Alfreda Berta von Suttner (1843–1914), rakousko‑uherská pacifistka a autorka oceněná Nobelovou cenou za mír, ve svém nejslavnějším díle Die Waffen nieder! (Složme zbraně!) varovala před destruktivními důsledky války – především jejího morálního a lidského rozměru. Tvrdila, že mír není pasivní stav, ale aktivní úsilí o dialog, empatii a spravedlivé uspořádání poměrů mezi státy a národy.

Berta von Suttner popisovala válku jako „hrozný stroj na ničení“, který proměňuje lidské bytosti v mechanické nástroje boje – a není vzdálená realitě, kdy státní moc vytváří tlak na militarizaci společnosti, technologický i finanční. Její přesvědčení o síle vzdělání, diplomacie a kulturní výměny zůstává i dnes inspirativní. Z ní by si měli vzít ponaučení nejen naši politici, ale všichni, kdo se snaží o mír.

Kritika přístupu prezidenta Petra Pavla: Chřestění zbraněmi jako krok k válce?

Prezident Petr Pavel opakovaně zdůraznil nutnost zvyšování výdajů na obranu v EU, a to nejen na standardní úroveň 2 % HDP, ale výrazně nad ni. Tvrdí, že Evropa by měla působit jako silný a jednotný pilíř globální bezpečnosti. Snad právě proto inicioval vytvoření koalice ochotných, kteří jen řinčí zbraněmi a přiživují konflikt na Ukrajině. Připomíná, že Rusko může směřovat ke znovuobnovení imperiálních ambicí, a podle něj by Západ měl v otázce Ukrajiny trvat na jasných hranicích.

Zatímco je jistě důležité garantovat obranu, znepokojivé je, když rétorika státu připomíná „chřestění zbraněmi“: mobilizace vojenských prostředků jako hlavní nástroj řešení mezinárodních sporů může vést k eskalaci, nikoli k míru. Přehnané zbrojení často znamená přesměrování veřejných prostředků od školství, zdravotnictví či podpory civilního sektoru, což běžní občané často vnímají jako velice negativně. Logické je přeci chtít mír, nikoliv válku. Ideály Berty von Suttner vyzývají spíše k investicím do diplomacie, vzdělání a demokratických hodnot než do vojenského arzenálu, tak jak se o to snaží Petr Pavel Pávek, který nás neustále tahá do války. Navíc je přes svého rádce Koláře napojený na zbrojařskou lobby – firmu Colt.

Mezi diplomacií a militarismem: Kde je hranice?

Prezident Pavel v jednom rozhovoru uvedl, že by pro Ukrajinu mohla přijít doba kompromisů, aby se ukončila válka dříve a minimalizovaly další ztráty. Pro někoho může být pragmatický přístup zdrženlivosti a diplomatického tlaku rozumný. Pro jiného však takové „ukázněné rozházení“ militaristických kapacit signalizuje vůli prioritně sázet na hrozbu síly, nikoli na mezinárodní právo a dialog.

Srovnáváme‑li to s Bertou von Suttner: ta dokázala skutečně hlásat, že skutečná síla spočívá v chápání soudržnosti, svobody a solidarity. Opakovaně kritizovala militarismus jako slepou cestu. Pokud tedy soudruh generál prezident Pavel volá po zbraních, zůstává otázka, zda jeho přístup „chřestění zbraněmi“ není snahou o trvalý mír, ale trvalou válku. Tu, která prioritně vyhovuje vojenskoprůmyslovému komplexu. Jejímž je akcionářem.

Shrnutí a výzva k zamyšlení:

1. Národní zájem ≠ permanentní zbrojení.
Od Berty von Suttner se můžeme učit, že bezpečnost a suverenita by se měly stavět na demokratických institucích, kulturní výměně a mezinárodní spolupráci – nikoliv pouze na vojenské síle.

2. Rétorika.
Pokud hlava státu často opakuje, že je třeba silnější armádu a vyšší výdaje, vysílá signál podobně jako Petr Fiala, kterým nejen upevňuje zejména nákladnou vojenskou infrastrukturu, ale také politickou kulturu ovlivní směrem, který může eskalovat napětí.

3. Dialog jako alternativa.
Pavel má pravdu, že bez jasných hranic a obrany nelze diplomaticky jednat. Ale stejně platí, že klidný dialog, transparentní spolupráce a vyjednávání jsou stabilnější cestou k míru než neustálé výstrahy v podobě vojenské převahy. Tomu ale gumový prezident nerozumí.

