Po třech desítkách let, kdy je v naší zemi nastolen kapitalismus, který můžeme nazývat neoliberálním, je nutné začít bilancovat. V dnešní době již dávno vyprchaly vize z roku 1989 s jednou výjimkou a tou je neustálá ochrana demokratických práv jednotlivých občanů. Alespoň to neustále slýcháme z úst pravicových politiků. Prý je nutné neustále chránit demokracii a svobodu. Z povrhu zemského zmizela jiná práva – sociální, společenská či veřejná. Absence řádně fungujícího právního státu vede k tomu, že se společnost identifikuje s nestabilními věcmi, jako je například korupce. V 60. letech minulého století byla v kurzu teorie konvergence. Tedy určité sbližování Východu a Západu. Jednalo se o pokus, kdy se měly vzít dobré věci z obou systémů (socialismus a kapitalismus) a vytvořit takový fungující koncept, který by přinesl prospěch naprosto všem a to bez ohledu na to, z jaké společenské vrstvy daný člověk pochází. Jenže tato teorie krachla pod tlakem normalizace v našich podmínkách a neoliberalizace v těch západních. Vše to poté vedlo k nástupu nového systému po roce 1989. Ten namísto toho, aby si vzal z minulého systému to dobré, tak si přivlastnil to špatné. No a z kapitalismu jsme převzali také špatné věci, takže se vlastně nacházíme v situaci, kdy nastává kapitalistická normalizace.
V první dekádě porevoluční euforie dostal náš stát několik tvrdých lekcí, kde tou nejvážnější byla privatizace veřejného prostoru pod taktovkou globálních institucí jako Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka. Souběžně s tím přišlo vytvoření takového právního státu, kde jsou trestány jen malé ryby, které se podílejí nebo podílely na těch největších tunelech. Obyčejný člověk se poté nestačí divit, co vše se kolem něj odehrává. Normálním se tedy stalo různé odklánění peněz, daňové prázdniny a postupná privatizace sociálního státu a jeho převedení do soukromých rukou. Jak je postupně (často nenápadně) oslabován veřejný prostor, tak dochází k odlivu kapitálu pryč z našeho území. Na daně se nahlíží jako na nějaký trest, ale již nikomu nedochází, že je to základní regulační prvek, jak řídit kapitál.
Po druhé světové válce lidé věřili v lepší budoucnost. Měli dokonce i vizi. Ta byla jak na Východě, stejně i na Západě. Vždy se jednalo o podobný koncept, kdy na jedné straně existovala snaha vytvořit socialismus a na straně druhé fungující sociální stát kapitalistického typu. Tento střet vyvrcholil rokem 1989, kdy selhala jedna ze světových soustav. Příčiny byly jak vnitřní, tak vnější. Poukazování na negativa minulé doby vedla k legitimizování disfunkčních věcí v novém systému, který byl vytvořen jen pro ty vyvolené.  Jednalo se o bývalé veksláky, zelináře, vedoucí lahůdek atd. Ze všech těchto „vyvolených“ se posléze stali lobbisté, kteří nenápadně utvářeli politiku do dnešních dní. Pro příklady nemusíme chodit daleko – Dalík, Janoušek nebo Rittig. To jsou jen některá jména, která jsou skloňována v oblasti lobbingu.
Slovo normalizace znamená návrat k původnímu. V mém případě normalizaci nenormálního chápu tak, že nastal návrat k původnímu kapitalismu, tak jak byl představen v 19. století. Jen s tím rozdílem, že dnes žijeme v jeho globální verzi. Nenormálními věcmi, které jsme si za posledních třicet let osvojili z tohoto systému, jako privatizaci všeho, pojišťování se proti riziku atd., jsme se ocitli v kleštích. Na jedná straně oněch kleští je nadnárodní kapitál a na straně druhé právě ona negativa současného systému, které jej drží pohromadě. Jedině nahrazení fungujícího právního státu ve smyslu, že zde budou nastavena jasná pravidla pro všechny, kdo je bude vymáhat a kdo kontrolovat s jasnými sankcemi, nás posléze vyvede z krize, kterou sice nevnímáme, ale pohybuje se neustále s námi, stejně i kolem nás.
