Victor Gilinsky
Victor Gilinsky je fyzik a v době Fordovy, Carterovy a Reaganovy vlády byl komisařem americké jaderné regulační komise.
Bidenova administrativa zveřejnila 27. října odtajněnou verzi dokumentu Nuclear Posture Review (NPR), který vypracovalo ministerstvo obrany na základě pověření Kongresu a který popisuje politiku administrativy ohledně úlohy jaderných sil USA. Ve srovnání s předchozí verzí, kterou Trumpova administrativa vydala v roce 2018, působí méně agresivně a zpřísňuje rozsah možností použití amerických jaderných zbraní. V mnohém se však překrývá. Hlavními hrozbami zůstávají Čína, Rusko, Severní Korea a Írán. A americké jaderné síly jsou popsány jako určené k odvrácení jaderných (a konvenčních) strategických útoků na Spojené státy a jejich "spojence a partnery" a k převaze, pokud dojde k válce. Různí analytici již NPR podrobně rozebrali. Zůstávají však nezodpovězené základní otázky: Kdo přesně jsou spojenci a partneři, kterým Spojené státy poskytují jadernou ochranu? A proč země rozšiřuje jaderné záruky na odstrašení konvenčních útoků na tyto spojence a partnery?
Spojenci a partneři. Zdá se, že "spojenci" jsou určitou kategorií, ale v NPR není uveden žádný konkrétní seznam. Příliš nepomůže ani webová stránka ministerstva obrany, která uvádí pouze "příklady" spojenectví USA - 29 členů NATO a Austrálii, Nový Zéland a Maroko [sic]. Japonsko a Jižní Korea zřejmě spadají do kategorie spojenců mimo NATO, která zahrnuje asi tucet zemí. Vztahuje se na všechny z nich americký deštník? NPR nám to neříká.
NPR je ještě nejasnější, pokud jde o "partnery". Ministerstvo obrany stírá rozdíl mezi spojenci a partnery a uvádí pouze, že partnerství je méně formální než aliance. Do kategorie chráněných partnerů jistě patří Izrael, přestože má vlastní obrovské jaderné síly (což americká vláda veřejně nepřiznává), a pravděpodobně i Saúdská Arábie. Obě země se v poslední době chovaly ve vztahu k válce na Ukrajině vyloženě neochotně, což naznačuje, že ochrana ze strany USA s sebou nenese reciproční závazky. Ministerstvo označilo Kolumbii za "nejbližšího partnera Spojených států v Latinské Americe", takže ji musí zahrnout. Ministerstvo obrany se rovněž zmínilo o "významném partnerství s Indií". Uvádí, že má 76 partnerství, přičemž každý rok přibývají dvě nebo tři. Vztahují se na všechna z nich jaderné záruky? Pravděpodobně ne, ale v odtajněném NPR se to neuvádí. Možná se jedná o plovoucí kategorii, přičemž Spojené státy kdykoli rozhodnou, kdo do ní patří a kdo ne. V každém případě americká veřejnost neví, na které země se vztahují jaderné záruky USA, a to je problém, protože to může potenciálně vést Spojené státy k jaderné válce a stát se terčem.
Jaderná reakce na konvenční útok. Ochrana zemí bez jaderných zbraní před jaderným útokem je pochopitelná. (Méně jasné je, proč by Spojené státy poskytovaly záruky zemím, které mají vlastní jaderné zbraně.) Proč by však Spojené státy souhlasily s tím, že budou chránit tyto země svými jadernými zbraněmi před konvenčním útokem, a případně by se tak dostaly do pozice první země, která by porušila tabu týkající se použití jaderných zbraní?
Myšlenka odpovědět na konvenční útok jadernými silami USA pochází z dob studené války, kdy se západní Evropa musela bránit proti početní převaze sovětských sil. Ani tehdy to nedávalo smysl, v neposlední řadě proto, že západní Německo, které Spojené státy bránily, se nechtělo stát jaderným bojištěm. Robert McNamara mi po letech, kdy už byl ministrem obrany, řekl, že přestože to bylo v americké doktríně, byl rozhodnutý nepoužít jaderné zbraně proti jakémukoli sovětskému konvenčnímu útoku. (Ptal jsem se, zda o tom řekl Georgi Bundymu a prezidentu Kennedymu. "Ne," řekl, "považovali by mě za slabocha." To nám o rozhodování o jaderných zbraních hodně napovídá).
 
