Když Marian Jurečka, ministr práce a sociálních věcí, pronesl své slavné přirovnání k Bradu Pittovi, možná to myslel jako vtip. Nebo snad ne? Vzhledem k jeho dlouhodobému arogantnímu chování a sebevědomí na úrovni hollywoodské hvězdy to vlastně dává dokonalý smysl. Protože proč se nestylizovat do role mezinárodního idolu, když máte v ruce moc nad sociálními dávkami a důchody?

Představte si to: Brad Pitt vstupuje do místnosti a všichni se otočí. Teď si místo toho představte Mariana Jurečku. Vstoupí do místnosti, zvedne bradu a čeká, až se všichni otočí – a oni se opravdu otočí, i když možná jen proto, aby zjistili, co se děje. Jurečka, s neotřesitelným sebevědomím, se postavil za řečnický pult a pronesl svou slavnou větu: „Jsem jako Brad Pitt. Možná nejsem oblíbený, ale to je proto, že něco dělám.“ A jak to tak u Mariana bývá, nikdo vlastně neví, co to „něco“ je, ale o to zřejmě vůbec nejde.

Jurečka je známý nejen svou hollywoodskou sebedůvěrou, ale i svou schopností jednat s ostatními s takovou dávkou arogance, že by ho i Brad Pitt mohl považovat za inspiraci. Když se setkáte s Jurečkou, dostanete pocit, že vám dělá laskavost už jen tím, že vám věnuje svou pozornost. Na dotazy novinářů, obyčejných občanů nebo dokonce svých kolegů často odpovídá s lehkým úšklebkem, jako kdyby ti lidé vůbec nepochopili, jak velké privilegium to je, že jim Marian Jurečka vůbec odpovídá.

A co jeho práce? Inu, v duchu svého přirovnání k Bradu Pittovi působí dojmem, že jeho hlavní starostí je jeho vlastní image. Když dojde na skutečné problémy jako penze, rodičovská nebo sociální dávky, Marian ví, že stačí stát před kamerou, mluvit v obecných frázích a tvářit se, jako by vyřešil všechny problémy světa. A pokud náhodou někdo na tyto fráze zareaguje kriticky? To musí být nedorozumění, protože Marian přece vždycky ví nejlépe, co je správné.

Proč si tedy nedat přirovnání k Bradu Pittovi? Oba přece mají něco společného – kromě toho, že jsou v různých oblastech úspěšní (no, Brad možná trochu více), je tu především ta sebedůvěra hraničící s megalomanií. A pokud by Hollywood hledal nového Brada Pitta pro svět politiky, nemusí hledat daleko. Marian Jurečka je tu, připraven s úsměvem, úšklebkem a dávkou arogance řešit všechny problémy světa – nebo je alespoň okomentovat.

Ať už však na Mariana Jurečku pohlížíme s obdivem nebo lehkým pobavením, jedno je jisté: přirovnání k Bradu Pittovi už navždy zůstane součástí jeho dědictví. Možná že i Brad Pitt jednoho dne uzná, že být „Marianem Jurečkou politiky“ je něco, o čem by mohl začít vážně přemýšlet.

Když se podíváme na současnou politiku Petra Fialy, člověk by skoro zapochyboval, jestli si ho lidé skutečně zvolili za premiéra České republiky. Nezdá se totiž, že by se Petr Fiala příliš zajímal o blaho českých občanů. Vypadá to spíše, jako by na jeho pracovním stole přistál manuál přímo z Washingtonu, a Fiala poslušně plní příkazy, aniž by o nich příliš přemýšlel. A to v zájmu koho? Rozhodně ne těch, kteří ho zvolili.

Na první pohled by se mohlo zdát, že Fiala je pouhý „klidný intelektuál“, který se orientuje na mezinárodní scéně a chce pro svou zemi to nejlepší. Ale když se podíváte blíže, zjistíte, že jeho politika spíše připomíná příběh poslušného lokaje než rozhodného premiéra suverénního státu. Ne, není to přehnané. Servilita vůči Spojeným státům je v jeho přístupu zcela zřejmá. Kdykoli Washington kývne, Fiala se hbitě podřídí.

Otázka, kterou by si měl položit každý občan České republiky, zní: Kde končí české zájmy a začínají zájmy Washingtonu? Odpověď? Zdá se, že pro Fialu to není důležité rozlišovat. Je ochoten kopat za zájmy USA a Ukrajiny, jako by se jednalo o jeho hlavní mandát – což, pokud si dobře vzpomínáme, rozhodně není. Petr Fiala nebyl zvolen, aby pracoval pro zájmy cizích mocností. Byl zvolen, aby pracoval pro občany České republiky.

