Komentář k českému blackoutu s trochou ironie

Zhaslo. A ne ledabyle – zhaslo důkladně. Tisíce domácností bez proudu, ticho v rozhlasových studiích, zhasnutý Hrad. Dokonce i ikonické neonové srdce v kavárně na Letné zamrkalo a naposledy vydechlo. To byl blackout v České republice. A jaká byla reakce elit? Mlčení. Mlžení. A mlčení v mlžení.

Když STAN zhasne, STANUše mlčí

Možná jsme čekali moc. Možná jsme si naivně mysleli, že bývalá prezidentská kandidátka a aktuální expertka na všechno (kromě krizové komunikace) Danuše „STANUše“ Nerudová přispěchá na X s živým přenosem z temné kuchyně. Ale ne. Žádné video, žádný post, žádný komentář. Ani selfíčko při svíčce. Zřejmě se blackout odehrál mimo hranice její mediální bubliny.

A Dana Drábová? Jaderná bába, madam atom, matka všech jaderníků, se zřejmě v klidu koupe ve fluorescenčním světle reaktoru Temelína. Ani jedno její oblíbené „hmm, radiační situace zůstává normální“ se neozvalo. Možná si blackout spletla s „black tie“ událostí a čeká na pozvánku.

Američané to přece osvobodili. Ale odkud?

Začal blackout snad v západních Čechách? V těch místech, kde nás osvobozovali Američané, než jsme je v učebnicích nahradili Rudou armádou? Konspirace bzučí internetem jako starý trafostanice. Náhoda? Nebo další hybridní útok – tentokrát z míst, kde se místo tanků vozí kontejnery s energií?

Hradní tma a prezidentská mlha

Nezhasl jen proud. Zhasla i demokratická transparence. Blackout totiž postihl i Pražský hrad. Ale žádné vyjádření. Žádné „projevy prezidenta při svíčce“. Ani jedno červené světýlko z prezidentovy kanceláře, které by signalizovalo „stále naživu“ v řádu a klidu. Možná se prezident Pavel rozhodl pro nový typ obrany – totální neviditelnost.

Kauza bitcoin: briefing za pět minut. Kauza blackout: ticho za pět dní

Vzpomínáte, jak přišlo podezření, že nějaký ten kandidát na ministra měl doma účet na kryptoburze? Brífink střídal brífink, premiér recitoval tisková prohlášení jako v reklamě na Panadol. A teď? Nic. Asi čekají, až se vyvine další verze blackoutu – blackout s ESG certifikací.

A co BIS? Spí?

Měla kritická infrastruktura (v tomto případě energetická přenosová soustava), ta naše milovaná „kostra“ státu, být pod dohledem BIS? Inu, evidentně byla pod stejným dohledem, jako český hokej pod dohledem svazu v roce 2023. Dohlíženo bylo tak usilovně, až se přehlédlo. BIS, která běžně sleduje i pohyb podezřelých rohlíků v samoobsluze, teď mlčí. Asi čeká na pokyn z centrály.

Vývoz elektřiny, nebo vývoz zdravého rozumu?

Stále nám někdo tvrdí, že vývoz elektřiny do zahraničí je „výhodný“. Ale pro koho? Pro české domácnosti, které si večeři připravují na vařiči z roku 1987? Nebo pro ty „menšinové vlastníky“ ČEZu, kteří zřejmě žijí někde, kde se blackouty řeší větami jako „překlop to na záložní zdroj“?

Poučení z krizového vývoje 2.0?

A co pan profesor politologie, osvětový vůdce a premiér v jedné osobě – Petr Fiala? Ten zatím zřejmě sepisuje „Poučení z krizového vývoje“, tentokrát bez sovětské armády, ale s podobnou dávkou zmateného alibismu. Místo prověrkové komise – pár tweetů. Místo vysvětlení – „nebudeme spekulovat“. Místo odpovědnosti – „čekáme na šetření“.