Z NPR jasně vyplývá, že důvodem, proč se stále držíme této doktríny, která předpokládá první použití jaderných zbraní ze strany USA, i když hlavní důvod k tomu vyprchal, je to, že to požadují spojenci a partneři: "Rozšířené jaderné odstrašení USA je základem tohoto přístupu a spojenci a partneři si mohou být jisti, že Spojené státy jsou ochotny a schopny odstrašit celou řadu strategických hrozeb, kterým čelí, ať už v krizi, nebo v konfliktu." NPR Trumpovy administrativy z roku 2018 je v tomto bodě svým způsobem přímočařejší: "samotné konvenční síly jsou nedostatečné k ujištění mnoha spojenců, kteří pro svou bezpečnost oprávněně přikládají rozšířenému jadernému odstrašení USA obrovskou hodnotu."
To naznačuje, že spojenci a partneři vrtí psem USA. To je však hudba pro uši jaderného zbrojního establishmentu, který toho využívá k zajištění štědrého financování: "Modernizace americké jaderné triády a regionálních schopností jsou základními prvky rozšířených závazků USA v oblasti odstrašování. Pouze pokud Spojené státy dokážou odvrátit strategický útok proti vlasti, mohou si být spojenci a partneři jisti, že regionální závazky USA v oblasti rozšířeného odstrašování jsou důvěryhodné." Stručně řečeno, aby Spojené státy důvěryhodně splnily požadavky spojenců a partnerů, musí se chránit tak účinně, aby k jejich ochraně mohly beztrestně použít své jaderné síly. K tomu je zapotřebí spousta hardwaru.
Informační list ministerstva obrany NPR uvádí následující vysvětlení důležitosti tohoto opatření: "Globální alianční a partnerská síť USA je vojenským těžištěm". To odkazuje na koncept "Schwerpunkt" ("těžiště") pruského generála a vojenského teoretika Carla von Clausewitze, který popisuje vojenskou doktrínu USA. Ministerstvo jej popisuje jako "zdroj síly, který poskytuje morální nebo fyzickou sílu, svobodu jednání nebo vůli jednat". Jinými slovy - podle názoru ministerstva, který zřejmě podpořil i Bílý dům - jaderné zbraně spojují globální síť, která Spojeným státům poskytuje celosvětovou moc, včetně moci ekonomické. Tato moc je výhodou pro jaderné ručení za riziko pro "spojence a partnery".
Civilní kontrola. Tato domnělá ústřední role v globální síti staví jaderné zbrojovky do tak silné pozice, že se téměř vymykají politické kontrole. Samozřejmě, že civilisté mohou stále ještě zasahovat do některých okrajů, přesouvat některé finanční prostředky odtud tam, ale jít nad tento rámec - například přijmout politiku "žádného prvního použití" - by podle tohoto způsobu uvažování ohrozilo roli Ameriky jako vůdce globální sítě. Protože odstrašení je pouze v mysli protivníka, musí se jaderní odborníci vyhnout jakémukoli náznaku nejistoty ohledně ochoty Spojených států použít sílu. Obezřetnost se snadno zaměňuje se slabostí. Nic není pro amerického představitele národní bezpečnosti nebezpečnější než podezření ze slabosti - jak dokládá McNamarova důvěra, kterou mi projevil. Potřeba neustále rozptylovat obavy spojenců a partnerů prokazováním "důvěryhodnosti" ochoty použít sílu vychyluje rozhodování o jaderných zbraních nebezpečným směrem.
Budoucí riziko. Mohou Spojené státy, Rusko a rostoucí Čína neustále zdokonalovat své jaderné síly, přičemž nové generace jejich analytiků budou neustále hledat způsoby, jak tyto síly využít pro politické výhody, a přitom neudělat chybu se smrtelnými následky? Možná mohou, ale na jak dlouho? Lidstvo mělo štěstí, že přežilo studenou válku. Tu už máme za sebou, ale zbraně stále vnucují uživatelům svou logiku. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o životě a smrti v jednotlivých zemích může být nutné učinit během několika minut, každá země, která disponuje jadernými zbraněmi, přenechává tuto pravomoc svému národnímu vůdci. Takový vůdce může situaci vyhodnotit zcela jinak než například profesor odstrašování. Prezident Putin nám všem v tomto směru dal lekci svou válkou na Ukrajině. V jádru spočívá problém v samotné existenci jaderných zbraní. Tomuto problému nelze uniknout.
 