 

Během posledních třech desítek let jsme byli svědky různých životních osudů. Rozpadů států, válek, teroru. Vše se odvíjí od chvíle, kdy reálně selhal model socialismu, který zde byl utvářen do pozdního roku 1989. Utvrzení mnohých lidí, že socialismus páchá jen zlo, dnes vede k tvrzení, že vůči současnému systému není alternativa. Jenže pokud se podíváme na sovětský model socialismu z hlediska ekonomiky, tak zjistíme, že se ve své podstatě jednalo o státní kapitalismus. Z toho plyne, že zločiny, které měl páchat stalinismus, jsou vlastně zločiny kapitalismu a to podobně jako vyhlazování původních obyvatel Ameriky. Svět, který se už před notnou dobou hroutil, od sebe očekával, že se vrhne do západní Evropy, která prý o něj stála. Jenže nic nebylo růžové, jak se zdálo. Západní Evropa stála jen o trhy „druhého“ světa, aby mohla vyvážet přebytky všeho, co západní kapitalistická ekonomika produkovala. V centrálně řízeném hospodářství totiž nastával problém se zásobováním, byť jsme jako Československo, bylo v mnohém soběstačné. Toto soukolí se později zadrhlo a dalo tušit, že nastane změna.
Nastal život po něm – po socialismu. Kapitalismus se neobjevil náhodou. Shodou okolností zde byl již připraven z doby budování socialismu, který se spíše podobal určitému modelu sociálního státu západu, jen s tím rozdílem, že zde existoval dohlížející a trestající stát. Jak již jsem nastínil výše, tak na sovětský model socialismu můžeme nahlížet jako na určitý druh kapitalismu, protože obsahoval mnoho jeho prvků. Navíc k socialismu měl minulý systém stále poměrně daleko, protože dělnická třída nevládla a k zániku státu se nijak neschylovalo. Vládnoucí aparát, který neměl a nemá nic společného s klasickou marxistickou filosofií, byl ustaven jen proto, aby řídil společnost. Navíc se dnešní pohledy na onu dobu různí, protože dle některých byla dobrá, podle jiných špatná. Při zpětném pohledu zjistíme, že v roce „nula“, tedy v roce 1990, kdy se konaly první „svobodné“ volby, přišlo první rozčarování. Ve veřejném prostoru nastalo horečné přejmenovávání ulic, odstraňováni soch a památníků. Řada pomníků začala chátrat nebo se vytrácela zcela nenápadně, aby neexistovala žádná připomínka „života před ním“. Jako kdyby doba budování jiné společnosti, která byla postavena na výborné myšlence, ale špatné realizaci, v sobě měla jen samé negativní věci.
V životě po něm jsme mnozí příliš pozdě pochopili, o co „vítězům“ z roku 1989 vlastně jde. Nestačili jsme se divit, jak se společné (nebo spíš státní) vlastnictví rychle ocitlo v soukromých rukou a bylo převedeno na lukrativní kapitalistické podniky, aby se rychle zapomnělo na dělnickou třídu a těžký průmysl a zemědělství začalo jít ladem. Ocitli jsme se v „nové době“, kdy začala být normální beztrestnost, korupce a zahálka. Tato nová doba přetrvává do dnešních dní, kdy absence státního aparátu, který má plnit roli dohlížitele a případně trestat za porušení pravidel, zapříčiňuje mylný výklad slova demokracie. Tento, dle některých, nejlepší model vládnutí dnes ale zapříčiňuje nástup různých populistických hnutí. Nastává krize demokracie, která byla započata už ale krátce po zrodu života po něm.
Již od ustavení demokratických principů, kdy došlo k odklonu od myšlenek socialismu, bylo jasné, že se demokracie vytvořila jen pro některé. Máme sice svobodné volby, můžeme se svobodně vyjadřovat a mlčky sledovat, co se kolem nás v rychle se měnícím světě děje, ale ve své podstatě jsme stále uzavřeni v historické bublině, kterou nemůžeme překonat. Neustále se nám totiž vrací klišé z doby před rokem 1989 „proletáři všech zemí spojte se“, které dnes pozbývá platnosti a bylo modifikováno v klišé dnešní doby „kapitalisté všech zemí spojte se“. Život, který nastal po něm, je jiný, než býval před ním. Je plný absencí, neúplností, rychlostí, vyčerpání, vyhoření. Vše se před 30 lety uskutečnilo jen proto, abychom dnes mohli „prý“ žít jiný život. Ten bez závazků a pravidel, abychom i jiným státům ukázali, v čem jsme přeborníci – v tunelování. Dnes se jen můžeme podivovat nad tím, proč se vše odehrálo tak snadno a jak je možné, že jsme se ocitli v době nerovností, násilí, neinformovanosti, polopravd a nebezpečí.