Český blackout tedy nebyl jen výpadkem proudu. Byl i výpadkem komunikace, odvahy a odpovědnosti. Elity, které jinak komentují každé kafíčko, každého influencera, každý status o inflaci, se teď raději ponořily do tmy. Možná nečekaly, že ta metaforická tma, kterou kolem sebe šíří, jednou přijde i fyzicky.

Zhasli jste, přátelé. Ale my si to pamatujeme. I potmě.

Slušnost. Krásné, zvučné to slovo. Voní jako starý papír Masarykových spisů, jako levandule v babiččině skříni a jako pomněnky zasazené do krásy prvorepublikového gentlemana. Ano, ta naše česká, elegantní, mírná a vždy decentní slušnost – pravá vlastenecká značka, kterou si dnes přivlastnil kde kdo.

Slušný je přece Pavel Blažek. Nepohnul brvou, když byl načapán v kavárně s člověkem, jehož jméno voní po spravedlnosti jako pivnice v poledne po karbanátkách. Je to muž zásad, který na otázky odpovídá s takovou noblesou, že i Orwell by měl radost. Dle jeho vlastního chápání je slušnost totiž především schopnost mlčet – ideálně o tom, co vás neohrožuje. A hlavně: občas se sejde s někým pochybným? Ale prosím vás, co je dnes pochybný člověk? Slušnost nadevše i přes Bitcoiny.

A co Vít Rakušan? Ach, to je jiná elegance. Když mluví, zní to, jako by vás uklidňoval hlas automatického rozhlasu před nárazem do zdi. A když čelí aférám? Neztrácí úsměv, jako by šlo jen o drobnou závadu na kreditu důvěry. A hlavně – vždy přece jedná v zájmu bezpečnosti. Takže ne, on není jen slušný. On je institucionálně slušný, což je něco jako být rytířem slušnosti 21. století po vzoru Dozimetru.

Ale nezapomínejme na klasiky. Radovan Krejčíř – slušný muž, co miloval svou matku, dokud mu neutekla z dosahu. Ano, občas nějaké to vydírání, vražda nebo pokus o převrat v Jihoafrické republice, ale nikdy nezapomněl popřát v televizi hezké Vánoce. A František Mrázek? Muž, který miloval hudbu, měl rád pořádek a na rozdíl od některých dnešních politiků uměl vyjednávat. Sice občas skrze hlavně zbraní, ale kdo jsme my, abychom soudili způsoby?

A pak je tu Pavel Novotný. Ten je tak slušný, až se mu z úst řine proud upřímnosti, který by urazil i dlaždiče. Ale on aspoň říká, co si myslí! Co na tom, že to někdy připomíná slovník opilého Švejka? V dnešní době je upřímnost přece taky forma slušnosti, zvlášť když na vás křičí z Twitteru ve tři ráno. Nyní ale již v base, slušný to člověk. Nemyslíte?

Zdá se, že jsme se vrátili do časů první republiky – ale ne skutečné, ale té literární, té ideální, kterou si dnes malujeme jako omšelý plakát na zdi zchátralého hostince. V ní byli všichni tak nějak slušní, hlavně když se tvářili vážně a chodili na správné večírky. Dnešní slušnost už není otázkou činu, ale rétoriky. Můžete být prohnilý jako sklep ve vlhké vile, ale pokud mluvíte klidně a máte správný oblek, jste za slušňáka. Slušní lidé jsou přeci Spolu.

A tak jsme se naučili, že slušnost není ani morálka, ani poctivost, ani odpovědnost. Je to štítek, který si na sebe každý přilepí, když zrovna potřebuje vypadat jako hrdina vlastního PR románu.

Ale nezoufejme. Jak říkal starý dobrý Karel Čapek – „nejvíce si musíme dávat pozor na slušné lidi, protože ti obvykle nejdřív slušně zatlučou hřebík a až pak se ptají, koho to vlastně přibili.“

Tak hlavně, že máme slušné lidi.

Zatímco se Česko připravuje na klíčové volby do Poslanecké sněmovny, veřejnost sleduje se zatajeným dechem další epizodu rozkladu důvěry ve stát – tzv. kauzu Bitcoinů, která vrhá stín na vládní kruhy a bezpečnostní složky. V kombinaci s už dříve nastolenými autokratickými prvky Fialovy vlády se rýsuje obraz režimu, který se už ani nesnaží skrývat svoji vůli po informační a mocenské dominanci.

Když vláda Petra Fialy v roce 2022 zablokovala několik webů s odkazem na „dezinformace“, tvrdila, že se jedná o výjimečný krok v mimořádné situaci. Dnes, tři roky poté, je zřejmé, že to byl začátek nového normálu, nového režimu. Mechanismus cenzury zůstal – jen se sofistikoval a institucionalizoval v rámci tzv. KoStraKoV (Koordinátora strategické komunikace vlády O. Foltýna). Ten sice nemá oficiální pravomoc zakazovat obsah, ale vytváří prostředí, v němž platformy a novináři vědí, co „se smí“ a co „už je za čárou“. Efekt je stejný – autocenzura, strach, ticho a vydávání komunikačních karet.

Nedávné úniky dat a podezřelé transakce spojené s kryptoměnami, které mají zasahovat i osoby napojené na státní instituce či vládní strany, jsou přímo výbušné. Místo vyšetřování, otevřenosti a veřejné diskuze ale přichází mlčení, bagatelizace a opět – útok na ty, kdo o kauze informují. V některých případech jsou označeni za „dezinformátory“, aniž by se kdokoli pokusil jejich zjištění věcně vyvrátit. Nová ministryně spravedlnosti s pochybným akademickým titulem E. Decroix má jasný úkol: kauzu kolem Bitcoinů uklidnit a uklidit.

Je příznačné, že podobné aféry zažívaly i vlády s autoritářskými sklony – kauzy byly ignorovány, umlčovány a překrývány „strategickou komunikací“. Vláda, která se dříve oháněla transparentností, dnes využívá státní komunikaci k zahlazení nepohodlné pravdy a odvádění pozornosti jinam. Například k evergreenu s názvem Čapí hnízdo.

Jak se blíží volby do Poslanecké sněmovny, atmosféra houstne. Kritické hlasy čelí stigmatizaci, nové strany a hnutí jsou automaticky spojovány s „hrozbou pro demokracii“, případně za páté ruské kolony nebo proruské šváby. KoStraKoV přitvrzuje rétoriku a média čelí zvýšenému tlaku, aby „nevytvářela paniku“. Mezitím pokračují pokusy omezit svobodu projevu zákonnou cestou – například návrhy na zákaz komunistických a „jiných“ symbolů, včetně srpu a kladiva. Případně přes různé ověřovatele faktů na sociálních sítích, jako například Demagog. Ti určí, zda je váš příspěvek označen za „závadný“ nebo nikoliv. Samozřejmě dle jejich nejlepšího vědomí a svědomí – absolutní pravda, ale neexistuje. Nebo snad ano?

Je paradoxem doby, že liberální vláda používá neliberální prostředky ve jménu obrany demokracie. V souběhu s těmito jevy přichází vládní propaganda, často prezentovaná jako „komunikační strategie“. Není výjimkou, že oficiální vyjádření kabinetu zcela popírají realitu, například stav státních financí, energetické politiky nebo vlivu Evropské unie na domácí legislativu. Pravda se stává nástrojem výkonu moci, nikoli cílem diskuze.

V situaci, kdy vláda:

blokuje média bez soudního rozhodnutí,

delegitimizuje opozici nálepkováním,

zamlčuje závažné aféry s dopady na veřejné finance,

obnovuje principy cenzury skrze pseudonárodní „komunikační centra“,

kriminalizuje historické symboly a ideové oponenty,

...je nutné otevřeně říci: došlo ke změně systému. Ne takové, o které by hlasoval parlament, ale takové, která se udála skrze mocenskou praxi. Systém Fialovy vlády není totalitní – ale přestal být plně demokratický a má jasné autoritativní prvky.

