Když se dnes v českém veřejném prostoru mluví o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, často se tento čin redukuje pouze na osobu Leonida Brežněva (narozeného na Ukrajině) a anonymní „sovětské tanky“. Česká pravice ráda operaci líčí jako výhradně moskevský diktát, a někdy dokonce navozuje dojem, že šlo o jednotný čin „ruské armády“. Historická fakta ovšem ukazují složitější obraz. A ten je nepříjemný zejména proto, že řada hlavních velitelů invaze pocházela z území dnešní Ukrajiny.

Velitelé operace Dunaj a jejich původ

Ivan Ivanovyč Pavlovskyj (1909, Teremkovcy, Podolí – dnešní Chmelnická oblast, Ukrajina)
Armádní generál, hlavní velitel celé operace Dunaj.

Vasyl Filypovyč Margelov (1908, Jekatěrinoslav – dnes Dnipro, Ukrajina)
Velitel sovětských výsadkových vojsk (VDV).

Florian Siwicki (1925, Luck, tehdy Polsko, dnes Ukrajina)
Velitel polské 2. armády.

Jurij Andrejevič Naumenko (1915, Romny, dnešní Sumská oblast, Ukrajina)
Velitel 11. gardové armády.

Ivan Ivanovyč Jurpolskyj (1919, Potaš, dnešní Čerkaská oblast, Ukrajina)
Velitel 8. gardové armády.

Pět z klíčových velitelů invaze – včetně nejvyššího velitele Pavlovského – se narodilo na území dnešní Ukrajiny.

Operace Dunaj tedy nebyla jen „moskevským projektem Brežněva“, jak je nám neustále předkládáno rádoby odborníky z Ústavu pro studium totalitních režimů. Byla to akce celé sovětské vojenské struktury, v níž výrazně dominovali velitelé původem z Ukrajiny. Redukovat invazi na „ruskou“ je tedy historicky nepřesné.

Rumunská perspektiva: stín Pražského jara

Právě tuto šíři a mnohovrstevnatost invaze ukazuje i Mihai Retegan ve své knize 1968 – Ve stínu Pražského jara. Autor zdůrazňuje, jak Rumunsko – člen Varšavské smlouvy – odmítlo účast na okupaci. Nicolae Ceaușescu se dokonce veřejně postavil proti invazi a vyjádřil solidaritu s Československem.

Z rumunských archivů, které Retegan analyzuje, vyplývá, že invaze byla vnímána nejen jako sovětský tlak na Prahu, ale i jako ukázka dominance Moskvy nad ostatními „bratrskými“ státy. Rumunsko se ocitlo „ve stínu Pražského jara“, protože na jedné straně sdílelo obavy z československé liberalizace, na straně druhé se bálo vlastní sovětské intervence.

Tato perspektiva ukazuje, že i uvnitř socialistického bloku existovala pluralita názorů – a že Brežněv neměl zdaleka jednotnou podporu. To je další argument proti dnešnímu narativu, který vše zjednodušuje na „Brežněv a ruští tankisté“.

Navíc je nutné poznamenat, že na území tehdejšího Československa nebyla do roku 1968 cizí vojska. Na rozdíl od okolích zemí – vyjma Rakouska. Lze tvrdit, že by sovětská vojska dříve nebo později přišla, aby si udržela svoji sféru vlivu. Podobně jako to dělaly USA například ve Vietnamu v rámci své politiky „zadržování komunismu“. Svět byl v té době rozdělen na dva bloky dle výsledků druhé světové války. Jednomu bloku vévodily USA, tomu druhému SSSR. Intervence vojsk Varšavské smlouvy byla tedy ve své podstatě „bratrskou agresí“.

Dnes, v době války Ruska proti Ukrajině, se objevují snahy interpretovat dějiny tak, aby Ukrajina byla líčena jen jako oběť „ruského imperialismu“. Avšak dějiny roku 1968 ukazují i jinou stránku: Ukrajina byla pevně zapojena do sovětského vojenského aparátu a mnoho jejích rodáků neslo přímou odpovědnost za okupaci Československa. Jako příklad můžeme uvést otce bratří Kličků, jehož rodina žila v Mimoni.

