Olympijské hry jsou vždy svátkem všech sportovců, ale také diváků. Ne jinak tomu bylo v případě skončené olympiády v jihokorejském Pchjongčchangu. Všichni očekávali úspěchy a nádherný divácký zážitek. Pro diváky však nastalo mírné zděšení, když veřejnoprávní televize sdělila, že odvysílá „pouze“ 190 hodin z tohoto sportovního svátku. Nicméně jako konzument veřejnoprávní služby jsem očekával (myslím, že nejen já), že televize bude přenášet mnohem více hodin. Nicméně většinu vysílacích práv získala soukromá společnost a veřejným televizím (po celém světě) zbyly jen oči pro pláč. Otázkou tedy zůstává, zda je dobře, že většinu vysílacích práv vlastní soukromá společnost, která na tom vydělává nemalý kapitál a stal se z toho pro ni byznys. Soukromá společnost vysílací práva totiž z logiky věci získá vždy, protože vlastní více kapitálu. Dnes je olympiáda ryze komerční záležitostí, kde se točí ohromné množství kapitálu. Chudák zakladatel moderního pojetí olympijských her Pierre de Coubertin. Tento muž to totiž takhle nemyslel. Ať je tento velikán rád, že se dnešní doby nedožil.

Dnešní sportovci, kteří se dostanou na olympiádu jsou (bohužel) profesionálové, kteří dělají svoji práci a jsou za ni slušně zaplaceni (někdy až moc a stávají se z nich superhvězdy, které ani nejsou speciálně zdaněny. Stejný princip panuje v případě menších hvězd – například v showbyznysu). Na druhou stranu je jejich vysoká odměna náklad za to, že se z nich již v mládí stanou invalidé. Lze to shrnout následovně: jedná se o tvrdě vydělané peníze za vynikající exhibice v „cirkuse“ zvané olympiáda. Je tedy evidentní, že kapitál ovládl i takový sportovní svátek jako je olympiáda. Vládnou bohužel peníze, jde jen a jen o kšeft. Do pozadí ustupuje ona touha zvítězit pro vlast. Jen abych měl nějakou tu medaili. Dnes se vše přeneslo do ryze kapitálové podoby. V dobách starověkého Řecka bývala olympiáda ryze apolitická. Dokonce se kvůli jejímu konání přerušovaly války.  Dnešní olympiáda je součástí politiky a také informačních a hlavně dopingových válek. To je dle mého názoru špatně, protože opět se nám ukazuje, jak kapitál vše deformuje.

Ať už s mým názorem souhlasíte nebo ne, tak se zkuste zamyslet nad tím, zda je dobře nebo špatně, že i do sportovního svátku pronikl kapitál a válka? Přeci se na olympiádě mají ukázat různí sportovci a třeba i pokořit nějaký ten rekord. Jenže v globalizovaném světě se ukazuje, že spíše vítězí skrytá dopingová válka. Je to o tom, že já dokážu za každou cenu ještě víc a vidinou je velký kapitál.  Ze všeho uvedeného tedy plyne, že si i soukromá (bohužel) televize zaplatí vysílací práva a vede tak skrytou válku za oslabení pozice veřejnoprávních médií, aby je mohla nahradit. Veřejnoprávní médium by ale právě v případě významných sportovních událostí mělo být preferováno. Jenže dnes je všechno odporný kšeft. Nemá to s původním sportem nic společného. To ale bohužel nezměníme, protože kapitalismus je založen na penězích a co je nejhorší, tak na neregulovaných penězích. Ty posléze pronikají i do míst, kde buď nemají co pohledávat nebo mají být zastoupeny v menší míře.

Před několika dny sklidil obchodní řetězec Kaufland ostrou kritiku za interní nařízení, které se dostalo na veřejnost. Interní nařízení říkalo, že jeho zaměstnanci mají konec s pitím na prodejně. Cituji přesně z interního nařízení: „Jídlo a pití se s okamžitou platností smí konzumovat výhradně na společenské místnosti nebo kuřárně.“ V nařízení se dále uvádí, že již neexistují žádné výjimky a nařízení se vztahuje i na pokladní, pult, informace. Z toho by plynulo, že například pokladní by musela přerušit pracovní výkon jen proto, aby se mohla jít napít. Absurdní interní nařízení sklidilo ostrou kritiku na sociálních sítích typu facebook a donutilo Kaufland vydat dementi, kde to částečně popírá. Prý nařízení vyšlo omylem a to kvůli chybě. Chyby se samozřejmě dějí, ale v tomto případě se zřejmě snaží řetězec o něco úplně jiného. Podobné případy totiž známe ze zahraničí. Například z USA nebo Velké Británie.

To, že jsou díky globálnímu kapitalismu očesávána zaměstnanecká práva co nejvíce, není nic nového. Dalšímu rozmachu kapitalismu totiž překáží jakákoliv práva a regulace. I když ve všech zemích existují různé typy zákonů, které chrání zaměstnance, tak se buď všelijak očesávají nebo překrucují. V některých případech se vykládají jak se to hodí nadnárodní korporaci (rozuměj kapitálu). Tím, že by se zaměstnancům vzalo jejich právo na pitný režim, který se musí dodržovat, tak by bylo popřeno základní právo. Nicméně kapitalismus dnešního typu se zavádět taková pravidla vůbec neštítí, protože mu jde o ještě větší a rychlejší obrat. Stačí se podívat na kapitalistickou logiku pokladní: pokud nebude mít možnost se napít, tak se bude pořád věnovat zákazníkovi a to z důvodu většího (i rychlejšího) obratu zboží a kapitálu. Otázkou zůstává, zda taková nařízení vydává náš tuzemský management nebo management vrcholový (zahraniční).  Ať tak nebo tak, tak nařízení je absurdní a lidsky (morálně) nepřijatelné. Jenže ze zahraničí známe děsivější případy.

Například společnost v USA, která zpracovávala drůbež nutila své zaměstnance nosit plenkové kalhotky. Zamezovala jim chodit na toaletu a to jen proto, aby měla firma větší obrat a zisk. Naproti tomu například britská společnost Sports Direct zašla ještě dále a podrobovala zaměstnance osobním prohlídkám nebo zavádění ostrého osobního hodnocení na bázi negativních černých puntíků. Vše v zájmu rozmachu kapitálu a rozšiřování fenoménu levné práce (ta hlavně vyhovuje kapitálu). To se postupně přesunulo i do našich podmínek a tuto skutečnost poodhalila Saša Uhlová. Ukázala nám to, co existuje, ale často si nechceme připustit. Takže interní nařízení obchodního řetězce je sice právně v pořádku, protože může upravit místa, kde se může konzumovat, ale omezovat někoho v pitném režimu je nemorální. Dle mého názoru zkouší obchodní řetězce (a jimi vlastněný kapitál) kam až může zajít. V této fázi se sociální síť, kde se ono nařízení začalo široce šířit, zachovala jako zpětná vazba a pomohla k tomu, aby Kaufland vše uvedl na pravou míru.

S postupujícím omezováním zaměstnaneckých práv však zcela jistě nebude dlouho trvat, kdy nějaká společnost přijde s něčím podobným. Podotýkám, že se nejedná o první případ. Prekérní zaměstnání (vesměs ale všechna zaměstnání), která jsou nejvíce zranitelná právě těmito nařízeními, vyhovují rychlejší akumulaci kapitálu a to je špatně neboť zde člověk figuruje jako oběť a otrok zároveň. Kapitál se tak nebojí zavádět i věci, které jsou buď na hraně zákonnosti nebo za hranou morálnosti. Vše to prostupuje až do morku kostí a běhá lidem mráz po zádech čeho všeho je kapitál (a jemu podřízený management) schopen. Z tohoto důvodu je nutné jasně stanovit kapitálu pravidla (např. zvýšením vlivu odborů) a ne jej nechat svévolně vládnout.

