Podle říjnových dat Morning Consult (1. – 7. 10. 2025) má končící český premiér Petr Fiala aktuálně 22% podporu veřejnosti, zatímco ten zlý a ošklivý Donald Trump ve Spojených státech dosahuje 44 %. To znamená, že Trump – politik, který byl v minulosti třikrát obžalován a jehož výroky pravidelně polarizují svět – je dvakrát populárnější než šéf české vlády.
Co to vypovídá o stavu české politiky a veřejné důvěry?

Globální pořadí: Fiala téměř na chvostu

Výzkum Global Leader Approval Rating Tracker sleduje popularitu dvou desítek světových lídrů na základě průzkumů v jejich domovských zemích.
Na vrcholu výzkumu stojí:

Narendra Modi (Indie) – přibližně 77 % podpory,

Claudia Sheinbaum (Mexiko) – 55 %,

Donald Trump (USA) – 44 %,

zatímco Petr Fiala (Česko) se ocitá na předposledním místě s 22 %, jen těsně nad Emmanuelem Macronem (19 %). Pravděpodobně s Macronem jedou peleton.

Tento výsledek je pozoruhodný: Česká republika, která se po roce 1989 často chlubila politickou stabilitou a středopravou racionalitou, dnes vykazuje jednu z nejnižších mír důvěry v předsedu vlády v demokratickém světě.

Domácí obraz: premiér bez rezonance

Fialova neoblíbenost není nová. Již v průzkumech CVVM a STEM z roku 2024 byl premiér pravidelně na posledních příčkách žebříčků důvěry politikům, s podporou kolem 25–28 %.
Hlavní příčiny lze shrnout do tří bodů:

Technokratický styl – Fiala působí spíše jako profesor než politik, jeho jazyk je formální, emoce potlačené, což brání hlubšímu spojení s voliči. Navíc je vnímán jako chronický lhář.

Sociálně-ekonomická naštvanost – Vysoké ceny energií, inflace a stagnace mezd vytvořily obraz vlády, která „nerozumí obyčejným lidem“. Natož aby rozuměla sama sobě.

Koaliční kompromis bez tváře – Pětidemolice (ODS, KDU-ČSL, TOP 09, STAN, Piráti) působila spíše jako úřední dohoda než ideově jednotný projekt. Ostatně Piráti dali vládě vale a ostatní strany se mez sebou kanibalizovaly.

Trump jako paradox: charisma místo harmonie

Je příznačné, že Donald Trump, který je doma i v zahraničí považován za „rozkladnou“ postavu demokracie, dosahuje téměř dvojnásobné popularity, než osvětový vůdce Petr Fiala.
Trump těží z charismatu a konfliktu – jeho podpora je stabilní, protože voličům nabízí jasný narativ vítězství a odporu. Fiala naproti tomu působí jako administrátor, nikoli jako vypravěč. Jinak spíš působí jako osvětový vůdce, než světový leader.
V moderní politice přitom vítězí ti, kdo umí přetavit chaos v příběh – ne ti, kdo ho chtějí tiše řídit a ještě navíc špatně.

A co prezident Petr Pavel? Proč v žebříčku není?

Zajímavé je, že prezident Petr Pavel se v mezinárodním žebříčku Morning Consult vůbec neobjevuje.
Nejde o opomenutí, ale o metodologické rozhodnutí: Morning Consult sleduje výhradně výkonné lídry s přímým vlivem na každodenní politické řízení, tedy předsedy vlád a prezidenty-exekutivy (např. Macron, Erdoğan, Modi).
Český prezident je sice přímo volen, ale má převážně ceremoniální roli, a proto do modelu nespadá. Takže můžeme tvrdit, že český prezident je k ničemu a je pouhým ceremoniářem. Ostatně Petr Pavel Pávek, muž z první linie je toho jasným důkazem. Mohl by se ale sám nabídnout, že chce patřit mezi světové ikony. Nebo ne?

Nicméně podle českých dat (např. STEM, září 2025) má Pavel stále vysokou důvěru – kolem 55–60 %, tedy téměř trojnásobek Fialovy podpory.
Jeho image „klidné autority“ ve stylu autokratického hesla „řád a klid“ kontrastuje s nepopulární vládou a činí z něj nejdůvěryhodnější tvář české politiky, i když ne v exekutivní roli.

Babiš na obzoru: návrat silového stylu

Pokud by Andrej Babiš po parlamentních volbách 2025 znovu získal premiérské křeslo, k čemuž s největší pravděpodobností dojde, Morning Consult by ho do žebříčku zařadil automaticky. Uvidíme. Třeba bude nasazen Pávek.
Jeho popularita v minulosti oscilovala kolem 35 – 40 %, což by ho posunulo do střední části globálního pole – tedy nad Fialu i většinu evropských lídrů.
Fiala tak paradoxně připravil půdu pro návrat populistického narativu, který sám chtěl překonat.

Závěr: Česká politika bez příběhu

Když se díváme na světový žebříček, nevidíme jen čísla, ale i rozdíly v politických kulturách.
Zatímco Modi, Sheinbaum či Trump budují svou podporu na jednoduchém příběhu o síle a identitě, Fiala nabízí spíše správu než vizi.
A Petr Pavel? Ten zůstává oblíbený, ale mimo exekutivní moc – symbolem, nikoli hybatelem.

Česko tak v roce 2025 zůstává zemí, která věří prezidentovi, ale ne vládě.
A dokud se v čele politiky neobjeví někdo, kdo spojí kompetenci s příběhem, zůstane Fialova popularita symbolem „tichého souhlasu bez nadšení“ a ještě jako hlava nejhorší vlády v českých dějinách.

Zatímco stát volá po jednotě, podnikatelská elita dál hledá cesty, jak se z odpovědnosti vyvázat. Finanční správa přiznává, že Česko ztrácí desítky miliard korun ročně na firemní dani – hlavně kvůli přesunům zisků do daňových rájů, účelovému účtování služeb mezi dceřinými firmami a nepřiznaným tržbám. Korporace optimalizují, domácí firmy fixlují, a stát? Místo aby zatlačil na silné a bohaté, zvyšuje odvody slabším.

Podnikatelé tak odmítají solidaritu s prezidentem (řád a klid), vládou (možná bude ta nadcházející vláda lepší, než ta nejhorší předcházející) i společností (která je polarizována ve vztahu my versus oni). Když přijde řeč na daně, které mají směřovat na zlepšení obranyschopnosti České republiky, tak bohatí lidé o tom nechtějí moc slyšet. Tedy až na zbrojaře sdružené ve vojenskoprůmyslovém komplexu, pro které je válečný konflikt svatým grálem. Zato ve veřejném prostoru slyšíme podivné kázání od končícího osvětového vůdce P. Fialy o „efektivitě“ a „úsporách“. Těmi se má podle vlády v demisi vyřešit i to, že se stát zadlužuje kvůli cizí válce, jež nevede, kterou mají platit hlavně zaměstnanci.

Fialova vláda kázala rozvahu – ale z lidí udělala zdroj

Končící vláda Petra Fialy se jen podle svých slov profilovala jako kabinet „odpovědnosti a rozvahy“. V praxi to však znamenalo jediné – rozvahu vůči kapitálu a tvrdost vůči zaměstnancům. Namísto daňové reformy, která by doopravdy zdanila zisky, se vláda pustila do škrtů ve veřejných službách, rušení benefitů a zvyšování odvodů. Zvýšila tím obludnost šedé (nebo spíše černé) ekonomiky.

