Tak jsme se dočkali. Jestli někdo ještě žil v domnění, že v České republice platí pro všechny stejná pravidla, mohl mu tento týden otevřít oči. Ústavní soud totiž rozhodl, že součástí české delegace na summit NATO v Ankaře musí být i prezident Petr Pavel. A tak se ukázalo, že zatímco obyčejný občan se může maximálně dohadovat s úřadem o popelnici nebo stavebním povolení, někteří lidé mají k dispozici nejvyšší soudní instanci, aby jim zajistila místo v letadle.

George Orwell by možná jen pokýval hlavou a poznamenal, že všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si přece jen rovnější. A zdá se, že v českém vydání Farmy zvířat patří mezi ty rovnější prezident Petr Pavel.

Celá záležitost přitom vyvolává otázku, zda skutečně šlo o prezidentovu osobní potřebu být na summitu, nebo spíše o přání jeho okolí. Od samého zvolení „loutky“ Petra Pavla do prezidentského úřadu se poukazuje na silný vliv prezidentových poradců a zejména Petra Koláře, který je úzce propojený s firmou Colt. Kdyby šlo skutečně jen o to, aby se pan Kolář podíval na summit NATO, nebylo by jednodušší to říci otevřeně? Ušetřila by se spousta právnických sporů, tiskových konferencí a dramatických prohlášení o ústavních kompetencích.

Nyní se ovšem vytváří precedent, který může budit rozpaky. Jestliže o složení delegace nerozhoduje politická odpovědnost vlády, ale nakonec soud, pak se nabízí otázka, kdo vlastně v zemi rozhoduje. Voliči? Vláda? Prezident? Nebo právníci a soudci nebo snad „třetí komora“ parlamentu, tedy Ústavní soud? Přeci jen prezident jmenuje soudce ústavního soudu se souhlasem Senátu. A zde můžeme vidět poměrně jasnou linku. Když nahlédneme do aktuálního seznamu jmenovaných ústavních soudců, zjistíme, že všichni byli jmenováni od roku 2023 do současnosti. Tedy v období nástupu ústavního agenta Petra Pavla Pávka. Navíc se souhlasem Senátu, který je ovládán pravicovými stranami. Rozhodnutí Ústavního soudu mě osobně tedy moc nepřekvapuje, ale ukazuje to na fakt, že v našem státě je hodně věcí shnilých.

Pro mnohé lidi je tento den symbolem vážného oslabení české demokracie. Jiní naopak tvrdí, že jde o obranu ústavního postavení prezidenta. Jedno je ale jisté: málokdo si ještě před pár lety představoval, že se nejvyšší ústavní instituce budou přít o místo v delegaci na mezinárodní summit, za jehož složení zodpovídá předseda vlády, nikoliv prezident.

A zatímco běžný občan řeší ceny energií, hypotéky nebo stav silnic, česká politika předvedla další dějství svého nekonečného seriálu. Tentokrát s názvem: „Kdo poletí do Ankary?“ A jak se zdá, odpověď už nezávisí jen na politické dohodě, ale i na razítku Ústavního soudu.

Tak jsme se konečně dočkali. Po týdnech napínání, spekulací a pečlivého leštění paragrafů byla podána kompetenční žaloba kvůli tomu, že vláda Andreje Babiše nezařadila prezidenta Petra Pavla do české delegace na summit NATO v Ankaře. Hrad její podání dlouho avizoval a spor se tak přesouvá k Ústavnímu soudu.

Jenže hned se nabízí kacířská otázka. Je to opravdu Pavlova žaloba? Nebo spíše žaloba jeho nejbližšího poradce protokoláře Petra Koláře?

Vždyť právě Kolář bývá často označován za šedou eminenci Hradu a málokdo zapomněl na slavnou aféru s esemesku určenou Petru Macinkovi, která skončila tak, že se veřejnost dozvěděla více o zákulisí prezidentského okolí než o samotné diplomacii.

A člověka napadne i čistě lidský rozměr. Co když nejde ani tak o prezidentovu potřebu sedět u aliančního stolu, ale o strach, že se bez svého Pávpudlíka na summit nedostane ani jeho protokolář? Vždyť poradce bez prezidenta je jako generál bez armády nebo hradní fotograf bez Hradu.

Po týdnech poslouchání, jak je žaloba připravená, by jeden skoro čekal, že bude v trezoru zabalená jako korunovační klenoty a čeká jen na slavnostní okamžik. Nakonec se skutečně vytáhla. Až člověka napadá, zda nebylo potřeba prezidenta před tímto velkým ústavním vystoupením nejprve mediálně „přeleštit“, aby se celý akt odehrál v důstojné atmosféře.

A ještě jedna otázka se přímo nabízí.

Pokud se vede tak zásadní bitva o ústavní kompetence, proč se mluví jen o summitu NATO? Prezident přece podle Ústavy disponuje i pravomocemi v oblasti ozbrojených sil. Samozřejmě za podmínek stanovených ústavním pořádkem a v součinnosti s dalšími ústavními institucemi. Ale když už se mluví o velkých kompetenčních zápasech, proč se nevede spor o něco skutečně historického? Proč nevyhlásil válku? Patrně proto, že i ten největší ústavní dramatik ví, že cesta do Ankary je přece jen pohodlnější než cesta do zákopů. I když kdo ví, když Pávek je muž z první linie.

A tak se Česká republika dočkala dalšího pozoruhodného pokračování seriálu „Kdo vlastně řídí zahraniční politiku?“. Jedna strana tvrdí, že vláda. Druhá, že prezident. A já se ptám, jestli by nebylo praktičtější zjistit, kdo drží Pávkovo vodítko. 

České dějiny se někdy opakují způsobem, který by nevymyslel ani ten nejodvážnější satirik. Když člověk poslouchá některá vystoupení prezidenta Petr Pavel, nemůže si nevzpomenout na Ferdinanda I, známého jako Ferdinand Dobrotivý.

O Ferdinandovi se traduje slavná historka: „Já jsem císař a chci knedlíky!“ O Petru Pavlovi by jednou mohli historici vyprávět podobný příběh: „Já jsem prezident a chci na summit NATO!“

Zatímco Ferdinand údajně toužil po knedlících, současná hlava státu působí dojmem, že jejím životním posláním je účast na každém summitu, konferenci, fóru, kulatém stole, pracovním obědě či slavnostním fotografování spojeneckých státníků. Kde se objeví NATO, tam se objeví i český prezident. A pokud se neobjeví, je třeba to napravit.

Ferdinand Dobrotivý byl znám svou mírnou povahou. Tak mírnou, že za něj často rozhodovali jiní. Podobnost je více, než jasná. Obdobně působí i současný Pražský hrad, který se rád opírá o stanoviska poradců (protokoláře Koláře), expertů (ze zbrojní lobby), mezinárodních partnerů, spojenců a všech možných institucí, jen aby náhodou nemusel přijít s vlastním originálním názorem.

Ferdinand byl mezi obyvateli Prahy poměrně oblíbený. A zde se dostáváme k další podobnosti. Také Petr Pavel se těší největší podpoře právě v Praze a několika dalších velkých městech. Zatímco Ferdinand se po abdikaci usadil v Praze, Petr Pavel zde tráví většinu svého prezidentského období již od začátku.

Někteří zlí jazykové proto začínají mluvit o nové historické postavě: Pávkovi Dobrotivém.

Ferdinand byl považován za laskavého člověka. Nikdo přesně nevěděl, kam říše směřuje, ale císař působil mile. Podobně i dnešní Hrad často sází na image slušnosti, kultivovanosti a úsměvů. Obsah už bývá ponechán na později.

A stejně jako Ferdinand čelil bouřlivým časům, i dnešní prezident čelí nespokojenosti části veřejnosti. Rozdíl je pouze v tom, že Ferdinand řešil revoluce roku 1848, zatímco moderní prezident řeší revoluce na sociálních sítích.

Nejpopulárnější osobnost Hradu od Ferdinanda?

Často slýcháme, že prezident je mimořádně populární. To může být pravda. Ostatně od dob Ferdinanda Dobrotivého zřejmě Pražský hrad skutečně neobývala osobnost, která by tak důsledně budovala obraz vlídného a neustále usměvavého státníka. Kam se hrabe Kim Čong-un nebo Vladimir Putin.

Jenže stejně jako u Ferdinanda zůstává otázkou, zda popularita sama o sobě stačí. Historie si totiž nepamatuje pouze to, kdo byl milý. Pamatuje si také to, co po sobě zanechal.