Čím dál více mladých lidí začíná chápat, že dnešní systém plodí nespravedlnosti. Jednou takovou nespravedlností je nedostatek, přímo nedostupnost levnějšího bydlení. Mladí lidé se proto čím dál více uchylují k tomu, že u rodičů zůstávají i hluboko přes třetí dekádu jejich života, protože si prostě bydlení nemohou dovolit. V této souvislosti je nutné poznamenat, že většina mladých lidí, kteří vidí problém v současném modelu kapitalismu, ale volí ty politické strany, které ještě více roztáčí kola kapitalismu směrem k větším nerovnostem. Jedná se o zajímavý paradox, ale ve finále zjistíme, že i když mladí lidé na současný systém nadávají, tak jej ve finále pomáhají legitimizovat, protože jim přináší soukromé statky, které si může každý člověk dovolit. Samozřejmě za úplatu. Zde narážíme na problém s dostupným bydlením. Mladí lidé se buď musí často do konce života zadlužit, nebo platit přemrštěné nájemné. Když je tedy bydlení pro mladé lidi nedostupné, tak vyvstává otázka, proč nevolí raději změnu systému směrem k socialismu, komunismu nebo státnímu kapitalismu? S největší pravděpodobností je to z důvodu rezignace na možnost systémové změny a víra v neviditelnou ruku trhu, která vše sama vyřeší ke spokojenosti všech. Jak je nám již několik dekád tvrzeno.
I přes všechny peripetie se ale nabízí několik možností, jak opět zabezpečit dostupné bydlení, případně zastropovat výši nájemného. Někdo může namítnout, že nelze regulovat oblast, soukromého podnikaní v oblasti bydlení. Jenže pokud soukromý sektor účelově šroubuje ceny bydlení do astronomických výšin, tak je nutné, aby příslušné vlády začaly konat. Nebály se kupříkladu městské vlády v Berlíně a Barceloně. V obou dvou městech se začal prohlubovat problém s dostupným bydlením, a proto tamní vlády sáhly k systémové regulaci, kdy v jednom případě zastropovaly maximální nájemné a v druhém případě se začala regulovat oblast se sdílenou ekonomikou, která se nazývá Airbnb. Právě možnost dělat byznys a pronajímat své byty libovolně jak se komu zachce, vede k tomu, že neuvěřitelně rostou ceny nemovitostí jako celku, protože každý chce utrhnout z koláče maximum.
Zajímavou oblastí je vytváření dostupného bydlení formou výstavby obecního (státního) bydlení. Nejedná se o žádný nový vynález, protože tato forma výstavby byla v našich podmínkách hojně využívána před rokem 1989. Po mocenském převratu ale došlo k odklonu a velké privatizaci bytového fondu, stejně i veřejného prostoru. Důsledky tohoto počinu vidíme dnes právě ve vztahu k mladým lidem a nemožnost utáhnout vlastní bydlení. Pamatujme však na to, že obecní (veřejné) lze regulovat jeho zřizovatelem ve veřejném zájmu. V soukromém sektoru se totiž jede dle logiky „nech běžet“ a „vytřískat“ ze všeho maximum a nehledí se napravo, nalevo. Všude se jako přízrak vznáší vidina vysokého zisku. Vysoké nejemné, přemrštěná cena za bytovou jednotku nebo dům vede k tomu, že mladým lidem je cenově dostupné bydlení zapovězeno a stává se pro ně utopií, kdy jim systém říká, že si mohou pořídit byt, ale již jim nedává možnost si jej pořídit, protože je nespravedlivě odměňuje za práci. Možná nejen mladí lidé prozřou a budou chtít návrat veřejného bydlení, protože jinak jim zbývá buď neustále bydlet u rodičů, případně se zadlužit nebo v horším případě bydlet na nějaké ubytovně. Kapitál nám pomalu začíná přerůstat přes hlavu a je nutné s tím začít něco dělat. Dřív, než bude pozdě.

