Suverenita je zvláštní věc. V učebnicích se tváří jako základní atribut státu, v praxi však připomíná spíš porcelánového slona: všichni jej mají rádi, dokud se s ním moc nehýbe. Jakmile se ale ocitne v místnosti s geopolitikou, hodnotovou politikou a tiskovými prohlášeními ambasád, rychle se ukáže, že jde hlavně o dekoraci.

Hned v Novém roce 2026 jsme se v České republice posunuli do nové fáze mezinárodních vztahů. Předseda poslanecké sněmovny Tomio Okamura se totiž ve svém novoročním projevu ostře vymezil k Ukrajině a Ukrajincům. To nezůstalo bez odezvy a proti novoročnímu projevu předsedy sněmovny se ozval ukrajinský velvyslanec. Ten veřejně napsal, že názor předsedy sněmovny je zjevně formován ruskou propagandou. Už nejde o to, že bychom byli přímo řízeni. To by bylo příliš hrubé, příliš staromódní. Dnes jsme jemně doprovázeni, citlivě usměrňováni a laskavě upozorňováni, že některé výroky našich politických aktérů jsou „nevhodné“, „nepřijatelné“ či dokonce „nepřátelské“. Z toho, jak se velvyslanec Ukrajiny vyjadřuje směrem k předsedovi sněmovny je jasné, že Ukrajinci (političtí představitelé) zasahují do suverénního výkonu naší státní moci.

A to vše v duchu přátelství, solidarity a morální bdělosti.

Když zahraniční velvyslanec veřejně hodnotí výroky opozičního politika v rámci vnitřní debaty hostitelské země, nejde samozřejmě o vměšování. Jde o morální servis. Takový malý geopolitický dohled 2.0:
„Dobrý den, všimli jsme si, že vaše demokracie dnes generuje názory, které nejsou v souladu s naším aktuálním hodnotovým směřováním. Rádi bychom vás upozornili, že toto chování může snížit vaši reputaci.“

V minulosti se tomu říkalo „bratrská pomoc“. Dnes se tomu říká „jasné stanovisko“. A stanovisko nevydává nikdo jiný, než Ukrajina. Je evidentní, že Ukrajinci potřebují někoho menšího, koho mohou šikanovat, když už s Velkorusy prohrávají. Ostatně v roce 1968 v rámci bratrské pomoci to byli právě oni, kdo horoval za rychlý „zásah“ v tehdejším Československu.

Rozdíl je hlavně stylistický. Tanky jsou nahrazeny tiskovými zprávami, ideologické direktivy slovem „narativ“ a politické komise Twitterem (pardon, X). Výsledek je ale překvapivě podobný: některé názory jsou prostě problém – a někdo zvenčí nám to ochotně vysvětlí. Dříve to byl Velkorus, dnes je to Malorus.

Zajímavé je, jak přirozeně jsme si na to zvykli. Kdyby v 70. letech sovětský velvyslanec veřejně komentoval novoroční projev československého opozičníka, asi by to vyvolalo jisté pozdvižení. Dnes? Maximálně povzdech:
„No ano, to je pochopitelné, situace je citlivá.“

Citlivá je vždycky situace. Suverenita je naopak necitlivá – překáží.

Celé to má navíc zvláštní pedagogický rozměr. Malé státy se učí, že solidarita znamená poslouchat, že podpora oběti znamená omezit vlastní diskusi a že správné hodnoty se poznají podle toho, že je není třeba obhajovat – stačí je vyžadovat.

A tak se postupně dostáváme do stavu, kdy je úplně normální, že cizí diplomacie hodnotí domácí politickou scénu, zatímco domácí elity horlivě přikyvují – zejména ty pravicové, které Tomia Okamuru nazývají agentem FSB nebo užitečným idiotem. Ne proto, že by musely, ale proto, že chtějí být na správné straně. A správná strana je dnes především ta, která se neptá.

Je to vlastně pokrok. Brežněv alespoň tvrdil, že je to naše věc – jen nám ji pak pomohl udělat správně. Dnešní doba je sofistikovanější: říká, že je to pořád naše věc, jen ne úplně.

