Poslankyně ODS Eva Decroix a novopečená ministryně spravedlnosti přezdívaná Blažcoix, nedávno veřejně označila přijetí zákona o lobbingu za „veliké vítězství“. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o úspěch v oblasti transparentnosti a kontroly politického rozhodování. Jenže skutečnost je mnohem komplikovanější – a z pohledu veřejného zájmu i znepokojivější.

Zákon, jehož cílem mělo být zvýšení transparentnosti lobbistických aktivit a omezení skrytého vlivu zájmových skupin na politiku, prošel zásadní proměnou právě díky pozměňovacím návrhům, které prosadila Eva Decroix a byly předloženy ve druhém čtení onoho zákona dne 29. 10. 2024. Výsledkem je právní norma, která sice nese název „zákon o lobbingu“, ale ve skutečnosti popírá jeho původní smysl.

Původní návrh zákona počítal s důslednou regulací všech forem lobbingu, včetně definování lobbistů, povinného registru, transparentních pravidel kontaktů mezi lobbisty a veřejnými činiteli a s důsledným dohledem. Právě toto měla být odpověď na opakovanou kritiku neprůhledného vlivu zákulisních hráčů na tvorbu zákonů a veřejných politik.

Eva Decroix však ve Sněmovně prosadila klíčové pozměňovací návrhy, které celý návrh rozmělnily. Vyjmutí některých aktérů z definice lobbisty, snížení povinností lobbovaných osob, či úplné vypuštění sankčních mechanismů učinily ze zákona pouhou fasádu bez reálných zubů. Co zůstalo, je jen dojem, že se „něco“ udělalo.

Pokud tedy Eva Decroix, dnes bitcoinová ministryně spravedlnosti, hovoří o „velkém vítězství“, je namístě se ptát: vítězství koho nad čím? Vítězství politického marketingu nad smyslem zákona? Vítězství mocenského establishmentu nad snahou o kontrolu a odpovědnost? Nebo snad vítězství právničky, která dobře ví, jak právo ohnout s magisterským titulem, který nemá, aby sloužilo jen těm, kdo ho umí používat jako štít, ne jako nástroj veřejného dobra?

Ironií je, že samotná Decroix vystupuje jako zastánkyně transparentnosti a demokratických principů. Je však těžké brát tyto proklamace vážně, pokud zároveň zjevně podkopává legislativní úsilí o zkrocení lobbistického vlivu – nebo alespoň o jeho přiznání. Že by snad v tom všem byl nějaký záměr?

Česká republika se tak ocitla v situaci, kdy má zákon, který měl být průlomem v oblasti politické etiky, ale který se v důsledku pozměňovacích zásahů stal jen dalším příkladem právního alibismu. Zákon je přijat, politici si mohou gratulovat, a veřejnost zůstává v přesvědčení, že se situace zlepšila – i když se ve skutečnosti nezměnilo téměř nic.

Zákony mají odrážet veřejný zájem, ne jen vyvažovat tlak různých zájmových skupin. Pokud si politici přivlastňují úspěchy zákonů, které sami zbavili účinnosti, nejde už o politiku, ale o PR a to ještě v podání ministryně spravedlnosti, která ani nevěděla, že nesmí používat magisterský titul.

Název tohoto semináře ohledně změny režimu patrně mnoha lidem, ne-li většině, evokuje téma potřebné budoucí změny, protože občané nejsou spokojeni s dosavadním politickým a ekonomickým vývojem v České republice v posledních desetiletích. Tento význam má svoji váhu a určitě je třeba se jím zabývat. Nicméně nejprve je zapotřebí se věnovat aktuální velké změně, která právě v posledních letech proběhla a která v řadě aspektech má charakter změny režimu.

Před Fialovou pravicovou vládou jsme čelili neoliberálnímu kapitalismu, který sloužil hlavně úzké vrstvě oligarchů a nadnárodních firem. Vláda Petra Fialy tento systém transformovala neokonzervativním způsobem. Posiluje sice některé neoliberální prvky, především odbourávání sociálního státu, ale i neoliberální prvky omezila ve jménu fanatického neokonzervatismu, jehož primárním zájmem je vojenská konfrontace s Ruskem a politické střety s Čínou a dalšími zeměmi, které Bidenovy loutkovodiči Fialovy vlády pokládali za nevhodné. Svobodný obchod, natož pak spolupráce, jsou s těmito zeměmi blokovány. Prioritou už není liberální nebo neoliberální liberté, tedy svoboda, ale jiné, bezpečnostní autoritářské hodnoty, které svobodu omezují.

