Myslel jsem si, že už mě nic nemůže překvapit, ale to jsem se mýlil. To, co se odehrává na české politické scéně a kam kráčí česká propaganda, je opravdu k nevíře.

Nejprve na mě na Facebooku vyskočila upoutávka k diskusnímu pořadu na seznamu „Ptám se já“. Vystupovala v něm mladá zrzavá slečna a přímo sršela sebevědomí. Přiznám se, že mě to zaujalo a rozhodl jsem se pořad poslechnout celý. Mám pro tu slečnu pochopení. Také jsem byl mladý a sebevědomý, měl jsem pocit, že rozumím světu asi i opakoval fráze v domnění, že jsou to názory. Měl jsem štěstí, neboť se většinou našel někdo starší a někdy v diskusi, jindy vhodnou poznámkou mě donutil přemýšlet.

Tenhle pořad je vůbec zajímavý. Byl tam rozhovor s panem Pojarem, který posluchačům nejprve vysvětlil, jakým úžasným přínosem pro českou republiku je muniční iniciativa a jaké daně z toho stát získává, aby se jen tak mezi řečí zmínil, že většina zbrojařů má továrny po celé Evropě. Možná to s tím daňovým přínosem, nebude tak horké. Mimochodem jak jsou naše zbrojní firmy připraveny na konec ukrajinského konfliktu a je to vůbec v jejich zájmu?

Korunu tomu dal včerejší (24. 11. 2025) rozhovor s historikem a ukrajinistou z Muzea paměti XX. století Davidem Svobodou. Přiznám se, že jsem ani toto muzeum, ani pana Svobodu moc neznal. O muzeu jsem se dozvěděl, že jej platí hlavní město Praha a že do jeho činnosti patří také spolupráce s učiteli základních a středních škol. O Davidu Svobodovi, že v posledním roce často a rád vystupuje v různých diskusních pořadech o ukrajinské otázce. Ukrajinisty se to u nás jen hemží, odborníků není nikdy dost, ale tento pán mě opravdu překvapil. Udivovalo mě jeho sebevědomí, s jakým hodnotil úroveň americké administrativy a jeho soudy o duševní úrovni Prezidenta Trumpa a dokonce veřejně tvrdí, že není schopen vykonávat prezidentský úřad. Z rozhovoru vyplynulo, že nejvíc jej rozčiluje, že koná jinak, než si tento představitel „lepších lidí“ představuje. Z rozhovoru vyplynulo, že vůbec nechápe širší souvislosti událostí, situaci na Ukrajině vidí prizmatem ukrajinské propagandy. Poklud toto přednáší na besedách se studenty, není divu, že mají v hlavě takový zmatek.

Další den ráno na mě vyskočil legrační článek zveřejněný na FORUM24. Opět líčil neuvěřitelný příběh o hrdinném boji ukrajinských vojáků, jak zajali celou četu Rusů. Fotografie u článku byla z léta z operace v Kurské oblasti, vojáků nebyla četa, ale podle obsahu článku 12 – tedy zesílené družstvo a popis události byl naprosto nepravděpodobný. Propaganda jako vyšitá. Je třeba udržovat pocit, že válku na Ukrajině je možné vyhrát a vnutit Rusku západoevropské mírové podmínky. Američané se v hodnocení situace na bojišti určitě mýlí. Proč o tom píši? No souvisí to s dalšími událostmi, ale o tom dále.

Další dva zajímavé články byly uveřejněny na Seznam Médiu. V jednom autor tvrdil, že prezident Petr Pavel tím, že nejmenuje Andreje Babiše premiérem chrání českou republiku před ostudou. Vlastně nejlepší by bylo, kdyby ministry nové vlády schvalovala stará koalice. Samozřejmě měl už připravená i vhodná jména. Druhý byl ještě výživnější. V něm autor dokonce došel k názoru, že nastal čas pro vypsání předčasných voleb a dokonce tvrdí, že jsou na spadnutí. Neuvěřitelná konstrukce blbosti. Autorovi se nelíbí výsledek voleb, nelíbí se mu kandidáti na ministry, tak vypíšeme nové volby. Třeba se to změní a ta jeho strana zvítězí.  Oba pánové jsou rození demokraté nového ražení. Jsou pro demokracii, ale jen pokud vyhovuje jejich straně. Na pováženou ale je, jakou roli přikládají osobě prezidenta. Kdepak asi našli inspiraci pro tyto názory. V Evropě je jeden stát, který je formálně parlamentní demokracií, ale ve kterém si prezident přisvojuje pravomoci a pomocí hlasovací mašinérie prosazuje své záměry v parlamentu. Stejně jako ten náš má také vlivného přítele po boku. Jenže je zde jeden rozdíl. Na rozdíl od Petra Pavla má svou stranu a disponuje většinou ve Vrcholné radě.

Korunu úterním (24. 11. 2025) událostem nasadily zprávy o velitelském shromáždění AČR. Vlastně o ní informovaly všechny zpravodajské servery. Sice trochu jako přes kopírák, ale co také psát jiného. Přesto se objevily některé zajímavosti.

Došlo k veřejné roztržce mezi ministryní obrany a generálem Řehkou. I když rozhodně nepatřím do fanklubu ministryně obrany, musím v tomto sporu stát na její straně. Pan generál se nám buď utrhl ze řetězu, nebo si neuvědomuje místo a úlohu armády v demokratické společnosti. Možná je to obojí. Pojďme se ale na některé jeho výroky podívat blížeji.

NGŠ AČR i prezident tvrdili, že Rusko je největším nebezpečím pro Českou republiku. To Rusko, o kterém se dočítáme, že jeho armáda na Ukrajině postupuje šnečím tempem, že jeho vojáci jsou těžcí alkoholici, kde čačtí ukrajinští hrdinové zajímají celé čety, které je na pokraji hospodářského, politického i vojenského kolapsu. Že by tato tvrzení byla jen propagandou a Rusko na tom nebylo tak špatně jak nám tvrdí? Oba pánové mají přece k dispozici zprávy tajných služeb.

Opravdu je nutné, aby oba tito vysocí funkcionáři takto strašili obyvatelstvo? Rusko nemá ani vojenské a ni lidské kapacity, aby dobývalo a tím méně ovládalo území evropských států. Expanzivní válka má smysl jen tehdy, pokud zisky z vítězství a držení území jsou vyšší, než náklady na jeho ovládnutí a držení. Nebo oba pánové nevěří v sílu a jednotu aliance?

Připusťme, že nebezpečí války s Ruskem zde opravdu je. Co tedy udělali pro přípravu republiky na ozbrojený konflikt, když chybí 7 000 vojáků? Vojáci nejsou na cvičištích? Jaká byrokracie zdržuje výcvik? Nebo jsou slova o zbytečné byrokracii jen eufemismem pro snahu obcházet zákony například o veřejných zakázkách. To by bylo ale na jiný článek.

Zaujalo mě také tvrzení generála Řehky, že vojáci jsou odpovědni vlasti a ne politikům. Zajímavá myšlenka. Opravdu je pan generál demokrat? Není to v demokratické společnosti a zastupitelské demokracii tak, že zadání pro armádu dávají politici a vojáci toto zadání plní? Není zde tradice armády ČSR, která se v roce 1938 se skřípěním zubů podřídila rozhodnutí politiků? Chce snad pan generál naznačit, že když dojde k názoru, že se mu rozhodnutí politiků nebude líbit, tak se odvolá na odpovědnost k vlasti a provede příslušné kroky? Jaké měl na mysli? Nechtěl se snad inspirovat jedním jihoamerickým generálem (Pinochetem), kterého někteří naši politici velmi adorovali a který se také odvolával na odpovědnost k vlasti?

Nikde jsem nečetl reakci prezidenta republiky a v době psaní tohoto článku ani vrcholných politiků na tato slova politizujícího generála, který si tak svérázně vykládá místo a úlohu armády. Očekával bych, že by si to zasloužilo komentář politiků obou stran politického spektra.