Otázka problému revoluce roku 1989 a následné transformace, je stále velice živá. V dnešní době dochází ke dvěma výkladům oné minulosti – revoluční a transformační. První zmíněná říká, že revoluce přišla rychle, znenadání a trvala v řádu několika dní. Došlo prý ke zlomu, který ovlivnil další směřování tehdy ještě socialistického Československa. Jenže v době před 30 lety nic nenasvědčovalo tomu, že by k nějaké radikální změně mělo dojít. Konec léta roku 1989 byl poměrně klidný, až na události 21.8., kdy se konaly demonstrace k připomínce intervence vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V listopadu to ale přišlo, nespokojenost přetekla. Jenže posléze začala revoluce požírat své děti, když se vymkla kontrole. Nastala nenávratná transformace, která byla v mnoha ohledech likvidační. Ta zejména postihla oblast průmyslu, ale i zemědělství. Jedná se o věci, jejichž ozvěny vnímáme do dnešní doby. Byť už je to téměř tři dekády nazpět. Lze tedy usuzovat, že revoluce vždy směřuje k nějaké transformaci, ale může to být také obráceně. Tedy, že pozvolnou transformací nakonec docílíme revoluční změny. Jelikož dnes neexistují podmínky pro konání nějakého revolučního střetu, tak je aspoň nutné požadovat transformaci dnešního systému, který z lidí dělá „nemrtvé“. Takové lidi dnešní kapitalismus, o kterém se v době převratu roku 1989 ani nesnilo, potřebuje pro svoji legitimitu. Jsme totiž neustále v nekonečném procesu inovací, internetu, ale i konzumování populární kultury.
Neustále se všude říká, že doba před rokem 1989 byla zlá, špatná, že šla proti lidem. Zde musíme jasně říci, že doba nebyla černobílá, tak jak nám ji předkládají buď média, nebo neoliberální politici typu Víta Rakušana. V době před rokem 1989 byla období, která byla špatná, a dokonce se jednalo o období (zejména 50. let), kdy byli lidé často perzekuováni. Pak byla i období relativního uvolnění a uvědomění si, že předchozí vývoj nebyl zrovna ideální. Kritika se vyskytovala zejména v šedesátých letech a posléze v letech osmdesátých. Systém, který na konci osmé dekády dvacátého století selhal po všech stránkách, vykazoval trhliny již nějakou dobu. Z minulosti je tedy nutné se poučit.
Nemyslím si, že dnešní doba by směřovala k nějakému zásadnímu zlomu. Určitá ekonomická krize může přijít kdykoliv a naše čím dál větší závislost na virtuální ekonomice, vede jen k tomu, že náš svět ovládají různé algoritmy, které se šíří po internetové síti. Dnešní systém sice rovněž vykazuje trhliny, stejně jako končící systém před 30 lety, ale stále je pozoruhodně stabilní. Neviditelná ruka trhu vládne dnem i nocí a nikomu zřejmě nevadí rostoucí ceny základních potravin. Byť na to všichni nadávají. S tím souvisí otázka, proč se v masovém měřítku nedemonstruje proti zdražování, které určuje právě neviditelná ruka trhu? Je to z prostého důvodu: nikomu se nic nechce měnit a to i tehdy, když nejsme se současným stavem společnosti spokojeni. Je to zdánlivý paradox, když nám současný systém v některých oblastech vadí, ale v jiných mu pomáháme získat legitimitu. Podobné to bylo před 30 lety. Téměř všichni nadávali na společenský systém, ale v konečném důsledku všichni udržovali jeho legitimitu.
Nic se ve spojení minulost – současnost nezměnilo. Doba je v řadě oblastí podobná době pozdního socialismu, akorát je postavena na hlavu. Tedy, že místo silnějšího státu zde máme soukromé korporace a podniky, nejistotu a narůstající rizika. Jedná se o diametrálně odlišný svět, než který končil na konci 80. let 20. století. Právě přesun rizik od státu směrem k občanům, je výsledkem oné transformace a ta je přímo odpovědná za to, že se lidé chovají jako nemrtví. Je na čase, aby začala probíhat transformace od kapitalismu neviditelné ruky směrem ke státním regulacím. Možná tomu napomůže nějaká krize, případně i sami lidé, kteří místo legitimizování současného systému začnou proti systému aktivně vystupovat. Podobně jako před 30 lety.