Je třeba zkoumat, zda a do jaké míry Fialova vláda de facto provedla převrat proti ústavnímu pořádku a suverenitě ČR v těchto aspektech:

Bez mandátu ve volbách přetvoření České republiky v předsunutou základnu NATO a amerických zájmů ve střední a východní Evropě, čímž nás vtáhla do cizí války, zcela mimo kontrolu českých občanů. Toto je třeba posoudit také ke skutečnosti, že ČR byla původně do NATO zapojena antidemokraticky bez referenda, které je pro takto závažné zapojení pro demokratické země nutné. Dosud tedy zapojení ČR do NATO nemá legitimitu.

Dále, v rámci „válečného kapitalismu“ Fialova přenesla náklady konfliktu na pracující: 30% inflace, zdražení energií a dalších produktů a služeb, devastace sociálního zabezpečení, to vše je forma strukturálního násilí proti občanům.

Dále, zavedení cenzury a represivního aparátu: kriminalizace názorů, rušení webů, potlačování akademické svobody, nátlak na novináře, v duchu McCarthyismu – to vše při současné lživé rétorice „ochrany demokracie“.

Nahrazení parlamentní suverenity diktátem ambasád a zbrojařských korporací.

Revitalizace ekonomiky v Česku a internacionální kooperace

Je zapotřebí nejen návrat před Fialu, ale dál, k systémové změně. Nelze se totiž spokojit s pouhým návratem ke „klidnému neoliberalismu“ před Fialou. I ten byl totiž sociálně nespravedlivý a vykořisťující. Revitalizace české ekonomiky není možná bez odmítnutí priority zisku korporací, ať už vojenskoprůmyslových nebo jiných, a velmocenské nadvlády. Český průmysl je dnes devastován nejen zahraničními zájmy, ale i záměrným rozkladem státní suverenity ve prospěch globálního kapitálu.

Neoliberální i neokonzervativní represivní uspořádání nelze reformovat – je třeba jej odstranit a nahradit demokratickým socialismem. Potřebujeme skutečnou demokracii zdola, ne jen liberální fasádu. Je nezbytné společenské vlastnictví klíčových sektorů ekonomiky – energetiky, zdravotnictví, apod. Potřebujeme totiž ekonomiku řízenou potřebami lidí, ne ziskem elit. Je třeba vybudovat ekonomiku založenou kombinaci plánování a trhu, solidaritě a participaci. To znamená například také rozvoj družstevnictví, tedy podporovat podniky vlastněné pracovníky, kde o strategii rozhodují zaměstnanci demokraticky, nikoli jen manažeři a akcionáři. Dále jsou potřebné participativní rozpočty, aby o obecních a regionálních financích rozhodovali hlavně občané, ne politici.

Předpokladem je suverenita a soběstačnost, ovšem v rámci internacionalismu. Malé státy naivně se spoléhající jen sami na sebe, ať už z důvodu nesolidarity nebo neznalosti, dopadnou katastrofálně jako Řecko při nedávné finanční krizi. Proto je nutná internacionální kordinace a kooperace, která byla vždy součástí levicové i každé jiné rozumné politiky. Je potřebné budování mezinárodní solidarity s dalšími národy stojícími proti vykořisťování a represi.

Dále je třeba odmítnutí diktátu EU a NATO, když znamenají potlačování potřeb a zájmů občanů.

Také je třeba ekologická transformace průmyslu – ale řízená demokraticky pro potřeby občanů, ne podle zájmů „zeleného byznysu“.

Závěr: Demokratický socialismus

Militantní a asociální vláda Petra Fialy odhalila pravou tvář kapitalismu: násilí, chudobu a autoritářství ve službách zahraniční oligarchie. Odpovědí nemůže být jen kosmetická reforma. Odpovědí by měla být demokraticky založená systémová transformace k demokratickému socialismu.

Vážení spoluobčané,

přeji vám dobrý rok. Klidný, předvídatelný – takový, ve kterém vás už nic nepřekvapí. Ano, přeji si válku. Ani to, co už nás přece nemá čím překvapit. Ano, nechci vládu, která by tomu bránila.

Když jsem loni touto dobou stál před vámi, mluvil jsem o hodnotách. O důvěře, odpovědnosti a férovém vedení. A musím říct, že letos mohu s uspokojením prohlásit: tyto hodnoty přežily. I když leckdy jen díky tomu, že se jich nikdo raději ani nedotýkal. Nešlo je tedy zcizit.

Rok 2025 nám přinesl mnoho otázek. Například: kolik bitcoinu se vejde do jedné kauzy a kolik lidovců na špičku jehly? Kdo je skutečný majitel anonymního kryptoměnového účtu a jestli existuje Bůh? A kolik “nevysvětlitelných” příjmů je ještě přijatelné pro člena vlády, než se tomu začne říkat problém, a proč nikdo bitcoiny nedaroval na nákup munice?