A tak možná jednou budou učebnice dějepisu obsahovat zvláštní kapitolu:

„Ferdinand Dobrotivý (1793–1875) a Pávek Dobrotivý (2023–?). Dva vládci, dvě století, jedna společná myšlenka: Já jsem panovník a chci.“

Jeden chtěl knedlíky. Druhý summity. A oba si byli svou žádostí naprosto jisti.

Vláda schválila zrušení koncesionářských poplatků České televizi a Českému rozhlasu, což je dobrý první krok. Není důvod, aby občané museli ze svých financí navíc platit dvě z mnoha veřejných institucí. To by mohli také například vědci ve veřejných výzkumných institucích požadovat, aby jim občané každý měsíc platili poplatky. Nebo zdravotníci nebo někdo další, kdo je nyní placen ze státního rozpočtu. Ve většině zemí EU se platí veřejná televize a rozhlas ze státního rozpočtu podobně, jako to vyžaduje Babišova vláda.

Veřejná služba, nebo ideologická jednostrannost?

Podstatou veřejnoprávních médií by měla být služba všem občanům. Ne jen jedné politické části společnosti. Právě zde však mnoho lidí dlouhodobě vnímá problém. Ve vysílání i publicistice ČT a ČRo většinou zaznívají jen názory uvnitř pravicového rámce, ale výrazně méně prostoru dostávají socialistické nebo jiné sociální pohledy.
Nejde přitom o to, aby média sloužila jen jedné skupině názorů. Jde o to, aby nabízela skutečnou pluralitu. Jestliže občané mají přímo koncesionářsky nebo nepřímo ze svých daní prostřednictvím státního rozpočtu platit miliardy korun na provoz veřejnoprávních institucí, měli by mít možnost slyšet argumenty vyváženě zleva i zprava, od zastánců evropské integrace i jejích kritiků, od liberálů, socialistů i konzervativců. Veřejnoprávní médium by totiž neměl být soukromý aktivistický projekt skupinky pravicových novinářů, která si fakticky zprivatizovala veřejnoprávní médium. Je financováno z veřejných prostředků. A právě proto by mělo reprezentovat všechny části společnosti.

Miliardy bez skutečné kontroly

Další otázkou je hospodaření. Vláda počítá s tím, že Česká televize a Český rozhlas budou nadále dostávat ze státního rozpočtu miliardy korun, byť o trochu méně než dosud. Česká televize by podle návrhu měla hospodařit s ohromnou částkou kolem 5,7 miliardy korun ročně. O skutečné reformě veřejnoprávních médií se však zatím příliš nemluví.
Pokud politici skutečně dospěli k závěru, že systém veřejnoprávních médií potřebuje reformu, proč se zastavili jen u relativně mírného snížení rozpočtu? Proč zůstávají částky stále v řádu několika miliard korun ročně? To je otázka, kterou si jako daňový poplatník kladu především.
Přestože Česká televize dosud hospodaří s více než šesti miliardami korun ročně a Český rozhlas s dalšími miliardami, veřejnost se dlouhodobě dozvídá jen minimum podrobností o jednotlivých smlouvách, odměnách či personálních nákladech. Není proto divu, že se opakovaně objevují požadavky na výraznější kontrolu hospodaření, včetně možnosti kontroly ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu. Pokud instituce hospodaří s miliardami veřejných prostředků, měla by být maximální transparentnost samozřejmostí, nikoliv předmětem sporů.

Strach z rozpočtu?

Část kritiků tvrdí, že financování ze státního rozpočtu automaticky ohrožuje nezávislost médií. Jiní naopak upozorňují, že podobný statní model funguje ve většině evropských zemí. Premiér Andrej Babiš argumentuje například dobrými zkušenostmi ze Švédska, Dánska nebo Belgie.
Je proto legitimní položit otázku: Pokud by byla veřejnoprávní média skutečně nestranná, profesionální a hospodařila efektivně, proč by měla mít z přechodu pod státní rozpočet takové obavy? Nezávislost přece nestojí pouze na způsobu výběru peněz. Stojí především na zákonných garancích, transparentnosti a důvěře veřejnosti. A právě důvěra v jednostrannou ČT a ČRo je to, co se v posledních dekádách stalo největším problémem.