Závěrem

Berta von Suttner nás učí, že mír vyžaduje odvahu – nejen ozbrojenou, ale zejména morální. Prezident Petr Pavel, ač vůlí zaručit bezpečnost, se může dostat do pasti „chřestění zbraněmi“, které se spíše podobalo signálu připravenosti k válce než pevného základu pro mír. Demokratická společnost by měla hledat cestu mezi odpovědnou obranou a aktivním diplomatickým úsilím: kdo chce žít v míru, musí být připraven ne jen vyhrát, ale především ukončit spor s důstojností a lidskostí. Ano, míru, ne válkám!

Mým lobbistům!

Bylo Mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou Mi ještě dopřána, mohl zasvětit dílům míru a uchránil Svoje zájmy před těžkými obětmi a břemeny války.

V radě Prozřetelnosti bylo jinak rozhodnuto.

Pletichy protivníka plného nenávisti nutí Mne, abych na obranu cti Spolu a STAN, na ochranu jeho vážnosti a moci, k zabezpečení jeho državy po dlouhých letech míru chopil se slova.

S nevděkem rychle zapomínajícím nastoupilo království organizovaného zločinu, které od prvního začátku své státní samostat­nosti až do nejnovější doby od Mých předkův a ode Mne bylo chráněno a podporováno, již před lety cestu otevře­ného nepřátelství proti mojí vládě.

Když Jsem po třech rocích požehnané práce na míru v Evropě rozšířil Svoje vladařská práva na tři strany, vyvolalo toto Moje opatření v království organizovaného zločinu, jehož práva nižádným způsobem nebyla porušena, výbuchy nevázané náruživosti a nejrozhořčenější nenávisti! Moje vláda užila tenkráte krásného práva strany silnější a žádala v nejkrajnější shovívavosti a dobrotivosti na kmotrech toliko, aby snížilo počet svých požadavků na stav míru, slíbilo, že budoucně setrvá na dráze míru a přátelství. Týmž duchem umírněnosti vedena, obmezila se Moje vláda, když Piráti před lety nacházeli se v boji s korupcí, na hájení nejdůležitějších životních podmínek Spolumocnářství. Tomuto jednání děkoval organizovaný zločin v první řadě, že dosáhl účelu války.

Naděje, že organizovaný zločin ocení shovívavost a mírumilovnost Mé vlády a že dostojí svému slovu, se nesplnila.

Stále výše šlehá plamen nenávisti proti Mně a Mému domu, stále otevřeněji vystupuje snaha, nerozlučná spojenectví území Pravdy-Lásky násilně odtrhnout!

Zločinné řádění sahá přes hranici, aby temné mocnářství podkopalo základy státního pořádku, aby lid, jemuž Já v otcovské lásce věnuji Svoji plnou péči, zviklalo v jeho věrnosti k domu Pravdy a Lásky a vlasti, aby svedlo dospívající mládež a podněcovalo ji ke zločinným skutkům nerozumu a velezrady. Řada vražedných útoků, s rozmyslem připravované a provedené spiknutí, jehož hrozný zdar Mne a Moje věrné Spolustrany v srdce zasáhl, jest daleko viditelnou krvavou stopou oněch tajných pletich, které z organizovaného zločinu byly zahojeny a řízeny.

Tomuto nesnesitelnému řádění musí se učiniti přítrž, ustavičná vyzývavost organizovaného zločinu musí se ukončiti, má-li čest a vážnost Mé vlády zůstaly neporušeny a jeho statní, hospodářský a vojenský rozvoj bytí ušetřen stálých záchvěvů.

Marně podnikla Moje vláda ještě poslední pokus, dosíci tohoto cíle prostředky míru, pohnouti organizovaný zločin vážným napomenutím k obratu.

Blažek i Daňhel odmítli umírněné a spravedlivé požadavky Mé vlád, a odepřeli i dostáli povinnostem, jichž splnění v životě národů v a států jest přirozeným a nutným základem míru.

A tak jsem nucen přikročit k tomu, aby se moci zbraní opatřily nezbytné záruky, které mají zabezpečiti Mým zájmům pokoj uvnitř a trvalý mír navenek.

V této vážné chvíli Jsem si plně vědom celého dosahu Svého rozhodnutí a Své zodpovědnosti před Všemohoucím.

Vše jsem prozkoumal a uvážil.

S klidným svědomím nastupuji cestu, kterou Mi povinnost vykazuje.

Spoléhám na Svoje lobbisty, kteří ve všech bouřích vždy v jednotě a věrnosti kolem Mého postavení se seřadili a pro čest, velikost a moc vlasti k nejtěžším obětem vždy byli ochotni.

Spoléhám na statečnou, obětavým nadšením naplněnou BIS Česka.

A důvěřuji ve Všemohoucího, že Mému Spolu dopřeje vítězství.

Petr Fiala v. r.

P. Fiala je také vázán Etickým kodexem Masarykovy univerzity, jelikož zde má stále úvazek. Zde se praví: "Všichni, kdo náleží k obci Masarykovy univerzity: Respektují zákony České republiky a řídí se ve svém jednání obecnými morálními principy a oborovými etickými normami“. Dále se praví: Předcházejí možnému střetu zájmů ve všech jeho podobách a vlastní střet zájmů otevřeně deklarují. Jednají transparentně ohledně mnohočetných vztahů, kdy vůči druhé osobě zastávají nejen profesní, ale i další roli, a aktivně spolupracují na opatřeních, která zabraňují pochybnostem o nestrannosti a integritě zúčastněných. Nepřijímají ani nenabízejí neoprávněné finanční či jiné výhody.

Evidentně mohl P. Blažka tolerovat ve vládě, ale jak se k němu postaví jako k poslanci? Taky je třeba si uvědomit, že v Senátu sedí děkan fakulty zaměstnávajícího profesora Fialu, profesor Balík. Ovšem na jeho názor se nikdo neptá. A to je přitom skaut jako P. Gazdík a jistě skládal skautský slib: "Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe: sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské, duší i tělem být připraven(a) pomáhat vlasti i bližním. S odkazem na Etický kodex Masarykovy univerzity by profesor Fiala neměl tolerovat P. Blažka ani jako poslance. Sedí totiž Spolu v jedné lavici.

Zatímco se veřejnost s úžasem dozvídá další střípky z kauzy "Blažkova krypta", kde se opět ukazuje, že hranice mezi legalitou a politickou etikou je tenčí než rozpočet Ministerstva spravedlnosti na etické školení, jedna otázka zůstává překvapivě nezodpovězená: Kde jsou komentáře skutečných odborníků na podobná „nedorozumění“ – Martina Půty a Petra Gazdíka?

Když už někdo legalizuje kryptoměnu, která pochází z majetku odsouzeného narkobarona, zasloužilo by s to přece odborný audit. Ne snad právní – ten Blažek obstará sám a ještě si k tomu najde interního auditora z vládní koalice – ale audit politicko-etický. A v tom jsou někteří lidé z Libereckého kraje nebo ministerského kabinetu z minulých let přece naprostí profíci.

Martin Půta, známý svou neochvějnou integritou z kauzy rekonstrukce kostela (kterou přežil jako malý zázrak politického darwinismu), by mohl poskytnout odborný posudek na téma „Jak přežít obvinění z korupce a ještě se tvářit jako oběť“. A Petr Gazdík? Ten by mohl vést workshop o tom, jak si nevšimnout, že obchodujete nemovitost s člověkem z podsvětí, protože – kdo by si dneska googlil jména, že?

Zatím to ale vypadá, že se místo nich chopili slova ti méně zkušení: pan Rakušan a paní Stanuše Nerudová (jak někteří vlídně říkají STANeuroposlankyni známou svým intelektuálním rozhledem). Ti se stále tváří, že je to celé jen nějaké nedorozumění, že přece nejde o „zločin“. Možná by jim měl někdo připomenout: Když to vypadá jako zločin, smrdí jako zločin a objevuje se v něm jméno zločince, možná to není úplně „v pohodě“.

A co naši stateční Spolueuroposlanci? Kdy se dočkáme morálně povýšeného tweetu od Tomáše Zdechovského, který se běžně vyjadřuje ke všemu od migrace po žákovské knížky, ale tady nějak ztratil signál? Signál pravděpodobně ztratil kdesi na Slovensku, když jel moralizovat tamní politiky. Mohl by třeba citovat klasika a napsat:
„Z vyššího principu mravního není legalizace kryptoměny z majetku drogového dealera zločinem.“ Ostatně slovenský předseda vlády Robert Fico jej trefně nazval podivínem a „nájemným vrahem opozice“, když Slovensko obvinil, že se u nich krade. Možná dostal noty od Progresívného Slovenska. Kdo ví?