Jistě, padaly naivní návrhy na výměnu vlády spolupracující s organizovaným zločinem. I já jsem to slyšel. Bylo to hlasité, ale na podporu se nesešla demonstrace, nešlo o chvilky pro demokracii. Ale všichni víte, že člověk nesmí jednat impulzivně. Všechno má svůj čas. I řepka musí jednou dozrát. A ten ještě… no, jednoduše nepřišel.

Chápu, že si někteří z vás mohli přát tvrdší krok z Hradu. Jenže prezident není od toho, aby do všeho hned zasahoval, i když země pochoduje na místě a dělá obraty za pochodu. Prezident má být v první linii jako skála. A skála se přece nepohybuje pokaždé, když kolem někdo křičí “korupce!”. Ani k zatýkání na úřadu vlády jsem se v roce 2013 nevyjadřoval, a to do vazby šli dva následovníci v mojí funkci velitele 601. skupiny speciálních operací. Proto jsem povýšil také náčelníka generálního štábu, protože my jsme speciální.

Mým úkolem bylo dát zemi řád a klid. A to se, myslím, povedlo. Podržel jsem vládě a  situace se ustálila. Řád s temnými žilkami do Kremlu byl zachován. Hybridní vláda nepadla všichni si zachovali tvář. Ani důvěra občanů se nepohnula. Je to přece český sen tato vláda, která je lepší než ta slovenská, maďarská nebo ugandská.

Ano, zazněly i výzvy k tomu, abych jmenoval novou vládu. Ale dovolte mi malou úvahu: Když máte loď děravou, má v první linii smysl vyměnit posádku, nebo raději prohlásit, že voda je přirozenou součástí plavby a soustředit se na udržení se u vesel, aby plavba přes Styx v řádně a v klidu doplula na své místo?

Moudře jsem se po poradě s nikým nevolenými poradci a mými sponzory rozhodl pro druhou variantu. A dnes mohu s klidem říct, že loď stále pluje směr jih, neboť tam jsou země, kde je řád a klid. Alespoň zatím.

A k tomu přece byl prezident vždy, velká hlava státu, – aby byl zárukou kontinuity. Ať už si pod tím každý představí, co chce.

Přesto jsem přesvědčen, že tento rok bude jiný. Věřím, že vláda si vezme z loňských zkušeností ponaučení. Že pochopí, že politická důvěra není něco, co si můžete naklikat na burze, zaplatit z veřejných peněz v kampaních nebo vyjednat na reprezentačním plese AČR.

Věřím také, že občané této země budou i nadále bdělí a ostražití. Že budou klást otázky, budou studovat komunikační karty. Že si nenechají vše vysvětlit jen jako “komunikační šumák”. A že nezapomenou, že stát není firma – a už vůbec ne start-up. V první linii je totiž třeba držet hlavně krok.

Přeji vám do nového roku hlavně trpělivost, řád a klid. Tu budeme potřebovat všichni, protože, jak už jsem říkal, a opakuji to každý rok: Naše země nevzkvétá. Už je to tady taková tradice.

Děkuji za pozornost, přeji vám pevné nervy a delší klobásky.

V české kotlině se opět rozvířil digitální prach. Tentokrát ne kvůli kyberútokům nebo výpadku základních registrů, ale kvůli podezřelým vazbám ministra spravedlnosti Pavla Blažka na těžbu kryptoměn. Kauza, která by si zasloužila vlastní NFT (digitální certifikát), ukazuje, že nejen zákony, ale i bitcoiny mají v české politice své zákulisní příběhy.

Blažek, známý svou schopností unikat z každé aféry jako digitální Houdini, se podle dostupných informací zapletl do bizarní spleti kontaktů, obchodních vztahů a kryptospekulací. A i když samozřejmě „nic netěží, nic neví a nikoho nezná“, veřejnost si klade otázku: těžil jen bitcoiny, nebo i důvěru občanů?

Ale abychom byli féroví – Blažek rozhodně nebyl první, kdo přivedl blockchainovou temnotu až do sálu Poslanecké sněmovny. Už v roce 2018 zazářil svým IT nadšením poslanec za Pirátskou stranu Tomáš Vymazal. Ten tehdy bez jakékoli legrace těžil Bitcoiny přímo ve své kanceláři (potažmo poslanecké ubytovně) v parlamentu. Nešlo sice o těžbu v průmyslovém měřítku, ale o experiment, který přinesl výsledky – hlavně ve formě podezřele vysokého účtu za elektřinu, který zaskočil i samotné energetiky. Není divu, že pirátská kryptozvědavost byla následně „vypnuta ze sítě“.

Tím se česká politika dostala do unikátní situace: zatímco v jiných zemích se špinavé peníze perou v karibských rájích a jiných ostrovech pokladů, u nás některé Bitcoiny vznikají přímo na Malostranském náměstí. A ne všechny jsou špinavé. Některé jsou přímo ze sněmovny a můžeme jim říkat „zhulené Bitcoiny“.