Ministr financí Z. Stanjura, který byl horší, než covid, mluvil o „potřebě solidární obrany země“, ale když se ukázalo, že z firem mizí desítky miliard, vláda to přešla mlčením a dodnes nepředložila návrh rozpočtu na rok 2026, což je porušením zákona. Mělo tomu tak totiž být do 30. 9.  Fialova vláda nakonec boj s daňovými úniky nahradila bojem proti voličům. Těžko se divit, že ve volbách skončila tam, kde skončila – vyčerpaná, odtržená, bez důvěry těch, které nejvíc zatížila.

Petr Pavel – prezident morálky, který mlčí

Prezident Petr Pavel se profiluje jako morální autorita a „strážce hodnot“ ve stylu pravdy a lásky, přesněji v autokratickém pojetí motta zbrojařů: „řád a klid“. Když ale přijde řeč na daňovou nespravedlnost, jeho morální kompas se záhadně odmlčí. O úniku desítek miliard z firemních daní neřekl nic. O rostoucí daňové zátěži zaměstnanců – také nic. Občas sice zavyje na Hradě, ale to jenom proto, aby dokázal, že tam ještě stále je. Chtěl Spolu s vlky výti, ale volby ukázaly jiný směr.

Naopak opakovaně hovoří o povinnosti občanů být připraveni na válku (kterou chtějí zbrojaři, nikoliv lidé), o „branné odpovědnosti“ a nutnosti chránit stát. Jenže k čemu je stát, který chrání kapitál, ale vysává pracující? Prezident mlčí, protože by musel říct nahlas, že solidarita, o které mluví, končí tam, kde začínají zájmy nejbohatších.

Babišova daňová spása: staré EET jako nová zbraň

Do situace nyní vstupuje Andrej Babiš se svým typickým populismem v novém obalu. Zatímco nadnárodní firmy dál vyvádějí zisky do Delaware, Lucemburska a jiné ostrovy „pokladů“, Babiš chce pravděpodobně financovat válku (respektive pomoc Ukrajině) obnovením elektronické evidence tržeb. Tvrdí, že tím „zajistí spravedlivé daně“ a „vymýtí šedou ekonomiku“.

Ve skutečnosti by tím zatížil malé podnikatele a živnostníky (tak jako v minulosti), tedy ty, kteří už dnes nesou největší podíl daňové zodpovědnosti. Je to klasická babišovská iluze: místo aby šel po miliardách ztracených v daňových rájích, chce kontrolovat drobné účtenky. Nová EET tak nemá být cestou k rovnosti, ale k poslušnosti. EET jde jako myšlenka správným směrem, ale musí platit hlavně na korporace a nejbohatší, nikoliv jen na dnes již posmutnělou bývalou střední třídu.

Branná povinnost pro chudé, daňové prázdniny pro bohaté

Stát se dnes chystá rozšířit brannou povinnost, mluví o „národní soudržnosti“, ale zároveň dál toleruje korporátní daňové úniky, které by stačily financovat polovinu armádního rozpočtu, případně by dokázaly pokrýt důležitější oblasti sociálních jistot počínaje zdravotnictvím a konče sociálním systémem. Solidarita se stala jednostranným příkazem – shora se hlásá, zdola se vymáhá.

Zatímco vláda i prezident apelují na odvahu a odpovědnost občanů, podnikatelé posílají zisky za hranice a ministři mlčí. Solidarita se proměnila ve frašku: zaměstnanci mají platit daň na armádu, zbrojení, podnikatelé mají právo se jí vyhnout – a prezident má povinnost tvářit se, že to nevidí. Absurdistán nesoucí název Česká republika.

Česko dnes stojí před paradoxem: volá po jednotě v časech nebezpečí ozbrojeného konfliktu, který si ale obyčejný občan nepřeje, protože chce žít v míru, ale rozděluje se kvůli penězům. P. Fiala kázal uměřenost a skončil ve stínu vlastní poslušnosti vůči kapitálu. P. Pavel mluví o hodnotách, ale zapomíná na spravedlnost, protože je přes svého poradce P. Koláře napojený na zbrojařskou lobby (firmu Colt). A Babiš, místo aby šel po miliardách v daňových rájích, chce zdanit účtenku z hospody.

