Mgr. Jan Klán

Historie států zná puče, kdy se pomocí násilí chopí někteří politici či vojáci moci. Takových „horkých“ pučů se odehrálo nespočet. V našich podmínkách ale k žádnému takovému v posledních desetiletích nedošlo. Za posledních třicet let od roku 1989 však v České republice vznikla tradice „studených pučů“, což je termín, který užívá český filosof a sociolog Marek Hrubec, když ho přenáší z analýz Latinské Ameriky na rozbory vývoje české politické scény za posledních 30 let. Studeným pučem se zde v přeneseném slova smyslu myslí změna vlády, která není způsobena pouze standardními demokratickými volbami, ale také pomocí nenásilného policejního, zpravodajského a mediálního manipulování. Toto manipulování veřejnosti, ústavy či soudů probíhá ve spolupráci s domácími a zahraničními finančními a majetkovými zájmovými skupinami. K různým manipulacím se vždy vytvoří určitý typ kauzy, který posléze rezonuje veřejným prostorem. Tyto kauzy můžeme vidět zejména v momentech, kdy se blíží nějaké důležité volby – typicky volby do Poslanecké sněmovny. Tyto změny měly vždy výrazný dopad na výsledky voleb a směřování naší země. Za poslední tři dekády můžeme v našem prostředí vysledovat tyto studené puče vždy, když se po dvou obdobích mění vlády z levicové na pravicovou a naopak (nebo přesněji ze středopravé na středolevou a naopak).

Hned historicky první studený puč se odehrál při zrodu samostatné existence České republiky v roce 1992, kdy se rozdělovalo Československo, což byla uměle vyvolaná krize tehdejšími vrcholnými politiky Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem. Následující rok (1993) nakonec došlo ke kolapsu Československa a to i přes to, že se nikdo občanů tehdejšího státu na nic neptal. Při takto důležitém aktu zániku republiky a vytvoření jiných států mělo totiž být demokraticky vyhlášeno referendum. K tomu ale nedošlo a byl antidemokraticky vytvořen první studený puč, který znamenal založení této neblahé tradice.

Studené puče mají svůj materiální základ v divoké privatizaci státního majetku. Po řadě skandálů tohoto charakteru došlo k druhému studenému puči v roce 1997, který se nazývá „sarajevským atentátem“ na tehdejšího premiéra Václava Klause. Tato krize, která vycházela z rozporů mezi politickými frakcemi v ODS, vyústila v rozpad vlády a vypsání předčasných voleb v roce 1998. Pučistům se sice nepodařilo prosadit, ale došlo ke konci Klausovy neoliberální vlády a k nástupu sociální demokracie.

Třetí studený puč se datuje do roku 2006, tedy do doby, kdy se konaly volby do Poslanecké sněmovny. Od roku 1998 vládla středolevá koaliční vláda pod vedením ČSSD a pravicová politická reprezentace toužila po moci. Jelikož hrozilo, že ČSSD opět volby drtivě vyhraje, čtyři dny před volbami se objevila tzv. Kubiceho zpráva, v níž plukovník Kubice uváděl, že organizovaný zločin prorůstá do státní správy, která v té době byla pod vládou ČSSD. Bylo ukázáno především na tehdejšího premiéra Jiřího Paroubka, který měl být potenciálním viníkem tohoto procesu. Zpráva silně poznamenala volby, které nakonec skončily volebním patem, byť je ČSSD vyhrála. Nakonec se ale moci chopila neoliberální vládní koalice pod vedením ODS s pomocí přeběhlíků. Po volbách Kubiceho zpráva vyšuměla do ztracena.

Čtvrtý studený puč má řada lidí ještě dobře v živé paměti. Byla to kauza tehdejšího premiéra Petra Nečase a šéfky Úřadu vlády Jany Nagyové, dnes Nečasové, v roce 2013. Zde můžeme pozorovat úzké zapojení bezpečnostních a informačních služeb do tohoto puče. Nebýt totiž jejich informací, těžkooděnci by na Úřad vlády nepřišli. Studený puč přinesl své výsledky: kolaps vlády a opět se konaly předčasné volby, aby se poté s výsledky puče pracovalo ještě po nějakou dobu, až se postupně na něj zapomnělo a poté se vytratil do ztracena po několika soudech s manželi Nečasovými.

Pátým a zatím posledním studeným pučem je současná kauza kolem Vrbětic v roce 2021. Opět se tato kauza objevuje ve chvílích, kdy se blíží volby do Poslanecké sněmovny a opět je to po dvou volebních obdobích, kdy vládla jedna část politického spektra, nyní konkrétně středolevá vláda ANO, ČSSD s podporou KSČM. Také do tohoto puče přímo i nepřímo vstupují zpravodajské služby, které pomocí médií (více, než kdy dříve) vytvářejí svoje pojetí pravdy. BIS poslední dobou vysílá různé indicie a to zejména novinářům. Dnešní studený puč je ale nesmírně nebezpečný, protože má silný mezinárodní rozměr. Všechny předešlé puče takový rozsah neměly, vždy se jednalo především o naši tuzemskou záležitost, přestože určité mezinárodní pozadí tam bylo rovněž přítomno.

Můžeme jen odhadovat, co se stane v letošních volbách, ale vše nasvědčuje tomu, že současný probíhající studený puč jménem Vrbětice má za cíl zdiskreditovat současné vládnoucí vrcholné politiky, kteří chtějí multilaterální politiku spolupráce se všemi významnými zahraničními partnery: EU, USA, Čínou, Ruskem a dalšími. To ovšem jednostranně proamericky orientovaná pravicová opozice odmítá. Především jde o pokus o diskreditaci ČSSD, aby v nadcházejících volbách nezískala potřebných minimálních 5% a už se nedostala do Poslanecké sněmovny. Tím by po volbách ANO nemělo koaličního partnera a nemohlo by už znovu vytvořit středolevou vládu. Nástup pravice by byl patrně nevyhnutelný.

Každopádně také v současném studeném puči můžeme pozorovat definiční prvky, které se objevily v předešlých pučích: kauza s různými podezřeními a spekulacemi vytváří mediální hysterii a snahy o diskreditaci vládnoucích politiků a jejich stran za účelem jejich neúspěchu v nadcházejících sněmovních volbách. Nyní za pomoci zpravodajských služeb situaci využívá a zneužívá pravicová politická scéna, která po dvou volebních obdobích v poslanecké opozici už touží po moci. Výše uvedené případy českých studených pučů ukazují, že se cyklicky opakují po dvou volebních obdobích Poslanecké sněmovny. Od vzniku České republiky se staly tradiční stabilní součástí naší politické scény v rámci boje o moc. Marek Hrubec v této souvislosti připomíná Masarykovu tezi, která skutečně nečekaně platí i na tuto tradici: "státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily".