Díky 5demoliční vládě se Česko ocitlo blízko Rusku, kde není problém zavřít web nebo jej zablokovat, či dokonce zabít ty, kdo s vládou nesouhlasí. Soud rozhodl, že zavírání tzv. prokremelských domén, ve skutečnosti webů oponujících Fialově vládě vládnoucí v putinistickém stylu, bylo v rozporu s evropským právem. Hlavní roli sehrál šifrující předseda STAN V. Rakušan, který svůj obdiv k V. Putinovi už vyjádřil megabillboardem na svém keramickém paláci na Letné.

STAN je strana srostlá s organizovaným zločinem potírající dokonce lidská pravá svých členů. Nic na tom nezmění nastrkování méně kontroverzních lidí, než jsou pánové Gazdík, Polčák, Půta a Rakušan. Dana STAN Drábová nebo Danuše Cvach Nerudová totiž reprezentují stejný putinistický styl starostovské totality.

"Hlásím, pane hejtmane, a já to musím říc: tož, člověk rád jde, člověk musí jít,
když pán chce, smrti vstříc - však koní šetřte, prosím tisíckrát, to dobytče se strašně umí ptát, proč nesmí žíti víc… "

Bonzovat se nemá, ale nahlásit se to musí. A tak hlásím, že na sociálních sítích operuje proruská švábině Džamila Stehlíková. Jak jinak si vysvětlit, že šíří Sovětskou propagandu o propojení Vatikánu s fašisty?

Vzhledem k tomu, že původ propagandy šířenou psychiatričkou rozebírá Ion Mihai Pacepa s Ronaldem J. Rychlakem v knize Dezinformace, tak je celá situace nad míru jasná. Tajná strategie Ruska jak zničit západ kterou vydala nakladatelství vlastněné zakladatelem ASPENu Jaroslavem Horákem nelze doktorčin výpad proti papežovi považovat za náhodu.

Dezinformace je aktivním opatřením zpravodajských služeb a Džamila Stehlíková vystudovala První vysokou školu lékařskou v Moskvě ještě před rokem 1989. Kdo vyloučí, že nejde o spícího Putinova agenta, jestliže přebírá Sovětskou propagandu objasněnou bývalým ředitelem rumunské zpravodajské služby, který na téma dezinformace dokonce vede kurs na americké univerzitě?

Již v minulosti se paní doktorka osvědčila mimořádným zpravodajským talentem, když byla schopna  diagnostikovat zdravotní problém prezidenta M. Zeman, aniž jej jako lékařka pracující pod Hippokratovou přísahou navštívila.

To trochu připomíná schopnosti českých znalkyň, ale diagnostické schopnosti MUDr. D. Stehlíkové jsou obdivuhodné. Sledovat zdravotní stav prezidentů je přitom běžnou agendou zpravodajských služeb.

Je tedy Džamila Stehlíková Putinovým spícím agentem, když šíří ruské dezinformace? A zplnomocní BIS ČTK tuto zprávu oznámit? A proč pravicová anti-dezinformační scéna o této dezinformaci mlčí, když místopředseda LES je tak blízko premiérovi? LES lží? "Donutíme je silou ke spolupráci - silou, Kaťuško!".

Vítězství levicového Smeru v posledních volbách  přineslo naději a radost nejen občanům Slovenska, ale také dalším lidem v okolních zemích, včetně Česka. Pravicová Fialova vláda a její politické strany mají jen menšinovou podporu a většina českých občanů preferuje levicovější politiku, podle sociologických průzkumů hlavně ANO. Také neparlamentní koalice Stačilo! roste a stále více občanů o ní má zájem. To výborně ladí s politickou orientací nové slovenské vlády v čele s premiérem Robertem Ficem.

Nedávná Ficova návštěva v Praze potvrdila, že se jedná o výrazného lídra, který prosazuje sociální témata a diplomatická jednání, jež by vedla k míru na Ukrajině. Mnozí čeští politici uvítali jeho podporu větších životních standardů slovenských občanů, zajištění suverenity, politiku více azimutů s jednáním s různými zeměmi a snahu o ukončení ukrajinského konfliktu.

