V roce 1990 se tehdejší prezident Václav Havel nechal slyšet, že Československo vyváželo komunismus s pomocí Semtexu. Dodával jej „zadarmo“ do zemí třetího světa a podporovalo tím různé revoluce. Havel to označil za absurdní.

Uběhlo třicet pět let a Česko se opět stalo vývozcem ideologie – tentokrát však „na té správné straně dějin“. Není to už Semtex, ale zbraně českého Coltu, co se stává symbolem nového exportu.

Demokracie z hlavně pistole

Co kdysi Havel kritizoval jako export násilí, dnes jeho politicko-kulturní dědicové nazývají „šířením demokracie“. Jenže v praxi jde o něco podobného: ideologie vyzbrojená municí.

Republikánský aktivista Charlie Kirk byl zastřelen z americké AR-15.

Bývalý prezident Donald Trump přežil útok – také z AR-15.

Slovenský premiér Robert Fico byl postřelen z pistole ČZ 75 – české výroby.

A při masakru na pražském náměstí Jana Palacha (FF UK) použil útočník David Kozák AR-10.

Zbraně se staly univerzálním jazykem „demokratického exportu“.

Pavlovská demokracie

Prezident Petr Pavel, jehož kandidaturu symbolicky zaštítil i zástupce Coltu, k tomu mlčí. Jeho „demokracie v první linii“ se totiž opírá o 9 mm argumenty. Není to Havlova poezie o „pravdě a lásce“, ale tvrdá realita zbrojního průmyslu.

Absurdní je, že zatímco Havel kritizoval export ideologie balený v Semtexu, dnešní garnitura slaví export zbraní jako triumf moderní demokracie. Rozdíl není v prostředcích, ale v rétorice.

Zbraně místo slov

Když se na Pražském hradě hovoří o obraně hodnot, není to už jazyk nenásilí. Je to jazyk vojenských smluv, zbrojních zakázek a „předsunutých linií“. Demokracie se stala rukojmím vojensko-průmyslového komplexu, jehož zájmy se překrývají s politickými proklamacemi o „správné straně dějin“.

Lži o Semtexu se kdysi posloužily k překreslení minulosti. Mlčení o Coltu dnes slouží k legitimizaci přítomnosti. Mezi tím je přímá kontinuita: pravda a láska se proměnily ve střelný prach a mosazné nábojnice.

Lžím a nenávisti z Hradu, STAČILO!

Od profesionálních zpravodajských služeb se očekává, že jakožto tajné služby chrání jim svěřený výsek bezpečnosti a nepůsobí na veřejnosti, natož aby diktovali voličům, co si mají myslet. Bezpečnostní informační služba (BIS) má chránit bezpečnost státu, nikoliv zasahovat do politické soutěže. Když se ale její představitelé občas rádi vystavují na veřejnosti a dávají svá omezená moudra do veřejného prostoru, nepůsobí to jen komicky, ale ruší to tajný charakter zpravodajských služeb.

                                                                                     
Když ředitel BIS Koudelka nechává v médiích publikovat svá dramatická prohlášení, že „to, co Rusové dělají na Ukrajině, by dělali i u nás“, vstupuje na velmi tenký politický led. Co to má znamenat v kontextu probíhajících předvolebních kampaní? Jen chaotický projev, nebo varování občanům, nebo ovlivňování jejich politických postojů před volbami?

Pokud ředitel BIS tvrdí, že existuje přímá hrozba ruských aktivit na českém území, měla by jeho služba být schopna vládě a dalším orgánům ukázat fakta. Pokud zpravodajci skutečně disponují důkazy o plánovaných násilnostech, jde o závažnou informaci, která patří na stůl vládě a bezpečnostním orgánům – nikoliv na předvolební prezentaci v podobě mediálního vystoupení. Jinak by se totiž nabízelo nepříjemné vysvětlení: že se potenciálně BIS staví do role, která pomocí strašení a zveličování nepodložených hrozeb zasahuje do vnitřní politiky.
Takové jednání by nebylo ochranou demokracie, ale jejím podkopáváním. Historie nám ukazuje, jak nebezpečné je, když se tajné služby snaží formovat volební prostředí. Rumunsko nedávno čelilo skandálu, kdy zásahy bezpečnostních složek otřásly regulérností voleb.