Nejprve reforma, potom finance

Dokud nebude provedena důkladná restrukturalizace veřejnoprávních médií, dokud nebude zajištěna skutečná názorová pluralita a dokud nebude veřejnost detailně informována o nakládání s každou miliardou korun, nevidím důvod, proč by měla být výše financování ČT a ČRo zachována téměř na současné úrovni. Vláda se zachovala velmi velkoryse. Za současné mizerné reprezentace názorového spektra v ČT a ČRo by bylo třeba dočasně snížit jejich rozpočet na čtvrtinu nebo maximálně třetinu. Nejde o likvidaci veřejnoprávních médií. Naopak. Jde o jejich záchranu a návrat k jejich původnímu poslání – poskytovat objektivní, vyvážené a pluralitní informace všem občanům s různými názorovými a politickými preferencemi. Až bude veřejnost skutečně vidět službu, kterou si platí, pak lze vést debatu o tom, kolik miliard si taková služba zaslouží.

Člověk si připadá, že se vrátil v čase do 80. let 20. století na kongres dinosaurů Konzervativní strany Margaret Thatcherové. Na ideové konferenci ODS zazněly návrhy, které jejich autoři označují za modernizaci státu, vyšší efektivitu a větší svobodu. Při bližším pohledu však vyvstává jiný obraz: pokračující privatizace veřejných služeb, oslabování sociálního státu a přesouvání stále větší části nákladů ze státu na jednotlivé občany.

ODS hovoří o nižším zdanění práce, větším prostoru pro soukromé financování veřejných služeb a možnosti širšího připojištění ve zdravotnictví. Na první pohled to zní lákavě. Kdo by nechtěl platit nižší odvody? Jenže každá koruna, která nepřijde do veřejných rozpočtů, musí být někde nahrazena. Podle představitelů ODS by výpadek měly kompenzovat jiné daně a větší zapojení soukromých peněz do služeb, které byly dosud financovány solidárně.

Ve zdravotnictví zazněl návrh, aby zdravotní pojišťovny nehradily stravovací a pobytové služby v nemocnicích a aby se rozšířily možnosti připojištění. Jinými slovy: pacient bude stále častěji vytahovat peněženku. Dnes je to nemocniční strava, zítra nadstandardní pokoj, pozítří možná rychlejší termín vyšetření. V logice trhu je totiž vždy možné najít další položku, kterou lze vyjmout ze solidarity a nabídnout ji za příplatek.

Podobný směr je patrný i ve školství. ODS prosazuje model, kde mají finance více „jít za dítětem“, větší propojení vzdělávání s potřebami firem a výraznější důraz na ekonomickou efektivitu. Kritici dlouhodobě upozorňují, že podobné principy mohou vést k větší nerovnosti mezi školami a regiony. Škola se pak stává spíše dodavatelem pracovní síly než veřejnou institucí sloužící rozvoji společnosti jako celku.

Za všemi návrhy se skrývá stará neoliberální představa: stát je problém, trh je řešení. Pokud je nemocnice drahá, ať si lidé připlatí. Pokud školství stojí příliš mnoho, ať se více přizpůsobí potřebám byznysu. Pokud veřejné služby potřebují finance, ať je dodá soukromý sektor. Jenže zkušenosti z mnoha zemí ukazují, že privatizace zisků a socializace ztrát často vede k tomu, že kvalitní služby získají hlavně ti, kteří si je mohou dovolit. Ostatním zůstane základní varianta.

ODS ráda používá slovo „svoboda“. Jenže jak svobodný je člověk, který si musí vybírat mezi zaplacením nájmu a zdravotní péčí? Jak svobodná je rodina, která musí stále více financovat vzdělání svých dětí ze svého? Sociální stát nevznikl jako luxusní doplněk demokracie. Vznikl proto, aby základní životní jistoty nezávisely pouze na velikosti bankovního účtu.

Když se člověk podívá na návrhy z ideové konference jako na celek, objevuje se jednoduchá rovnice: méně státu, více trhu a více individuální odpovědnosti. V překladu do běžného jazyka to znamená jediné – méně solidarity a více účtů pro občany.

ODS tomu říká reforma. Mnoho zaměstnanců, důchodců, rodin s dětmi či lidí s nižšími příjmy by to možná nazvalo jinak: účet za ideologii, který má opět zaplatit veřejnost.