Fiala se oproti tomu ukázal opět jen jako ubohá americká podržtaška, která emočně neunesla své oslabení na Slovensku, urazil se a zablokoval společná jednání české a slovenské vlády. Fialova vláda byla v posledních letech ochotna obětovat českou ekonomiku a životní úroveň českých občanů kvůli americkým zájmům o odříznutí EU od východních dodávek plynu a kvůli vyzbrojování momentální ukrajinské vlády. Podobně tomu bohužel bylo dříve na Slovensku a stále je v Polsku. Polské minulé vlády i vláda současná, minulá slovenská vláda společně s Fialovou vládou proměnily původní organizaci V4 směrem, k němuž nebyla založena.

Zatímco původním záměrem byla spolupráce pro rozvoj, polští, slovenští a čeští pravicoví vůdci se oportunisticky přiklonili k americké hegemonii a proměnili V4 v nástroj militarizace. Tak dopadla V4 pod taktovkou podlézavé snahy zalíbit se svým nadřízeným ve Washingtonu, kteří se snaží zabránit upadajícímu vlivu ekonomiky a politiky USA ve světě.
Politickému úpadku střední Evropy ale už začíná být konec. Dosud bylo mírovou silou ve V4 pouze Maďarsko, jež se snažilo o svou nezávislost, jak jen to šlo. Nástupem Fica do role premiéra se však poměr militaristických a mírových sil proměnil z 3:1 v nadějnější složení 2:2. A zdá se, že tento trend bude posilovat. Fialova vláda už jen mele z posledního a ukazuje se, že příští rok na podzim asi prohraje volby do Sněmovny. Jelikož jsou opoziční strany a koalice zjevně mírové, bude takovou i nová česká vláda. Poměr zastánců války a míru ve V4 by pak byl 1:3 ve prospěch míru. Polsko je zřejmě na nějaký čas v amoku a není schopno racionálního zvážení geopolitiky. Připočteme-li ale sousední mírové Srbsko, utváří se fakticky nová mírová V4.

Fico přivezl do studené Fialovy Prahy vřelé zprávy. Revitalizace V4 probíhá nadějně.

Mezinárodní den žen je významným dnem, který slavíme každý rok 8. března. Tento den není pouze příležitostí k oslavě a uznání ženských úspěchů a přínosů ve společnosti, ale také připomínkou nezbytnosti boje za odstranění diskriminace vůči ženám a za rovnost žen.

Historie Mezinárodního dne žen sahá až do začátku 20. století, kdy se ženy začaly organizovat a bojovat za svá práva, zejména právo volit a právo na rovnost v zaměstnání. První Mezinárodní den žen byl vyhlášen v roce 1910 na II. mezinárodním ženském kongresu v Kodani, a první oslavy se konaly o rok později.

Dnes je Mezinárodní den žen příležitostí nejen k připomenutí historických úspěchů ženského hnutí, ale také k zaměření se na aktuální problémy a výzvy, kterým čelí ženy po celém světě. Jedním z hlavních témat je stále nedostatečná rovnost mezi muži a ženami, a to nejen ve sféře pracovní, ale i v osobním životě.

Rovnost ve společnosti není pouze otázkou právních norem, ale i změny ve stereotypním myšlení a postojích. Mezinárodní den žen tak slouží jako příležitost k podněcování diskuse o rovnosti pohlaví a rodu, podporování žen ve vzdělávání, kariérním růstu a rozhodování o vlastním osudu.

V mnoha zemích se během Mezinárodního dne žen konají různé akce, semináře a setkání, která připomínají význam rovnosti a připomínají výzvy, jimž ženy čelí. Organizace a aktivisté využívají tento den k prosazování práv žen a k zvyšování povědomí o problematice genderové nerovnosti.

Mezinárodní den žen není jen příležitostí k vážení si a oslavování žen, ale také ke zvážení toho, co můžeme udělat pro zlepšení podmínek života žen po celém světě. Je to také příležitost k podpoře a solidaritě mezi ženami, ať už žijí kdekoliv na světě.

Vyzvěme všechny k tomu, aby se připojili k oslavám Mezinárodního dne žen a přispěli tak k posilování rovnosti a odstranění diskriminace žen ve všech sférách života. Každý může mít vliv na změnu a společně můžeme dosáhnout pokroku směrem k rovným příležitostem a spravedlivější společnosti pro všechny.

