Mgr. Jan Klán

Odpověď Kancelář prezidenta republiky na žádost podle zákona č. 106/1999 Sb., kterou podal Jan Klán, je jednoznačná: prezident při své návštěvě Kyjeva nepoložil květiny na vojenský hrob a neučinil tak ani při předchozích návštěvách. Tato skutečnost není výkladem opozice ani mediální spekulací – je to oficiální stanovisko Hradu. 

V zemi, která prochází krvavým válečným konfliktem, kde tisíce rodin přišly o své blízké, přitom pietní gesto nepředstavuje nadstandard. Je to elementární minimum, slušnost.

A paradoxně na jeho absenci musel upozornit komunista.

Levice, která mluví o míru – a elity, které mluví o zbraních

Z levicového pohledu je zde klíčový rozpor. Současná vládní reprezentace – včetně prezidenta – zdůrazňuje vojenskou podporu, zbrojní pomoc a bezpečnostní závazky. Jazyk solidarity je často jazykem zbraní, dodávek a vojenských kapacit. O to větší váhu by mělo mít gesto, které připomíná, že válka není geopolitická hra, ale lidská tragédie.

Nepoložit květiny znamená symbolicky upřednostnit strategii před lidskostí.

Levice tradičně staví důraz na sociální rozměr konfliktů: kdo umírá, kdo bojuje, kdo nese náklady války? V naprosté většině případů jsou to obyčejní lidé – dělníci, zaměstnanci, otcové od rodin. Ti, kteří nemají podíl na geopolitických rozhodnutích, ale platí za ně cenu nejvyšší, životem.

Absence pietního aktu tak zapadá do širšího obrazu: válka je komunikována jako strategická nutnost, nikoli jako lidské neštěstí.

Portál iDNES.cz informoval o plánované akci „Společně za Ukrajinu“, kde má prezident vystoupit společně s matkami padlých žoldáků z České republiky. Z hlediska politické komunikace jde o silný obraz.

Jenže právě zde se otevírá levicová kritika spektáklu moci.

Je snadnější vystoupit na domácím pódiu, než projevit tichou úctu na hřbitově, u hrobu neznámého bojovníka, v zemi zmítané válkou. Je jednodušší pronést projev před kamerami než stát beze slov před hrobem.

Politika se tak mění v inscenaci. Pieta se stává součástí scénáře. Smrt se stává kulisou.

Levicová tradice vždy varovala před normalizací militarismu. Nejde o popírání práva napadené země na obranu. Jde o to, že státní představitelé mají povinnost vyvažovat bezpečnostní argumenty připomínkou lidské ceny války.

Pokud hlava státu zdůrazňuje vojenskou solidaritu, ale chybí jí elementární pietní gesto, vysílá to nebezpečný signál: že válka je především otázkou aliancí, zbrojení a byznysu, nikoli utrpení.

A právě zde spočívá podstata kritiky. Úcta k mrtvým není ideologická otázka. Je to otázka lidské důstojnosti. A tu očividně ústavní agent Petr Pavel Pávek nemá, jak potvrdil sám Hrad ve své odpovědi na moji žádost o svobodném přístupu k informacím.

Ironie dějin

Historie má zvláštní smysl pro ironii. Prezident, který se hlásí k hodnotám západní demokracie, musí být na absenci základního pietního gesta upozorněn člověkem, komunistou, který odmítá války, volá po míru a solidaritě.

Je nutné kritizovat jak autoritářství minulosti, tak současný technokratický militarismus, který je úzce spojen s hlavou státu přes jeho poradce firmy Colt P. Koláře. V obou případech totiž hrozí stejné riziko: že se lidský život stane prostředkem, nikoli hodnotou.

Co zůstává nezodpovězeno

Odpověď Hradu je jasná. Otázky zůstávají:

Proč nebylo pietní gesto součástí návštěvy?

Považuje prezident symbolickou úctu k padlým za druhořadou?

A nemění se zahraniční politika v divadlo, kde jsou oběti jen rekvizitou, jak dokládá akce Společně za Ukrajinu?

Je ústavní agent Petr Pavel Pávek součástí vojenskoprůmyslového komplexu?

Jak může prezident republiky, který má být nadstranicky, podporovat soukromou iniciativu?