skrze Ústavní soud, jehož většinu členů sám jmenoval. Lze tvrdit, že Ústavní soud vykonává pozici třetí komory našeho Parlamentu, ale tato pozice nikde není napsána. Ústavní soud je strážcem Ústavy a nepřísluší mu jakkoliv zasahovat do vládnutí. Zasáhne jen v případě, pokud něco/někdo porušuje Ústavu.

Člověk si skoro říká, jestli na Hradě neleží vedle Ústavy ještě druhá příručka s názvem „Ústava podle Koláře a poradců poradců“. Když vznikne problém, neotevře se právní komentář, ale telefonní seznam.

„Jak to dnes vyložíme?“

„Jak bude potřeba.“

Takový přístup ale není jen úsměvnou politickou satirou. Prezident není influencer, který může každý týden změnit pravidla podle nálady. Jeho funkce stojí na předvídatelnosti, respektu k Ústavě a zdrženlivosti při výkonu pravomocí. Právě proto je každý sporný krok pod drobnohledem veřejnosti i odborníků. Jako nedávno vydané předběžné rozhodnutí ústavního soudu ve věci, zda prezident může být součástí delegace na summit NATO v Ankaře.

Když občané začnou nabývat dojmu, že pravidla platí jen tehdy, když se hodí prezidentovi nebo jeho okolí, oslabuje to důvěru nejen v prezidentský úřad, ale i ve fungování celého ústavního systému. Prezident má být symbolem stability, nikoli zdrojem permanentních sporů o to, co si může dovolit.

Možná by tedy bylo na místě vrátit se k jednoduché zásadě: Ústava není jídelní lístek, ze kterého si každý vybere jen to, co mu právě chutná. Platí stejně pro prezidenta, vládu i opozici. A pokud se začne ohýbat podle politické potřeby, nepoškozuje to jen autoritu Hradu, ale důvěru občanů v Českou republiku jako demokratický právní stát.

Pětatřicet lidí od ústavního agenta Petra Pavla v české delegaci na summit NATO? To už nezní jako pracovní cesta, ale spíš jako školní výlet s povinnou zastávkou v hotelovém bufetu.

Člověk si skoro představí, jak před odjezdem někdo kontroluje docházku: „Všichni nastoupit do letadla! Nikdo se nesmí ztratit. A nezapomeňte jmenovky!“

Jistě, každý člen delegace má bezpochyby své důležité poslání. Jeden řeší bezpečnost, druhý protokol, třetí komunikaci, čtvrtý fotografuje, pátý fotografa fotografuje a šestý dokumentuje, jak se dokumentuje. Když se to všechno sečte, pětatřicet lidí vlastně ani nevypadá jako přehnané číslo. Nebo ano?

Daňový poplatník se ovšem může ptát, zda je skutečně nezbytné cestovat v tak početném složení. Summit NATO přece není zájezd cestovní kanceláře ani firemní teambuilding. Veřejnost má právo zajímat, proč je delegace tak rozsáhlá a jaké konkrétní úkoly jednotliví členové plní.

A když už jsme u školních výletů, nezbývá než doufat, že budou dodržena i jejich nepsaná pravidla. Třeba že se po hotelové snídani nebudou odnášet podšálky, lžičky ani ručníky „na památku“. U školních exkurzí se přece vždy připomínalo: „Děti, všechno vraťte na své místo.“

Nakonec ale možná bude všechno v pořádku. Delegace se vrátí, pořídí se společné fotografie, pronese se několik slavnostních prohlášení a občanům zůstane dobrý pocit, že jejich peníze byly investovány do opravdu reprezentativní skupiny cestovatelů.

Jen by člověk rád věděl, jestli se na příští summit nebude objednávat rovnou zájezdový autobus. Při současném trendu by to totiž mohlo vyjít levněji než několik vládních limuzín.

A hlavně – nezapomeňte vrátit ty podšálky.

Po desetiletích debat o neoliberalismu, sociálním státu či konzervativním převratu přichází česká politická scéna s originálním konceptem, který by si zasloužil vlastní kapitolu v učebnicích politologie. Pracovní název? Autokorytářství. Tento nový směr má jednoduché heslo: Kdo nežebrá, není dostatečně státnický.