NPR tvrdí, že Spojené státy usilují o "svět bez jaderných zbraní", ale vše v něm ukazuje opačným směrem, k zachování současného stavu. Zrušení jaderných zbraní je prozatím nereálný cíl, ale stejně tak je nereálná představa, že současný stav může pokračovat donekonečna. Cíl zrušení jaderných zbraní bude vždy nereálný, pokud o něm nezačneme mluvit.
 
Odkaz na originální článek: https://thebulletin.org/2022/11/what-the-new-posture-review-says-and-does-not-say-about-the-future-of-nuclear-weapons/?utm_source=Newsletter&utm_medium=Email&utm_campaign=ThursdayNewsletter11172022&utm_term=Biosecurity&utm_content=NuclearRisk_NPRSays_11152022#post-heading
Z angličtiny přeložil: Jan Klán
Obrázek: Pixabay
 

Před několika dny (konkrétně ve čtvrtek 17. 11. 2022, jak přízračné) mnohým určitě zatrnulo. Aspoň těm, co sledují veřejné dění. Do východní části Polska dopadla raketa a zabila dva lidi. Mnohé české politické elity znaly viníka. Bylo jím Rusko. Ministryně Černochová již leštila kvéry na 3. světovou válku. Později ale přišlo uklidnění od strýčka Joeho z USA. Jak se asi museli tvářit horliví zastánci útoku na Rusko? Asi byli pěkně zpraženi.

Ale shrňme si to. Vzdušným prostorem letí odněkud z východu raketa. Američané i Poláci ji sledují. Určitě dobře vědí, komu patří. Ostatně to později přiznají veřejně. Je zajímavé, že se nikdo nepokusí raketu sestřelit. Takže buď je protivzdušná obrana (PVO) NATO na baterky nebo to byl úmysl a čekalo se, kam raketa dopadne. Bohužel spadla tak blbě, že zabila dva nevinné lidi.

Poláci v té chvíli neváhají, zastaví vzdušný prostor nad východním Polskem. Zvýší pohotovost armády, policie a vyšlou do vzduchu letadla. Pobaltské země, Polsko a řada českých politických (j)elit začne řinčet zbraněmi. Hned se ví, kdo je vinen za smrt dvou nevinných lidí – je jím Rusko. Chtějí ihned zahájit konzultace jako předstupeň eskalace.

Strýček Joe a administrativa Joeho Bidena odmítne hovor s polským prezidentem Dudou a od všeho se distancují. Očividně nestojí o válku s Ruskem. Ihned začnou chladit hlavy. Pošlou dokonce svého emisara, který vynadá Zelenskému, aby si rozmyslel, co tvrdí a nepřilévá oleje do ohně. Prý už jednoho oscara dostal.

Jestliže tedy ústředí NATO a monitorovací systém vzdušného prostoru raketu viděl, proč nekonal? Vědělo se snad předem, že je to raketa z Ukrajiny, která je buď zbloudilá, nebo provokační? Ať to bylo jakkoliv, je jasné, že tohle měla být pomyslná jiskra, která zažehne požár. Bohudík to Ukrajincům nevyšlo, protože aktivovat článek 5 NATO není sranda a válka globálního rozsahu vůbec ne. Každá válka je totiž špatná.

Celé to můžeme shrnout, že raketa v Polsku bylo humanitární bombardování ala Ukrajina. Raketa S-300 (v kódovém označení NATO SA-10 Grumble) má totiž samodestrukční systém. Z toho plyne otázka, proč jej operátor neaktivoval? Měl totiž zakročit a raketu dálkově zničit, když věděl, že letí jinam. Nebo to nevěděl? Záměrně to nevěděl? Z toho je evidentní, že to udělali schválně? A není to tak, že dřív traktory kradly tanky, teď střílí traktory?
 