Před nedávnem se do švýcarského Davosu sjely elity současného globalizovaného světa. Od amerického prezidenta Donalda Trumpa, až po našeho předsedu vlády v demisi Andreje Babiše. Na tomto místě se každý rok schází všechny špičky světa, aby debatovaly nad budoucností našeho světa a planety. S čím dál větším znepokojením ale sleduji, že i když se zde sjedou všichni známí a neznámí, tak se vlastně nic neděje. Na fóru se pronesou aktuální data a možný další vývoj. Sem tam zazní kritické hlasy, které říkají, že je něco v nepořádku a poté se všichni zase pokojně rozjedou do svých domovů. Ne jinak tomu bylo v letoším roce. Nicméně letošní ročník tohoto fóra byl o něco málo jiný. Odlišný byl v tom směru, že zde více, než kdy jindy, zaznívaly kritické hlasy a to hned na úvod onoho rokování.

Indický premiér hned v první den jednání varoval přítomné, že globalizace začíná ztrácet přitažlivost. Musím podotknout, že on jediný věděl, o čem mluví. Varoval totiž před protekcionismem, který ovládá současnou podobu globalizace. Rovněž nezapomněl zmínit neblahý stav současného světa. Indický premiér však nemluvil jako kritik globalizace, ale její obhájce. Má totiž obavu, že když globalizace bude pozastavena nebo utlumena, tak na tom nejvíce prodělá jeho země. Má pravdu. Pokud by se globalizace utlumovala, tak nejvíce na tom budou tratit velké země, které jsou nyní v rozmachu. Ať už se jedná právě o Indii, Čínu nebo třeba USA. Je zde vidět první náznak paniky elit.

Elity, které  nastartovaly globalizaci si jsou vědomy, že pokud by došlo k její regulaci, tak na tom začnou tratit. Nicméně se zvyšující se nerovností mezi lidmi k tomu bude muset dříve nebo později stejně dojít. Globalizace nám sice přinesla řadu výhod z hlediska propojení světa a jeho dostupnosti, ale na druhou stranu vytvořila nespravedlivý systém v rámci odměňování a přerozdělování kapitálu či bohatství. Touto nespravedlností vzniká jev, kdy jsou některé země neúměrně bohaté a ještě více k sobě koncentrují kapitál z periferních oblastí. Místo toho by se ale mělo bohatství rozdělovat rovnoměrněji, aby z něj měli prospěch všichni obyvatelé planety. Tohle se ale elitám nelíbí a proto začínají panikařit, když si začínají skupovat různé ostrovy nebo místa, kde nebudou dosažitelné nebo si stěžují na různých ekonomických fórech.

Ukrýt, schovat se mimo dosah „obyčejných“ lidí. To je sen mnohých superboháčů a lidí, kteří ovládají současný svět. Chtějí se vyhnout hněvu „neprivilegovaných“. Chtějí být mimo reálný svět, který vytváří a ovlivňují, protože v něm číhají různá nebezpečí. Nejedná se o nebezpečí ryze lokální, ale právě globální. Všichni jsme postiženi stejně. Ať už jde o přelidnění lidstva, nemoci nebo globální oteplování. To vše jsou rizika, která sdílíme všichni naprosto stejně. Elity nevyjímaje. Snad právě proto se snaží najít na naší planetě místa, kde toto nehrozí. Zaseli ale vítr a nyní sklízí bouři.

Realizátorům současné podoby globalizace se nelíbí regulace volného trhu a různá opatření proti nárůstu konzumu. Není divu, protože přicházejí o nemalé zisky. Jenže závislost na konzumu nás všechny žene ke konečnému problému kterým je ničení přírody a celé naší planety. Z tohoto důvodu je potřeba konzum regulovat. Je sice hezké, když všechno máte na dosah, vše si můžete koupit, ale položte si otázku: za jakou cenu? Tuto otázku nevyřešilo ani Davoské ekonomické fórum, kde si vlivní postěžovali, jiní si zase potřásli pravicí a řekli jak jsou dobří. Nikdo však nezmínil konečnou fázi globalizace, která bude ve znamení ještě více zničeného světa, světa nerovností, násilí a bojů o nerostné bohatství nebo vodu.