A my? My jsme vděční. Protože nic neuklidní malé suverénní státy víc než vědomí, že nad nimi někdo bdí. Přátelsky. Hodnotově. A s tiskovou zprávou připravenou kdykoli zasáhnout. Tak to ale býti nesmí. Jsme suverénní země s volenými zástupci a nikdo z venku nemá co do naší vnitřní politiky co mluvit. Ba co víc, označovat někoho, že je pod vlivem ruské propagandy. Za tyto výroky by mohl být ukrajinský velvyslanec vyhoštěn. Nebo snad nikoliv?

Praha – Politická scéna v Česku právě získala novou vrstvu fascinace. Bývalý osvětový vůdce, předseda vlády a profesor Petr Fiala oznámil svou kandidaturu na prezidenta. Prý ho k tomu vyzývají tajemné hlasy, které pořád slyší. A jak sám zdůvodnil své rozhodnutí, jde o naprosto jasný a srozumitelný plán: „A proto je tak důležitý, ta podpora zespodu, aby my jsme mohli říct: Ne my si to přejem, to i ten lid to žádá taky... my plníme jeho vůli, a ne prostě, aby my jsme tam byli sami jak kůl v plotě...“

Ano, čtete správně. Fiala, mistr souvětí a vášnivý obhájce vedoucí úlohy Spolu, zjevně věří, že klíčem k prezidentské funkcionalitě je nejen „nebýt kůlem v plotě“, ale také dokonale synchronizovat svou vůli s lidovou vůlí – ideálně tak, aby lid vůbec poznal, že tu vůli má.

Z tajných pasáží jeho interní zprávy o stavu Česka, je patrné, že proces demokracie je podle profesora složitý a plný nástrah: „To není jednoduchý proces ta demokracie. Není. To je proces, bych řekl, v kterým se ne každý dost vyzná, a proces, do kterýho mohou vstoupit nepřátelé, jako Putin a Babiš, a vypadají přitom jako přátelé, určitou dobu.“

V praxi to znamená, že každý volič, který se při rozhodování o Fialově prezidentské kandidatuře cítí zmaten, může mít klid: nejste sami. Dokonce ani profesor Fiala neví úplně jistě, jak to všechno funguje, ale prý mu to říkají ty tajemné hlasy. Ale kdo potřebuje jasné instrukce, když lze působit jako „vedoucí úloha“ a přitom plnit „vůli lidu“, aniž by někdo přesně věděl, co ta vůle vlastně je?

Experti již začali analyzovat tento nový fenomén „politického souvětí“, které kombinuje sofistikovanou filozofii s neodolatelným šarmem nepochopitelného: zdá se, že pravá cesta k prezidentskému úřadu nevede přes jasná prohlášení, ale přes sofistikovaný labyrint slov, kde se každý může ztratit a přitom cítit, že se ztratil spolu s lidem.

Takže pokud si někdo myslel, že česká prezidentská kampaň bude nudná, s tímto oznámením je jasné: zmatek, filozofie a kůly v plotě nás čekají na každém kroku.

Připomínáme si posledního prezidenta Československé socialistické republiky Václava Havla. Ten byl zvolen na společné schůzi obou komor tehdejšího Federálního shromáždění a to jednomyslně dne 29. 12. 1989.

Marek Benda jej bude řadit mezi antikomunisty. Ano, on by nikdy bustu Lenina do výkladu nedal. Ale Václav Havel je mužem činu. O tom mluví nejlépe jeho prezidentské rozkazy. Nemáme na mysli, že už jako český prezident si za náčelníka Generálního štábu vybral generála Nekvasila absolventa sovětské školy, ale jeho rozhodnutí z 29. 12. 1989. To prezidenta tří různých států, oceněného mnoha americkými doktoráty, přítele Billa Clintona, který je dnes znám z Epsteinovy složky, a příznivce humanitárního bombardování staví do trochu jiného světla, než nabízí M. Žantovský ve svých knihách.