John Mearsheimer o tom, proč Západ nese hlavní odpovědnost za ukrajinskou krizi.
Politolog se domnívá, že bezohledné rozšiřování NATO vyprovokovalo Rusko k invazi na Ukrajinu.
 
Válka na Ukrajině je nejnebezpečnějším mezinárodním konfliktem od kubánské krize v roce 1962. Chceme-li zabránit tomu, aby se konflikt zhoršil, a naopak najít způsob, jak ho ukončit, je nezbytné pochopit jeho základní příčiny.
 
Není pochyb o tom, že válku začal Vladimir Putin a je zodpovědný za to, jak je vedena. Ale proč tak učinil, je jiná věc. Na Západě převládá názor, že je to iracionální, nedotknutelný agresor, který se snaží vytvořit velké Rusko podle vzoru bývalého Sovětského svazu. Za ukrajinskou krizi tak nese plnou odpovědnost on sám.
 
Tento příběh je však mylný. Za krizi, která začala v únoru 2014, nese hlavní odpovědnost Západ, zejména Amerika. Ta se nyní změnila ve válku, která nejenže hrozí zničením Ukrajiny, ale má také potenciál přerůst v jadernou válku mezi Ruskem a NATO.
 
Problémy s Ukrajinou začaly již na summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008, kdy administrativa George W. Bushe prosadila, aby aliance oznámila, že Ukrajina a Gruzie "se stanou členy". Ruští představitelé okamžitě reagovali rozhořčením, označili toto rozhodnutí za existenční hrozbu pro Rusko a slíbili, že ho znemožní. Podle respektovaného ruského novináře Putin "vyletěl vzteky" a varoval, že "pokud Ukrajina vstoupí do NATO, stane se tak bez Krymu a východních regionů. Prostě se rozpadne". Amerika však červenou linii Moskvy ignorovala a prosazovala, aby se Ukrajina stala západní baštou na hranicích Ruska. Tato strategie zahrnovala další dva prvky: sblížení Ukrajiny s EU a vytvoření proamerické demokracie.
 
Tyto snahy nakonec vyvolaly v únoru 2014 nepřátelské akce poté, co povstání (které bylo podporováno Amerikou) přimělo proruského ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče k útěku ze země. V reakci na to Rusko Ukrajině odebralo Krym a pomohlo rozdmýchat občanskou válku, která vypukla v oblasti Donbasu na východě Ukrajiny.
 
Další velká konfrontace přišla v prosinci 2021 a vedla přímo k současné válce. Hlavní příčinou bylo, že se Ukrajina de facto stávala členem NATO. Tento proces byl odstartován v prosinci 2017, kdy se Trumpova administrativa rozhodla prodat Kyjevu "obranné zbraně". Co se však počítá za "obranné", je stěží jednoznačné a tyto zbraně se Moskvě a jejím spojencům v oblasti Donbasu rozhodně jevily jako útočné. Do hry se zapojily i další země NATO, které Ukrajině dodávaly zbraně, cvičily její ozbrojené síly a umožnily jí účastnit se společných leteckých a námořních cvičení. V červenci 2021 Ukrajina a Amerika společně uspořádaly velké námořní cvičení v oblasti Černého moře, kterého se zúčastnila námořnictva 32 zemí. Operace Sea Breeze téměř vyprovokovala Rusko k palbě na britský námořní torpédoborec, který záměrně vplul do oblastí, jež Rusko považuje za své teritoriální vody.
 
