Mgr. Jan Klán

V poslední době veřejný prostor rozvířila vystoupení náčelníka Generálního štábu AČR generála Řehky. Debata, která se kolem nich rozpoutala, je potřebná. Otázka však nestojí jen tak, zda máme silnou armádu. Podstatnější je, jakou armádu chceme, komu má sloužit a pod jakou demokratickou kontrolou má fungovat.

Armáda bez skutečné civilní kontroly                                            

Jedním z dlouhodobých problémů české obranné politiky je slabá a nekonzistentní civilní kontrola. Ministři obrany se střídají, koncepce se přepisují, priority mění podle aktuální politické módy i alianční poptávky. Vzniká prostředí, kde profesionální vojenské velení získává nepřiměřený vliv na definování vlastních úkolů i potřeb.

Z levicového pohledu je to nebezpečný trend. Armáda v demokratickém státě nesmí být autonomním aktérem, který si sám určuje rozsah svých ambicí a zároveň požaduje stále vyšší podíl veřejných prostředků. Obrana je věcí celé společnosti, ne korporátního zájmu vojenské instituce.

Militarizace versus sociální bezpečnost

Tlak na další navyšování vojenských výdajů přichází v době, kdy stát čelí hlubokým sociálním problémům: krizi bydlení, podfinancovanému zdravotnictví, oslabování veřejných služeb či rostoucím nerovnostem. Rozhodnutí vydávat desítky miliard navíc na zbrojní projekty není technickou otázkou — je to politická volba o prioritách.

Bezpečnost přitom není jen otázkou tanků a stíhaček. Skutečná bezpečnost zahrnuje:

stabilní zdravotnictví,

funkční sociální systém,

odolnou infrastrukturu,

energetickou soběstačnost,

kvalitní vzdělávání,

důvěru občanů ve stát.

Investice do sociální soudržnosti mají často větší dopad na dlouhodobou stabilitu země než nákup další vojenské techniky.

Expediční logika a zájmy aliance

Transformace armády směrem k expedičním operacím byla dlouhodobě ospravedlňována alianční solidaritou. Z levicového hlediska je však legitimní ptát se, zda tyto mise skutečně přispěly k bezpečnosti obyvatel České republiky, nebo spíše naplňovaly geopolitické strategie silnějších hráčů.

Závazky v rámci NATO samozřejmě existují. Ale i v aliančním rámci by měla probíhat demokratická debata o tom, jaké závazky přijímáme, zda jsou realistické a zda odpovídají zájmům občanů, nikoli pouze vojenským plánovacím tabulkám.

Armáda a civilní úkoly

Diskuse o tom, zda se má armáda podílet na ochraně kritické infrastruktury, civilní obraně či zvládání krizí, by neměla být vedena ideologicky, ale věcně. Levicový přístup zdůrazňuje, že bezpečnostní politika musí být komplexní a koordinovaná.

Namísto přenášení odpovědnosti mezi institucemi je třeba budovat silné veřejné složky – policii, hasiče, civilní ochranu – a zajistit jejich dostatečné financování. Pokud stát investuje miliardy do obrany, nemůže zároveň šetřit na složkách, které řeší každodenní bezpečnost lidí.

Riziko uzavřené profesionální struktury

Plně profesionální armáda má své výhody, ale také rizika. Uzavřené instituce mají tendenci vytvářet vlastní hierarchie loajality, mocenské vazby a vnitřní kulturu, která může být vzdálena civilní společnosti.

Levicová tradice vždy varovala před nadměrným posilováním ozbrojených složek bez odpovídající demokratické kontroly. Historie Evropy opakovaně ukázala, že nekontrolovaná militarizace společnosti může ohrozit samotnou demokracii.

Kolik zbrojení je dost?

Argument o „okně tří až šesti let“ pro zásadní přezbrojení vytváří atmosféru naléhavosti, která může sloužit jako nástroj k ospravedlnění mimořádných výdajů bez dostatečné veřejné kontroly. Zkušenosti však ukazují, že zbrojní zakázky jsou často zpožděné, předražené a zatížené netransparentností.

Levicová kritika se proto neptá, zda mít armádu, ale:

Jak efektivně jsou prostředky využívány?

Kdo kontroluje zakázky?

Jaký je skutečný přínos pro obranu území?

A co je alternativní náklad — co by mohly tyto prostředky přinést v oblasti sociální stability?

Bezpečnost jako veřejné dobro

Bezpečnost není jen absence války. Je to schopnost společnosti fungovat i v krizi — ekonomicky, sociálně i institucionálně. Silný stát není ten, který má nejdražší výzbroj, ale ten, který má odolné veřejné instituce a důvěru občanů.

Armáda má své nezastupitelné místo v obraně proti vnějším hrozbám. Neměla by se však stávat symbolem národní identity ani hlavním příjemcem veřejných investic na úkor jiných oblastí.

Pokud má Česká republika čelit nejisté budoucnosti, potřebuje vyváženou bezpečnostní politiku:

demokraticky kontrolovanou armádu,

silné veřejné služby,

sociálně soudržnou společnost,

a otevřenou veřejnou debatu o tom, co skutečně znamená bezpečí.

Teprve pak si můžeme odpovědět na otázku: Kam kráčíš, armádo — a s kým vlastně jdeš?