Byl to V. Havel, kdo politickým rozhodnutím z 29. 12. 1989, kdy byl zvolen prezidentem Československé socialistické republiky a přísahal na socialistickou Ústavu, fakticky zachránil ve službě manželku dnešního prezidenta Petra Pavla, paní prezidentovou, soudružku Evu Pavlovou,  bývalého akvizičního náměstka Lubora Koudelku, kamaráda Pavlova velvyslance v Moskvě D. Koštovala, nebo generála Knížka, ředitele Vojenského historického ústavu. Ano, byl to disident Havel, kdo podepsal rozkaz prezidenta Československé socialistické republiky č. AS01/90 ze dne 29. prosince 1989 „Zmeny vo vojenskom školstve“. Tento rozkaz byl vydán krátce po sametové revoluci (a podepsán Václavem Havlem jako prezidentem)., kterým se 2. 1. 1990 změnil název VPA KGB, Vojenské pedagogické akademie Klementa Gottwalda v Bratislavě, na VVPŠ – Vysoká vojenská pedagogická škola. Tato škola nikdy nebyla vyjmenována v lustračním zákoně.   

Na Hradě sedí prezident Petr Pavel, bývalý předseda útvarové organizace KSČ, kterému radí absolventka Vojenské vysoké školy pedagogické. Pavel byl v roce 1989 aktivním členem KSČ. Z tehdejších platných Stanov KSČ se dozvídáme následující: Člen KSČ je povinen aktivně prosazovat politiku strany, hájit její vedoucí úlohu ve společnosti, bojovat proti antisocialistickým silám a nést osobní odpovědnost za plnění stranických úkolů. U předsedy místní organizace KSČ navíc byly následující povinnosti: 1) kádrová odpovědnost, 2) dohled nad loajalitou členů organizace, 3) aktivní účast na „třídním boji“ na místní úrovni. A Pavel tak skutečně jedná. 

Když dnes Petr Pithart chválí Petra Pavla jako „havlovský typ prezidenta“, chválí tím ve skutečnosti stejný model moci: morální rétoriku bez ochoty otevřít otázku osobní odpovědnosti. Lze tvrdit, že Petr Pithart (pozdější předseda vlády) ve své podstatě obhajuje řád a klid, hesla slíbená normalizátorem demokracie Petrem Pavlem. Jak pro Havla, stejně i pro Pavla je stabilita víc, než pravda, a to celé je pečlivě zabaleno do Pravdy a Lásky. Polistopadový vývoj je tak vlastně cestou od Husáka k Pavlovi. 

Petr Pavel odmítá a protahuje jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí, jako skutečný komunista, který jako zelinář vystaví Leninovu bustu, aniž přemýšlí o významech svých jednání. Dle platné Ústavy ČR prezident jmenuje ministry na návrh předsedy vlády. To je celé. On však stále jedná jako normalizační komunistický kádr, kde o tom, kdo kde bude, rozhodují vedoucí představitelé strany posuzující kádrový profil obsazované osoby. Přece všechno souvisí se vším, jak dokazují Novinky.

Otázka dnes nestojí, kdo byl členem KSČ, ale kdo je ochoten připustit, že členství v KSČ bylo politickou volbou s konkrétními důsledky, včetně těch kariérních. Jako v případě Petra Pavla. Je ale možné, že tomu všemu bezmezně věřil, jako dnes lidé věří Novinkám, že červená kružnice je modrý čtvereček.  

Jak tedy dopadne jmenování Filipa Turka ministrem? Je dost dobře možné, že se Filip Turek přidá na stranu Marka Bendy, který zastává tvrdý a hodnotový antikomunismus. To by ale bylo v ostrém kontrastu s vystupováním Filipa Turka, který je spíše oportunní rebel bez historické návaznosti. Přidá se tedy Turek k Bendovi v pojmenování komunismu jako zločinného systému – nebo zůstane u pohodlné pózy „proti všem“, která se minulosti raději nedotýká? A nezpochybní tak podstatu demokracie v posledních více než 30 letech?

Normalizovaná demokracie je jako jogurt s příchutí svobody: na obalu všechno bio, uvnitř pečlivě pasterizováno. Nevyrábí se chaoticky, ale na lince. Má své dodavatele, certifikáty i kontrolu kvality. A hlavně – má správné výsledky.