Je to téměř metafyzická situace – zákonodárci, kteří mají dohlížet na digitální regulace, si sami zkoušejí těžbu na vlastní kůži. Jedni na pirátské lodi, druzí v zákulisí spravedlnosti. Výsledkem je podivná směsice výmluv, zapomenutých faktur a investigativních odhalení, která vytvářejí novou formu kryptopopulismu: hodně slibů, málo vstupních dat, zato pořádná spotřeba.

Kauza Bitcoinový Blažek tak symbolizuje širší problém: technologické nástroje se v rukou politiků stávají hračkami bez pravidel. Místo aby státu přinášely inovaci a efektivitu, mění se v digitální kouřovou clonu pro staré známé triky – schovej to, popři to, a když to praskne, řekni, že to byl jen pokus.

Na závěr jedno malé ponaučení: kdo chce těžit kryptoměny, měl by mít nejen dobré chlazení, ale hlavně čisté svědomí. A pokud možno zásuvku mimo sněmovnu a nehledat nic na Darknetu.

Kdybychom měli věřit tomu, co říká vláda Petra Fialy, pak jsou všichni nevinní a všechno je v pořádku. Možná až na jednu drobnost: že se to celé pomalu, ale jistě rozpadá jako křehká vitrína plná porcelánových lží. Ne, skutečně není třeba hledat viníky daleko – jsou totiž přímo u vesla. A pokud ne u vesla, pak alespoň v tiskovém odboru. Zajímavé je, že většina jich je z Brna.

Začněme tam, kde to smrdí nejvíc: Dozimetr. Vítku kvítku Rakušanovi se podařilo téměř nemožné – najednou nikdo nevěděl, že se kolem něj točí lidé s kriminálním talentem. Ministr vnitra, který tvrdí, že o ničem nevěděl, je jako hasič, který běhá po hořící budově a ptá se, proč tu všichni křičí. Zatímco Rakušan se z toho „odkomunikoval“, zůstává otázkou, kdo všechny ty Dozimetry se všemi podezřele mrtvými vůbec zapnul.

Pak tu máme Stoku, starý dobrý brněnský příběh z bílé kuchyně ODS. Co je to proti aférám jiných? Kousek klasiky! Akorát že pořád smrdí. A ticho po pěšině je slyšet až na Pražský hrad, kde se místo prohlášení raději servisují motorky pro víkendové spanilé jízdy soudruha generála prezidenta Petra Pavla. Prostě, když v Brně sněžilo (Vaňková), v Praze pršelo (Blažek).

Ale počkejte, Bitcoingate! To už je jiná pohádka. Ministerstvo spravedlnosti pod Pavlem Blažkem se mění spíš na ministerstvo záhad. Nevíme, co se tam stalo, kdo tam co držel, kam šly transakce – ale víme, že když se má něco vysvětlit, Blažek začne citovat Twitter a doufá, že to zapadne mezi memy. Nebo alespoň mezi Evu Decroix – novou ministryni. A prezident? Ten se v největší krizi kolem důvěryhodnosti institucí rozhodl... navštívit sraz historických vozidel. Snad si tam hledal inspiraci pro řízení státu – retro styl vládnutí, kdy se neodpovídá, ale pokyvuje.

A mezi tím vším se zjevuje jako hlas „nové generace“ STANuše Nerudová. Nezvolena prezidentkou, přesto ve všem přítomná. Ke všemu se vyjadřuje, o všem má co říct – a hlavně nic zásadního. Podobně jako v případě rozdávání vysokoškolských titulů. Její role připomíná někoho, kdo při požáru vytáhne plastový kelímek s vodou a s vážnou tváří pronese: „Musíme jednat.“ Její přítomnost u každé aféry není náhodná – je to evidentní strategie. Rozmělnit pozornost, zneutralizovat emoce, vytvořit dojem, že všichni něco řeší – a tudíž se vlastně neděje nic.

A tak se musíme ptát: Kdy už konečně Otakar Foltýn rozdá komunikační karty? My víme, že je má. Víme, že ví, jak na to. Víme, že ve chvíli největší krize se kolem něj šušká, že připravuje strategii. Jen ta strategie zatím vypadá jako nekonečné mlčení zalité světlem power-pointových prezentací.

A prezident? Náš zásadový prezident Petr Pavel? Ten už dávno ví, že nejlepší komunikace je ticho v momentě, kdy se všechno hroutí. Hlavně klid a sbírání bodů u veteránských spolků.

Zkrátka: když vláda padá, ještě se to nemusí říkat nahlas. Stačí, když všichni mluví tak, aby nikdo nic nepochopil. A to je nutné si zapamatovat a říci všemu jasné Stačilo!