Když se řekne „Piráti,“ mnohým se hned vybaví pověstná digitální erudice. To jsou ti borci, kteří vládnou internetu a chápou moderní technologie jako nikdo jiný. Jenže, co kdybychom vám řekli, že Piráti mají ještě tajnější schopnosti? Že jsou to nejen mistři digitálních světů, ale taky kouzelníci, kteří umí z nuly udělat jedničku. A ne, nemyslíme tím jen programování.

Představme si třeba Jana Lipavského. Ano, ten pokus o ministra zahraničních věcí, který opakuje nabiflovaná hesla americké zahraniční politiky. Nejednou ho kritici označují za „nulu“ – a to jak politicky, tak v digitálních dovednostech. Ale co udělali Piráti? Proměnili ho v simulaci vrcholového politika, tedy vlastně v jedničku! Lipavský teď předstírá, že řídí českou zahraniční politiku, a to i přes své občasné lapálie s vysvětlováním mezinárodních krizí pomocí memů. V Pirátech totiž ví, že nuly jsou potenciální jedničky, které ještě nevzaly ten správný směr.

A co Ivan Bartoš, tvář digitalizace a technologických inovací? Někteří voliči si před třemi lety řekli: „Tenhle týpek to určitě musí mít v hlavě srovnané.“ Ale v od té doby zřetelně vidí, že za jeho digitální fasádou je také nemálo nuly? Možná jste si všimli jeho neuvěřitelně pokročilých dovedností v promítání nepoužitelných aplikací na řešení reálných problémů. Možná toto jeho kouzlo fungovalo i při jeho pokusu zjednodušit úřední digitalizaci, což paradoxně způsobilo to, že papírování přibylo. Ale co, nula se v digitálním světě taky počítá.

Piráti tedy zůstávají skutečně digitální stranou – ne jenom proto, že používají cloudové nástroje, věří v otevřená data nebo že tu a tam zvládnou nějaký ten hackathon. Ne, jejich opravdová digitální magie spočívá v tom, že dokážou nulu vydávat za jedničku s neuvěřitelnou přesvědčivostí. Lipavský a Bartoš jsou toho živoucími důkazy. To je přece pravý digitální zázrak!

Tohle se asi nikdo neodvážil předvídat. Petr Fiala, muž s pověstí jemného profesůrka, který neřekne křivé slovo a při debatách s oponenty stále přemítá nad zásadami slušného chování, se ukázal jako pravý politický dravec. Česká politika sice zažila mnohé zvraty, ale co předvedl Fiala při vyhození ministra Ivana Bartoše, to byl doslova pekelný přemet. 

Ivan Bartoš, ještě donedávna neohrožený herec v roli bojovníka za digitalizaci a transparentnost, se ocitl v pasti, kterou na něj Fiala nenápadně nastražil. Fiala si sice celá léta budoval image slušného pána, který ve volném čase asi nejraději promýšlí biblické citáty, ale teď víme, že jeho zdánlivá slušnost byla jen maska. Jakmile se začalo jednat o moc a vládní posty, ukázal se jako pitbul. Bartoš tak mohl jen zírat, jak se před jeho očima premiér Fiala proměňuje z laskavého kamaráda na zákeřného telefonistu. 

Sázka na slušnost a rozvážnost Fialovi roky vycházela. Média ho chválila za jeho klidné vystupování, až to skoro vypadalo, že by se mohl stát novým vzorem pro všechny děti, co se bojí ostrých slov. „Podívejte se na pantátu Fialu, vždyť ani při nejvypjatějších okamžicích nezvýšil hlas a mluví stále spisovně!“ Zdálo se, že tento distingovaný konzervativec snad jen omylem zabloudil do české politiky ze zádušní mše. Jenže ouha! Fiala nás všechny vodil za nos. 

Ve chvíli, kdy Bartoš přicházel do Strakovy akademie na další schůzi, ještě netušil, že tentokrát si má přinést krabičku kapesníčků. Fiala mu v tichosti naslouchal, poté se s ním s kamennou tváří rozloučil, aby mu o chvíli později udělil telefonistickou lekci a la Pekarová a s jemným úsměvem na rtech mu řekl: „Ivane, tvá mise skončila.“ Bartošovi se podlomila kolena, ale začal pod návalem emocí svolávat své brachy z vlády. Takový byl efekt Fialova chladnokrevného přístupu. 

Fiala možná vždy tajně toužil vypadat jako Bartoš. Cool dredy, vyhulenej pohled, charisma, schopnost mluvit o nových přelomových technologiích - to ho dělalo ve Fialově závistivé hlavě téměř nezničitelným. Ale Fialovi došla trpělivost, prostě si ho naložil na prkénko a rozdrtil jako přezrálé jablíčko. Bez jediného vulgarismu, pouze s přezíravým technokratickým výrazem, který by mu záviděl i Terminátor. 