Za Bidenovy vlády se vazby mezi Ukrajinou a Amerikou dále prohlubovaly. Tento závazek se odráží v důležitém dokumentu - "americko-ukrajinské chartě o strategickém partnerství" - který v listopadu podepsali americký ministr zahraničí Antony Blinken a jeho ukrajinský protějšek Dmytro Kuleba. Cílem bylo "zdůraznit ... závazek Ukrajiny provést hluboké a komplexní reformy nezbytné pro plnou integraci do evropských a euroatlantických institucí". Dokument výslovně navazuje na "závazky k posílení strategického partnerství mezi Ukrajinou a USA, které přijali prezidenti Zelenskij a Biden", a rovněž zdůrazňuje, že obě země se budou řídit "deklarací ze summitu v Bukurešti z roku 2008".
Není překvapením, že Moskva považovala tento vývoj situace za neúnosný a loni na jaře začala mobilizovat svou armádu na hranicích Ukrajiny, aby dala Washingtonu najevo své rozhodnutí. Nemělo to však žádný účinek, protože Bidenova administrativa pokračovala ve sbližování s Ukrajinou. To vedlo Rusko k tomu, že v prosinci urychlilo plnohodnotnou diplomatickou roztržku. Jak řekl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov: "Dosáhli jsme bodu varu." Rusko požadovalo písemnou záruku, že se Ukrajina nikdy nestane součástí NATO, a aby aliance stáhla vojenské síly, které od roku 1997 rozmístila ve východní Evropě. Následná jednání ztroskotala, jak jasně řekl pan Blinken: "Žádná změna nenastane. K žádné změně nedojde." O měsíc později zahájil Putin invazi na Ukrajinu, aby eliminoval hrozbu, kterou viděl v NATO.
 
Tato interpretace událostí je v rozporu s převládající politickou mantrou na Západě, která označuje rozšiřování NATO za irelevantní pro ukrajinskou krizi a obviňuje z něj expanzivní cíle Putina. Podle nedávného dokumentu NATO zaslaného ruským představitelům "NATO je obranná Aliance a nepředstavuje pro Rusko žádnou hrozbu". Dostupné důkazy jsou s těmito tvrzeními v rozporu. Začněme tím, že nejde o to, jaký je podle západních představitelů účel nebo zamýšlené záměry NATO; jde o to, jak Moskva vnímá kroky NATO.
 
Putin jistě ví, že náklady na dobytí a obsazení velkého území ve východní Evropě by byly pro Rusko neúnosné. Jak jednou řekl: "Komu se nestýská po Sovětském svazu, nemá srdce. Kdo ho chce zpátky, nemá mozek." Nehledě na jeho přesvědčení o těsných vazbách mezi Ruskem a Ukrajinou by snaha získat zpět celou Ukrajinu byla jako pokus spolknout dikobraza. Navíc ruští politici - včetně Putina - neřekli téměř nic o dobývání nových území za účelem obnovení Sovětského svazu nebo vybudování velkého Ruska. Od summitu v Bukurešti v roce 2008 ruští představitelé spíše opakovaně prohlašovali, že vstup Ukrajiny do NATO považují za existenční hrozbu, které je třeba zabránit. Jak v lednu poznamenal Lavrov, "klíčem ke všemu je záruka, že se NATO nebude rozšiřovat na východ".
 
Je příznačné, že před rokem 2014 západní představitelé jen zřídka označovali Rusko za vojenskou hrozbu pro Evropu. Jak poznamenává bývalý americký velvyslanec v Moskvě Michael McFaul, Putinův zábor Krymu nebyl dlouho plánován; jednalo se o impulzivní krok v reakci na převrat, který svrhl proruského ukrajinského vůdce. Ve skutečnosti bylo do té doby cílem rozšiřování NATO přeměnit celou Evropu v obří mírovou zónu, nikoli zadržovat nebezpečné Rusko. Jakmile však krize začala, nemohli američtí a evropští politici přiznat, že ji vyvolali tím, že se snažili Ukrajinu integrovat do Západu. Prohlásili, že skutečným zdrojem problému je ruský revanšismus a jeho touha ovládnout, ne-li dobýt Ukrajinu.
 
Můj výklad o příčinách konfliktu by neměl být kontroverzní vzhledem k tomu, že řada významných amerických zahraničněpolitických expertů již od konce 90. let varovala před rozšiřováním NATO.
 
Americký ministr obrany Robert Gates v době bukurešťského summitu uznával, že "snaha přivést Gruzii a Ukrajinu do NATO byla skutečně přehnaná". Německá kancléřka Angela Merkelová i francouzský prezident Nicolas Sarkozy byli na tomto summitu skutečně proti tomu, aby se pokročilo v otázce členství Ukrajiny v NATO, protože se obávali, že by to rozzuřilo Rusko.
 