Nic není jako dřív, nic není, jak bývávalo. I takhle můžeme charakterizovat současné proměny nejen naší společnosti, která se mění od finanční krize roku 2008 i s mírnou konjunkturou v posledních letech. Je nadmíru jasné, že dojde k poklesu, recesi a krizi. Jedná se totiž o cyklické vývoje kapitalismu a v globální ekonomice se tento vývoj nejen zrychluje, ale jeho negativa jsou několikanásobná. Bez ohledu na to, jak budeme danou krizi definovat, tak zjišťujeme, že dochází k postupné oligarchizaci západních společností. Ta je spojena s chybějícím smysluplným politickým bojem mezi konkurenčními myšlenkami o spokojený život občanů. Jako kdyby se vypařil radikální rozdíl mezi pravicí a levicí. Po roce 1989 se mnozí politici vyhýbali jednostrannému zaměření na třídy. Do pozadí tímto krokem ustoupily výrazy jako dělnická třída, vykořisťovatelé, vykořisťovaní, kapitalisté, komunismus, socialismus atd. Namísto toho se do popředí levicové politiky dostaly nové značky, které měly levici pomoct získat volební úspěch. Vše se mělo točit kolem pojmů jako rasa, pohlaví, národnost, sexuální orientace atd. Tento model měl být proti stalinské ortodoxii, která tolik deformovala socialistické hnutí, použit jako hojivá náplast. Mělo se přejít k novému projektu radikální demokracie a držet krok s novými sociálními hnutími. Zejména feministkami nebo aktivistů za práva homosexuálů nebo ochránci životního prostředí. Jenže proti tomuto novému pojetí levice v globalizované době se postavili zejména ochránci tradičních národních hodnot, kteří se rekrutují z řad pravicových populistů.
S migrační krizí se otevřela otázka státní suverenita zejména v těch zemích jako Řecko nebo Itálie, které dávají důraz na národní tradice. Toho obratně využívají pravicoví populisté, kteří bojí na poplach proti těm, kdo jsou v menšině nebo jsou „nově příchozí“. V současné době žijeme v postdemokratických společnostech. Důvodem je zejména rozostření mezi pravicí a levicí. Tohle vyplývá ze skutečnosti, že zejména sociálně demokratické strany v zásadě akceptovaly myšlenku, že neexistuje žádná alternativa k neoliberální globalizaci světa. Když poté občané přijdou k volebním urnám, tak jsou zmateni a neví, koho mají vlastně volit, protože neexistuje žádný zásadní rozdíl mezi volebními programy nalevo a napravo. Navíc jsme v poslední dekádě svědky nástupu oligarchů v tom smyslu, že vidíme rostoucí propast mezi malou skupinou velmi bohatých lidí a zbytkem populace. Novinkou je, že s politikou privatizace politiky a zavádění úsporných opatření došlo k nárůstu fenoménu relativního nebo absolutního chudnutí společnosti. Tato takzvaná pauperizace nejvíce dopadá na střední třídy, které se staly díky privatizaci politiky téměř sterilní bez možnosti nějakého růstu. A pokud by se mělo jednat o nějaký přesun, tak spíš propadnutí do chudoby, než výtah do vyšších tříd.
Tradiční levá politická hranice byla založena na základě identifikace k určité třídě. Vždy se vyskytovala dělnická třída, proletariát versus buržoazie. Dnes se ale mnohem více používá termín třída pracujících. To znamená třída (skupina) pracujících lidí za mzdu. Jedná se ve své podstatě o námezdní práci. V současnosti, vzhledem k vývoji globální společnosti, by tento faktor neměl být určující pro levicovou politiku. Dnes neoliberální globalizace a nový způsob regulace kapitalismu zasahuje všechny složky lidského života a to mnohem více, než kdy před tím. V době klasického kapitalismu (případně socialismu sovětského typu) jsme všichni byli spojeni hlavně s jednou jedinou továrnou. S tou jsme se téměř doživotně identifikovali. S rozvojem finančního kapitalismu a biopolitiky, jsme však ovlivňováni úplně všichni, protože mnoho aspektů našeho života je nyní pod kontrolou kapitalismu.
Jak tedy z této šlamastyky ven? Dle mého názoru musí současná levice v době překlenutí prázdnoty začít prosazovat myšlenku rovnosti, sociální spravedlnosti a také myšlenku lidové suverenity. Hlavně musíme prosazovat náš levicový program a využívat oligarchie v politice pro prosazení našich stěžejních bodů. Z historie si můžeme vzít inspiraci u V. I. Lenina, který využil německé bankéře v roce 1917 k tomu, aby byl přepraven v zapečetěném vagóně ze Švýcarska, přes Německo, do Ruska. V tomto případě oligarchové doufali, že tímto aktem uspíší konec první světové války. Jedná se totiž o tři stěžejní pilíře, na kterých lze postavit současnou levicovou politiku. Pokud je totiž jen jeden výše uvedený článek odepřen, tak projevují různé formy odporu. Jedním takovým odporem je právě inklinace k těm vůdcům a stranám, kteří ze současného stavu obviňují bezdomovce, menšiny, nezaměstnané, uprchlíky atd. Je nutné lidem více naslouchat a vnímat jejich tužby, přání i starosti. V poslední době se do popředí dostává pojem levicový populismus. I to je jedna z možných forem, jak staré levici vdechnout nový život.