Doufejme, že se Česká republika teď nevydává podobným směrem. Namísto nestranného střežení bezpečnosti by se BIS neměla prezentovat jako vůdčí politický aktér, který veřejnosti předkládá „jediný správný výklad“ reality.

V kontrastu působí situace v Maďarsku, kde se tamní kontrarozvědce nedovoluje vyprávět do médií politizované fantazie. Selhání zpravodajských služeb by jinak bylo nebezpečně blízko tomu, co se jmenuje studený puč. Ne násilným převratem, ale postupným oslabováním demokratické soutěže skrze manipulaci veřejného mínění. Pokud mají volby zůstat svobodné, musí se politici i veřejnost ptát: plní BIS skutečně své zákonné poslání, nebo chce přebírat vedoucí úlohu ve státě jako garant „správného politického myšlení“? Demokracie nestojí na zastrašování občanů, ale na jejich svobodné volbě. Doufejme, že blížící se sněmovní volby nebudou narušeny nevhodnými zásahy.

Od svého založení v roce 1949 NATO nikdy nebylo o „sebeobraně svobodného světa“. Bylo to také o impériích, ilegálních válkách, koloniích, a jejich postupném rozkladu. Ačkoli dnešní mapa aliance vypadá impozantně – 32 členů a přes miliardu obyvatel – realita původní aliance byla ještě větší, jen jinak.

Zmenšování aliance (1949–1990)

Když NATO vzniklo, připojila se k němu nejen samotná Francie, Velká Británie či Nizozemsko, ale s nimi automaticky i jejich kolonie a závislá území. V praxi to znamenalo, že NATO v roce 1949 zahrnovalo části Afriky, Karibiku, Pacifiku i Asie. Francouzská severní Afrika, britské koloniální državy nebo nizozemská Indonésie se tak fakticky ocitly pod „atlantickým deštníkem“.

Jenže jak postupovala dekolonizace, aliance se zmenšovala. Maroko, Alžírsko, Ghana, Indie, Singapur – všude, kde padala vlajka impéria, NATO ztrácelo svůj teritoriální rozsah. V 60. a 70. letech 20. století tak aliance přišla o většinu svého „globálního“ dosahu a redukovala se de facto na Evropu a severní Ameriku.

Paradoxně tak v době vrcholu „studené války“ mohutnosti NATO územně ubývalo. Na konci 80. let minulého století sice aliance disponovala 16 členy, ale už zdaleka ne impérii, která kdysi garantovala.

Růst po roce 1999

Obrat přišel až po rozpadu Sovětského svazu a celého východního bloku. V roce 1999 vstoupilo do NATO Polsko, Česko a Maďarsko – první státy, které patřily do sféry vlivu Sovětského svazu. Následovala expanze na Balkán, do Pobaltí, a nakonec i do Skandinávie, s Finskem (2023) a Švédskem (2024). Počet členů se zdvojnásobil. NATO se stalo největší vojenskou aliancí v historii nejen svou silou, ale i geografickým rozsahem.

Nemůžeme se tedy divit dnešním obavám ze strany Ruska, které se musí cítit rozpínavostí NATO zcela jistě ohroženo. Ostatně všechny útoky na tento stát, případně Sovětský svaz, vždy přišly ze západu. Pokud pomineme šarvátky s Japonskem (Chalchyn gol) nebo Čínou (Ussuri), které měly jen lokální dosah. Navíc ujištění, že se po rozpadu Varšavské smlouvy nebude NATO rozšiřovat, vzalo za své. Zejména ve vztahu rozšiřování paktu směrem na východ.

Zatímco dříve se aliance „scvrkávala“ úměrně úpadku evropských impérií, po roce 1999 rostla díky připojování států, které kdysi patřily do jiné sféry vlivu. Tento růst není jen vojenský, ale i politický: rozšiřuje se definice „Západu“ a s ní i představa, že NATO je de facto civilizační projekt.