Výsledkem mého výkladu je, že se nacházíme v mimořádně nebezpečné situaci a politika Západu tato rizika ještě prohlubuje. Pro ruské vůdce má to, co se děje na Ukrajině, jen málo společného s tím, že by byly zmařeny jejich imperiální ambice; jde o to, aby se vypořádali s tím, co považují za přímou hrozbu pro budoucnost Ruska. Pan Putin možná špatně odhadl vojenské schopnosti Ruska, účinnost ukrajinského odporu a rozsah a rychlost reakce Západu, ale nikdy bychom neměli podceňovat, jak bezohledné mohou být velmoci, když se domnívají, že jsou v zoufalé situaci. Amerika a její spojenci se však snaží zdvojnásobit své úsilí v naději, že Putinovi způsobí ponižující porážku a možná i jeho odstranění. Zvyšují pomoc Ukrajině a zároveň používají ekonomické sankce, aby Rusko masivně potrestaly, což Putin nyní považuje za "něco jako vyhlášení války".
 
Amerika a její spojenci možná dokážou zabránit ruskému vítězství na Ukrajině, ale země bude vážně poškozena, ne-li rozvrácena. Navíc hrozí vážná eskalace mimo Ukrajinu, nemluvě o nebezpečí jaderné války. Pokud Západ nejen porazí Moskvu na ukrajinských bojištích, ale také vážně a trvale poškodí ruskou ekonomiku, ve skutečnosti tím velmoc přivede na pokraj sil. Putin by pak mohl sáhnout po jaderných zbraních.
 
V tuto chvíli není možné znát podmínky, za kterých bude tento konflikt urovnán. Pokud však nepochopíme jeho hlubokou příčinu, nebudeme schopni jej ukončit dříve, než bude Ukrajina zničena a NATO skončí ve válce s Ruskem.
 
John J. Mearsheimer je R. Wendell Harrison Distinguished Service Professor of Political Science na Chicagské univerzitě.
Odkaz na originální článek: https://www.economist.com/by-invitation/2022/03/11/john-mearsheimer-on-why-the-west-is-principally-responsible-for-the-ukrainian-crisis
Obrázek: zdroj pixabay
Z angličtiny přeložil: Jan Klán
 
 

Národní ekonomická rada vlády (zkráceně NERV) přidělává nervy běžným občanům. Nápady, které dnes chrlí, jsou jako z jiného světa. Člověk by očekával, že odborníci z této skupiny budou státu pomáhat, ne jej ničit. Ostatně smyslem NERVu je předkládání návrhů na řešení krize. V minulosti NERV existoval vždy při nějaké krizi. Ať už po roce 2008 nebo v době covidové krize roku 2020. Jeho výstupy byly vždy doporučující. Vláda se jimi mohla řídit či nikoliv.

Je nutné zmínit, že členky a členové skupiny NERV nejsou za své členství nijak honorováni. Radí tedy ve svém volném čase, je to jejich hobby, takový koníček. Jak se praví v jednom příběhu dvojice S+H: „A schází nám tu ještě pan Spejbl.“ Druhou stránkou je, že v současném NERVu sedí vesměs samí neoliberálové, samí pravičáci, ale udělat si úsudek, v tom byli vždy mistři, když budeme dál parafrázovat profesora Skupu. Logicky jdou jejich nápady na ruku současné vládě, která nemusí myslet a jen ukazuje na doporučení odborníků ze skupiny NERV. A nejde z toho ven!

Mezi poslední nápady skupiny NERV patří zavedení školného na vysokých školách a zkrácení podpory v nezaměstnanosti. Déjà vu vlád Topolánka a Nečase. Nic nového! Ale ANO. – Naprostá absence levicového pohledu, a taky… NERV žere hlavně Pražáky. Svým společenským cítěním jde spíše o radikální Husity, byť vylupování chrámů už vládě nenavrhují.

Placení školného na vysokých školách omezí a někdy vyloučí možnost studovat studentkám/studentům z chudších rodin. No, studovat mohou, ale zadluží se. Veřejný dluh je podle NERVu hřích, soukromý je v pořádku. Je zde snaha převzít americký model studentských půjček? V USA se z této oblasti stal byznys pro úvěrové společnosti. Studenti jsou zadluženi až po uši, platí za koleje, studium a studijní pomůcky. To opravdu chceme? A pro které finanční skupiny členové NERVu nezištně pracují? Určitě ne pro národ.