Základní surovina je jednoduchá: výzkum veřejného mínění. Ten si samozřejmě nikdo „neobjednává“, on se jen tak náhodou sám zaplatí. Ideálně někým, kdo se pohybuje na pomezí médií, byznysu a vyšší geopolitiky, protože tam se demokracie cítí doma. Výzkum pak laskavě ukáže, co si veřejnost myslí. Přesněji řečeno: co by si myslet měla. Jako příklad si můžeme uvést majitele krvavých Novinek, který angažovaný v business s ukrajinskými oligarchy zaplatí výzkum veřejného mínění.

Na scénu následně přichází hlava státu, ústavní agent Petr Pavel Pávek. Nejedná se o ledajakou hlavu stavu – tahle totiž zemi vrátila řád a klid. Řád znamená, že každý ví, kde je jeho místo. Klid znamená, že se o tom místě příliš nemluví. A když už, tak kultivovaně. Prezident pak s vážnou tváří oznámí, že většina společnosti si nepřeje toho či onoho v pozici ministra. Ne že by většina o něčem hlasovala – ale výzkum přece mluví jasně. Většina lidí si tu či onu osobu prostě nepřeje. Demokracie přece není o tom se ptát, nýbrž o tom správně interpretovat odpovědi. Řád a klid je vrácen s podporou přítele Coltu, z jehož produkce se masově zabíjelo v roce 2023 na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.

Celé to dostává punc důvěryhodnosti díky morálním kulisám. Ochrana hodnot, bezpečnost, správná strana dějin. A když se někde v pozadí mihne přítel jménem Colt, není třeba se zdržovat detaily. Zbraně jsou přece neutrální, násilí je vždycky jinde a souvislosti kazí náladu. Normalizovaná demokracie má ráda klidný tón, nikoli rušivé otázky. Je přeci postavena na řádu a klidu.

Zajímavé je, že zatímco přímá demokracie byla dlouho podezřelá, protože ji kdysi vyslovil někdo nevhodný, dnes se tiše vrací v nové podobě. Už to není hlas lidu – je to obecný lidový souhlas. Menší, úspornější, ekologický. Stačí vzorek několika lidí, graf a správný titulek. Lid nemusí mluvit, stačí, když je citován výzkum veřejného mínění, kde si většina dotázaných respondentů něco myslí – nikoliv většina společnosti.

A tak se znovu setkáváme s lidovou demokracií, tentokrát však bez revolučních písní a pionýrských šátků. Moderní verze je decentní, euroatlantická a velmi citlivá na správné sympatie – zejména ty, které se dnes označují jako láska k Malorusku (tedy Ukrajině), ovšem výhradně v tom jediném povoleném smyslu. Jiná interpretace by mohla působit rušivě.

Továrna na normalizovanou demokracii jede na tři směny. Média vyrábějí realitu, průzkumy vyrábějí názor a autorita vyrábí závěr. Občan? Ten je konečným produktem. Má být klidný, informovaný a hlavně vděčný, že někdo myslí za něj. Protože kdyby náhodou začal myslet sám, mohl by chtít mluvit. A to by byla anarchie.

Naštěstí máme řád. A klid. A výzkum, který nám to potvrdí.

V době, kdy česká levice prochází krizí v důsledku opětovného neúspěchu ve sněmovních volbách, je třeba čerpat inspiraci jinde ve světě, hlavně v Latinské Americe.

Latinská Amerika je nesporně významným zdrojem, z něhož lze čerpat podněty pro alternativy. Kniha Social and Political Experiments: Latin America in the 21st Century (Leiden and Boston: Brill, srpen 2025) představuje mimořádně podnětný a odborně fundovaný rozbor různých verzí demokratického socialismu v latinskoamerickém prostoru za poslední čtvrt století. Zatímco se dosud více článků jiných autorů vyjadřovalo k dílčím tématům a jednotlivým zemím, tato kniha nabízí také celkový pohled a analýzy politických směrů v hlavních zemích, jež s různými socialistickými verzemi experimentovaly. Dokládá, jak tyto experimenty probíhaly ve dvou tzv. „mareas rosas“, tedy levicových politických a sociálních transformacích, které v průběhu 21. století proměnily tvář většiny střední a jižní Ameriky. Editoři knihy – společně s autory z několika zemí Latinské Ameriky, Severní Ameriky, Evropy a Asie – nabízejí syntézu, jež propojuje empirické analýzy s teoretickou reflexí domácího uspořádání v jednotlivých zemích a ve vztazích s nejvýznamnějšími zeměmi (s USA a Čínou), a také s rozborem globálního Jihu. Knihu editovali dvě osobnosti zaměřené na filosofii a sociální vědy: Marek Hrubec, který se věnuje analýzám současných sociálních a politických změn v Latinské Americe, si přizval koeditorku Dominiku Dinušovou, jež se zabývá latinskoamerickou historií 19. století.

Latinská Amerika je dynamický prostor změn

Publikace vychází z premisy, že Latinská Amerika představuje dlouhodobě mimořádně dynamický prostor sociálních a politických změn. Po pádu pravicových diktatur v druhé polovině 20. století se tam rozvíjely participativní demokratické procesy a různé formy občanské angažovanosti. Tyto emancipační snahy však byly opakovaně blokovány neoliberálními proudy spjatými s globálním kapitalismem. Právě tato dialektická interakce – potlačování a znovuzrození bojů za spravedlnost – tvoří jádro koncepčního rámce knihy. Autoři zdůrazňují, že z odporu vůči globálnímu kapitalismu vzešly nové formy sociálních hnutí, politických stran a vlád, které se pokusily formulovat vlastní verze socialismu pro 21. století.
Z metodologického hlediska je pro knihu typické rozlišování mezi „revolucí“ a „revoluční transformací“. Tato distinkce umožňuje vnímat levicové vlny nikoli jako náhlé přelomy, nýbrž jako dlouhodobější procesy evolučního charakteru, které však mají potenciál vést k zásadním, revolučním změnám. Autoři tak odmítají reduktivní chápání levicových experimentů jako efemérních epizod, a naopak je zasazují do širší historické trajektorie latinskoamerických emancipačních snah – od historických bojů za nezávislost přes hledání alternativ vůči neoliberálnímu kapitalismu až po různé verze současných sociálních a socialistických uspořádání.

Dvě levicové vlny

Kapitoly v části knihy nazvané The Two Left Tides se věnují analýze obou levicových vln ve většině zemí Latinské Ameriky: první v období 1999 až 2016 a druhé, započaté roku 2018 a trvající s vzestupy a poklesy dodnes. Texty nabízejí komplexní přehled vývoje klíčových zemí, tj. Venezuely, Brazílie, Bolívie a Kuby, a popisují vztahy se Světovým sociálním fórem a podobnými sociálními iniciativami. V případě Venezuely se pozornost soustředí na známý fenomén chavismu, který pod vedením Huga Cháveze inicioval přijetí nové ústavy (1999), ekonomickou transformaci a rozvoj nejrůznějších sociálních programů zaměřených na přerozdělování bohatství a posílení účasti občanů na politickém rozhodování. Chavismus je zde interpretován jako vlivný zdroj pro další země kontinentu.
Rozbor Brazílie analyzuje střet dvou protichůdných projektů – participativní demokracie se silným sociálním zaměřením a tradiční klientelistické politiky.

Oceňuje úspěchy vlád Strany pracujících (PT) v čele s Lulou da Silvou a Dilmou Rousseffovou, zejména v oblasti rozsáhlé sociální politiky a rozšiřování občanských práv, zároveň však kriticky poukazuje na limity těchto reforem a omezené možnosti proměnit ekonomicky a sociálně nerovné postavení obyvatel, které je hluboce zakořeněné v tamních strukturách.
Analýza Bolívie představuje koncepci mnohonárodnostního státu ztělesněnou ústavou z roku 2009, jež institucionalizovala práva původních obyvatel a uznala pluralitu jazykovou, kulturní i právní. Projekt MAS (Hnutí za socialismus) založený na demokratické účasti nízkopříjmových obyvatel zdola a vedený Evem Moralesem je popsán jako unikátní pokus o syntézu komunální, participativní a reprezentativní demokracie. Lze dodat, že je škoda, že výsledek posledních voleb v Bolívii přerušil dvacetileté snahy MAS, ale mnozí občané se už opět aktivně zapojují do revitalizace sociální politiky.
Další výklad se věnuje proměnám kubánského socialismu. Sleduje vývoj od starších východisek až po současnost a zaměřuje se na tzv. aktualizaci politickoekonomické koncepce, tedy na postupného zavádění tržních mechanismů a soukromého vlastnictví při zachování státního plánování a regulace a veřejného vlastnictví. Tento druh socialismu s kubánskými charakteristikami je zakotven v nové ústavě, jež institucionalizuje tyto změny.  Mapuje také složité zahraniční vztahy Kuby s USA a rozvinuté vztahy se zeměmi globálního Jihu.