To samozřejmě neznamená, že bychom měli vinu přenášet na ukrajinský národ jako celek – odpovědnost nesl sovětský systém. Ale připomíná nám to, že historie je složitější, než jak ji líčí dnešní ideologické narativy. Zejména odbor Strategické komunikace vlády (STRATKOM).

Operace Dunaj nebyla jen „ruská“ – byla to operace sovětská, vedená lidmi narozenými na Ukrajině, podřízenými moskevskému vedení, a současně odmítnutá jinými státy Varšavské smlouvy, především Rumunskem. Ignorovat tento obraz znamená podléhat zjednodušeným výkladům. A právě proti nim bychom měli být nejvíce ostražití. Nejen v době předvolební kampaně.

Jak informovaly světové agentury a Forum24, na americké letecké základně Elmendorf–Richardson v městě Anchorage, Aljaška se uskutečnilo setkání vrcholových představitelů Spojených států amerických a Ruské federace. Jeho předmětem bylo hledat mírové řešení pro Ukrajinu.

Od doby, kdy ruští Imperialisté rozpoutali svou agresi proti ukrajinského lidu, národy EU už dobře poznaly, jak barbarská je tvář těch, kteří nad zmučenou a pustošenou ukrajinskou zemi mávají praporem internacionálního solidarismu, pokřikujíce o tom, že sebou nesou demokracii. Lidstvo už má v rukou mnoho dokumentů o jejich skutečných cílech i o zločinných prostředcích, jimiž těchto cílů chtějí dosáhnout.

Všichni poctiví lidé jsou rozhořčeni a pobouřeni ruskými válečnými zvěrstvy, opět nezvratně přiznanými potvrzením ruských vysokých důstojníků asociovaných s V. Putinem. Toto doznání burcuje svět. Opět strhává masku z tváře válečných zločinců. Ruské vládnoucí kruhy, které tolikrát popíraly, že požívaly na Ukrajině ničivé zbraně, stoji před světem nejen jako zločinci, ale i jako usvědčeni lháři a podvodnici.

Projednávání ukrajinské otázky na summitu USA - Rusko bylo proto středem pozornosti celého světa. Jste pro nebo proti okamžitému zastaveni války na Ukrajině? - to je jasná otázka, kterou americká delegace položila jménem všech národů. Národy dobře vidí a slyší, co se dělo na summitu Aljaška 2005. Stamiliony mírumilovných lidi podporuji úsilí V. Zelenského a USA. Ti, kteří snad ještě včera tápali mezi pravdou a rafinovanou ruskou lží, se dnes přesvědčují o zločinné, nelidské úloze ruského imperialismu na Ukrajině a zařazují se do fronty bojovníků za mír.
Ukrajina - to je svědomí světa. V rukou evropských národů leží rozhodující slovo - v rukou stamilionů čestných matek, žen a mužů, kteří chtějí vychovat své syny pro práci a mír, kteří chtějí mír, svobodu a nezávislost svých národů. Tato nepřemožitelná mírová fronta musí mít svou ještě pevnější baštu také v každé stranické buňce Spolu, na každé břeclavské střeše, stokách, kampeličkách, Senátu a stranických klubech Spolu.

Po boku národů celého světa je třeba stát na správné straně a srazit morové drápy ruských válečných zločinců. Hněv, nenávist, odpor, masové protesty, zesíleni muničního boje, nechť se stanou vlnou, jež smete ruské zločince, aby tak zmučená ukrajinská země po více 10 letech opět svobodně vydechla!

Proto ODS ústy M. Němcové vyzývá členskou základnu ODS, Lidovců a TOP 09, všechny pražské umělce, kmotry a vlastníky bitcoinu k masovým protestům a podpisu petice proti prezidentovi USA, který ani v čele největší armády NATO nebyl schopen přinutit V. Putina k míru na Ukrajině. To vše až do Dnů NATO, které v Ostravě s veřejnou podporou Česka budou Rusku, jako každoročně, demonstrovat sílu české armády a jejich evropských spojenců v boji za Ukrajinu.

Ať žije jednotné Česko: SPOLU!

Když se v pondělí vláda po letní přestávce konečně vrátila k práci, Petr Fiala si zřejmě řekl: „Tak a teď je řada na mně.“ A s grácií hodnou místodržícího, který úslužně plní přání zahraničních pánů (včetně prázdninového kalendáře), odjel na dovolenou plnou konzumu. Načasování by nevyšlo lépe ani v politické frašce - vláda se vrací, premiér mizí.

Konec a šmitec

Člověk by skoro řekl, že se Petr Fiala už vnitřně smířil s tím, že příští volby budou jen takovou formalitou. Že už si vlastně jen odškrtává dny do odevzdání úřadu a mezitím stihne pár pěkných fotek z pláže. Politické body? Ty už stejně došly. A průzkumy veřejného mínění? Inu, být na chvostu popularity má své výhody - nemůžete už spadnout níž.

Za poslední čtyři roky Fialova vláda stihla napáchat tolik zápachu a vyčerpat se natolik, že dnes má energii zhruba jako páteční odpoledne před dovolenou. Rozhodovací proces se proměnil v „to necháme na příště“ a premiér k tomu teď přidal vlastní inovaci: „to necháme, až se vrátím z dovolené“, jinými slovy: už mě neotravujte a rozejděte se.

Peťa dal všem sbohem

Fiala tedy odjel. A možná je to vlastně symbolické — odjíždí i z politické scény, jen zatím bez oficiální tiskovky. Zůstává po něm vláda, která je ze své polohy vychýlena tak, že by mu záviděla i proutěná houpačka na chalupě. Jen aby nějaký ostrý sekáč nepřevzal otěže.

Zdůrazněme na úvod: vláda skutečně připravila podzimní brožuru „72 hodin“, která nemá nic jiného za úkol, než - pomoci obyvatelům přežít ty nejkritičtější tři dny po krizové situaci. Možná po volbách nebo další vládní krizi. Ano, do každé schránky dorazí tištěný zázrak v hodnotě přes 30 milionů korun. Není to krásné? Akt konkrétní péče. Nebo snad skrytá předvolební akce v rouše krizového managementu z dílny ministerstva strachu S(A)TAN(A) Víta Rakušana?

Ironie se nabalí jako první sníh: velká solidarita, podaná v tištěné formě, aby… lidé bez internetu si o tom mohli přečíst. Ovšem co lidé bez schránky? Bezdomovci? Ti, pro které je krizová situace denní skutečností, nikoli hrozbou. Dostanou brožuru s praktickými radami typu „mít zásoby na 72 hodin“? A kde ji uložit - v batohu, kbelíku nebo do neexistující poštovní schránky? Nebo snad na České poště se sloganem: dnes podáte, zítra dodáme?

Zda se v příručce píše, jak „přežít i současnou vládu SpoluSTAN a její následky“? To bohužel není zcela jasné. Asi se předpokládá, že na podobná občanská traumata si musíme poradit sami. Žádné kapitoly o Dozimetru, kampeličce nebo Stoce. „Jak se smířit s inflací, politickou nejistotou a chaosem“ v brožuře nenajdete — a hle, není to náhodou, že? Možná jde o nenápadnou kampaň: těší vás úleva z materiální pomoci, my zatím dál děláme, co děláme. I tak může znít nový slogan asociální vlády SpoluSTAN.

A co mají dělat lidé, co nemají internet? No, kupříkladu sednout si… a čekat, až někdo přijde a předá jim jednu z těch pomazlených tiskovin. Třeba sám ministr vnitra. Anebo si třeba najít veřejné WI-FI, aby brožuru mohli poslat někomu, kdo to najde později ve schránce, kam zásilka dorazí až na podzim.

Škoda, že se nepřiložil QR‑kód, kde by se z člověka stal „solidarizátor“ a mohl „virtuálně“ dostat brožuru rovnou domů na svůj mobil - pokud ho ovšem má a ještě musí být navíc chytrý. Tlačítkové telefony to prý nepoberou. A co ti, ktěří nemají mobil? A co bezdomovci, děti v SOS vesničkách, dlouhodobě nemocní, lidé v sociálně vyloučených lokalitách? Do těchto míst dle posledních informací zavítá „dobrá kampaň“ v podobě eutanázie pro 14 leté. I tak se podle SpoluSTAN může totiž vyřešit krize.

Před osmdesáti lety, v srpnu 1945, Spojené státy americké svrhly atomové bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Tímto aktem nebyl pouze ukončen druhý imperialistický světový konflikt, ale také byla otevřena nová kapitola dějin – éra nukleární hrozby, v níž mocnosti rozhodují o životě a smrti milionů lidí jediným stiskem tlačítka. Dnes, v době, kdy se znovu rozhořívá militarismus a jaderné zbraně se vracejí do politického slovníku jako „odstrašující prostředek“, je nezbytné tuto událost číst bez iluzí a bez omluv. Nešlo o žádnou nutnost. Šlo o genocidní akt, demonstraci síly a test nové zbraně na civilním obyvatelstvu.

Mýtus o „zachráněných životech“

Oficiální narativ USA – dodnes používaný v mainstreamových učebnicích dějepisu – tvrdí, že shození bomb zachránilo životy amerických vojáků, které by stála invaze do Japonska. Tento argument je morálně perverzní a historicky lživý. Archivní materiály a výpovědi tehdejších generálů (např. Dwight D. Eisenhower nebo William Leahy) ukazují, že Japonsko bylo již na pokraji kapitulace. Sovětský svaz vstoupil do války proti Japonsku a bleskově ničil japonské pozice v Mandžusku. Kapitulace byla otázkou času. Atomové bomby tedy nebyly vojenskou nezbytností – byly politickým vzkazem: nově vzniklá jaderná mocnost diktuje podmínky světu.

Zkouška zbraně – na lidech

Hirošima a Nagasaki nebyly „vojenské cíle“ – byly to živé laboratoře. Jde o příklad kolonialismu v jeho nejčistší podobě: USA otestovaly zbraň masového ničení na ne-bílém obyvatelstvu, na lidech, kteří byli z jejich pohledu postradatelní. Historikové jako Howard Zinn nebo Noam Chomsky opakovaně upozorňují, že v americkém vojenském plánování se zcela cynicky počítalo s tím, že masivní civilní oběti jsou přijatelnou „daňí“ za demonstraci síly před SSSR. Ať už šlo o Hirošimu nebo o Nagasaki (město s vysokým podílem katolické minority – ironická ukázka americké „křesťanské morálky“), šlo o pečlivě vybrané cíle z hlediska maximálního psychologického dopadu.

Jaderný apartheid a imperiální propaganda

Od té doby se jaderné zbraně staly nástrojem geopolitické nerovnosti. „Západní“ státy si monopolizovaly právo vlastnit tyto zbraně, zatímco jiným je zakazují. Tato pokrytecká logika je jádrem tzv. jaderného apartheidu. Dnes USA a jejich spojenci moralizují o íránském nebo severokorejském jaderném programu, zatímco samy mají tisíce hlavic a modernizují svůj arzenál. Není to bezpečnost, co jim vadí – je to ztráta kontroly. Stejně jako v roce 1945: problém není zbraň samotná, ale kdo ji má.

Hirošima a Nagasaki jako památník barbarství kapitalismu

Jaderný holocaust není tragédií minulosti – je trvale přítomným varováním. Je důkazem, že v kapitalistickém systému, založeném na moci, konkurenci a dominanci, není nic posvátného – ani lidský život. Miliony civilistů shořely na popel ne proto, že „muselo být učiněno spravedlnosti zadost“, ale proto, že se elity rozhodly ukázat, co dokážou. Tento akt barbarství byl ospravedlněn jako „konec války“ – ale v pravdě šlo o začátek nové války: studené války, jaderného vydírání, trvalé militarizace a globální nerovnosti.

Pamatujme – a bojujme

Připomínat si 80 let od Hirošimy a Nagasaki neznamená pouze truchlit. Znamená to klást odpor. Znamená to volat po odzbrojení, po zrušení jaderných zbraní, po zúčtování s koloniálním a imperialistickým dědictvím. Znamená to odmítnout svět, kde o životě milionů rozhodují zasedací místnosti Pentagonu nebo Kremlu. Znamená to vybudovat spravedlivý, rovnostářský a mírový svět – bez bomb, bez armád, bez impérií.

Nikdy nezapomeneme. Nikdy neodpustíme. Za Hirošimu, za Nagasaki, za všechny oběti mocenského šílenství.