Velmi zajímavě v tomto kontextu působí článek o kandidatuře Ing. Zuny na místo ministra obrany. Že by jeho kandidatura nezapadala do snah generality a prezidenta upravení místa a úlohy armády? Pro nezasvěcené generál Řehka i prezident Pavel sloužili v rámci speciálních sil a jejich důstojníci zaujali v minulých letech řadu řídících míst v armádních strukturách.

Vlastně jsem tím chtěl říct, že se naše demokracie začíná ubírat podivným směrem. Začínají se zde objevovat lidé a síly, které mají sice plná ústa demokracie, prohlašují se za demokraty, ale vlastně jimi nejsou. Obávám se, že z poza rohu zase vykukují totalitní tendence a co je horší, nahrávají jim jak politici, tak i zpravodajská media. V listopadu a prosinci 1989 se hojně psalo heslo „nejsme jako oni“. Opravdu nejste? Možná jste jen převlékli kabáty, ale metody zůstaly stejné.

Posledních zhruba deset dnů je dění na Ukrajině plné novinek. Pokud však člověk čte zprávy v českém tisku a poslouchá česká média, musí nabýt dojmu, že se vlastně nic tak zvláštního neděje a Ukrajina situaci na bojišti i vnitrostátní události zvládá s přehledem.

K napsání této úvahy mě vlastně přiměl článek vydaný na webu periodika FORUM24. Ne že by se tomuto tématu nevěnovala i jiná média, ale tento článek byl čistou esencí propagandy. Autor jej evidentně píše pro čtenáře mainstreamového tisku a posluchače veřejnoprávních médií. Proč si to myslím? Protože jsou plné článků o jednotlivých epizodách bojových střetů a přepisují zprávy z ukrajinské propagandy. Čtenář z jejich zpráv musí nabýt dojem, že Ukrajinci sice ustupují, ale drtí Rusko svými údery, způsobují mu obrovské hospodářské škody a Rusko je před vojenským i hospodářským kolapsem. Což se nám klasická média snaží namluvit již od února 2022. O tom, že popisované epizody vlastně nemají zásadní vliv na průběh bojů na linii kontaktu nebo že halasně oznamované vojenské a hospodářské škody, nejsou vždy potvrzeny z nezávislých zdrojů, se mlčí. Pro tyto lidi musí být americký NÁVRH mírové dohody opravdovým šokem. Pro člověka, který se o průběh konfliktu zajímá dlouhodobě to zase takové překvapení není.

Vraťme se ale k článku, na který jsem odkazoval výše. Samozřejmě, že předložený mírový návrh je pro Zelenského darem z nebes. Zcela totiž ze zpráv vytlačil zprávy o kolosální korupční aféře jeho vlády. S těmito slovy autora se dá jednoznačně souhlasit. S tvrzením, že by to ale byl „nehorázný americko-ruský „mírový“ návrh“ se už tak docela souhlasit nedá. Návrh předložili Američané. Vůbec není jasné, do jaké míry se na jeho zpracování podílela ruská strana. Osobně si myslím, že až tak velký ruský podíl tam nebude. Návrh totiž obsahuje i body, které budou pro ruskou stranu velmi těžko přijatelné. Dovolím si předjímat, že Rusko určitě nebude souhlasit s tím, že peníze uložené v Belgii budou z poloviny využity na obnovu Ukrajiny a druhá polovina bude využita na americko-ruské projekty, z jejichž zisku si americká strana ponechá 50%. Nebo že by vyklidili doposud získaná území v Charkovské a Dněpropetrovské oblasti. Jak by ruské vedení vysvětlilo obyvatelům, že vyklidí území za jejich získání ruští vojáci umírali. Podobné je to i s vytvořením demilitarizované zóny, nebo vyhlášením amnestie na všechny zločiny (tedy i korupční jednání) vzniklé po dobu konfliktu.

Vlastně je to jen návrh. Odborníci upozorňují, že o takovýchto návrzích je nutné dále jednat
a to může to trvat týdny a měsíce. Je pravděpodobné, že výsledný dokument by byl na základě těchto jednání změněn. Pamětníci si pamatují, jak dlouho trvalo jednání americké a vietnamské delegace v Paříži, než to vyústilo v mírovou dohodu o ukončení války a to na dohodě měly zájem obě strany, což nyní říct nedá.

Zajímavostí je, že návrh předložili Američané, bez konzultace s evropskými členy NATO. Vlastně je to pokračování politiky Nulandové z doby Majdanu a její proslulý výrok
o vztahu k evropským spojencům. Jasně to ukazuje, v jaké pozici Američané vidí evropské členy NATO.

Američané mají na Ukrajinu mocné páky. Korupční aféra nevznikla jen tak. NABU je pod vlivem USA, korupci vyšetřuje i FBI a americká vojenská pomoc je pořád zásadní pro schopnost Ukrajiny pokračovat ve válce. Zvlášť nepříjemná by byla ztráta sdílení zpravodajských informací. Jak se již v minulosti ukázalo, evropští spojenci Ukrajiny nejsou v této roli USA v plné míře nahradit. Prostě jim chybí zpravodajské prostředky.

Evropané i Zelenskýj se zachovali podle předpokladu. Zelenskýj vystoupil s emotivním projevem, odvolal se k evropským spojencům a ti začali proti návrhu protestovat. Prý předloží vlastní verzi, výhodnější pro Ukrajinu a více odpovídající jejich představám. Nějak mi ale uniká, jak chtějí dosáhnout toho, že s těmito podmínkami bude Rusko souhlasit. Situace na bojišti tomu neodpovídá.

Proč Američané návrh předložili? Mají eminentní zájem válku ukončit. Není to jejich válka. Jejich oblast zájmu je Střední Východ, Latinská Amerika a Tichomořský prostor. Zájem na pokračování války a oslabení Ruska mají někteří Evropané. Američané potřebují rozdělit osu Rusko-Čína a získat Rusko na svou stranu. Vojensky slabé a ekonomicky oslabené země EU s jejich gigantickými dluhy, slabou vojenskou silou a oslabenou ekonomikou nejsou rovnocenným partnerem. Válka evropské členy NATO finančně vyčerpává a pokud chtějí válku vést i nadále, budou se čím dál tím víc měnit ze spojence na vazaly závislé na hegemonovi.

Zelenskýj hraje o všechno a nemá snadnou volbu. Obě volby jej mohou stát pozici. Podpis mírového návrhu vyvolá nespokojenost mezi nacionalisty, kteří disponují vojenskou silou. Pokud na návrh mírové dohody nepřistoupí je pravděpodobné, že vyšetřování korupční aféry bude pokračovat a jaké budou dopady na jeho osobu a jím vybudovanou vertikálu moci se je možné jen dohadovat.

No a proč Američané návrh předložili? Určitě to není z přehnané náklonosti k Rusku a jeho zájmům. Američané mají skvělý přehled o reálné situaci na frontě i o stavu obou armád. Ukrajina tuhle válku nevyhrává. Pokud se válku nepodaří rychle zastavit, budou územní zráty mnohem vyšší, než se nabízí v mírové dohodě.

V současné době ztratily VSU Pokrovsk, bojuje se o Stěpnopgorsk, Mirnograd, Novopavlovku, Konstatinovku, Seversk. Rusové se blíží ke Krásnému Limanu. Posádka v Mirnogradu je obklíčena bez šance na vyproštění. Ofenzíva u Rodinského mající úkol prorazit k obklíčeným jednotkám skončila pro VSU velkými ztrátami a Rusové je zatlačují zpět. Končí boje o Volčansk. Na straně VSU prudce narůstají ztráty, přibývá dezerce. Nedaří se zmobilizovat dostatek osob, aby došlo k náhradě ztrát. Chybějící pěchotu nenahradí žádné dodávky zbraní ani údery hluboko v ruském území.

Američané prostě střízlivě vyhodnotili situaci a přijali odpovídající opatření. Reálnost v myšlení bohužel chybí evropským elitám. Ty stále trvají na válce do posledního Ukrajince. Je jim jedno, zda a v jakém stavu Ukrajina jako stát přežije a co se stane s jejími obyvateli. Řinčí zbraněmi, vyvolávají válečnou psychózu, hovoří o přípravě na válku a u části lidí je tato taktika úspěšná. Bohužel.

Zelenskýj ve svém emotivním projevu hovořil o tom, že americké podmínky jsou pro Ukrajinu nepřijatelné. Jsou opravdu tvrdé. Mnohem tvrdší, než byly ty z Istanbulu. Nikým nezvolený prezident Ukrajiny (mandát mu totiž již dávno vypršel) hovoří o pokračování války, o odmítnutí návrhu. Je si vědom rizik a nemá odvahu americký návrh přímo odmítnout. Asi zvolí zdržovací taktiku, bude spoléhat na podporu evropských spojenců. Pokusí se získat čas a bude doufat v zázrak. Zcela pomíjí nebezpečí možného zhroucení fronty a podpoře obyvatelstva armádě, jeho osobě a vládní moci, kterou reprezentuje. V poslední době není podpora tak jednoznačná, jak to naznačují naši novináři

Pokud nedojde z k zásadní změně situace na linii bojového kontaktu, je velmi pravděpodobné, že další návrh mírových podmínek bude mnohem tvrdší a pro Ukrajinu nevýhodnější.

Česká politická scéna se znovu zmítá v dramatické otázce, která rozděluje republiku na dva nesmiřitelné tábory:
jmenuje prezident Pavel úřednickou vládu s generálním ředitelem geopolitických pásových programů Michalem Strnadem v čele?

Samozřejmě jde o hypotézu. Zatím.
Ale v zemi, kde se politická realita pravidelně vyklubává ze satiry, je dobré být připraven.

Hradní hodnoty: když to voní mazutem

Média spekulují:
Strnadova filosofie prý prezidentovi ladí víc, než babišovské koblihové humanistické manifesty.

No kdo by se divil?
Některým hodnotám prostě víc sluší maskáč, optika deníkových zaměřovačů a dlouhodobá stabilita zajištěná ocelovým pásem.

Zatímco Havel kdysi hlásal, že Pravda a láska musí zvítězit, současná politická imaginace navyšuje ambice:
Pravda a Láska se mají šířit na platformě pásové techniky, protože dlouhodobé hodnoty potřebují dlouhodobý podvozek.

A když už export demokracie, tak proč ne rovnou i export podvozků?
Ideálně v jednom balení.

Střídavá péče o demokracii

Objevila se i kacířská myšlenka:

Předseda vlády Babiš by mohl být nahrazen vládou „technologické neutrality“, zatímco demokracie přejde do střídavé péče mezi Hradem a Strakovkou.

Jeden týden vláda rozhoduje vláda,
další týden generální štáb,
a o víkendech si může demokracie zajít do sklepa zavzpomínat, jaké to bylo v devadesátkách.

Soud by to jistě posvětil.
Stačí doložit, že vládnutí jedné straně neprospívá a že druhému rodiči byla mezitím pořízena lepší technika.

Muž v první linii, zbytek v krytu

Zatímco billboardy vyprávěly legendu o muži v první linii, kritici mají jasno:

„Kdo se bojí opozice, bojí se o pozice.“

A to je prostý fakt.
Je jedno, zda jste vrchní velitel, premiér, nebo referent obecního úřadu pro rozvoj žabích tůní – odpor bývá nepříjemný.
Koalice tedy raději sází na kreativní přístup:
když opozice překáží, vyřeší se situace tak, aby se opozice změnila v kulisu.

A kulisy neodmlouvají.

A co dál?

Scénářů je mnoho:

úřednická vláda z tankového depa,

kabinet zbrojních inženýrů, kteří místo programu předloží tabulku balistických parametrů,

nebo jen nová forma politické komunikace:

„Toto není tlak na média. To je obrněná kritická reflexe.“

A protože česká politika miluje paradox, je klidně možné, že nakonec nebude odvolán nikdo, nenastoupí nikdo, ale přesto budou všichni tvrdit, že vyhráli.

Závěr

Česká demokracie přežila:

Habsburky,

komunismus,

opoziční smlouvu,

Babiše,

i čtyři roky vlády, která měla plány na všechno kromě výsledků.

Tak snad přežije i satirickou představu, že nový kabinet bude schvalován v rámci vojenského polygonu.