Mezinárodní a globální interakce

Kniha skutečně přínosně rozšiřuje perspektivu směrem k mezinárodním a globálním vztahům. Analyzuje proměny politiky USA vůči Kubě – od blokády a konfrontace přes období uvolňování, opětného otevření ambasád a začínající kooperace za prezidenta Obamy až po tenze za Donalda Trumpa. Autoři upozorňují, že asymetrie mezi oběma zeměmi je paradigmatickým příkladem mocenských vztahů mezi Severem a Jihem.
Texty také zkoumají rostoucí čínskou kooperaci v Latinské Americe, a to nejen ekonomicky, ale i kulturně a ideově. Tato spolupráce je chápána jako součást širšího procesu vytváření multilaterálního globálního společenství a jako projev nového typu mezinárodního rozvoje, založeného na výměně znalostí a vzájemném učení. Autoři však upozorňují také na aktuální limity těchto vztahů ve složitých globálních tenzích mezi Severem a Jihem.
Koncept spolupráce Jih-Jih a jeho geneze je také součástí rozborů. Země a hnutí globálního Jihu se snaží posilovat svou autonomii vůči Severu a vytvářet nové formy spolupráce mimo tradiční nespravedlivé hierarchické struktury světového systému. Tato část knihy přináší teoreticky inspirativní pohled na možnosti přetváření globálního pořádku z perspektivy emancipačních iniciativ globálního Jihu.

Odborný, interdisciplinární a motivační přínos

Kniha zaujme svou interdisciplinaritou. Kombinuje hlavně přístupy sociální, ekonomické a politické filosofie, politologie, sociologie, práva, globálních studií a dalších oborů. Zvláštní důraz je kladen na konceptuální propojení mezi teorií spravedlnosti a praxí demokratické participace. Přesvědčivě ukazuje, že levicové transformace v Latinské Americe nejsou pouhými regionálními epizodami, nýbrž součástí širšího světového pohybu směřujícího k alternativním formám. Významným přínosem je i skutečnost, že autorský kolektiv je mezinárodní – vedle badatelů z Brazílie, Kuby či Bolívie zde figurují i odborníci z Evropy.
Publikace je dílem, které spojuje vysokou odbornou úroveň s aktuální společenskou relevancí. Je založena na teoreticko-filozofických východiscích a rozpracována v sociálních vědách, aby bylo možné pochopit složité levicové transformace v Latinské Americe a porovnat různé národní zkušenosti.
ačkoli se kniha zaměřuje především na Latinskou Ameriku, její zjištění mají širší platnost. Diskuse o kombinaci plánování a trhu, o participativní demokracii či o mezinárodních formách solidarity má potenciál oslovit i evropské čtenáře.

V kontextu současných recesí – politických, ekonomických i sociálních – působí kniha jako motivační zdroj, který dokládá, že alternativní formy společenské, ekonomické a politické organizace jsou možné a že úsilí o sociální spravedlnost má smysl mimo tradiční západní rámec i v něm. Její přínos tedy spočívá nejen v analytické hloubce, ale i v přesvědčení, že dějiny nejsou uzavřené a že i v podmínkách problematické globální hegemonie může vznikat prostor pro nové emancipační experimenty. Publikace tak představuje důležitý most mezi latinskoamerickou a evropskou praxí a teorií a může sloužit jako inspirace pro všechny, kteří hledají cesty k sociálně spravedlivé a demokratické transformaci