Mgr. Jan Klán

Rok 2022 byl rokem velkých gest. Vláda osvětového vůdce a premiéra Petr Fiala nám tehdy slavnostně oznamovala, že jsme se definitivně odpoutali od ruského plynu. Energetická emancipace! Hodnotová diplomacie! Morální vztyčený prst! Nebo možná prostředníček směrem k Vladimíru Putinovi. Ale když už se člověk jednou rozhodne být hodnotový, musí si to vytrpět – třeba i v pouštním emirátu.

Proto se letělo do Kataru. Země, která je známá nejen obřím plynovým bohatstvím, ale i tím, že lidská práva tam mají podobnou životnost jako sněhulák v Dauhá v srpnu. Ale nebuďme malicherní. Když jde o hodnoty, některé hodnoty se zkrátka musí na chvíli odložit do klimatizovaného salónku.

Tehdejší mise byla prezentována jako strategický průlom. Memoranda se podepisovala, ruce si tiskly, kamery běžely. O konkrétních kontraktech jsme se dozvěděli přibližně tolik, co o receptu na tajnou směs bylinek na posypání jistého amerického kuřete. Veřejnost slyšela hlavně to, že diverzifikujeme a že budoucnost patří LNG. Jaké objemy? Za jaké ceny? S jakými závazky? Inu – geopolitika je složitá věc, občane, to bys stejně nepochopil. Podobně jako to nepochopil tehdejší ministr průmyslu a obchodu, dnes zbytečný eurokomisař pro mezinárodní partnerství, o kterém nikdo nic neví, Jozef Síkela z korupčního hnutí STAN.

A teď střih do roku 2026.

Spojené státy americké vedou ozbrojený konflikt proti Íránu. Hormuzský průliv se znovu stal geografickým pojmem, který zvládnou vyslovit i ti, kdo si jinak pletou LNG s LDN. Trhy reagují s takovou elegancí, že cena zkapalněného plynu vystřelila vzhůru rychleji než rakety v nočních zprávách.

A my? My máme přece zajištěný ten hodnotový plyn. Ten správný. Ten svobodný. Ideologicky čistý. Ten, který se nečerpá z autoritářského Ruska, ale z autoritářského Kataru – což je samozřejmě úplně jiný druh autoritářství, jak nás kdysi ujišťovali experti na nuance.

Je pozoruhodné, jak se z velkolepé teze „nikdy více závislí na Rusku“ stala skromnější realita „závislí jinak a dráž“. Opravdu jsme se odřízli – to se musí nechat. Jen jsme při tom tak nějak zapomněli, že energie není morální kategorie, ale komodita, která si ráda dělá, co chce. A když ji přepravujete v tankerech přes půl planety, bývá citlivá na výbuchy v regionu.

Otázka, jak dopadla katarská jednání z roku 2022, dnes zní skoro akademicky. Byly smlouvy dlouhodobé? Byly ceny fixované? Nebo jsme si jen symbolicky plácli a skutečnou cenu nechali na milost budoucím konfliktům? V roce 2026 už je to vlastně jedno. Účty za energie totiž chodí velmi konkrétní a velmi nemorální a to včetně cen u čerpacích stanic.

A tak si můžeme zazpívat:

Dobrý den, LNG, prostě welcome,
tak jsme se konečně dočkali,
dobrý den, LNG, já ti tleskám,
kámoši usárnou mávali.

Vyřiď tam prosím do vesmíru,
vyřiď tam mezi hvězdama,
že chcem žít nadál s každým v míru,
radši však šijeme U Sama.

Možná jsme si tehdy opravdu mysleli, že děláme strategický tah století. Možná jsme jen vyměnili jednu závislost za druhou, o něco vzdálenější, o něco dražší a o něco citlivější na geopolitické turbulence.

Každopádně máme dnes alespoň jasno v jedné věci: když už člověk zpívá „Dobrý den, LNG“, měl by si předem přečíst ceník. A ideálně i mapu.