Mgr. Jan Klán

Je to tak. Křik spolurozhořčených spoloušů o „čínské hrozbě“ sílí přímo úměrně s tím, jak se blíží Summit NATO v Haagu. Dalo by se to považovat za úsměvné PR před kamerami, kdyby ovšem nešlo o symptom hluboké strategické dezorientace – nebo, chcete-li, strategické komunikace made in Prague z Černínského paláce.

Ano, přátelé, v zemi, kde dříve patřilo k bontonu mít americkou vlajku na batohu a vést debaty o Západu jako garantu svobody, se nyní daří kouzlu nechtěného. Podle čerstvých dat CVVM se totiž Spojené státy vyšvihly v očích české veřejnosti na druhé místo mezi hrozbami pro naši bezpečnost. A to s úctyhodnými 12,8 %, čímž elegantně odsunuly Čínu na třetí příčku. Rusko zatím zůstává nepřekonatelným šampionem hrozeb – ale kdo ví, třeba za rok.

Tento posun je skutečně pozoruhodný, když si uvědomíme, že ještě v roce 2021 se USA krčily na čtvrtém místě se skromnými 11,8 %. Co se tedy změnilo? Inu, přišla vláda odborníků na všechno, v čele s generálem prezidentem a ministrem zahraničí, kterému to „světově mluví“. Pávek, Lipavský a jejich kouzelný PR společník Oto (ten, co rád tweetuje a občas i myslí se strategickou komunikací nebo komunikačními kartami), odvedli skvělou práci. Bravo, pánové! Takto rozvrátit důvěru ve „strategického spojence“ během dvou let vyžaduje skutečný talent. Nebo aspoň skutečný chaos. Ostatně „bordel“ na zaminy si jistě Lipánek nenechá rozvracet nějakými špiony z Číny.

Je totiž těžké si nevšimnout, že čím více česká vláda deklaruje západní orientaci, tím více se jí daří vyvolávat dojem, že tahle orientace je spíš povinná školní četba než srozumitelná strategie. Proč vlastně lidé považují USA za hrozbu? Že by kvůli neustálému moralizování, ignoraci českých zájmů nebo snad kvůli tomu, jak okatě přejímáme zahraničněpolitické postoje bez vlastní reflexe? Těžko říct. Ale hlavně, že to celé zalijeme omáčkou o „hodnotovém ukotvení“.

A právě v tomto kontextu dává hysterické strašení Čínou smysl – jako pokus zamaskovat fakt, že vláda ztrácí kontrolu nejen nad veřejným míněním, ale i nad základní důvěrou v aliance, o které se Česko po dekády opíralo. Vždyť co je lepšího než naservírovat veřejnosti starou známou hrozbu „rudého draka“, zatímco se v tichosti rozkládá vnímání Západu jako spojence?

Takže ano – pokud slyšíte náhlý nárůst rétoriky o čínských špionech, hybridních hrozbách a digitálním kung-fu, nevzrušujte se. Je to jen PR spin k tomu, aby se nezabýval nikdo tím podstatným: že česká diplomacie svou „strategickou komunikací“ přivedla zemi do bodu, kdy jí vlastní občané přestávají věřit, že nějakou má.

Ale jinak je to samozřejmě všechno v pořádku. NATO summit bude. Vlajky budou vlát. Projevy pronášet. A doma? Doma budeme dál s napětím sledovat, který spojenec se příště propracuje mezi hrozby. Třeba Slovensko? Uvidíme příští kvartál.