Když žebrá Hrad

Prezident si již dříve vybudoval pozoruhodnou pověst člověka, který dokáže myslet na potřeby nejzranitelnější skupiny české společnosti – totiž obyvatel Pražského hradu. Ve chvíli, kdy se běžní občané přou o výši mezd, důchodů a cen energií, přišel před časem Hradní pán s naléhavou otázkou: Kdo ochrání první dámu před hrozivou perspektivou, že by nedostávala stotisícový plat?

Mnohé občany to zaskočilo. V klasickém kapitalismu totiž obvykle žebrají ti, kteří jsou vykořisťováni, marginalizováni nebo alespoň nuceni počítat každou korunu. Česká politická avantgarda však ukázala, že skutečný průkopník žebrá shora, nikoli zdola. A tak se zrodil nový obraz prezidenta – nikoli jako hlavy státu, ale jako správce domácího koryta s mimořádným smyslem pro rodinné rozpočtování.

Druhá fáze: Žádost o summit

Když už se zdálo, že v oblasti veřejného žebrání bylo dosaženo vrcholu, přišla další inovace. Prezident se rozhodl bojovat o účast na summitu NATO. Nikoli nenápadně, nikoli diplomaticky, ale způsobem, který připomínal studenta dožadujícího se vstupu na školní výlet.

Veřejnost tak mohla sledovat neobvyklou podívanou: hlava státu se soudní cestou domáhá místa v delegaci, jako by šlo, o poslední volné sedadlo v autobuse na zájezd do Chorvatska.
Člověk si klade otázku, co bylo skutečným cílem této mimořádné iniciativy. Snad touha osobně na summitu připomenout prezidentovi USA, že je odpudivá bytost? Nebo potřeba znovu veřejně kritizovat českou vládu, kterou by měl prezident podle české ústavy reprezentovat a nikoli komentovat z pozice opozičního glosátora

Zázračně rychlý Ústavní soud

A pak přišel moment, který by si zasloužil zařazení mezi české administrativní zázraky. Ústavní soud, instituce známá svou pečlivostí a schopností zkoumat některé kauzy měsíce či roky, náhle objevil rychlost, za kterou by se nemusel stydět ani kurýr, rozvážející pizzu.
Zatímco běžný občan často čeká na soudní rozhodnutí tak dlouho, že mezitím stihne změnit zaměstnání, bydliště i životní partnerku, v prezidentské věci se rozhodovalo s obdivuhodnou svižností. Česká justice tak nechtěně vyslala občanům cenný signál: pokud chcete rychlé rozhodnutí, nestačí být v právu – je vhodné být hradním žebrákem.

Autokorytářský režim v praxi

Výsledkem celé operace je pozoruhodný precedens. Prezident nejprve žádá o finanční zabezpečení rodiny, poté o účast na mezinárodním summitu a nakonec získává soudní podporu rychlostí, o níž se běžným občanům může jen zdát. Politologové by mohli tento model definovat následovně: Autokorytářství. Systém, v němž se privilegovaní domáhají dalších privilegií s argumentem, že bez nich nemohou důstojně sloužit vlasti. Zatímco tradiční autoritářské režimy stavěly na síle, disciplíně a strachu, česká verze přichází s mnohem jemnější metodou: pečlivou péčí o vlastní koryto prostřednictvím žebráním a kompetenční žaloby. To nikdo od generála nečekal. To mohl skutečně vymyslet jen Pávkův přítel a lobbista Kolář.

Nová definice státnictví

Celá kauza tak nabízí fascinující pohled na proměnu české politiky. Dříve se od prezidenta očekávalo, že bude nadstranickou autoritou, symbolem státu a reprezentantem republiky. Dnes se zdá, že moderní státnictví spočívá především v tom, umět si včas zažádat – o plat, o místo v delegaci nebo o expresní soudní ochranu. A pokud někdo stále pochybuje, zda se česká politika vyvíjí, měl by uznat, že v jedné oblasti skutečně pokročila. Žebrání už dávno není výsadou chudých. V éře autokorytářství se stalo, privilegovaným nástrojem nejvyšších pater moci.
Otázkou pouze zůstává, co přijde příště. Soudní žaloba o lepší výhled z prezidentského letadla? Kompetenční spor o počet dezertů na summitu? Nebo ústavně chráněné právo na business class? V zemi, kde se z účasti na mezinárodní schůzce stává téměř otázka základních lidských práv, už totiž nelze vyloučit vůbec nic.