Podobné je to u zkrácení podpory v nezaměstnanosti ze současných 5 měsíců na 2. Pokud pominu, že se této myšlenky chytil věřící člověk, kterým je ministr Marián Jurečka, opět jde o skvělý nápad na oslabení státu. Již nyní víme, že poroste nezaměstnanost z důvodu drahých energií. Nastane propouštění. Lidé budou muset na Úřady práce. Teď si představte, že nebudou moci najít po dvou měsících práci, když poroste nezaměstnanost. Kde ti lidé skončí? Na sociálních dávkách? Na ulici, protože nebudou schopni platit základní výdaje? Zvýší se kriminalita, možná sebevražednost, ale počet policistů má být podle NERVu taky redukován. Asi nejvíce v Brně, kde podle dona Pablo policie přímo řádí a kazí tak hru volného chapadla trhu s bydlením.

Nápady předkládané NERVem jdou jasně proti občanům. Podobně jako celá vláda, která si vůbec nepromítá dopady svých rozhodnutí. Když k tomu připočteme výroky Mojmíra Hampla, šéfa NERVU, že v krizi musí trpět všichni, už musíte být zcela jistě na nervy. To hlavně, když si politici naopak platy zvýšili. Proč NERV neřekl, že vláda musí začít u sebe a omezit počty královsky placených politických a jiných náměstků, snížit platy ústavním činitelům, soudcům? Asi proto, že je v jednom vleku s Pětipsí vládou, vládou Pentagramu.
 

Poslanecká sněmovna v listopadu 2022 schválila novelu zákona o důchodovém pojištění. Ze schválené novely plyne, že dojde ke snížení důchodů pro „komunistické prominenty“. Celkem se má jít o 3000 osob. Alespoň to tvrdí lidovecký ministr Marián Jurečka, sám autor pozměňovacího návrhu. Pokud pomineme, že zákon schválený v této podobě je diskriminační, tak se jedná i o ideologický zákon. Vytváří se nový sociální konstrukt.

V této souvislosti jsem využil svého občanského práva. Podle zákona č. 106/1999 Sb. O svobodném přístupu k informacím jsem se obrátil na ministerstvo práce a sociálních věcí, kde sedí ministr Jurečka. Zeptal jsem se na následující otázky: 1) kterých osob, jmenovitě, se novela dotýká?, 2) jaké je výše důchodů osob, na které se zákon bude vztahovat?, 3) jedná se jen o členy KSČ? Pokud ne, členů jakých složek Národní fronty se zákon bude týkat?

Ministerstvo odpovědělo velice rychle. Až podivně. Jaká byla odpověď? Nic nevíme, nic neřekneme a ohledně výše důchodů, nechť se obrátím na Českou správu sociálního zabezpečení. Je tedy evidentní, že lidovecký návrh na snížení důchodu 3000 lidí pracujících pro stát před rokem 1989 je fikce. Respektive je z odpovědi jasné, že ministr není součástí úřadu. Tudíž úřad nefunguje. Kompetenční zákon však říká, že v čele ministerstva stojí člen vlády. Čelo je součást úřadu.

Pod vedením lidovců stát tedy nefunguje. Přesněji lidovci jej zneužívají k prosazování své ideologie a vytváření nové reality. Z návrhu zákona je jasné, že lidovci někde mají seznam 3000 lidí. Ale jak se k němu dostali? Vycucali si to z prstu? Nebo snad náhodně vybírali? Kde je ochrana osobních údajů a GDPR? To chtějí říct, že nikdo, krom ministra Jurečky, ta jména nezná? Proč ministr prozradil jen číslo a neřekl jména?

Jestliže má ministr Jurečka seznam 3000 lidí i s jejich výší důchodu, očividně porušil zákon. Ministr snad nemusí dodržovat zákony? Ptal se snad ministr Jurečka oněch 3000 lidí, zda mohou nakládat s jejich údaji? Nemyslím si. Fikce postupuje. Nyní je na tahu Senát a prezident. Budou se i ostatní ptát, kdo je v onom seznamu 3000 (ne)vyvolených? Ministr Jurečka porušuje, co se dá, takže i lidská práva. Plus vytváří diskriminační zákony. Za to by měl okamžitě odstoupit!