Proběhlé volby do Poslanecké sněmovny si nesou stín pochybností. Někteří lidé pochybují o tom, že skutečně tak drtivě vyhrál Andrej Babiš, jiní pochybují o tak velkém propadu levice. Nikdo však nečekal, že se zjistí tak veliké pochybení při samotném sčítání hlasů přímo ve volebních místnostech. Narážím zde na to, že se ve Středočeském kraji pochybilo při sčítání preferenčních hlasů v případě ODS. Jednalo se o pana Martina Kupku, který kandidoval na 31. místě jejich kandidátky a jen tak tak se podle prvních výsledků do sněmovny nedostal. Místo něj se tam dostal Petr Bendl. Jelikož byly výsledky napadeny, tak muselo dojít k přepočítávání hlasů a světe div se (nebo raději nediv) výsledky v rámci preferenčních hlasů byly značně odlišné.

Při přepočítávání vzorku Nejvyšší správní soud zjistil, že panu Martinu Kupkovi nebylo přičteno přes 100 preferenčních hlasů. Co bylo ale ještě horší, tak Petru Bendlovi bylo neprávem přičteno přes 400 preferenčních hlasů! Pokud jde o pana Kupku, tak to by se dalo vysvětlit tím, že jeho jméno bylo na zadní straně volebního lístku a snáze tak šlo přehlédnout. U Petra Bendla je to ale podivné, protože ten kandidoval na 4 místě kandidátky ODS. Tato věc ukazuje na to, že se jedná o systémovou chybu a že lze jednoduše svého „kamaráda“ lehce pošoupnout v pořadí na kandidátce. Ze zjištěných věcí a zkušeností plyne jedno ponaučení: je nutné změnit systém voleb, protože jak je nastavený, tak může být snadno zneužitelný právě při fyzickém sčítání hlasů. Všichni měli velkou obavu, že dojde ke kybernetickým útokům a problém se najednou vyskytl někde úplně jinde. Je tedy nutné začít uvažovat o novelizaci volebního zákona.

Když se podíváme na systém udělování preferenčních hlasů, tak tento systém umožňuje voliči, aby preferoval své kandidáty. Tuto možnost je nutné zanechat, protože se jedná o jistý prvek přímé demokracie, kdy volič může zasáhnout do sestavené kandidátní listiny. Mnohem lepší variantou je konání jednodenních voleb. Chápu, že v našich podmínkách jsou dvoudenní volby jistou tradicí, ale doba je opět jinde. Věřím, že kdyby se konaly jednodenní volby, tak by dorazili všichni, kdo chtějí volit. Rovněž by odpadly problémy s tím, že se nejde dostat do volební místnosti druhý den atd. Nevyřeší se tím ale špatný přepočet preferenčních hlasů. Ten je potřeba řešit řádným proškolením lidí, kteří sedí u okrskových volebních komisí. Každý člověk je omylný a občas se stane chyba, ale nesmí být natolik velká jako v případě chybně udělených 400 preferenčních hlasů! Je tedy nutné dávat důraz na přesnost a nikoliv na rychlost. Ne nadarmo se říká dvakrát měř a jednou řež.

Další možností, o které je nutné začít uvažovat, je zavedení elektronických voleb pomocí dálkového přístupu. Samozřejmě nesmíme zavádět oba dva výše uvedené atributy najednou, ale postupně. Takže nejdříve jednodenní volby a poté klidně začít testovat volby elektronické – v některých státech Evropy to tak funguje.  Tento druh voleb by mohl využívat značný počet lidí. Chápu, že mnoho lidí k nim bude mít odpor právě proto, že mohou být poměrně lehce zmanipulovány kybernetickými útoky (chcete-li informační válkou). Je ale potřeba se o těchto věcech začít reálně bavit, protože žijeme v digitální společnosti, která je protkána sítěmi různého typu. Zcela jistě lze zabezpečit síť, která bude určena pro volby, natolik, aby odolala útokům hackerů. Není to jednoduché, ale i postupné krůčky jsou řešením. Pokud totiž nedojde k nějaké změně, tak zůstane stávající stav, který je nevyhovující a do budoucna se může stát, že soud klidně zneplatní celé volby.