V kontextu blížících se voleb by si občané měli položit otázku: Nejde jen o to, kdo vyhraje. Jde o to, zda volby probíhají v prostředí férové soutěže, nebo v podmínkách tiché manipulace a tzv. studených pučů, kde je veřejný diskurz řízen ze shora a pravda podmíněna „bezpečnostním zájmem“. Skutečná demokracie nespočívá v tom, že jednou za čtyři roky vhodíme lístek. Skutečná demokracie znamená moci mluvit, kritizovat, být slyšen – a nebát se.

Když strategická komunikace potkává strategické mlčení

Článek je mírně ironický. Psaný je však pro všechny, kdo ještě věří, že slova mají význam, a že když někdo rozdává „komunikační karty“, měl by také umět komunikovat. Děj se odehrává v České republice, ve světě, kde se válka stává každodenní metaforou, a odborníci na strategii se stávají mistry mlčení. Pravděpodobně byli sežráni sviněmi, tak jako byl sežrán Hannibal Lecter.

Otakar Foltýn, jeden z nejhlasitějších hlasatelů „strategické komunikace“, člověk, který nám pravidelně připomíná, že jsme v „hybridní válce“ (i když zrovna jen svačíme nebo pijeme kávu), je znovu na scéně. Tentokrát ne jako ten, kdo má odpovědi, ale jako ten, kdo náhle ztratil kartu. Totiž komunikační kartu. Když došlo na otázku zcela zásadní – proč Česká republika navyšuje výdaje na zbrojení až na 5 % HDP – kartička nikde. V tomto případě se jedná o strategickou věc zásadního významu a karta by měla být tedy vydána.

Kartička by se tedy docela hodila. Možná by mohla říkat:
„Navýšení vojenských výdajů o stovky miliard bez demokratické debaty není problém, pokud mlčíte ve správném týmu.“
Nebo třeba:
„Kdo platí, ten mluví. Kdo neplatí, ten mlčí. A kdo se ptá, je – dle Foltýna – čistá svině.“

Ano, čisté svině. Výraz, který pan Foltýn použil pro občany s jiným názorem. Zřejmě ti, kteří si dovolili zpochybnit, že se státní rozpočet vyprazdňuje na tanky, zatímco školy, zdravotnictví a sociální služby jdou žebrat o drobné. Ve světě Foltýnovy komunikace není prostor pro pochybnost – jen pro disciplínu. Kritici jsou nepřátelé. Otázky jsou sabotáž. A mlčení je zlato, hlavně když zrovna zbrojíme.

Je zvláštní, jak rychle se z experta na různé příběhy a komunikační karty stal expert na jejich nepřítomnost. Jakmile se totiž otázka dotkne rozpočtové tsunami, které se žene armádním směrem, pan Foltýn zmizí ze scény. Nebo se zasměje. Nebo použije další z těch slov, které by měl strategický komunikátor vynechat, pokud mu jde o přesvědčování a ne o potírání.

Jeden by čekal, že muž, který tak rád varuje před ruskou propagandou, bude především sám odolný proti jejím metodám. Místo toho tu máme výsměch, elitářství, moralizování a osobní útoky. A k tomu ticho tam, kde by měla znít vysvětlení.

Není peníz, není láska, praví lidová moudrost. V dnešní době ale platí spíš:
Není Foltýn, není karta. Není karta, není odpověď. Není odpověď, není důvěra.

A tak jsme zpátky na začátku. Ve světě, kde se ti, kdo chtějí vědět, proč máme více stíhaček (a nesmyslnou smlouvu o nákupu F - 35) než funkčních zubařů, dozvědí jediné: že jsou čisté svině.
Když takhle vypadá „strategická komunikace“, možná bychom měli přehodnotit, jestli nejde o strategické mlžení a koordinátora strategické komunikace vlády (KoStraKoV) zrušit.