A když ne?

No…
možná bude alespoň jasně vidět, že politika je taky obranný průmysl – jen místo oceli pracuje s realitou, kterou ohýbá podle potřeby.

Aktuální personální změny ve vedení TOP 09 vedou k iluzi o možné značné kontinuitě v dosavadní politice této strany, která by se s podporou kolem 3 % sama nedostala do Sněmovny. Je nezbytné identifikovat hlavní příčiny úpadku TOP09, mezi něž patří následující tři faktory.

Za prvé: Kauza Dominika Feriho: ztráta magnetu pro mladé a údajného morálního kreditu

Když byl Dominik Feri obviněn (a později odsouzen) za sexuální trestné činy, znamenalo to pro TOP 09 zásadní reputační otřes, z několika důvodů. Feri byl nejpopulárnější mladý politik v zemi a představoval pro TOP 09 klíčový prvek generační obnovy. Strana na něm stavěla image otevřenosti, modernosti a mladého liberalismu. Nejpozději po propuknutí kauzy ztratila nejen tvář, ale i důvěryhodnost v očích mladších voličů, které přitáhl, zejména ve městech a mezi mladými ženami.

TOP 09 se dlouhodobě falešně profilovala jako strana hodnot: slušnosti, evropské kultury, integrity. Feriho případ tento obraz dramaticky poškodil: najednou byla spojena s odhaleným pokrytectvím a selháním osoby, kterou sama vynesla do čela. Strana se navíc dlouho nedokázala rozhodnout, jak kauzu komunikovat, nejprve Feriho bránila, poté se od něj distancovala. Tím utrpěla i důvěra v její vnitřní konzistenci a soudnost. Podle sociologických výzkumů se část voličů TOP 09 přesunula k Pirátské straně či STAN, zejména mladí voliči a ženy, tedy segment, který Feri přivedl.

Za druhé: Spoluzodpovědnost za skandály Fialovy vlády

Jako člen koalice SPOLU (ODS–KDU–TOP 09) nese TOP 09 kolektivní odpovědnost za reputaci vlády. Většina voličů nerozlišuje mezi jednotlivými členy koalice, takže nejen skandály TOP 09, ale také korupční nebo kompetenční selhání kohokoli z vlády (STAN či ODS) dopadá i na TOP 09. Strana tak nese odpovědnost bez zisku, nemá silné politické výhody, ale dopad negativní reputace sdílí.

TOP 09 v mediálním prostoru působí jako přizvukující přívěšek větší ODS, což snižuje její identitu a v očích voličů i smysl samostatné existence.

Za třetí: Intelektuální limity předsedkyně Markéty Pekarové Adamové

Toto téma je často zmiňováno v komentářích i mezi voliči. Pekarová Adamová je kritizována za nepřesvědčivý intelektuální výkon a neschopnost komunikovat ve veřejném prostoru, řečeno diplomaticky. Značná část veřejnosti ji vnímá jako nekompetentní: rétoricky pronášející hodnotová stanoviska, ale bez hloubky argumentace a koncepčního a strategického myšlení. Tento obraz umocňují občasné výroky, jež prozrazují její nízkou úroveň myšlení, např. výroky o druhém svetru či chudých voličích.

V politologickém smyslu je to problém leadershipu: předsedkyně, která nebyla schopna stranu přesvědčivě vést, snižuje celkovou kompetenční váhu strany. Nový lídr viditelné charisma a schopnost koncepčně myslet aktuálně také postrádá.

Politologická prognóza

Shrnutí negativních faktorů TOP 09: kauza Feri, silný reputační šok, ztráta mladých voličů; Skandály Fialovy vlády, kolektivní poškození selháním vlády a vládními skandály: extrémní inflace, vyvolání energetické krize, snížení životní úrovně občanů, cenzura, ohrožení bezpečnosti ČR neadekvátní militarizací; Ztráta důvěry v kompetenci, slabé koncepční a strategické vedení - Pekarová a absence naděje v novém vedení; Riziko marginalizace, nedokáže oslovit voliče, krok před klinickou smrtí.
Existuje vysoká pravděpodobnost, že TOP 09 bude vytlačena z parlamentu, nebo splyne s ODS či STAN, aby vůbec přežila. TOP 09 se nyní nachází v etapě reziduální relevance, tedy přežívá z historické značky, ale už nemá dostatečný důvod své samostatné existence.