O prohraných volbách z pohledu levice toho bylo již napsáno mnoho. Nyní začíná pokus o sestavení vlády pod vedením Andreje Babiše a již se začínají objevovat první náznaky, že tentokrát bude všechno jinak. Již před volbami bylo patrné, že „téměř“ všechny strany, které se dostanou do Poslanecké sněmovny nebudou s Babišem spolupracovat. Vytvořila se tak antibabišovská hráz. To v zásadě vede k tomu, že už se ani nikdo nesnaží vytvořit většinovou vládu, ale automaticky se vytváří vláda menšinová. Dokonce prezident Miloš Zeman upouští od zvyklostí, kdy od budoucích předsedů vlád byla požadována záruka minimálně 101 podpisů poslankyň a poslanců, kteří budou hlasovat pro důvěru. Nyní je opět všechno jinak a prezident již toto nepožadoval, takže se ve své podstatě hraje vabank a je téměř jisté, že menšinová vláda důvěru nezíská. Alespoň ne na první pokus. Zde vyvstává otázka, jak to bude dál. V lednu příštího roku jsou totiž prezidentské volby a pokud Miloš Zeman obhájí svůj post, tak teoreticky může menšinová vláda vládnout bez důvěry i nadále. Vytvořil by se tak precedent, který v našich podmínkách nemá obdoby a renomovaní ústavní právníci již říkají, že taková vláda by měla vládnout maximálně v řádu týdnů a ne měsíců.

Celé to je zapeklitá situace, kdy je ve hře dvakrát prezident a poté předseda sněmovny. Do toho všeho v Ústavě chybí jasné termíny do kdy vláda bez důvěry vlastně může vládnout. Je to ponecháno na určité volnosti. Ať tak či onak, tak se naše republika rozložením sil v Poslanecké sněmovně dostává do značné nestability. Nevím, zda český volič něco takového chtěl nebo předpokládal. Osobně mi přijde, že se dostáváme opět do období nestabilních vlád, tak jako tomu bylo po roce 2002, akorát to bude v opačném menšinovém gardu. Troufnu si tvrdit, že po nějakou dobu se bude vládnout v tandemu Miloš Zeman – Andrej Babiš. Pokud se na to celé podíváte s nadhledem, tak zjistíte, že se jedná o výborný tah Miloše Zemana, který tím říká, aby jej volili lidé, kteří ve volbách podpořili hnutí ANO. Celé to na mě takhle působí.

Mnoho lidí mně říká, že žijeme v Kocourkově. Něco na tom bude a stojí to za zamyšlení, protože ve své podstatě si sami nedokážeme řádně vládnout. Ústava se dlouho neaktualizovala. Jediná věc, která se do ní zakomponovala byla právě přímá volba prezidenta bez jasných pravomocí a pravidel. Zákonodárci to v oné době mysleli určitě dobře, ale nedomysleli důsledky. Na jedné straně se tak ozývají hlasy po úpravě ústavních pravidel, pravomocí prezidenta a na straně druhé je volání po ochraně hlavy státu. Obě dvě strany mají své pro i proti. Zcela jistě stojí za zvážení úprava prezidentských pravomocí, aby odpovídala přímo volenému prezidentovi a na straně druhé stojí za zvážení větší ochrana hlavy státu. Chápu, že se někomu nemusí líbit vyjadřování přímo zvoleného prezidenta, ale to je o respektování výsledků voleb. Pokud tedy chci do našeho právního řádu zavádět více přímé demokracie, tak ale musím respektovat výsledky voleb.