Často slyšíme od Fialovy vlády o „boji proti dezinformacím“, hlavně těm, které přicházejí z Ruska. A samozřejmě, dezinformace jsou vážný problém. Jenže co dezinformace a manipulace, které přicházejí z jiných směrů? Třeba z USA? O tom se už mlčí. Fiala by si měl uvědomit, že zahraniční propaganda a tlak přichází z různých směrů, nejen z Moskvy. To, že si nasadil růžové brýle, kdykoli přijde na Spojené státy, je projevem jeho „slabosti“. Schopnost kriticky se postavit i svým „spojencům“ by měla být známkou silného lídra. Ale místo toho Fiala ukazuje, že je spíše ochotným posluhovačem.

Podívejme se na situaci kolem Ukrajiny. Nikdo nepopírá, že válka je tragická a že Ukrajina potřebuje zejména humanitární podporu a mírové řešení konfliktu. Ale když Fiala investuje tolik energie a prostředků do obhajoby ukrajinských zájmů, člověk by si mohl začít myslet, že snad zapomněl, kdo ho zvolil. Česká republika není jen „drobným pěšákem“ na geopolitické šachovnici mezi Washingtonem a Moskvou. Naši občané si zaslouží vládu, která se stará o jejich zájmy především – ne o zájmy Kyjeva, Washingtonu nebo Bruselu.

Místo toho se zdá, že Petr Fiala tráví více času na setkáních s americkými diplomaty než na skutečném řešení problémů českých domácností. Ceny energií? Rostoucí inflace? Narůstající nejistota? Tyto problémy se jaksi ztrácejí ve stínu Fialovy vášnivé obrany zahraniční politiky Spojených států. Kdy přijde na řadu skutečná obrana českých zájmů?

Co kdyby Fiala přestal kopat výhradně za USA a začal budovat suverenitu České republiky? Suverenitu, která není postavená na servilitě k jedné velmoci, ale na dobrých vztazích se všemi klíčovými hráči? To by byl opravdový úspěch. Česká republika by se mohla stát mostem mezi Východem a Západem, zemí, která dokáže jednat s každým a udržuje vyvážené vztahy – a to bez toho, aby byla podřízena diktátu jakékoli velmoci.

Vyvážená zahraniční politika je klíčem k tomu, aby Česká republika byla skutečně suverénní a nezávislá. Ale to by Fiala musel projevit v sobě skutečně silného lídra, místo toho, aby se choval jako poslušný žák v hodinách americké diplomacie. Dobrým startem by bylo začít pracovat na otevřených a transparentních vztazích se všemi zeměmi – včetně Ruska. To neznamená souhlasit s jejich politikou, ale uznat realitu, že mezinárodní vztahy jsou komplexní a vyžadují schopnost jednat s každým.

Fialova ochota hrát druhé housle ve hře, kterou řídí Spojené státy, je znakem slabosti a nedostatku odvahy postavit se za suverenitu své vlastní země. Pokud má český premiér pocit, že jeho jedinou rolí je slepě následovat americké zájmy, pak selhává v tom, co je jeho hlavním úkolem: chránit a prosazovat zájmy České republiky. Český premiér by měl být silným hlasem své země na mezinárodní scéně, ne pouze vykonavatelem vůle někoho jiného.

Petře Fialo, je čas přestat hrát roli ustrašeného lokaje a začít se chovat jako premiér suverénní země. Česko nepotřebuje vládu, která se podřizuje diktátu Spojených států. Potřebujeme vládu, která bude pracovat pro české občany, stavět české zájmy na první místo a budovat vyvážené vztahy se všemi. A to, že odmítáte vidět, jakou hru hrajete, je důkazem toho, že česká politika potřebuje změnu – a to radikální. Protože servilita není znakem síly, ale slabosti.

Marian Jurečka, mistr v balancování mezi ministerstvem práce a sociálních věcí a starostí o státní kasu, představil světu svůj nový návrh: manželka prezidenta Pavla, Eva Pavlová, by měla pobírat plat ve výši 95 tisíc korun. A ne ledajaký plat! Jako Matka pluku, titul, který zní tak vznešeně, že se člověk neubrání srovnání s legendární britskou královnou Alžbětou II. Ano, slyšíte správně – Eva Pavlová je teď podle hnutí STAN na úrovni hlavy britské monarchie.