Války, které nebyly vyhrány

Na papíře jde o nejsilnější vojenský blok dějin. Přesto má NATO jednu velkou trhlinu: nikdy žádnou válku nevyhrálo jako aliance a často se spolupodílelo na ilegálních válkách.

V Koreji (1950–53) se účastnily členské státy, ale šlo o koalici pod vlajkou OSN, nikoli NATO.

Ve Vietnamu bojovaly Spojené stát – členský stát NATO.

V Afghánistánu (2001–21) se sice NATO poprvé formálně angažovalo, ale konečný výsledek byl odchod a posléze návrat Tálibánu.

V Iráku (2003) šlo o „koalici ochotných“, nikoli o alianci jako celek.

V Libyi (2011) NATO sice bombardovalo, ale nepřineslo stabilitu a zemi ponechalo v chaosu.

NATO tedy působí spíše jako politická značka legitimity než jako vojenský nástroj vítězství. Jednotlivé státy mohou v jeho rámci či vedle něj vesele válčit bez odpovědnosti, ale aliance jako celek se proměnila spíš v organizační rámec než v reálnou „armádu Západu“.

Kritický paradox

Z levicového pohledu je dnešní NATO paradoxní projekt. Přežilo dekolonizaci, i když bylo původně koloniální aliancí. Přežilo konec studené války, i když ztratilo původního nepřítele. A přežívá i vlastní vojenské neúspěchy, protože se opírá o hegemonii USA a politickou víru menších států, že členství poskytuje pojistku. Jenže ona pojistka je pouze na papíře a nikde není napsáno, že ostatní členské země přijdou té druhé na pomoc. Jako příklad nám může posloužit válka mezi dvěma zeměmi NATO, které mezi sebou vedly spor o Kypr (Turecko a Řecko). Přišel snad někdo jednomu nebo druhému na pomoc?

Aliance, která se nejprve zmenšovala s úpadkem impérií, dnes roste na troskách jiného impéria – sovětského. Přesto její vojenská bilance zůstává slabá. Nevyhrává války, pouze se jich „účastní“. To ale možná vystihuje i její skutečnou funkci: udržovat politickou jednotu Západu, nikoli vítězit na bojišti. Ostatně NATO mělo být rozpuštěno počátkem 90. let 20. století, když se rozpouštěla Varšavské smlouva. Vstup České republiky do paktu NATO byl ryze politický krok a nikdo se nikoho z občanů neptal v referendu, což byla zásadní chyba.

Evropská unie opět předvedla, že digitální suverenita je krásný sen, který však realitu rázně připomíná jen na PowerPointových prezentacích v bruselských konferenčních místnostech. Předsedkyně Evropské komise Ursula Leyenová (psáno bez antidemokratických aristokratických "von der") to pocítila na vlastní kůži – přesněji na vlastní přistávací podvozek – když její letadlo nemohlo v neděli přistát kvůli výpadku amerického GPS signálu na bulharském letišti. Ano, čtete správně: paní šéfová evropského superprojektu jménem „digitální autonomie“ musela nakonec přistát v Plovdivu … s pomocí papírové mapy.
Podle Financial Times za výpadkem stálo rušení GPS signálu, což je problém, který v poslední době trápí nejen letectví, ale i přehnaně sebevědomé geopolitické projekty. Výsledek? Letadlo s hlavou Evropské komise muselo improvizovat jako v osmdesátých letech, kdy byly mapy ještě z papíru a Evropa snila o sjednocení, nikoliv o satelitní závislosti na USA.

Když „Evropská autonomie“ závisí na satelitním systému USA

Je to trochu symbolické. Předsedkyně Komise, která se pravidelně bije v prsa s frázemi o „strategické autonomii“ Evropy, „digitální nezávislosti“ a „technologické suverenitě“, musela nouzově přistát proto, že EU stále spoléhá na americký GPS systém. V době, kdy má EU vlastní satelitní navigační systém Galileo, který byl dlouhodobě slibován jako evropská odpověď na GPS, je to trochu jako kdyby kuchař Michelinské restaurace šel po práci do fastfoodu, protože mu doma nefunguje sporák.
Nabízí se otázka: kde je systém Galileo? Odpověď: vždy „těsně před dokončením“. Od roku 2003 slyšíme, že Galileo bude „už brzy“ plně funkční. Rok 2025 je tu ... a letadlo s předsedkyní EU přistává s pomocí technologie, kterou dnes najdete maximálně v muzeu vedle faxu a Windows 95.