A tak se Petr Fiala, muž, který si dal za cíl českou politiku kultivovat a proměnit ji ve vzorný příklad slušnosti, ukázal v pravém světle. Ne, není to slušný a laskavý svatoušek, který by vás pozval do zpovědnice a dlouze přemítal nad otázkami dobra a zla. Spíše teď vypadá jako rohatý politik, který se nezdráhá někoho rozdrtit a odhodit z vlády jako jablečnou přesnídávku s prošlou lhůtou. Kdo ví, jestli brzy nebudou nějaké dredy viset na premiérově zdi jako trofej.

Svět ekonomie byl svědkem revolučního objevu. Dva stateční chasníci, Adam Kahánek a Ivan Vilček z Novinky.cz, kteří se ve svém článku pokusili zahrát si na novináře, se rozhodli vykročit z řad nudné odborné debaty o finančních transakcích a přinést nám nový pohled na Tobinovu daň. Své veledílo nazvali „unikátní daň na snadné obírání firem“. Zjevně jim uniklo, že Tobinova daň, místo aby obírala běžné poctivé firmy, spíše míří na nepoctivé jedince a korporace, které se vyhýbají placení daní při finančním spekulování. 

Zaměřili se na návrh na zavedení daně levicovou slovenskou vládou premiéra Roberta Fica. V bizarním příběhu našich novinářů se z firem stávají ubohé oběti krutého státního aparátu, který se rozhodl je nekompromisně „obírat“. Také vyniká názor, že slovenský občan na to doplatí, protože banky přenesou náklady na daň právě na něj. Jak výborný argument pro nespravedlivý status quo, kde velké korporace snadno obchází daňové systémy a hrabou astronomické zisky. Nejsou pánové novináři placeni nějakými spekulanty nebo korporacemi? Kdo vlastně platí jejich noviny?  

Jak autoři článku citují údajné experty, reálně však představitele soukromých firmy zaměřených na finance. Jeden z těchto zástupců korporátu daň označuje za „špatné řešení špatného nápadu“. Člověk by při čtení článku zaměřeného proti většině občanů skoro zapomněl, že Tobinova daň byla původně zavedena na to, aby bránila spekulacím, které destabilizují finanční trhy a umožňují korporacím okrádat státy o daňové příjmy. Jsou to skutečně novináři, nebo spíše prodloužená ruka korporací, kterým se nechce platit daně a tím okrádají stát a občany? 

Celý článek se nese v duchu předstíraných obav o křivdu, která dopadne na běžné Slováky. Mimochodem, napadlo je někdy, že problémy způsobují společnosti, které nedostatečně daní a vyvádějí zisky do daňových rájů? Že právě spekulace a nečestné praktiky velkých finančních institucí přispívají k ekonomickým krizím, zatímco veřejné rozpočty trpí nedostatkem financí na investice do infrastruktury, zdravotnictví nebo školství? 

Možná tito korporátní novináři v příštím článku přijdou s unikátním tvrzením, že jakékoli zdanění je špatné, že stát finance z daní na nic nepotřebuje a že si občané mají vše platit sami. Hlavně že zisky zůstanou spekulantům.

Pirátská strana má za sebou léta snažení, ale jejich největší triumf, automatizace vlády, zůstává neprávem v pozadí. Navzdory nesčetným přešlapům a trapným nezdarům, jako je například digitální fiasko v oblasti stavebního řízení pod taktovkou předsedy Ivana Bartoše, vyčnívá jedna věc – vynikající příklad automatizace lidského faktoru ve vládě. A jaký příklad! Pseudo-ministr zahraničí Jan Lipavský, Bartošův nejlepší žák, je ztělesněním toho, co může moderní technologie nabídnout, pokud se aplikuje správně. 

Lipavský, dokonalý produkt automatizace, je jednoduchý program, který bezchybně opakuje fráze americké zahraniční politiky, aniž by bylo třeba jakéhokoli ručního zásahu. Tento výjimečný úspěch by měl být oceněn přinejmenším stejně, jako ocenění za nejlepší aplikaci na usnadnění komunikace s úřady. Lipavský se ukázal jako důkaz, že ministerská pozice může být plně automatizována i v oblasti zahraniční politiky nenáročným softwarem. 

Představte si ten pokrok! Namísto neprofesionálních, neefektivních a drahých ministrů a jejich neméně nákladných náměstků bychom mohli vládu nahradit automatizovaným systémem. Lipavský je již teď živým (či spíše „programovým“) důkazem toho, že k úspěšnému výkonu funkce není nutné mít vzdělání, analytické schopnosti nebo kritické myšlení – stačí jen správně papouškovat. Jeho dokonale zautomatizovaný výkon umožňuje efektivní implementaci zahraniční politiky USA bez jakýchkoli odchylek nebo nežádoucích inovací. 

Jeho úspěch navíc ukazuje, že nejenže se ušetří za ministry, ale také za jejich poradce, náměstky, experty a konzultanty. Vláda se stane strojem na plnění pokynů a doporučení bez nákladných výdajů na chyby a lidské omyly. Podle Lipavského vzoru bychom mohli plně automatizovat celé vládní struktury a konečně dosáhnout oné digitální utopie, o které Piráti tak často sní.  