Na letošním summitu NATO v Haagu, který se konal ve dnech 24. – 25. 6. 2025, zaznělo něco, co by ještě před pár lety působilo jako špatný vtip: členské státy Aliance by měly směřovat k tomu, aby na obranu vydávaly až 5 % svého hrubého domácího produktu k roku 2035. V některých kruzích bylo toto rozhodnutí vítáno jako krok nezbytný pro zajištění bezpečnosti v době globálních hrozeb – rozumějme, že se strašilo zejména Ruskem a Čínou. V jiných kruzích je ono rozhodnutí vnímáno jako otevřený šek zbrojařskému průmyslu (například firmě Colt, kam má vazby Petr Pavel nebo snad k nejbohatšímu Čechovi Strnadovi?). Český prezident Petr Pavel (přezdívaný Pávek), pro kterého je vojenství přirozeným jazykem, rozhodnutí bez váhání podpořil a prohlásil, že Česká republika je připravena tento závazek naplnit.

Co ale v Haagu nezaznělo – a nezaznělo to ani z úst prezidenta generála doma – je kde se těch 5 % HDP vezme. Nejsme totiž země s přebytkovým rozpočtem ani země, která by si mohla dovolit navyšovat výdaje bez škrtů jinde. Znamená to snad omezení výdajů do zdravotnictví, školství, dopravní infrastruktury či kultury? Tedy v oblastech, které se dlouhodobě potýkají s podfinancováním?

Česká republika aktuálně dává na obranu něco přes 2 % HDP – s obtížemi. Dokonce Fialou a jeho nohsledy kritizované Slovensko a Maďarsko vydávají více. Už nyní je jasné, že navyšování na 5 % nebude jen otázkou politické vůle, ale i otázkou zásadních přesunů ve struktuře rozpočtu. Co se škrtne jako první? Budou to nemocnice v regionech? Učitelé, kteří jsou dlouhodobě podfinancovaní a přetížení? Nebo snad kultura, která se často stává prvním cílem škrtů, jakmile přijde na lámání chleba? Případně už teď přetížená dopravní infrastruktura a její žalostný stav?

Celé to připomíná trochu absurdní scénář: připravujeme se na válku, zatímco vnitřně oslabujeme stát, za který bychom měli případně bojovat. Jakou obranu potřebujeme, pokud nebude co bránit? Pokud budeme mít nejmodernější tanky, ale žádné lékaře, žádné odborníky, žádné fungující vzdělávání? Nebo snad někdo bude chtít bránit například P. Fialu, P. Pavla, T. Zdechovského a mnohé další, kteří pořád jen lační po válce a nechtějí mír?

Rozhodnutí o tak zásadní změně obranné politiky, které bude mít přímé dopady na všechny občany, navíc neprošlo žádnou hlubší veřejnou diskuzí. Nebyla otevřena otázka, zda si to občané přejí, jaký bude reálný přínos takového kroku, a hlavně – co jsme ochotni obětovat. Ve jménu obrany proti vnějšímu nepříteli (který je jednou určen na západ a podruhé na východ od nás) se tak může stát, že se vytvoří nepřítel vnitřní: rozklad důvěry veřejnosti v demokratický systém, který nepečuje o své vlastní občany. Přesně tyto kroky ale Fialova od samého začátku dělá – zničit stát a vykašlat se na občany. Lze tedy tvrdit, že Fialův režim destruuje samotné fungování státu a demokracie.

Prezident Pavel argumentuje geopolitickými riziky – a ano, doba není klidná. Ale bezpečnost není jen otázka počtu stíhaček a raket, nýbrž hlavně fungující společnosti, vzdělaného obyvatelstva, zdravotní péče dostupné všem a sociální soudržnosti. To všechno jsou oblasti, které by mohly, a nebojím se říci, že budou kvůli závazku 5 % HDP na obranu trpět nedostatkem financí a může zcela nastat jejich kolaps.

Pokud máme opravdu dávat 5 % HDP na obranu, je na místě tvrdá a transparentní debata: Co se škrtne? Kdo to zaplatí? A komu to má opravdu sloužit?

Jestli je odpovědí jen mlčení ze strany prezidenta a nákup dalšího vojenského materiálu od neprůstřelně průstřelných vest až po nesmyslné stíhačky F - 35 bez zajištění vnitřní stability a kvality života obyvatel, pak se nejedná o posílení obranyschopnosti, ale o oslabení samotného smyslu státu a jeho privatizaci.