V takovém státě se solidarita stává nástrojem moci – ne pro obranu republiky, ale pro obranu těch, kdo ji nikdy neplatili. To je zásadní věc, která se musí směrem k fungování společnosti naprosto změnit.

Země se probudila do ticha. KoStraKoVo – kdysi slavný Koordinátor strategické komunikace fialova režimu – je pryč. Jeho sídlo, ještě včera plné odborníků na určování dobra a zla, dnes okupují jen pavouci a nerozhodnost. Nikdo už neví, co si myslet. Dobro a zlo se prý srazily na dálnici D1 a teď spolu stojí v koloně.

Bez KoStraKoVa si občané musejí vybírat sami, a to se ukazuje jako fatální chyba. Sociologické průzkumy hlásí, že 63 % lidí považuje lhaní za přijatelné, pokud se přitom hezky usmívá. Dalších 24 % tvrdí, že pravda je přežitek z devadesátek. A zbytek populace už raději neodpovídá, protože neví, jestli je to správné.

Ministerstvo morálního klimatu vydalo směrnici, že „etika zůstává v platnosti do odvolání“. Zároveň však přiznalo, že odvolání může přijít kdykoli, podle počasí. Vláda se mezitím rozpadla na frakce: Jedni chtějí KoStraKoVa obnovit, druzí tvrdí, že ho nikdy nepotřebovali, a třetí čekají, kam se přikloní veřejnost, aby se mohli připojit.

Když se zdálo, že je vše ztraceno, na scénu vstoupil plukovník Foltýn — muž, legenda, padouch i hrdina, a pro některé i poslední záchytný bod reality. Zejména pro zbytek bývalé vlády fialova režimu.

Zatímco vláda řešila, zda lze ještě rozlišit mezi zločinem a investicí, Foltýn v rybníce Hlubokém porazil obrovskou štiku. Ne obyčejnou rybu, ale symbol – ztělesnění systému, který pohltil vlastní ocas i svědomí. Svědci tvrdí, že po jejím pádu se na chvíli rozednilo a z rádia se ozval neznámý, ale upřímný tón státní hymny.

Foltýn tím prý dokázal, že hodnoty se neloví sítí, ale charakterem. Vláda okamžitě vyhlásila Národní den Foltýna, během nějž mají občané povinnost chytit alespoň jednu rybu nebo metaforu.

Ale to nebylo vše. Na severu země mezitím husy ztratily směr letu — GPS selhala, kompas se zlomil a KoStraKoV už neexistoval, aby vydal „směrnici o husí orientaci“. A právě tam Foltýn znovu zasáhl: postavil se doprostřed pole, zvedl ruce k nebi a vykřikl:

„Na sever, husičky! Tam je studený vítr a poctivost!“

A stalo se. Husy změnily směr a vytvořily na obloze formaci ve tvaru velkého písmene F. Národ zaplakal. Média to označila za „nejjasnější znamení od dob zjevení kapra v bramborovém salátu roku 2013“.

Od té chvíle se Foltýn stal symbolem nového pořádku, tak jako kdysi v dobách druhé světové války onen pověstný mouřenín. Na školách se děti učí rozlišovat dobro od zla podle otázky: „Co by udělal Foltýn?“ Na univerzitách vznikají nové obory jako Aplikovaná Foltýnologie a Pokročilé Štikové myšlení.

Ekonomové varují, že hrozí přehřátí morální ekonomiky. Ale vláda v demisi uklidňuje: pokud to přežila štika, přežijeme to i my.

A tak země dál pluje mezi absurditou a nadějí, zatímco v každém rybníku visí nápis:

„Foltýn byl zde. KoStraKoV budiž zapomenut.“ Nejsme svině.