Je načase, aby Bartošovi nástupci a jejich digitální armáda přestali plýtvat časem na pokusy o digitalizaci stavebního řízení a přešli rovnou k digitalizaci vlády jako celku. Je zřejmé, že program Lipavský je první prototyp, který prošel ostrým testem. A pokud vše půjde tak hladce, můžeme se těšit na plně automatizovanou vládu, která bude plně kompatibilní s našimi zahraničními panovníky a jejich politikou. Jaká úleva pro státní kasu i nervy daňových poplatníků! 

Dosud zatajovanou vládní informací jsou údajně i další prototypy nasazené od nástupu vlády do politického provozu. Program Kakadu penzionový (alias Langšádlová) byl propadákem, zatímco program Korela chocholatá (alias Bartoš) se udržel poměrně dlouho, ale také zkolaboval. Zatím nejlepším se ukazuje Andulka helmová (alias Lipavský). A možná také se brzy prozradí automatizace v samém vedení vlády díky programu Lori signální. 

Začínající automatizace vlády je nepopiratelným úspěchem Pirátské strany pod vedením Korely chocholaté a její aplikace Andulky. Doufejme, že na této cestě bude Lori pokračovat, a že nám brzy se svými pomocníky přinese plně automatizovanou budoucnost, kde žádné nešvary ani omyly už nemají místo – natož ve vládě závislého teritoria.

Jan Lipavský, alias Lipánek, neúnavný bojovník za demokracii a svobodu, se opět předvedl jako pravý vizionář. Po prohraných evropských a krajských volbách rezignovalo vedení Pirátské strany, včetně předsedy I. Bartoše, a karikatura na ministra zahraničí J. Lipavský přišel s originálním řešením krize ve straně: „Musíme se zbavit komoušů a vypnout fórum“, prohlásil odvážně. Otázkou je, zda je to Lipavského sebekritika a snaha zavést cenzuru na pirátském fóru, které slouží pro demokratické veřejné diskuse členů strany.  

Vzpomeňme, když se tento náš malý ministr, tedy vlastně mikrostr, nedávno rozhodl, že nejlepší způsob, jak porazit komunisty, je jim podat přátelskou ruku. Ano, čtete správně! Ministr zahraničí České republiky známý svým nesmlouvavým postojem vůči komunismu, se výrazně zasadil o rozvoj vztahů s komunistickými režimy. Významné diplomatické a obchodní styky s Vietnamem – komunistickým státem – patří k jeho chloubě. 

J. Lipavský se zdá být přesvědčen, že klíč k tomu, jak porazit komunismus, je intenzivně s ním spolupracovat. Vietnam, země s bohatou komunistickou historií, se teď těší zvláštní pozornosti českého ministra. J. Lipavský tvrdí, že Vietnam je „perspektivní trh“ a zároveň skvělý partner pro spolupráci v oblasti technologií. Možná by bylo dobré připomenout, že Vietnam dodnes řídí Komunistická strana, která tam má důkladnou kontrolu. Ale to pro antikomunistu Lipavského zjevně není problém – asi spoléhá na staré dobré „spřátelit se s nepřítelem“. 

Opravdu musíme ocenit strategii ministra, který dává přednost tomu, aby Česká republika rozvíjela své vztahy s komunistickými zeměmi. KSČM to velmi oceňuje. Je totiž přece jasné, že budování diplomatických a ekonomických mostů s komunistickými státy je ta nejlepší cesta k jejich ideologickému vyřízení. 

Zatímco J. Lipavský opakovaně odsuzuje komunistické praktiky v Číně, jeho nově objevená láska k Vietnamu ukazuje, že ne všechny komunistické režimy jsou si rovny. Možná právě v Hanoi našel ten pravý „komunistický model“, který je pro něj přijatelný. A kdo ví, třeba se Lipavský inspiruje vietnamským přístupem ke státním záležitostem a brzy navrhne podobné „osvědčené“ metody i v české politice. 

Ale proč se zastavovat jen u Vietnamu? Možná by mohl J. Lipavský začít budovat vztahy i s dalšími komunistickými zeměmi. Co takhle Severní Korea? Kdy se Lipánek pojede setkat s Kimem? Jistě i tento stát je „perspektivním trhem“ pro české výrobky. A co víc, mohl by nás naučit, jak efektivně řídit stát prostřednictvím jedné strany, která má absolutní kontrolu nad vším. To by se Lipavskému mohlo líbit, tedy pokud by šlo o jeho vlastní stranu. Neuspěl, když usiloval o to, aby ho občané zvolili do parlamentu, ale o to horlivěji se dral na post ministra. Nevzdělaný, voliči nechtěný, ale fanatický vyznavač moci.  

Nyní se ale J. Lipavský rozhodl, že Piráti mají zatočit s komunisty ve vlastní straně. Asi myslel sám na sebe a na svoji spolupráci s komunistickými zeměmi. Patrně to má znamenat rezignaci na post ministra. Závěrem musíme Lipavskému poděkovat za jeho statečný a kreativní přístup k antikomunismu. Ukázal nám, že bojovat s komunismem neznamená se mu vyhýbat – naopak, znamená to navázat s ním co nejužší spolupráci a odstoupit z funkce. Jen tak dál, pane mikrostře, čekáme, kdy nás překvapíte dalším geniálním tahem!