Představte si to – královna, která místo klenotů nosí uniformu pluku a místo korunovačních klenotů si obstarává jídelní lístek v armádní jídelně. A to vše za drobných 95 tisíc korun měsíčně. Jak Marian Jurečka dospěl k tomuto číslu, zůstává tajemstvím. Možná to byly dlouhé noci nad rozpočtem ministerstva, kde si v duchu řekl: „Co by asi tak královna Alžběta II. chtěla dostávat, kdyby si za svou službu nechala zaplatit? A proč by česká Matka pluku měla mít méně?“

Možná se Jurečka inspiroval tím, jak Britové oslavují svou monarchii. Přece jen, když máme svou Evu Pavlovou, která se stará o naše vojáky tak obětavě, že se stala symbolickou „Matkou pluku“, proč jí nepřidat na účet něco symbolického? Není snad náš armádní pluk stejně důležitý jako všechny ty šlechtické povinnosti Alžběty?

A teď ta nejlepší část – podle hnutí STAN (ano, toho korupčního hnutí STAN, která je často nazýváno DOZISTAN) je přece Eva Pavlová skutečně jako Alžběta! A kdo jsme my, abychom o tom pochybovali? Vždyť když STAN něco řekne, je to prakticky na úrovni zákona, nebo korupce! Alžběta měla své královské povinnosti, ale Matka pluku má přece na starosti celý pluk – což je přinejmenším stejně náročné jako vládnout impériu, ne?

A co na to český daňový poplatník? Inu, asi by měl být rád, že peníze jdou na tak ušlechtilý účel, jako je podpora Matky pluku. Možná se teď mnozí ptají, jestli se náhodou někde v českých lesích nepohybují další skryté královské rodiny, které by mohly být zařazeny do státního rozpočtu. Možná by každý pluk měl mít svou matku – a každý okres svého krále. Koneckonců, proč bychom měli zůstat u jedné Evy Pavlové?

Ale nezapomínejme na jedno – když Marian Jurečka přijde s nápadem, můžeme si být jisti, že za ním stojí hluboká úvaha a dlouhé hodiny tvrdé práce. A pokud se příště dočkáme i návrhu na korunovaci Matky pluku na Pražském hradě, tak si můžeme být jistí, že česká politika se vydává správným směrem.

Kontroverze kolem platu první dámy Evy Pavlové vyvolala v české společnosti vášnivé debaty. Informace, že by od prvního ledna 2025 mohla měsíčně dostávat 95 tisíc korun na výdaje spojené s reprezentací státu, rozdělila veřejnost i politické komentátory. Prezident Petr Pavel se snažil situaci vysvětlit a argumentoval, že role první dámy je stejně důležitá jako role prezidenta. „První dáma, stejně jako prezident, slouží této zemi,“ tvrdí Pavel. Podle něj se Eva Pavlová podílí na reprezentaci státu a pracuje, na konkrétních tématech společně s ním.

Kritici však tento argument považují za neplatný. Pro srovnání upozorňují na to, že manželka bývalého prezidenta Miloše Zemana, Ivana Zemanová, žádný plat nepobírala. Tento fakt poukazuje na rozdíly ve vnímání role první dámy mezi Pavlovým a Zemanovým obdobím. Zatímco Zemanová se vyskytovala spíše v soukromí a jen výjimečně vystupovala na veřejnosti, a to bez finanční kompenzace, Eva Pavlová chce podle Pavla podle všeho sehrávat aktivnější roli v rámci prezidentského úřadu.

Základní otázka, kterou tato diskuse vyvolává, se však týká demokracie a legitimity veřejných výdajů. Je správné, aby Pavlová pobírala peníze z veřejných prostředků na svou reprezentaci, i když ji nikdo nevolil? Její role není oficiální funkcí a postrádá demokratickou legitimitu. Každý občan by pak taky mohl svévolně říct, že také chce reprezentovat stát a dostávat 95 tisíc měsíčně.

Zajímavou poznámkou je Pavlův argument, že první dáma „slouží zemi“. Tento výrok naznačuje, že Pavel vnímá roli své manželky jako prodloužení své vlastní funkce, čímž se dostáváme k otázce autoritářství. Jelikož nebyla jeho manželka zvolena, prezident by neměl její službu občanům vnucovat a požadovat pro ni plat, a to jen kvůli tomu, že je jeho manželkou. Když prezident žádá o státní příspěvek pro svou manželku, otevírá tím dveře k diskusi o tom, že by se funkce prezidenta prolínala s rodinnými vztahy. Jako by nikdy neslyšel o tom, co je to nepotismus (dosazování příbuzných do funkcí) či kronyismus (vnitroskupinové zvýhodňování).