Protože nakonec, jak řekl sám plukovník v historickém projevu u břehu:

„Dobro a zlo jsou jako husy. Někdy prostě potřebují někoho, kdo jim ukáže směr.“

Hnutí ANO se rozhodlo, že Piráti nebudou mít žádného předsedu sněmovního výboru. A přiznejme si to upřímně — nelze se divit. Když si totiž někdo postaví kariéru na pranýřování druhých, neměl by být překvapen, že jednoho dne se ten pranýř otočí proti němu.

V politickém moři, kde každý loví hlasy, se Piráti dlouho tvářili jako spravedliví strážci zákona, co vyplouvají proti korupčním proudům. Jenže časy se mění, lodě se obracejí a hrdinové v tričkách s lebkou zjišťují, že i jejich buzola občas ukazuje do Bruselu místo do Sněmovny. A že na palubě Babišovy flotily není místo pro ty, kdo dříve hlásili: „Kapitán krade rum!“

Připomeňme si, že to byli právě Piráti, kdo si nedávno udělali z evropských institucí stížnostní oddělení na české poměry. Nahlásit Babiše do Bruselu? V pořádku — v politice je to jen trochu jiný druh pirátství: místo mapy pokladů se posílají tiskové zprávy, místo šavle se tasí europarlamentní rezoluce. Ale když pak přijdete do přístavu, kde velí ten, na koho jste bonzli, nemůžete čekat, že vám dá klíče od kormidla.

Ano, Piráti si teď stěžují na „nedemokratické praktiky“, „pomstu“ a „snahu umlčet opozici“. Ale možná by stálo za to zamyslet se, kdo v minulých letech nastavoval tón politického souboje — kdo mluvil o „starých strukturách“, „mafii“ a „systému“. Možná teď jen konečně zažívají, jak chutná jejich vlastní rétorika, když se obrátí proti nim.

Takže ANO nechce Piráty ve vedení výborů. Dobrá, to je jeden z těch politických paradoxů, kdy se morální lekce podává v ironickém obalu. Každý mořeplavec ví, že moře si pamatuje všechno — a politika, to je oceán, kde staré hříchy plavou na hladině ještě dlouho poté, co se zapomnělo, kdo hodil kámen první.

Bouře, kterou Piráti kdysi zaseli, se teď vrátila v plné síle. A jak se říká — kdo se nechce učit pokoru, toho naučí politika.

Když se ohlédneme za (ne)slavnou érou Fialovy vlády nebo přesněji Fialova militantního režimu, jedno je jisté – bezpečné Česko nebylo jen sloganem, ale opravdovou… iluzí. A když říkám „opravdovou“, myslím tím tak opravdovou, že ji ani rozsvícené lampy v Praze nedokázaly zachytit.

Pamatujete si na blackout? Ten masivní výpadek elektřiny který prý způsobil jeden spadlý drát vysokého napětí, kdy Češi mohli konečně ocenit romantiku svíček a šumění větru v temných ulicích, zatímco stát pyšně deklaroval, jak jsme „jistě připraveni“ na skutečný konflikt? Nebo nedávný výpadek proudu v Praze, který odhalil, že ani hlavní město není imunní vůči energické realitě? Ano, „bezpečné Česko“ bylo prostě jako pohádka – a my všichni jsme hráli roli dobrovolných postav v improvizované hře Fialovy propagandy.

Projekt SPOLU se tak ukázal být elegantně trnitou cestou – od Babiše k Babišovi, jen s menší kulisou a větší rétorikou o „transparentnosti“ a „moderní správě“. Výpadky proudu, chaos v komunikaci a iluze bezpečnosti ukázaly, že za politickým leskem se skrývala… no, klasická česká realita: někdo něco plánuje, někdo něco hlásá a lidé hledají svíčky.

A tak můžeme konstatovat: Fialovo „bezpečné Česko“ nebylo ani bezpečné, ani stabilní. Bylo to mistrovské dílo foltýnovské propagandy, které nás učilo jednu základní lekci – Česko nebylo za Fialy nikdy připraveno na žádný případný útok odkudkoliv. Ničila jej totiž sama foltýnovská propaganda.