Události 17. listopadu 1989 byly údajně počátkem jedné z nejúžasnějších „lidových revolucí“ v historii Československa, kdy obyčejní lidé za neuvěřitelných 10 dní „převrátili“ komunismus naruby. Taková krásná pohádka, že? Jak je vidět, každá pohádka má své kostlivce ve skříni – a u této podivné revoluce to nebylo jiné. Na sametové revoluci se totiž prý podílelo nejen pár „statečných“ disidentů a studentů, ale i celá plejáda zahraničních agentů a tajných služeb.

Události toho večera (v roce 1989 připadal 17. listopad na pátek) – kdy se studenti v Praze vydali do ulic uctít památku Jana Opletala a přitom (jaká to náhoda) vytvořili masové protesty – prý nebyly tak spontánní, jak se na první pohled zdálo. Mnozí spekulují o tom, že tamní průvod byl řízený StB (Státní bezpečností), aby se postavil jako „revoluce“, která by přitáhla sympatie lidí. To, že pochod vedl příslušník StB, prý vůbec nebylo součástí žádného složitého plánu. Žádné koordinované postupy, žádná snaha udržet demonstranty pod dohledem. Kdepak, to byl jen „běžný“ den agentů v socialistickém režimu.

A zatímco tito čeští hrdinové z StB pilně plnili „osudovou“ úlohu, nelze zapomenout na zahraniční prvky. Nejen, že KGB bedlivě monitorovala situaci (dokonce onen sametový večer prý měli schůzku lidé z KGB a StB), ale svůj zájem zde zanechala i CIA – přece jen tu v říjnu 1989 pobýval samotný Richard Nixon, bývalý americký prezident. Co ho vedlo k návštěvě Československa? Historici se ptají: vyzbrojil snad disidenty informacemi v „boji proti rudému nebezpečí“? Nebo jim snad předal instrukce, jak „odhalit“ StB přímo v srdci průvodu?

Nelze v této hře o proměně režimu v tehdejším socialistickém Československu zapomenout na prominentního disidenta, spisovatele a absurdního dramatika Václava Havla. Jeho hry se vyznačovaly hlubokým existenciálním humorem – ideální materiál pro „hrdinské“ divadlo, které mělo přijít. Havel sám byl známý nejen svým literárním talentem, ale i svou hlubokou vírou v lidskou svobodu a sílu ironie. Byl prý dokonce i chvíli „pozorován“ a zatčen – vždy s dostatečným časem, aby stihl napsat další důmyslný a ideologicky podložený dopis přátelům na Západě i svým zasvěceným disidentům.

A když konečně 17. listopad vyústil v demonstrace, které si žádaly „změnu režimu“, kdo jiný by se mohl stát lídrem než právě Havel? Absurdní herec v absurdním divadle historie – to byl dokonalý paradox, který završil scénář „nekrvavé“ revoluce.

O tom, že se k hnutí „velké změny“ přidal i Západ, pochyboval málokdo. Richard Nixon, bývalý prezident Spojených států, přiletěl v říjnu 1989 do Československa. Nixon, známý svou láskou k politickým skandálům (aféra Watergate jej stála post prezidenta USA), se snad nemohl udržet stranou takového převratu. A co více, právě v říjnu by bylo na místě konspiračně říci, že měl příležitost dodat disidentům „podporu“. Nebo snad – jak někteří navrhují – pomohl s posledními detaily plánu, aby šlo všechno „jako po másle“?

A tak zde máme nečekanou historickou kapitolu plnou „náhod“. Národ, který se najednou probudil ze socialistického snu do kapitalistické reality. Tajné služby na každém rohu, disident-předák a ex-prezident USA, který se přišel osobně přesvědčit, že režim padne tak, jak má. Koneckonců, kdo by se nenechal dojmout takovým „spontánním“ projevem lidového odporu?