Když se dnes v českém veřejném prostoru mluví o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, často se tento čin redukuje pouze na osobu Leonida Brežněva (narozeného na Ukrajině) a anonymní „sovětské tanky“. Česká pravice ráda operaci líčí jako výhradně moskevský diktát, a někdy dokonce navozuje dojem, že šlo o jednotný čin „ruské armády“. Historická fakta ovšem ukazují složitější obraz. A ten je nepříjemný zejména proto, že řada hlavních velitelů invaze pocházela z území dnešní Ukrajiny.
Velitelé operace Dunaj a jejich původ
Ivan Ivanovyč Pavlovskyj (1909, Teremkovcy, Podolí – dnešní Chmelnická oblast, Ukrajina)
Armádní generál, hlavní velitel celé operace Dunaj.
Vasyl Filypovyč Margelov (1908, Jekatěrinoslav – dnes Dnipro, Ukrajina)
Velitel sovětských výsadkových vojsk (VDV).
Florian Siwicki (1925, Luck, tehdy Polsko, dnes Ukrajina)
Velitel polské 2. armády.
Jurij Andrejevič Naumenko (1915, Romny, dnešní Sumská oblast, Ukrajina)
Velitel 11. gardové armády.
Ivan Ivanovyč Jurpolskyj (1919, Potaš, dnešní Čerkaská oblast, Ukrajina)
Velitel 8. gardové armády.
Pět z klíčových velitelů invaze – včetně nejvyššího velitele Pavlovského – se narodilo na území dnešní Ukrajiny.
Operace Dunaj tedy nebyla jen „moskevským projektem Brežněva“, jak je nám neustále předkládáno rádoby odborníky z Ústavu pro studium totalitních režimů. Byla to akce celé sovětské vojenské struktury, v níž výrazně dominovali velitelé původem z Ukrajiny. Redukovat invazi na „ruskou“ je tedy historicky nepřesné.
Rumunská perspektiva: stín Pražského jara
Právě tuto šíři a mnohovrstevnatost invaze ukazuje i Mihai Retegan ve své knize 1968 – Ve stínu Pražského jara. Autor zdůrazňuje, jak Rumunsko – člen Varšavské smlouvy – odmítlo účast na okupaci. Nicolae Ceaușescu se dokonce veřejně postavil proti invazi a vyjádřil solidaritu s Československem.
Z rumunských archivů, které Retegan analyzuje, vyplývá, že invaze byla vnímána nejen jako sovětský tlak na Prahu, ale i jako ukázka dominance Moskvy nad ostatními „bratrskými“ státy. Rumunsko se ocitlo „ve stínu Pražského jara“, protože na jedné straně sdílelo obavy z československé liberalizace, na straně druhé se bálo vlastní sovětské intervence.
Tato perspektiva ukazuje, že i uvnitř socialistického bloku existovala pluralita názorů – a že Brežněv neměl zdaleka jednotnou podporu. To je další argument proti dnešnímu narativu, který vše zjednodušuje na „Brežněv a ruští tankisté“.
Navíc je nutné poznamenat, že na území tehdejšího Československa nebyla do roku 1968 cizí vojska. Na rozdíl od okolích zemí – vyjma Rakouska. Lze tvrdit, že by sovětská vojska dříve nebo později přišla, aby si udržela svoji sféru vlivu. Podobně jako to dělaly USA například ve Vietnamu v rámci své politiky „zadržování komunismu“. Svět byl v té době rozdělen na dva bloky dle výsledků druhé světové války. Jednomu bloku vévodily USA, tomu druhému SSSR. Intervence vojsk Varšavské smlouvy byla tedy ve své podstatě „bratrskou agresí“.
Dnes, v době války Ruska proti Ukrajině, se objevují snahy interpretovat dějiny tak, aby Ukrajina byla líčena jen jako oběť „ruského imperialismu“. Avšak dějiny roku 1968 ukazují i jinou stránku: Ukrajina byla pevně zapojena do sovětského vojenského aparátu a mnoho jejích rodáků neslo přímou odpovědnost za okupaci Československa. Jako příklad můžeme uvést otce bratří Kličků, jehož rodina žila v Mimoni.
To samozřejmě neznamená, že bychom měli vinu přenášet na ukrajinský národ jako celek – odpovědnost nesl sovětský systém. Ale připomíná nám to, že historie je složitější, než jak ji líčí dnešní ideologické narativy. Zejména odbor Strategické komunikace vlády (STRATKOM).
Operace Dunaj nebyla jen „ruská“ – byla to operace sovětská, vedená lidmi narozenými na Ukrajině, podřízenými moskevskému vedení, a současně odmítnutá jinými státy Varšavské smlouvy, především Rumunskem. Ignorovat tento obraz znamená podléhat zjednodušeným výkladům. A právě proti nim bychom měli být nejvíce ostražití. Nejen v době předvolební kampaně.