Rovněž se lze zamyslet nad tím, proč by měla stát platit pojištění a zápočet penze pro první dámu, jak to požaduje prezident, a to jen kvůli tomu, že je manželkou prezidenta. Tato otázka se může se stát problémem i do budoucna – budou všichni manželé a manželky automaticky pobírat takové státní příspěvky? Buď všichni, nebo nikdo. Nelze mít dvojí metr.

Kritici prezidenta vidí, že ačkoli Petr Pavel obhajuje kroky své manželky jako součást širšího konceptu „služby zemi“, tento koncept neodpovídá demokratickým principům, které by měl český prezident znát.

Mnozí mohou zmínit, že právě ve střídmosti, jakou například Zemanova manželka Ivana projevovala, je skrytý důkaz skutečné služby národu. Nehledě na to, kdo je koho manželem či manželkou.

Podle nejnovější analýzy, kterou uveřejnil dne 7. 10. internetový server Idnes.cz: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/pruvod-studentu-v-roce-1989-mozna-vedli-prislusnici-spravy-sledovani-stb-prvni-analyza.A241007_142813_domaci_vank

Byla to skutečně demokratická revoluce občanů, nebo spíše postupná transformace pod taktovkou zahraničních a českých tajných služeb? Podle nejnovější analýzy možná právě ti, kteří stáli v pozadí, tahali za nitky celého průběhu sametového převratu, v němž nepadl ani student Šmíd.
Ano, čtete správně! Zatímco si Václav Havel s klíči v kapse a touhou po svobodě plácal po ramenou s disentem, za oponou možná stáli profesionálové ze Správy sledování StB a koordinovali průběh dění. Jak jinak bychom se dostali k tak organizované společenské změně? Náhodnou spontaneitou tehdejších prodemokratických občanů? Nenechte se vysmát. Přece jenom, když chcete společenskou změnu, je potřeba, aby nějaká skupina vedla ...

Václav Havel – disident nebo agent?

Představme si to. Václav Havel, symbol boje za svobodu, najednou jako loutka StB? Zní to jako scénář k absurdnímu divadlu, ale kdo by se divil, když Havel sám v absurdních hrách vynikal. Možná se ani nesnažil napsat revoluční scénář – ten už byl možná připraven dávno předtím někde v tajných archivech. Disidenti i demonstranti se mohli stát herci v pečlivě naplánované hře o "demokratizaci". Co na tom, že celou dobu měli za zády nenápadné profíky z StB, kteří je možná usměrňovali víc, než by bylo zdrávo.

Konečně by dávalo smysl, proč se všechno seběhlo tak hladce. Nechybí tu náhoda. Vždyť to vlastně vypadá, že StB dohlížela na to, aby se vše odehrálo přesně tak, jak bylo potřeba. Žádné překvapivé zvraty, žádné nepředvídatelné momenty – sametová revoluce jela jako na drátkách, a to doslova. Možná to ani nebyly studentské ideály, co vedlo průvod, ale právě pracovníci ze Správy sledování, kteří věděli, kdy a kam poslat davy.

StB a revoluce: Kdo byl skutečně v čele?

Když si teď zpětně prohlédneme události, jeví se jako logické, že průvod asi vedli právě ti nejlépe informovaní – pracovníci StB. Kdo jiný by měl v rukou veškeré informace o tom, co se chystá? Je možné, že ti, kdo pečlivě sledovali každý krok disidentů a demonstrantů, měli v rukávu trumfy, o kterých Havel a jeho spoluhráči ani nevěděli. Vždyť revoluce by jinak přece byla jako divadlo bez režiséra.

Takže, co nám z toho plyne? Že bychom měli poděkovat StB za to, že nás tak hezky demokratizovala? Možná by bylo na místě se jim omluvit, že je lidé tak nespravedlivě kritizovali. Bez nich by se ta sametová revoluce možná nikdy nekonala, nebo alespoň ne tak pěkně.

Revoluce řízená tajnou službou?

Je až zarážející, jak tato nová analýza zapadá do obrazu celého převratu. Nejenže jsme se dočkali „sametového“ přechodu k demokracii, ale navíc to vypadá, že jsme dostali bonus kontinuitu prostřednictvím StB. Pokud je to pravda, tak StB nejen sledovala, ale i zajišťovala hladký průběh událostí. Snad je tohle ten pravý příklad státního servisu – pracují pro nás i tehdy, když to nečekáme.

Až za necelý měsíc při 35. výročí budeme vzpomínat na revoluční hrdiny listopadu 89, budeme možná muset přidat do výčtu dalšího aktéra, který sehrál zásadní roli.