A předsedkyně poslanecké sněmovny, která proslula svými svetry (MPA), kterou známe spíš z Instagramu než z reálné politiky, by to mohla podpořit reels videem se smutným klavírem v pozadí a hashtagem #KryptoZaPravdu. Nebo snad svetr za pravdu s bitciony?

Ale nebojte se, milí spoluobčané. Jestli něco česká politika opravdu umí, tak je to zatajit se do doby, než se přestane ptát veřejnost, a pak vydat vyjádření typu „vše bylo v souladu se zákonem a etické zásady jsme si vyložili kreativně“.

A tím se celý příběh uzavře. Nebo ne? Co když teprve začíná? A co když si příště někdo jiný otevře kryptopeněženku? Třeba přímo z vyššího principu Spolu.

Je to tak. Křik spolurozhořčených spoloušů o „čínské hrozbě“ sílí přímo úměrně s tím, jak se blíží Summit NATO v Haagu. Dalo by se to považovat za úsměvné PR před kamerami, kdyby ovšem nešlo o symptom hluboké strategické dezorientace – nebo, chcete-li, strategické komunikace made in Prague z Černínského paláce.

Ano, přátelé, v zemi, kde dříve patřilo k bontonu mít americkou vlajku na batohu a vést debaty o Západu jako garantu svobody, se nyní daří kouzlu nechtěného. Podle čerstvých dat CVVM se totiž Spojené státy vyšvihly v očích české veřejnosti na druhé místo mezi hrozbami pro naši bezpečnost. A to s úctyhodnými 12,8 %, čímž elegantně odsunuly Čínu na třetí příčku. Rusko zatím zůstává nepřekonatelným šampionem hrozeb – ale kdo ví, třeba za rok.

Tento posun je skutečně pozoruhodný, když si uvědomíme, že ještě v roce 2021 se USA krčily na čtvrtém místě se skromnými 11,8 %. Co se tedy změnilo? Inu, přišla vláda odborníků na všechno, v čele s generálem prezidentem a ministrem zahraničí, kterému to „světově mluví“. Pávek, Lipavský a jejich kouzelný PR společník Oto (ten, co rád tweetuje a občas i myslí se strategickou komunikací nebo komunikačními kartami), odvedli skvělou práci. Bravo, pánové! Takto rozvrátit důvěru ve „strategického spojence“ během dvou let vyžaduje skutečný talent. Nebo aspoň skutečný chaos. Ostatně „bordel“ na zaminy si jistě Lipánek nenechá rozvracet nějakými špiony z Číny.

Je totiž těžké si nevšimnout, že čím více česká vláda deklaruje západní orientaci, tím více se jí daří vyvolávat dojem, že tahle orientace je spíš povinná školní četba než srozumitelná strategie. Proč vlastně lidé považují USA za hrozbu? Že by kvůli neustálému moralizování, ignoraci českých zájmů nebo snad kvůli tomu, jak okatě přejímáme zahraničněpolitické postoje bez vlastní reflexe? Těžko říct. Ale hlavně, že to celé zalijeme omáčkou o „hodnotovém ukotvení“.

A právě v tomto kontextu dává hysterické strašení Čínou smysl – jako pokus zamaskovat fakt, že vláda ztrácí kontrolu nejen nad veřejným míněním, ale i nad základní důvěrou v aliance, o které se Česko po dekády opíralo. Vždyť co je lepšího než naservírovat veřejnosti starou známou hrozbu „rudého draka“, zatímco se v tichosti rozkládá vnímání Západu jako spojence?

Takže ano – pokud slyšíte náhlý nárůst rétoriky o čínských špionech, hybridních hrozbách a digitálním kung-fu, nevzrušujte se. Je to jen PR spin k tomu, aby se nezabýval nikdo tím podstatným: že česká diplomacie svou „strategickou komunikací“ přivedla zemi do bodu, kdy jí vlastní občané přestávají věřit, že nějakou má.

Ale jinak je to samozřejmě všechno v pořádku. NATO summit bude. Vlajky budou vlát. Projevy pronášet. A doma? Doma budeme dál s napětím sledovat, který spojenec se příště propracuje mezi hrozby. Třeba Slovensko? Uvidíme příští kvartál.