Vazalství 2.0 – servilita jako strategie?

Celý incident ukazuje nejen technologickou nepřipravenost, ale i geopolitickou servilitu EU vůči USA, jak se naposledy ukázalo v červenci, kdy vedení EU přijalo vysoká cla stanovená Trumpem a EU sama žádná cla recipročně nezavedla. V době, kdy přestane fungovat satelitní systém USA ve východní Evropě kvůli bezpečnostním prioritám (kvůli konfliktu na Ukrajině), Evropa jen pokrčí rameny a přizpůsobí se. Není to náhodou právě tato závislost, kterou se EU snaží léta odstranit? Leyenové doslova i politicky obrazně vypadla navigace USA a evropskou neměla.
Máme tu zábavný paradox: předsedkyně Komise, která káže o „zeleném přechodu“ a „digitální revoluci“, přistává s mapou na klíně jako starý pilot-dobrodruh. Jen chyběla scéna, kdy se ptá stevardky, jestli někdo nemá buzolu a tužku.

Papírové mapy: nový symbol digitální vyspělosti?

Možná bychom měli přehodnotit pojetí evropské technologické nezávislosti. Zapomeňte na 5G, AI nebo kvantové počítače. Evropa už vlastní jednu spolehlivou, udržitelnou a bezpečnou navigační technologii: papírové mapy. Nehacknutelné, bez výpadků, ekologicky rozložitelné.
Kdo ví, třeba bude příště Leyenová distribuovat mapy po evropských letištích jako součást nové iniciativy „Digitální Evropa – Offline verze“. Tak to dopadá, když paní předsedkyně Leyenová ochutnala důsledky své vlastní medicíny servilního chování vůči USA.

Kdybychom měli prezidenta měřit podle počtu státnických vystoupení, kritických projevů k vládě a jasných postojů proti korupci, pak by Petr Pavel sotva prolezl pod limitem. Kdybychom jej ale posuzovali podle počtu kilometrů na motorce, nebo podle toho, kolik hluku nadělá jeho projížďka v závodním autě ve stylu NASCAR, pak by už dávno vedl žebříček „nejrychlejší hlavy státu střední Evropy“.

Místo aby občas vládě profoukl výfuk, zastavil nebo aspoň přibrzdil její korupční zlozvyky a upozornil na klientelistické přehřívání motoru, raději sám přidává plyn – a jede vstříc další společenské tichosti. Jeho podpisy pod zákony jsou automatické jako razítko v pojišťovně. Proto se mu v kuloárech začalo přezdívat prezident Gummini – gumový muž, který se přizpůsobí každé zatáčce bez škrábance.

Když se kolem něj valí kauzy typu Dozimetr nebo Stoka, slyšíme jen tiché vrnění motoru v dálce. Mlčí. Jako by snad jeho největším politickým činem bylo přezouvání pneumatik. A zatímco občané platí daně, on a jeho manželka – hradní Pávková, alias první dáma v doprovodu luxusního 95 tisícového „pávkovného“ – se projíždějí po světových bulvárech. Státnická reprezentace se u nich zjevně rovná brm, brm, úsměv do kamery, večírek, zpátky na trať.

Půlka mandátu je pryč, a prezident Gummini zatím dokázal jen to, že je prezidentem tichým, hovořící hlasem ve stylu řád a klid. Tichým, poslušným a hlavně vyhýbajícím se jakémukoli politickému střetu. A tak si dnes můžeme položit otázku: máme na Hradě prezidenta, nebo jen gumovou figurínu v kožené bundě, která si myslí, že státnictví voní benzínem? Brm, brm…