Úřad vlády České republiky, Odbor právní a kontrolní (dále jen „Úřad vlády“), jako věcně příslušný správní orgán podle § 10 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o informacích“),
rozhodl
o žádosti o informace podané Mgr. Janem Klánem, (dále jen „žadatel“), doručené Úřadu vlády dne 26. června 2022,
takto:
Podle § 15 odst. 1 a § 2 odst. 4 zákona o informacích se žádost odmítá.
Odůvodnění
Úřad vlády obdržel dne 26. června 2022 elektronickou žádost s odkazem na zákon o informacích,
kterou žadatel formuloval následujícím způsobem.
„V Programovém prohlášení vlády ČR z 6. 1. 2022 se v části Moderní státní správa hovoří o tom, že: "Státní správa musí být moderní, štíhlá a pružná. Připravíme ji na výzvy 21. století, přivedeme do ní nejlepší talenty, aby občanům dodávala špičkové služby. Zasadíme se, aby úředníci více využívali a zpřístupňovali data a jejich práce měla vždy ve svém středu občana."
V této souvislosti žádám informaci o tom, které talenty (jmenovitě) na úrovni náměstků a ředitelů sekcí ministerstev byly do doby podání této žádosti přivedeny do státní správy, aby občanům státní správa dodávala špičkové služby.
Zároveň požaduji informaci o tom, která ministerstva podávají špičkové služby a které zatím ještě
ne.
Zároveň žádám informaci o tom, jaká data státní správy byla nově zpřístupněna od okamžiku, kdy vláda získala důvěru.“
Dle § 2 odst. 1 zákona o informacích je Úřad vlády státním orgánem povinným poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti. Podle § 28 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, mu přísluší plnění úkolů souvisejících s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti vlády České
republiky, jejích orgánů, členů vlády, kteří nejsou pověřeni řízením ministerstva nebo jiného úřadu, a orgánů, o nichž tak stanoví zvláštní zákon nebo tak rozhodne vláda. Úřad vlády je tak povinen poskytovat informace o věcech, které měla k dispozici vláda nebo její poradní či pracovní orgány.
Úřad vlády jako povinný subjekt nedisponuje informacemi vymezenými v žádosti. Dle § 3 odst. 3 zákona o informacích se informací rozumí „jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.“ Žadatel se však v žádosti domáhá poskytnutí informací, které nemá Úřad vlády zachyceny v žádné podobě ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o informacích. Úřad vlády žádným způsobem nezaznamenal žadatelem požadované informace. V tomto případě se tedy nejedná o informace, jež by měl Úřad vlády jakýmkoliv způsobem zaznamenány v jakékoliv evidenci, ani o informace, kterými by byl Úřad vlády ze zákona povinen disponovat.
K obdobné situaci se již dříve vyjádřil Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku čj. 6 As 33/2011-83 ze dne 20.10.2011, kdy konstatoval, že: „Informace, které je povinný subjekt zavázán poskytnout, jsou existující informace, které jsou v dispozici povinného subjektu, a to zpravidla již v okamžiku doručení žádosti o poskytnutí informace povinnému subjektu.“ A dále ve stejném rozsudku konstatoval, že: „Oproti obecnému vnímání pojmu informace je tedy zákonné pojetí užší, neboť se vztahuje pouze na takovou informaci, která skutečně existuje, je zaznamenána a je v dispozici povinného subjektu, nikoli jakýkoli myslitelný údaj, který např. bude zaznamenán či doručen povinnému subjektu v budoucnu.“
Jak vyplývá z výše uvedeného, žadatel se svou žádostí domáhá poskytnutí neexistujících informací, resp. informací, kterými Úřad vlády v současné době nedisponuje. Je tedy zjevné, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro poskytnutí informací a žadatelova žádost tak nesměřuje k poskytnutí informací ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o informacích. Úřad vlády vychází z širšího pojetí citovaného ustanovení, k němuž se přiklánějí správní soudy a které vyplývá z dostupné soudní judikatury. Důvodem pro odmítnutí žádosti jsou vedle důvodů právních stanovených v § 7 až § 11 zákona o informacích a případně důvodů plynoucích ze zvláštních zákonů rovněž faktické důvody, typicky neexistence požadované informace (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2008, čj. 2 As 71/2007-56).
Podle § 2 odst. 4 zákona o informacích se povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory,
budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.
Žádost o informace je svým obsahem současně žádostí o vytvoření nových informací, resp. vytvoření názoru na předmětný dotaz žadatele. Úřad vlády v minulosti formálně nezaujal k předmětné problematice žádné zaznamenané stanovisko. Za této situace tedy žadatel fakticky žádá, aby Úřad vlády vytvořil zcela novou informaci anebo zaujal k určité problematice vlastní stanovisko. Taková povinnost však Úřadu vlády ze zákona neplyne a je proto namístě žadatelovu žádost odmítnout rovněž s odkazem na § 2 odst. 4 zákona o informacích. K této skutečnosti se taktéž dříve vyjádřil Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku čj. 1 As 107/2011-70 ze dne 19. října 2011, kdy konstatoval, že: „Jestliže se žádost o informace týká názoru povinného subjektu na určitou záležitost, který má povinný subjekt teprve zaujmout, pak je zcela namístě takovou žádost odmítnout s odkazem na § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím.“
V daném případě tedy nejde o stanovisko, které by bylo v minulosti Úřadem vlády formálně zaujato či zachyceno (k této problematice se vyjádřil mimo jiné NSS ve svém rozsudku 1 As 107/2011-70). Nejedná se o věc, kterou by bylo možné zodpovědět výtahem či shrnutím z existujících dokumentů, ani se nejedná o informaci, kterou by byl Úřad vlády ze zákona povinen disponovat (vizte rozsudek NSS 1 As 141/2011-67: „Odmítnout žádost o informace s tím, že by bylo nutné vytvořit nové informace (§ 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím) lze pouze v případě, že povinný subjekt nemá povinnost předmětnými informacemi disponovat.“). Proto je tedy nutno tyto dotazy subsumovat pod § 2 odst. 4 zákona o informacích, který stanoví, že se povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.
Z výše uvedených důvodů je na místě aplikovat § 15 odst. 1 zákona o informacích, kde je stanoveno, že pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti. V daném případě je tak důvodem pro odmítnutí žádosti požadavek na poskytnutí fakticky neexistujících informací, resp. informací, kterými Úřad vlády nedisponuje a současně jsou zde dány důvody pro neposkytnutí informací podle § 2 odst. 4 zákona o informacích, tedy odmítnutí z důvodu, že předmětem části žádosti je vytváření nové informace povinným subjektem, resp. dotaz na názor, resp. stanovisko.
S odkazem na výše uvedené bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části.