Pakt NATO, známý též jako Severoatlantická aliance, je vojenský svazek, který vznikl v roce 1949 s oficiálním cílem poskytnout kolektivní obranu a bezpečnost svým členským zemím. Reálným záměrem však byla konfrontace se Sovětským svazem, který následně inicioval vznik svého vlastního vojenského svazku, Varšavské smlouvy, se socialistickými zeměmi jako obranu před NATO v roce 1955. Na začátku 90. let 20. století například i tehdejší prezident České republiky navrhoval zrušení Varšavské smlouvy i NATO jakožto přežitky.  

Přestože Varšavská smlouva i NATO měly také své pozitivní aspekty, jejich existence patří do historie, do éry studené války. Proto přetrvávající existence NATO od 90. let nevyhnutelně vyvolává kritiku.

Jednou z hlavních kritik NATO je sklon k jednostrannému rozhodování a jednání v rámci aliance. Spojené státy americké mají v alianci vedoucí postavení a větší vliv na strategická rozhodnutí. To vede k situacím, kdy se rozhodnutí přijímají spíše ve prospěch jedné či několika větších zemí na úkor menších členských států. Nedávné debaty o financování aliance ukázaly, že USA eskalují militarizaci a požadují zvyšování výdajů, což mnohé evropské země dlouhodobě odmítaly.

Další kritikou je intervencionalismus spojený s aktivitami NATO v některých regionech. Některé země považují vojenské zásahy NATO za příklad nadměrného využívání a zneužívání vojenské síly bez dostatečného zvážení diplomatických a politických alternativ.

Jedním z nejdiskutovanějších případů bylo bombardování Jugoslávie v roce 1999. Operace Allied Force, která měla za cíl zastavit konflikt v Kosovu, byla provedena bez mandátu Bezpečnostní rady OSN. Bombardování Jugoslávie bylo nejen kontroverzním, ale ilegálním zásahem proti mezinárodnímu právu, což vyvolalo značnou kritiku po celém světě. Za umožnění přeletu zasahujících letadel NATO nad územím České republiky se již omluvili tehdejší český ministr zahraničí i premiér.

Další bod kritiky se týká rozšíření NATO na východ. Některé země, zejména Rusko, se obávají, že toto rozšíření ohrožuje jejich bezpečnostní zájmy a považují to za porušení předchozích dohod, což potvrzují experti na dané téma z mnoha zemí. To vedlo k napětí v mezinárodních vztazích, zkomplikovalo diplomatické úsilí a přispělo k vojenským konfrontacím.

Dalším příkladem byla ilegální intervence v Iráku v roce 2003, přestože ne všechny členské země NATO byly přímo zapojeny. Invaze byla provedena na základě nepravdivých informací o hrozbě hromadnými zničujícími zbraněmi. Někteří političtí představitelé Británie a USA již uznaly svoji chybu. Tony Blair a George W. Bush však stále nebyly vyšetřováni před Mezinárodním trestním soudem v Haagu kvůli válečným zločinům a porušování mezinárodního práva.

Afghánistán, kde NATO působí od roku 2003, je dalším příkladem, který vyvolal otázky ohledně zákonnosti operací. Přestože intervence byla iniciována rezolucemi OSN po událostech z 11. září 2001, kritici poukazují také na to, že dlouhotrvající přítomnost NATO v zemi bez jasného strategického cíle a s nejistými výsledky může být vnímána jako neefektivní a nelegitimní.

NATO zdůrazňuje svou roli v ochraně demokracie, stability a lidských práv, avšak kritici tvrdí, že některé z jeho vojenských intervencí mohou spíše podkopávat tyto hodnoty než je posilovat. Kritika NATO z hlediska zákonnosti jejích válečných operací zdůrazňuje potřebu transparentnosti, jasného mandátu od OSN a respektování principů mezinárodního práva.

Je zapotřebí zvýšit diplomatické iniciativy a snížit vojenskou eskalaci spojenou se zvyšováním vojenským výdajů. Legalita případných vojenských zásahů musí vycházet z mezinárodního práva a schvalování v rámci OSN  a nikoli z libovolného řádu založeného na pravidlech, které si svévolně nadiktují USA se svými satelity. Bez návratu k aktivitám v rámci OSN by mohla hrozit třetí světová válka, jak upozorňují experti.